II.

Včera v 20:53
Já už od malička věděl, čím chci být, použiju li slova z jedné dementní reklamy.
Ničím. Bylo mi to fuk. Tak nějak samo jsem šel na strojárnu do Plzně. To fotřík hodnotil kladně, protože jak je známo v Plzni po střední škole, je to už jen kousek k titulu. Fotřík se zmínil, že teda jen a pouze teoreticky bych mohl být právník, možná i bez tý střední školy. Ale to jen v nejhorším případě.
Byl jsem rád, že jsem doklepal školu, složil maturitu a místo dalšího blbnutí s učivem zapadl do víru života a "Základny".
Teď se lopotím jako skladník u jedný helmutovský firmy. Pořád tam něco přijíždí v krabicích na paletách. Ty krabice se u nás přendají do větších krabic, složí se na větší palety a zase to někam odjíždí. Nikdo to nechápe, ale všichni se tváři strašně důležitě a jsou spokojeni. Fotříkovi jsem tuhle životní etapu vysvětlil svým zájmem o logistické procesy v podání nadnárodních koncernů a pro svůj další kariérní růst zcela nezbytnou, což ho uklidnilo. Práce brnkačka a když je nějakej přesčas, tak i slušný kačky.
Jo Frenk. Je skvělej. A hustej.
"Tak kampak dneska, fejzbůkáři" zeptal se mě otec svým obvyklým debilním tónem v domnění, jak je neskutečně vtipnej.
Tohle ho drželo už skoro rok, od doby kdy se rozhodl pořídit si profil na facebooku.
Jelikož byl pouze klasickým uživatelem počítače a na netu zásadně sjížděl jenom stránky sportu a porna, v čemž byl ale hodně dobrej, další kroky jako například objednávky přes internet, stažení programů, nebo nějaká registrace byla pro něj španělská vesnice.
Ano, je pravdou, že to vždy zkusil, ale po několika vteřinách se mu z hrdla vydrali nepublikovatelné výrazy umocněné hlasem vedeným jakoby přes nejkvalitnější zesilovač na světě a to ještě podpořené rytmickým nadzvedáváním ze židle a boucháním pěstí na stůl vedle klávesnice. V tu chvíli byli všichni lidé, živočichové a umělá inteligence ty největší pohlavní orgány, které byly odesíláni do anální a dalších otvorů a všechno na celičkém světě stálo v tom lepším případě za hovno.
Takže jako vždy jsem byl pověřen zhostit se tohoto vyjímečného úkolu pro blaho lidstva já. Samozřejmě jsem tenkrát projevil svou obvyklou nenadálou zaneprázdněnost, ale slíbené dvě stovky a psí oči mého fotřínka lačnícího po víru sociální sítě jako mávnutím čarovného proutku přeci jen našli mezerku v mém prázdném programu.
Zapnul jsem svůj nadupaný bazarový noťas značky Ipong, což podle tehdy očividně zkouřeného prodavače s vlasy sčesanými na Elvise měla být dravě nastupující firma, která bude v následujících letech těžce zatápět nakousnutému jablku, neboť používá komponenty výhradně určené pro zbrojní průmysl.
Nejsem přeci debil, navíc se považuju na místní poměry našeho městečka za počítačově nadprůměrného jedince a díky televizní reklamně zeleného skřeta, jsem měl zcela jinou představu. Bylo mi trapné snažícího se prodavače hned odmítnout. Výčet předností, záplava technických údajů na sto procent nemajících nic společnýho s jakýmkoliv elektronickým zařízením a šest piv, které jsem si dal po obědě, mne však trochu nahlodali.
Znova mé oči sjeli z Elvisovy tváře na přístroj zlaté barvy ležící na pultě. Trochu mně vyděsila jeho velikost blížící se bedýnce na zeleninu, jaké vídáme v obchodech, ale horší bylo, když jsem se ono, pokusil nadzvednout. Dobrých dvacet kilo.
Na mou poznámku ohledně velikosti a váhy prodavač reagoval slovy "poctivej vojenskej výrobek s pořádnou baterkou co něco vydrží" a hbitě rozevřel přístroj a ukazoval na obrazovku. Je fakt, že obrazovka byla velká a dávala tušit své výhody při slábnoucím zraku jedince například z ozáření atomovým výbuchem.
Po spuštění se uprostřed matné obrazovky objevila ikona žhavení, jaká se objevuje vedle otáčkoměru v naší staré naftové oktávce před samotným startem a na jejíž význam vždy fotřík upozorňuje.
"Stejně jako u káry. Systém se nažhavuje pro potřeby plného výkonu" vysvětlil profesorsky Elvis a vyzval mně ke zkoušce.
Bylo to neuvěřitelný.
Předinstalovaný všemožný programy šlapaly jedna báseň, dotyková obrazovka reagovala bleskurychle, dvd mechanika, sloty pro deset druhů karet a další. Jen klávesnice měla i podle Elvise drobné mouchy. Místo normálních písmen obsahovala jednotlivá tlačítka čínské znaky.
Rychle jsem začal počítat plusy tohoto výrobku. První a jediné co mne napadlo, bylo, že pokud cena šrotu vzroste alespoň minimálně, tak i za dvacet let to neztratí na ceně.
Mínusů bylo tolik, že jsem netušil kde začít, ale všechno převálcovala přidaná hodnota přístroje v podobě 50% slevy, doživotní záruky, tří dvd Doly Buster a pěti gramů trávy speciálního modelu Kamikadze.
Domů jsem ono přivezl na vypůjčeném stavebním kolečku. Stolek v pokoji byl pro sichr vyztužen třetí nohou vyrobenou z trubky od lešení a až poté jsem noťas postavil na své místo.
Opatrně jsem nejprve odstranil nápis IPong, vyměnil tlačítka na klávesnici za normální, naštěstí ty původní vyskákali samy od sebe a celý stroj dostal přezdívku "Archa úmluvy."
Doly Buster dostal fotřík za půl roku k vánocům, jak už víte je s ní vlastně oddán a dělá mu radost dodnes. Teda jedno dvd jsem si nechal pro případ nouze. Kamikadze, to byl hustej výlet do jiný galaxie. Takže suma sumárum, skvělej kauf.
Jen občas při pohledu do reklamních letáků nebo regálů v obchodě s elektronikou zapochybuji, ale po chvilce zvítězí pocit vlastnictví neobyčejného, neokoukaného, a jestli je to vojenskej matroš, tak i top secret.
Teď zpátky k tomu památnému dni.
První problém nastal hned při vyplňování registračních údajů. Znova jsem vysvětlil princip sociální sítě, sdílení, prostě facebooku. Fotříkovi se nelíbilo někam strkat, kdy se narodil, kolik má dětí, kam chodil do školy a podobně.
"Ty to prostě nechápeš" pronesl jsem tak po hodině diskuze "to je prostě takovej tvůj elektronickej život, takže kdo tě zná, to stejně všechno ví. Potom sdílíš svoje fotky nebo videa s přáteli. Kde jsi byl, z dovolený, z práce a tak."
"Ale já nechci, aby se na mě díval někdo, kdo mě zná a ty co znám, mě nezajímají" odpověděl nasupeně.
"Jo takhle. Tak si vymysli, co chceš a já z tebe udělám třeba betmena."
Trvalo další hodinu, než jsem pochopil, že podle údajů na facebooku bydlím pod jednou střechou s Hugem Forstem, pětatřicetiletým vysokoškolákem, svobodným, bezdětným, sportovcem tělem i duší, numismatikem se silným sklonem k ochraně přírody.
Tušil jsem další problém při výběru profilové fotografie, ale v tom měl fotřík jasno. Trvalo jen chvilku, než jsme objevili tu správnou. Trochu oříznout, ztmavit a bylo to.
"Fakt to myslíš vážně?"
"Jo" odpověděl rezolutně.
Asi bych se mněl omluvit Alanu Delonovi, ale jsem jenom poslušný synáček.
V poslední fázi Hugo Forst požádal o přátelství Putina, Obamu, tři známé pornohvězdy a stal se fanouškem Sparty a rádia Impuls.

"Kam asi tady v prdelákově. Do hospody s klukama. Jako každej pátek" odpověděl jsem.
"Hele, vy jste hrozný přizdisráči! Pořád dřepíte v hospodě. Proč něco nevymyslíte? Třeba jeďte celá parta někam na dovolenou, nebo jen tak na čundr."
"Vždyť to znáš, každej se vymlouvá. Buď nemá čas, nebo peníze. Nebo naopak má rýmu, nebo problémy s holkou, když teda zrovna nějakou má."
"Na čundr se moc peněz nepotřebuje. Nějaká konzerva, nějaký pivo, deku na přikrytí. To my když byli mladý…"
"A jé" skočil jsem mu do řeči "je to tu zas. To vy když jste byly mladý. Neříkals taky, že pivo stálo 2,50 a cigára 4 koruny? Nebyl aids a netoulali se tu kdejaký příživníci z celý unie?"
"Myslel jsem to dobře. No, dělejte si, co chcete. Jste plnoletý."


 

Tak jsem tady ( I.)

Středa v 20:51 | Frenk Budka
Prej se teďka kromě fejzbůkování taky jako bloguje, tak bych Vás teda informoval, co sem jako zač a co se u nás jako děje.

Jmenuju se František Budka.
Je mi dvacet dva let a myslím, že mám štěstí. Moje přezdívka je Frenk. Na rozdíl od mejch kámošů, s kterýma se pravidelně setkáváme v naší hospodě zvané "Základna" a holdujeme alkoholu, blbým kecům i omamným látkám, je to přezdívka na úrovni. Třeba Píčus, Homokláda, Mrskoš, Lenin a další, jsou na tom daleko hůř. Aspoň si to myslím. Frenk, je prostě skvělý. Dávno je pryč doba, kdy byla na základní škole dlouho oblíbená říkanka "Franta Budka sere zprudka." Jen chvilku, když jsem v šestnácti zapadl do naší bandy a jako elév neměl ty správné zkušenosti a trénink, občas někdo použil tuto říkanku s tím, že jedno slovíčko trochu pozměnil. Hádejte který. Teď, ale pochybuju, kolik kluků si vůbec vzpomene, jak se já i ostatní doopravdy jmenujeme. Jo Frenk, to je stejně dobrý.
Bydlím s tátou. Říkám mu fotřík. Fotr je sice víc kůl, ale já ho mám fakt rád, takže fotřík mi připadá takový láskyplný. Fotřík má trochu smůlu. Možná to je kvůli té jeho přezdívce. Říkají mu Francek, což mi připadá těžce uhozený. Zase na druhou stránku se to dá pochopit, jestli mu přezdívku vymysleli otcové Píčuse nebo Lenina. Tátovi utekla žena, když mně byli tři roky. Prý chtěla získat titul "matka roku" a jediná šance jak toho docílit byla opustit své dítě, manžela a poklidný budoucí život. Tohle vysvětlení mi kdysi nepřipadalo úplně věrohodné, ale fotřík si za tím skálopevně stál. Dětská zvídavost mne několikrát donutila žadonit, o nějakou matčinu fotografii. Moc jsem si přál vidět, jak vypadá. Ve snech jsem si představoval jak je asi krásná. Fotřík mi ukázal dvě. Černobílé. Jedna je prý z poutě, zamlada, kde se s mojí mámou líbá. Bohužel údajná osoba ženského pohlaví je natočená zády, takže kromě černých vlasů spadajících na ramena, bílého trička a zadku v texaskách nelze vyvodit žádnej konkrétní závěr. Snad jen, že by to klidně mohl bej taky Píčusovo táta. To lze daleko lépe rozeznat načesanou paní s velkýma náušnicema ve střelnici v pozadí. Druhá fotka, je fotka svatební. Z ateliéru místního fotografa. Fotřík je tam opravdu frajer v obleku, kravatě a osoba vedle něj má na sobě nádherné, dlouhé, bílé šaty. V ruce drží kytici. Prý vinou nepředvídatelných okolností, zde doširoka otevřela svou náruč fotřínkova lidová tvořivost a precizně do kruhu vystřiženou hlavu mé matky nahradila hlava Doly Buster z nějakého barevného časopisu. V patnácti plus minus, jsem sebral odvahu a vznesl dotaz, jak ho to vlastně napadlo, to s tou hlavou na svatební fotografii, ale prý to byl omyl. Původně tam měla být jiná část těla Doly, ale jak byl rozrušený, nepovedlo se mu ji dobře vystříhnout. Moje máma prý byla z dětského domova, takže jsem byl okraden i o jednoho dědečka a babičku. Moc se mi tomu nechce věřit, ale podle fotříka to museli být stejně bytosti z jiné planety, když se jim podařilo zplodit něco takového.
Druhá várka prarodičů, tedy z fotřínkovi strany se ze strachu příchodu demokracie v roce 1989 odstěhovali na nynější Ukrajinu, kamsi daleko za Užhorod. Chtěli si dál užívat bezstarostný život v socialistickém prostředí. Teď holt mají taky smůlu. Jednou jsme se za nima jeli podívat. Po dvoudenní cestě vlakem jsme pokračovali půl dne autobusem, tři hodiny na koňském povozu a nakonec dvouhodinový výšlap do karpatských kopců. Při pomyšlení na zpáteční cestu jsem pochopil, že mi můžou slibovanej čistej vzduch i prarodiče políbit prdel. Můj zploditel po týdenním očistci v dřevěné pastoušce použil daleko peprnější výrazy a publikoval je po celou dobu zpáteční cesty. Fotříka trochu vyděsil loňský dopis s vánočním přáním a zmínkou o zvažovaném přesunu do Severní Koreje.
Fotřík má smůlu. Ač vysokoškolák, maká už od sametové revoluce u Městského úřadu. Jezdí s multikárou, vyváží odpadkové koše a dělá pro město různé údržby. Prý je to daň za jeho práci v odboji. Za totáče vozil nějakou zakázanou literaturu pro Havla. Čapli ho a vyhodili z podniku, kde čerstvě nastoupil jako pan inženýr výzkumného oddělení. Místo toho musel jít dělat pod výbor pomocné práce, u kterých zůstal dodnes. No jo, kariéra. Tohle je teda jeho verze, kterou nezkouším nijak zpochybnit. Verze Lenina donesená od jeho rodičů se jen trošičku liší. Můj táta skutečně dělal pro Havla. Jenže to teda prej byl místní řezník a fotřík mu dodával kradený maso. Ještě s jedním kumpánem s podobnými podnikatelskými sklony chodili v noci do prasečáku místního zemědělského družstva a nacvičeným chvatem připravili o život nebohého pašíka, kterého potom vyvrhli, naporcovali a v jutových pytlích dodali zmíněnému Havlovi. Jednou se ovšem něco zvrtlo a honili je policajti. Můj fotřík krkoun, se kategoricky odmítal vzdát celého těžce nabitého lupu a tak aby se mu lépe utíkalo, nacpal si alespoň celou jednu kýtu pod košili. Osudným se mu stalo, když potřeboval zastavit a náklad pod košilí upravit. Prostě je oba chytli. Jelikož to bylo v době kdy matka odešla za svým vysněným titulem, hájil se fotřík nenažraným hladovým neviňátkem, který mu zůstalo na krku. Dostal podmínku a vyhazov z práce. Jeho tehdejším kumpánem prý byl cikán Žiga, od kterého se fotřík naučil obstojně zacházet s nožem. Prej spolu chodili do školy. No buď jak buď, přál bych vám fotříka vidět, když porcuje maso. Je to fakt koncert.
Moc to nechápu, ale fotřík nosí domů peněz víc, jak starosta. Jednou, když byl v dobrém rozmaru po návratu z hospody a já se válel na gauči u televize ke mně přisedl, žertovně do mě šťouchnul a se šibalským úsměvem na tváři prohlásil "stejně mi to město patří." Je pravda, pořád ho někdo otravuje. Každej něco potřebuje, shání a fotřík to všechno umí zařídit. Ve všem má prsty a o všem ví.
Bydlíme v malém domku zbudovaném tvrdou lopotou mého zploditele na okraji města. Někdy se mi zdá těch dvacet čtyři místností pro dva lidi zbytečných, ale fotřík tvrdí, že "šikovnej člověk má mít pořádnej haus, místa není nikdy dost." Ale taky je důležitý mít na paměti, že "kdo chce žrát, nesmí mlaskat." Z toho důvodu se nad terénem nachází pouze stavba konzumních smrtelníků o dispozici obývák s kuchyňským koutem, dva malé pokoje, koupelna, záchod a špajzka. Prostor většinou určený pro zásoby jídla ukrývá schodiště do sklepního podlaží, kde je dalších dvacet místností. Ne ledajakých. Denní světlo sem přivádí soustava zrcadel, je zde zajištěn přívod čerstvého vzduchu a vše je vytápěno pomocí nějakého geotermálního vrtu v kombinaci jakési fyzikální reakce, které nerozumím, ani jsem nic podobného nenašel v odborných publikacích dostupných na gůglu a kterou vymyslel fotřík. Tyto podzemní prostory nejsou nikde zakresleny, zkolaudovány a nikdo o nich netuší. Bylo mi dvanáct let, když jsme se do domku přestěhovali ze starého bytu umístěného v útrobách bývalé fary a fotřík mně donutil podepsat dokument mlčenlivosti pod výhrůžkou hrdelního trestu. Tupým nožem, kterým kdysi možná kuchal nebohé pašíky, mi nařízl palec, rozmazal vytékající krev po jeho bříšku a nakázal otisknout palec pod text na dokumentu, který je uložen v ocelovém trezoru v jedné ze sklepních místností. Roztřesenou rukou jsem ho ještě musel podepsat. Vzpomínám si na jeho kroucení hlavou při pohledu na podpis "Fanda". To dneska bych tam vyšvihnul "Frenk" i s kudrlinkou. Okolo domu máme hradbu z vlnitého plechu notně napadeného rzí, což fotřík považuje za jednu z nejlepších přirozených kamufláží. Jo zapomněl jsem na garáž, ale ta je normální. Kamión se v ní neotočí a je plná všemožnýho harampádí.
Mám fotříka rád.

Kam dál

Reklama