Desina

Včera v 22:01

Teda že byste se jako čtenáři nechali nějak strhnout a poslat prachy nebo aspoň pořádně mydlit chválící komentáře mojí maličkosti - to zas ne. Co se dá dělat. Jo zdravím tímto Helču fakt bezva kůstku a snad se to nedozví Miloš, její starej. Je to hroznej rapl, kterej když se nasere, tak vám lžící vod bagru se kterým si občas hraje udělá tečku do střechy auťáku. Fakt blbý.
No tak zas pár řádek.

Vše začalo na jaře. Možná tím, jak se celkově příroda probouzí, dostal jarní povel i usušený terminátor. Poprvé, kdy jsme toho byli zároveň přímými svědky, myslím šlo se na fotbal. Cestou přes most, který překlenuje místní řeku normálních rozměrů, Hezi vylezl na zábradlí a s výkřikem "sandokan", skočil. K hladině je to nějakých šest metrů. Po "sandokanovi" se ozval tupý náraz, šplouchnutí a další výkřiky. Nechápavě jsme všichni přiskočili k zábradlí a to co jsme viděli je nesmazatelně zapsáno nejen v našich hlavách, ale patří to podle mě i do pomyslné kroniky českého národa.
Jarní pudy vyhnali na řeku místní vodáky. Shoda všech možných i nemožných okolností zavinila, že Hezi dopadl na chlup přesně do středu jedné z lodí. Vidět dva sedící milovníky vody s pádly v rukou a uprostřed v podlaze do půl pasu zaraženého černého pasažéra bylo vskutku zvláštní. Rychle jsme seběhli po schodech na konci mostu, dolů k břehu a pomohli všechny vytáhnout. Loďka, kromě té velké díry v podlaze držela pohromadě, jak vypadá dneska, netuším. Hezimu se vůbec nic nestalo a ani ho nepřešel terminátorskej úsměv. Naopak, i přes mokrý hadry se s výkřiky "Sparta" dožadoval jít na fotbal.
Další úlet, následoval cca za čtrnáct dní. Známe ho jen z vyprávění Heziho mámy, když se neobratně svěřila své nejlepší kamarádce v kadeřnictví. Velká chyba, neboť to je největší drbna ve městě. Ale kdo ví, co přidala, nebo naopak vypustila v důsledku dobré pověsti rodiny.
Když dorazila domů z práce, zdálo se jí být podezřelé ticho v synáčkovo pokoji. Podle odemčených vchodových dveří od rodinného domu i bot typicky rozkopnutých po celé chodbě bylo jasné, že je doma. Navíc, vůně terminátora silně pronikala i přes zavřené, dobře těsnící dveře pokoje. Rezolutně zmáčkla kliku a otevřela. Hezi seděl uprostřed pokoje zcela nahej na hajzl míse, kterou odšrouboval na záchodě v prvním patře baráku. Tělo měl prej potřený syntetickou žlutou barvou, čerstvě koupenou na plánovaný nátěr oplocení a v puse zaraženého tlustýho jointa, mohutně dýmajícího terminátora.
Nejhorší bylo dostat z Heziho kůže tu barvu. Nahrubo to vzal benzín, nějaký chemický čističe, ale jak se na kůži začali dělat jakési rudé otoky, vzala si ho do parády dermatologická klinika. Jinak v pohodě. Vona Heziho máma je kočka, je skvělá a má pochopení. Za mlada prej byla pěkný pometlo a i teď občas taky popotáhne. Ale výhradně svůj matroš.
Drobné události můžu přeskočit a vzpomenu na tu poslední. Normálně se dřepělo v hospodě. Pěkně skoro kompletní sestava, sobotní brzké odpoledne. Když se Hezi jednou vrátil ze záchoda a oči měl vyboulený jak Špejbl, bylo jasný, že terminátor maká.
"Deset minut, deset minut" zařval najednou Hezi na celou hospodu a vyběhnul ven.
Nikomu z přítomných nedocvaklo, co by mohlo následovat. Někteří normálně dál kecali, někdo hrál karty.
Možná to fakt bylo těch deset minut, když se před hospodou ozval řev tůrovaného motoru. Všichni jsme se nahrnuli k oknům. Bylo jasný, že v černý, kožený kombinéze a helmě se staženým hledím je schovanej Hezi. Kawasaki Ninja byl dárek k jeho osmnáctinám. Několikrát obkroužil malé parkoviště před hospodou, až zaujmul postavení přímo naproti hospodě cirka dvacet metrů. Jako býk supící před červenou plachtou toreadora tůroval motor. Od zadního kola se zvedal mohutnej šedivočernej kouř a okolní vzduch začal být cítit zápachem z pálený gumy.
"Kurva, musíme ho z toho sundat" kdosi zařval.
Pozdě.
Jako projektil náhle motorka vystřelila proti stěně hospodské budovy. Měl namířeno přímo na vchodové dveře, do kterých jste se dostali po překonání tří poctivých betonových schodů a metr dlouhé podesty. Nevím, jestli chtěl těsně před stěnou zabrzdit, ale spíš ne. Jakmile předním kolem trefil první schod, motorka se převrátila a tělo našeho kámoše se vymrštilo proti dveřím. Dvoukřídlé dřevěné dveře opatřené mřížema povolili snadno. Tělo dále pokračovalo přemety vzduchem chodbou, narazilo do protějších sololitových dveří vedoucí do kuchyně, které se vyvrátili z pantů. Sololit, zřejmě ztlumil náraz a jakmile padli dveře na zem, zůstal na nich Hezi přilepenej jako rozplácnutej Spajdrmen.
Bylo to neskutečný. Myslím, že to neumím správně popsat. Už jsme se chystali zachraňovat, ale postava v kombinéze se zvedla a zpod helmy, které odlétlo hledí, se ozval zpívající pokřik "Ter-mi-ná-tor."
S následujícím postupem vůči Hezimu jsem nesouhlasil, ale asi to bylo potřeba. Tohle bylo fakt moc. Lenin rozhodnul svázat Heziho, hospodským dodanou lepící páskou na koberce, na rukou,nohou a nechat ho ve sklepě, kde se uchovávali sudy s pivem.
Svobodu opět nabyl po čtyřech hodinách. Nejdřív byl nasranej, že tyhle hry se mu vůbec nelíbí. Až při pohledu na motorku a pohovoru s Leninem slíbil nadobro ukončit svůj poměr s terminátorem. Druhý den pak zbytek trávy za naší asistence, pod přísahou věrnosti partě, spálil. Dnes užívá pouze máminy, jak říká "kinder modely".
 

De vět

12. srpna 2018 v 22:19
Zbývalo dvacet minut do odjezdu rychlíku směr České Budějovice. Kontrola mobilu byla absolutně zbytečná. Nikdo se neozval, takže naše výprava bude pouze o třech nejstatečnějších.
Na cestu, která podle jízdního řádu měla trvat necelé dvě hodiny, jsme se zásobili každej pěti kousky lahvového piva. Na radu Heziho bylo vybráno prý "stratežické" místo v posledním vagoně, neboť průvodčí, vždycky začíná chodit od předu. Tak kdyby náhodou měli být nějaké trable s našima jízdenkama, získáme čas, nebo řekneme, že jsme přistoupili zrovna teď. Můj návrh, koupit alespoň jeden lístek a když tak to hrát na ztrátu, jak jsem si všechny strkal do zadní kapsy a žadonit o slitování, byl zamítnut.
Venkovní teplota atakovala třicítku, takže uvnitř vagónu bylo pěkně dusno a ani otevřeným oknem moc čerstvého vzduchu neproudilo.
Lehké škubnutí soupravy oznámilo začátek cesty. Vlak se pomalu rozjel a koleje začali vydávat charakteristický zvuk drcnutí, jakmile ocelová kola přejela přes jejich spoje. Všichni jsme se usmáli, otevřeli piva a připili na další část, teď už oficiálně pojmenované mise "Štilec". Hezi pořídil další selfíčko a pomocí fejzbůku pustil do světa tuto novinu.
Cesta ubíhala náramně. S Hezim jsem spřádal plány na dnešní první večer v kempu. Ťava nemluvil, pořád koukal z okna na ubíhající krajinu a netuším, nad čím přemýšlel.
První zastávku vlaku jsme zaznamenali leda tak, že do vagónu přistoupil bělovlasý dědeček o holi, v tričku s vyobrazenou lebkou a nápisem "Born to kill." Heziho nápad navrhnout staříkovi, jež mu byl díky tričku sympatický, účast v naší výpravě jsem zamítl, bez ohledu na rozhodovací pravomoc mlčícího kapitána.
"Zujte se" prohlásil z ničeho nic pevným hlasem diktátora Ťava.
Sám se postavil a zalovil rukou ve svém batohu.
Nechápu proč, ale poslušně jsme oba vyndali bosé nohy ze sandálů.
"Četl jsem, že největší problém měli chlapi třeba ve válce s nohama. Dělala se jim plíseň, která mohla vyvolat další problémy. Tomu se vyhneme!"
V ruce držel plastovou nádobu s nápisem "zásyp na nohy." S vážným obličejem pocukroval v dostatečném množství svoje nohy velikost 49, potom mně a Hezimu.
"Hele kapitáne", ještě trochu překvapený povídám, "ale to měli nohy zabalený v holinkách a spocený, ne?"
"Kurva Frenku, to je prevence! Přemejšlej, bosý nohy, prach, špína. Potí se chodidlo a nohy pak smrděj!"
"No to máš pravdu" souhlasil jsem.
"A logicky, všichni máme velký nohy, takže na velký noze se usadí víc špíny než na malý!"
S tím se samozřejmě ztotožňuju.
Já i Hezi jsme si prohlíželi nohy, od kolen až po chodidla pocukrované bílým zásypem. Tohle bylo nečekaný, ale je to paráda, jak se o nás kapitán takhle stará.
Ťava se znova postavil a já záhy pochopil, že jeho starost o blaho nohou nekončí jen u nás. S pudrem v ruce se vydal k dalšímu pasažérovi v našem vagóně. Zíral jsem, jak nebohý stařík po rázné instrukci sundal rozšmajdané kožené polobotky a Ťava mu zapudroval černé ponožky.
"Není zač" rozloučil se po dezinfekčním zákroku náš kapitán se staříkem.
Ještě, že ve vagonu nejelo víc lidí.
Jakmile uklidil lahvičku zpět do batohu, vyndal naopak noviny Mladá fronta, posadil se a zahloubal svůj zrak do mrňavých písmenek denního tisku.
"Ty Frenku, jakej typ holek se ti nejvíc líbí? Tipnul bych to na malý blondýny."
Hezi si na položenou otázku rovnou dost sebejistě odpověděl.
"Tak to tě zklamu, kámo. Nejvíc mně berou vysoký černovlásky!"
"Hm", bylo vidět, že oko znalce se nechce smířit s touto odpovědí "to se mi nezdá. Ale blondýnky ti nevadí, ne?"
"Jasně že ne. Vysoká černovláska je takovej top v hitparádě, ale na každý ženský musí být něco zvláštního. Pak je jedno jakou má vejšku nebo barvu vlasů."
"Počkej, to myslíš jak?"
Věděl jsem, že pouštět se a kort na tohle téma s Hezim do debaty nemá žádnej smysl, ale co, alespoň bude cesta líp utíkat.
"Musí být něčím zajímavá. Myslím, že základ je obličej kde tě něco zaujme a doplňujou to vlasy. Třeba výrazné lícní kosti, nos, oči. Pak záleží, jak jsou k tomu namíchaný vlasy. Někdy krátký, někdy dlouhý, někdy tak akorát střední, někdy rovný, někdy kudrnatý. Zbytek jako postava, prsa, líčení jsou další související atributy."
"To je blbost. Jaký atribjůty. Buď je hezká, nebo ne!" skočil mi Hezi do řeči.
"Počkej, nech mně domluvit" pokračoval jsem klidným hlasem. "Ještě tu jsou, no…jo tři věci. Za prvý je fajn, když ta holka nemá v hlavě bramboračku a dá se s ní mluvit. Za druhý nesmí se smát, jako když koza chčije na plech, takovým tím nepřirozeným stylem nebo nějak výrazně. To nesnáším. A za třetí a to je nejdůležitější a bohužel v našich končinách to je úplně v prdeli, nesmí to bejt holka, co se vyspala s tebou."
Hezi asi pochopil pouze ten konec mého monologu. Začal uznale kývat hlavou a samolibě se úsmívat.
"Ha, ha Frenku, ty vole to máš pravdu. Dřív jsem je počítal, ale teď už na to kašlu."
"Jo doufám, že ti už co nejdřív upadne. Tak mně napadá, že kvůli tomu poslednímu, ty si hlavní viník mojí sexuální abstinence, která může mít v budoucnu za následek problémy s genitáliemi a prostatou. Ty vole, to ještě zvážím podání žaloby. Nedá se nic dělat, kámoš nekámoš, půjdeš sedět a navalíš tučný odškodnění."
Oba jsme se začali hlasitě smát.
Mně smích za pár vteřin přešel, neboť se mi do hlavy vkradla myšlenka, jestli taky náhodou Hezimu neblbne občas teplá voda a z důvodů osobní hygieny nevyužívá Terezčiny velkorysosti.
"Hele a co třeba jako u tebe by neprošlo. Nebo takhle, je vůbec v tomhle širým známým vesmíru nějaká ženská, která tě nebere?" zkusil jsem pokračovat v rozhovoru.
"Ty vole Frenku, těch je hromada!"
"Počkej to jako fakt?"
"No jo. Řeknu ti moje privátní tajemství. Nesnáším takový ty modelky. Poznávací znamení je, že když stojí má tak jako jednu nohu kousek před druhou a otevřenou hubu s nasazeným umělým nepřirozeným úsměvem. Navíc, většinou každá je pod vrstvou majkápu úplně jiná. Jednou, to jsem byl ještě na střední, jsem se účastnil hogo fogo párty s takovýma kráskama. Druhej den jsem se probral okolo oběda v útulný, neznámý garsonce, kde s ručníkem kolem hlavy seděla u kuchyňskýho pultu ňáká pihatá holčina. Přísaham, v noci jsem z tý párty odcházel s úplně jinou babou. No a pak nesnáším holky z komerčních televizí. Nebudu jmenovat vono je to jasný. Ty hlasatelky jsou tam strašně umělý, takový stejný, nepřirozený, ale myslí si, jaký jsou pro národ bohyně. Takový špatně vylisovaný mluvící bárbíny co drmolí text napsanej na čtecí kameře. Proto se na tyhle programy nedívám."
"To máš teda pravdu" souhlasil jsem "nechápu toho majitele stanice, že to nevidí. Je to všechno tak umělý. I ty chlapy. Některý ty hlasatelky vypadají, jako E.T. mimozemšťan, jak jsou nalíčený. A prdel je, jak se při zprávách na sebe vždycky vážně podívaj. Jenže víš jak to je? Nějaká najatá agentura dodá průzkum mínění, kde vyjde, jak jsou tihle kašpárci oblíbený a jakou mají sledovanost. Když se pak někoho zeptáš ty, tak buď se na to nikdo nedívá, nebo to má zapnutý jenom jako kulisu. Je to prostě byznys."
"No jo Frenku, ale co když to je záměr toho majitele?" Hezi varovně nadzvedl prst.
"Teď tě moc nechápu."
"No ty co na to čumí, vlastně jsou jejich loutky. A ty co ne, tak třeba díky tomu sedí kurva přeci na Základně, ne?"
"Ty vole, to je fakt. Díky těmhle televizím se zvedá spotřeba alkoholu, ale třeba i něčeho jinýho, třeba sportovních potřeb a tím pádem se roztáčí kola ekonomiky."
"Vidíš na co se nepřijde když se přemejšlí!"
Tak na tohle bylo potřeba si připít.
Jak se povídá, cesta prostě utíká rychleji. Další zastávka, další přistoupivší cestující.
"Je to v prdeli!" zničehonic prohlásil náš kapitán vyděšeným hlasem, aniž by zvedl oči od novin.
"Co je?" trochu mi zatrnulo z toho, co se asi stalo.
"V Kaznějově spadnul jeřáb!"
Podíval jsem se na Heziho a oba jsme se začali šíleně řechtat. Čekali bychom cokoliv. Snad nějakou poznámku na naši debatu ohledně holek a televize. Ale pád jeřábu v Kaznějově nás vážně rozhodil.
Ťava dál v absolutním klidu pokračoval v četbě a našeho veselí si nevšímal. Poslední dozvuky našeho smíchu podobajícího se spíše hejkání přeložených oslů rozčísnula další kapitánova poznámka.
"Je to v prdeli!"
Znova jsme propukli v neadrtálský smích. Určitě se dozvíme další kravinu. Až po chvilce jsem zakalenými kukadly zbystřil kapitánovo ukazováček směřující za naše záda. Otočím hlavu za sebe a rázem mně smích přešel. Teď to bylo asi fakt v prdeli.
Do naší části vagonu právě vstupovala průvodčí a podle její vizáže jsem Ťavovu poznámku rychle pochopil. To bude i na Heziho velký sousto.
"Jízdenky prosííím" ozval se skřehotavý hlas pracující decibelově ve zvukové oblasti nepříjemných pracovních nástrojů.
"Ty vole, je to tady" vypadlo ze mne.
"Frenku klid. Tu kočku sfouknu, jak dortík na hepí brděj."
Jo aha, to asi Hezi myslel happy birthday. No, měl jsem velký pochybnosti.
Přes tropickou venkovní teplotu byla asi padesátiletá, menší, plnoštíhlá paní navlečena do kompletní železničářské uniformy. Dílem okamžiku se tento skřehotající bojler objevil u nás.
Znáte to, jak někdy je něco tak divnýho, že vás to přitahje se na to dívat. Tak tohle se mi stalo. Nevěřícně s otevřenou pusou jsem zíral na kontrolorské stvoření.
Na fialovo odbarvené vlasy byly sčesány dozadu, zamotány do drdolu a ozdobené červenou kytkou, takovou tou krepovou růží co je ve střelnici na pět špejlí. V masivních boltcích zakončující spodek uší se houpali velké kruhové náušnice. Ale ten samotný obličej. Já se samozřejmě nechci nikomu posmívat, stačí se kouknout do zrcadla, že jo, ale přeci si nemůžu ještě víc sám ublížit. Pokud to teda není součást nějakého cirkusového nebo divadelního vystoupení, nebo někde v rozích vagonu nejsou zabudované skryté kamery a teď vyskočí třeba Martin Dejdar.
Čert vem tu doopravdy červenou rtěnku, co značně přesahovala původní rty do všech směrů. I ten lehký knírek pod divným nosíkem se dal přehlédnout. Ale to obočí, to nebylo možný. Fakt, tohle jsem ještě nikdy neviděl ani v nej cool časákách.
Vytrhané obočí nahradili buď nakreslený, nebo vytetovaný, nedalo se to přesně určit, do skoro prostřed čela tmavý oblouky.
Nebyl jsem schopen se pohnout natož promluvit a odpovědět na další skřehotavou výzvu k předložení jízdenek. Možná kdyby se nekoukala přímo na mně.
"Ehm, madam já bych to s dovolením vyřešil" spustil Hezi příjemným laskavým hlasem.
"Víte, toto jsou mí dva nevlastní retaržerdovaní bratři a jedeme k babičce na prázdniny. Do Jižních čech. Znáte to tam?" přidal úsměv, odhalující perfektní chrup "jé tam je krásně."
Bojler v uniformě začal významně ťukat jedním prstem do přístroje na kontrolu a výdej jízdenek.
"Tady ten pacholek" ukázal Hezi na mě "si zastrčil špatně jízdenky do zadní kapsy a velice pravděpodobně je vytrousil na nástupišti. Když jsme to zjistili, vlak už byl v pohybu. Můžem to nějak vyřešit? Co děláte madam dneska večer?"
Jelikož vlak nezpomaloval, pochopil jsem, že ten skřípavý zvuk nevydává brzdový systém, ale dutina ukrytá za rudými rtíky. Sprška slov vysvětlující postup dle platných předpisů při zjištění ztráty jízdenky byl zakončen vypočtením jízdného s tučnou a dle mého úsudku neadekvátní pokutou.
Na další Heziho poznámku, že tak sladká žena musí mít přeci srdce, co hoří vášní pro zcela jiné situace a nemá smysl teď řešit takovou malichernost, nabral celý kulatý obličej barvu rtíků. Ne však, coby reakce studu.
Ta ženská byla fakt nasraná.
Celou patálii se rozhodl vyřešit náš kapitán, do této chvíle stále zahloubán do informací v denním tisku. Odložil noviny na sedačku, postavil se a zašátral ve svém batohu. V ruce, se mu objevila čokoláda Studentská pečeť.
"Paní" zaburácel a pohlédl ke svému pasu, kde začínala hlava průvodčí "prosím vás udělejte to bez tý pokuty a tady máte nějakou dobrotu."
Rovnou bez čekání na odpověď se sehnul a čokoládu jí zastrčil do boční kapsy uniformy.
Ne tak docela.
Kapsa byla zřejmě menší a tak Ťava pořádně zabral. Zvuk párající látky musel slyšet i strojvedoucí v lokomotivě.
Utržená kapsa našeho kapitána nerozhodila. "Pardon, tak si ji strčte do…."
Zbytek věty zanikl v neskutečném řevu malé průvodčí, která se okamžitě dala na útěk a jak bylo částečně rozumět, jde volat policii za napadení.
Poškrábal jsem se ve vlasech.
"Hele to asi nebude dobrý."
Oba moji kolegové jen pokrčili ramena.
"Jestli teda kapitáne, dovolíš" pokračoval jsem "navrhuju, jak vlak zastaví vystoupit. Jestli ta kráva fakt šla volat poldy, jsou to zbytečný trable a navíc budeme muset podle mě zaplatit ty jízdenky i s tou pokutou. A možná další pokuta policajtům."
"Kurva to je fakt" souhlasil Hezi.
"Tak jo" pokýval Ťava hlavou, ze zápěstí si sundal kapitánskou pásku "do odvolání dneska velíš ty!"
Odznak moci se rázem vyjímal na mé levé paži a já horečně přemýšlel. Bylo potřeba utřídit myšlenky a analyzovat, co by asi tak mohlo následovat.
Netušil jsem, kde se nacházíme a kdy tak budeme stavět.
"Vemte si věci a půjdeme si stoupnout na chodbu ke dveřím."
Vlak dál uháněl do svého cíle. Bylo mi jasné, že pro nás bude lepší z preventivních důvodů jízdu přerušit.
"Tak hele jak vlak zastaví, vystoupíme na druhou stranu a nějak se vytratíme. Další postup rozhodneme potom."
"Podle gůglu jsme u Strakonic" zahlásil Hezi poté, co odvrátil zrak od mobilu "tak v půlce cesty do Budějovic."
Uběhlo možná pět minut a vlaková souprava začala zpomalovat.
Dveře na chodbičku se najednou otevřeli a stařík v tričku s lebkou, co mu Ťava tak dokonale dezinfikoval spodky končetin, s úsměvem oznámil, "mládenci jestli budete vyskakovat, tak musíte po směru jízdy! Já je kdyžtak zdržím!"
Podal jsem staříkovi ruku a poděkoval. Ostatní udělali totéž.
Do chodby vlétl proud vzduchu otevřenými vstupními dveřmi. Radu o výskoku jsem si pamatoval, ale výsadek jsem raději provedl, až když vlak skoro zastavil. Ťava jako poslední vystoupivší chytře za sebou zavřel dveře. Ocitli jsme se v jakési uličce tvořené osobním vagonem a vedle stojícím vagonem nákladním.
S kýblem v ruce jsem mávnul na ostaní.
"Musíme kousek dopředu, ať nejsme hned vidět!"
Stačilo jen deset metrů a bylo jasno. Vedle stojící vagóny měli takovou přechodovou lávku, takže jsem se svižně přes schůdky vyškrábal nahoru a na druhé straně seskočil. Vedle na kolejích stáli opět stejné vagony hnědé barvy. Ostatní mně následovali. Oči mi přejížděli přes další koleje k jakýmsi budovám.
"Co dál?" zeptal se Hezi
Víte, já hodně dám na takový ty impulzy od někudy zhůry. Za zády se nám ozval zvuk ocelového cuknutí rozjezdu nákladního vlaku.
"Honem nahoru! Na tu lávku!" křiknul jsem na ostatní a jako první jsem po schůdkách nastoupil.
Vlak se rozjížděl velmi pomalu, takže nebylo třeba jančit. Všichni jsme se usadili na podlahu lávky, opřeni zády o teplou plechovou stěnu vagónu. Já poprvé využil výhodu mého zavazadla a seděl na kýblu. Tímto, jsem alespoň v sedě, jednou vypadal stejně vysoký, jako Ťava. Rukama jsme se přidržovali zábradlíčka před námi.
"Ty vole, to je prdel" křiknul Hezi.
Kryti vedle stojící soupravou jsme pomalu vyjížděli ze stanice. Ať se tam dělo cokoliv, nás už se to netýkalo. Bravurně jsem vyřešil nastalou ošemetnou situaci. Jo, já budu skvělej kapitán. Můj samolibej vítěznej úsměv na tváři, poněkud zkazil Ťava svou připomínkou.
"Ty Frenku, všimnul sis, že jedeme zpátky?"
Ne, kurva nevšim. Tohle mi trochu uniklo. Jenže kapitán si ví rady za každých okolností. Musí hbitě reagovat na vše. A já jsem se určitě pro tuto vedoucí úlohu narodil.
"Jasně. Drobounký detailíček. Jak vlak někde zastaví, vystupujeme!"
Všichni jsme si vychutnávali tenhle nový způsob cestování. Vlak nejel nijak závratnou rychlostí, takže lehký proud vzduchu nás příjemně ochlazoval. Naše pohledy patřili okolní krajině, nebo ubíhajícím pražcům, které se vynořovali mezi nárazníky.
"To si zaslouží oslavit" prohlásil Hezi a vyndal z kapsy ubaleného jointa. Všichni jsme potáhli. Svět je prostě krásnej.
"Těmhle vagonům se říká wapky. Vozí se v nich uhlí." Přehlušil Ťava svým silným hlasem monotoní zvuk, ozývající se při přejezdu spojů kolejnic. Startující smích vyrazil z našich hrdel v plné síle. Skvělej Heziho model nebyla žádná hašlerka.
I přesto mně napadla myšlenka k opatrnosti. Kapitán zodpovídá za svoje lidi a vzpomínka na Heziho jedno období budilo obavu.

8. Vosum

29. července 2018 v 22:22
Hezi svým ajfounem pořídil selfíčko a hned to dal na fejzbůk.
Já odeslal esemesky všem kámošům, co nedorazili se zprávou, že jsme na cestě a že počkáme do dvanácti hodin na hlavním nádraží u stánku s občerstvením na druhém nástupišti.
"Dobrý den, přistoupili prosím?" ozval se tenký dívčí hlas mladé, hezké průvodčí.
Pohledem na tři kluky s lahvovým pivem v rukách trochu znejistěla, ale abych ji vyvedl z rozpaků povídám "jistě, promiňte slečno, hned to bude."
"Fffrenku kklídek." vložil se do mé aktivity Hezi, který okamžitě nasadil svůdný pohled doplněný lehkým speciálně nacvičeným úsměvem.
Pak už jsme s Ťavou jen pozorovali jakousi pantomimu a šepot zanikající v šumu jízdy soupravy, vše určeno výhradně mladé zaměstnankyni Českých drah. Svou novou oběť doprovodil Hezi ke vstupním dveřím vagonu jakmile začala souprava zpomalovat, kvůli další zastávce.
"Ty vole to jsme si nemuseli kupovat jízdenku" přivítal jsem ho po návratu na své místo.
"To je fakt" přisvědčil Ťava.
"Nno tatak nebbudem. Mamamarkéta se mmenuje. Jeje jí dvacet. Číslo mmám."
"A chlap?" ozval se Ťava.
"Co to sem pleteš" povídám.
"No co když bude průvodčí chlap a my nebudeme mít jízdenku?"
"Jo, no jó."
"Hehele vvětšinou jsou ttto žeženský. Ttak řeřeknem že jsme nestihli kkoupit a zzaplatíme ve vlaku."
A bylo to vyřešený. Ono se to vždycky nějak udělá, jenom člověk holt nesmí plašit.
"Hele kluci" pustil jsem se trochu nesměle na tenkej led "kam vlastně jedeme. Já si kurva nemůžu vůbec vzpomenout, na čem jsme se včera dohodli. Napadá mě Lipno, ale nejsem si jistej."
Ťava zavrtěl nesouhlasně holou hlavou.
"Tatataky myslím, žeže to bylo něco jjinýho" přidal Hezi.
"No jo, tak kam ale pojedeme?" povídám. Napadla mně fotřínkova rada, když si nemůžeš na něco vzpomenout, vrať se na to místo, kde si na to myslel a vzpomeneš si. V tuto chvíli rada zcela na hovno.
Hezi vytáhnul mobil a začal projíždět internet.
"Hhhracholusky, Babababylon" pohledl na nás, pochopil, že to nebude tak snadné a raději pokračoval "Sskalka, Lipno teda ne, Orlík, co Slapy?"
Já, ani Ťava jsme si nebyli jistý. Za to jsme zavětřili, že asi zbytkový alkohol a dvě vypitý piva začali působit. Hezi najednou mluvil zcela plynule.
"Vranov, Máchovo jezero. Ty vole, nebyl to ten Mácháč?"
Ťava rezolutně zavrtěl hlavou, tak jsem se bez rozmyšlení přidal.
"Mně se teda ten Mácháč fakt pozdává, ale když myslíte. Nebo to možná bylo na es. Písmeno es tam nějak bylo."
"Podle mě" zamudroval jsem "to byl nějakej kemp. Ale vždyť je to jedno kam pojedeme, ne?"
"Tak co navrhuješ" zeptal se Hezi.
"No, tak můžem konstatovat, že v tom máme bordel, ale je nám to jedno. Tak za prvý, chtělo by to nějakej řád, neřád. Taková demokracie napůl s diktaturou."
"Na tom něco je. Jak to myslíš konkrétně?"
Věděl jsem, co chci říct, ale ty správný slova se hledali blbě.
"Takovej demokraticky zvolenej vůdce, s jasně daným rozhodovacím právem. Jeden z nás bude o všem rozhodovat, o všechno se starat a zbytek výpravy musí poslouchat. Každý ráno třeba v šest hodin tahle funkce přechází na dalšího v pořadí. Pěkně se vystřídáme."
"No jo to zní dobře" Hezi se podrbal na bradě "ale co když zbalím nějakou buchtu, bude šance sexovat a tenhle vedoucí mi to jako bude moct zakázat?"
"No proč ne? Bude to prdel a ty mu to pak nějak můžeš vrátit, až budeš velet."
"Jo a ještě druhá věc. Jak si budeme pamatovat, když se zmastíme, kdo byl vedoucí? Dyť jsme doteď nepřišli na to, kam máme ject."
Ťava jako silně přerostlej páťák zvedl ruku.
"Něco mně napadlo."
"Tak povídej drobku" vyzval ho Hezi.
"Bude to kapitán! Ve sportovních potřebách v Tesku u nádraží koupíme kapitánskou pásku, co mají fotbalisti. Kapitán jí bude mít na ruce a tím si to budeme pamatovat."
"Ty vole, to je dobrý" povídám uznale "a aby to bylo fér, tak se na tu pásku složíme."
Ťava znova zvedl ruku.
"A ještě bych upřesnil to rozhodování. Kapitán rozhoduje o všem kromě jediného. Nesmí nikomu nařizovat, co se bude pít a v jakém množství. To je každýho věc."
"Souhlasím a tímto navrhuju, aby první kapitán si byl ty!"
I Hezi souhlasil. Jen trochu po svém. "Jo, je to fakt ženijálně vymyšlený."
"Tak" znova jsem si vzal slovo "s tím kam pojedeme, to můžeme udělat na náhodu. Třeba zapíchnem prst do mapy a co bude nejblíž, tam jedeme."
"Hm, tak nápad to je, ale co když bude okolo víc možností, nebo to bude nějaká prdel světa, kde u rybníku stanujou jenom rybáři?" podotkl Hezi.
Kouknul jsem na Ťavu. Velká ruka tentokrát nejevila náznak zvednutí.
"No dobrá. Můžeme oslovit někoho neznámého a co řekne, tam jedeme. Nikdo se pak nemá na co vymlouvat. Bude to totální dílo náhody."
"Jo, tak jo. Co kdybychom se zeptali třeba u pokladny, až budeme kupovat tu pásku?"
Heziho nápad se ujal a byl odsouhlasen všemi přítomnými.
Z vlaku jsme vystoupili s odhodláním a jasným cílem.
Za další půlhodinu byla slavnostně navléknuta žlutá páska s černým písmenem C našemu dnešnímu historicky prvnímu kapitánovi na ruku. Jen malý problémek. Přes Ťavovo biceps nešlo pásku natáhnout, proto bylo zcela vyjímečně povoleno, že postačí tento symbol moci umístit na zápěstí levé ruky.
Dotaz na cíl naší cesty byl pro samou radost samozřejmě opomenut. Vzpomněl si až Hezi u východu z Tesca, kde reagoval na obrovskou reklamu cestovní kanceláře "kam v létě na dovolenou?"
Poslušně jsme se vrátili a já dostal za úkol vznést dotaz na mladého brýlatého prodavače sedícího za kasou, který nám markoval pásku.
"Promiň, potřebovali bychom ještě poradit."
Ten kluk byl v pohodě a ochotně zvedl hlavu a projevil zájem mně vyslechnout. Nebo to bral jako povinnost při pohledu na vedle mne stojícího Ťavu.
"Ještě takovej dotaz, kdyby si třeba měl někomu poradit, nebo doporučit, kam se ject vykoupat, pod stan, tady v čechách, co by to bylo?"
"Štilec" vystřelil bez váhání "jezdíme tam s partou. Bezva hospůdky v okolí, pěkný holky a kousek Budějovice."
Poděkoval jsem za názor a vypadli jsme před Tesco.
"Ty vole, to jsem v životě neslyšel" povídám ostatním "třeba ten týpek bere drogy a je mimo."
Hezi už sjížděl internet a podával zprávu. Bylo jasný, že jemu v hlavě utkvěla jen zmínka o hezkých holkách.
"Je to pravda. Štilec, rybník, camp, občerstvení minidžolf. Je u Českých Budějovic, železniční stanice Kamenný Újezd. Já to teda taky nikdy neslyšel, ale jedno je pravda. Jijijižní Čečechy jsou krákrásný."
Zjevný impuls k doplnění tekutin nešlo podceňovat. Hned ve stánku, byl to vlastně jakýsi karavan s občerstvením stojící před Teskem, jsme si nechali natočit pivo.
Nikdo by netipoval, že v takový nevábný budce umí natočit tak skvělý pivo. No jo, Plzeň je Plzeň.
"Hele Ťavo, co s tím? Zeptáme se někde jinde?" zkusil jsem nahodit možné řešení.
"Dohoda byla jasná. Jedeme na Štilec!"
 


Sedmička

22. července 2018 v 21:50
S kýblem od hořčice v ruce a spacákem zavěšeným přes rameno jsem dorazil v půl devátý na nádraží. Fakt jsem se těšil na tu tlupu, co vyrazí za dobrodružstvím.
Vestibul i perón zel prázdnotou. Nikde nikdo.
Trochu zmateně jsem pohlédl na velký hodiny zavěšený pod střechou nástupiště. Znáte to, jak někdy zblbnete a přijdete třeba do práce o hodinu dřív, ale teď opravdu bylo půl devátý.
Na velké nástěnné tabuli jsem zkontroloval odjezdy vlaků. Jede nám to až za hodinu tak máme času haba děj.
Nejlepší bude, když zaujmu stanoviště před nádražím, a budu pozorovat, jak začnou přicházet ostatní. Ty budou zírat, že já, kterej chodí vždycky poslední, už jsem tady.
Prvních dvacet minut jediné vzrůšo se odehrávalo naproti u samoobsluhy, kde několik většinou důchodkyň hlasitě nadávalo, že ještě nedovezli chleba.
Těsně před devátou se konečně objevila první známá postava.
"Ťava", vydechl jsem s opravdovým nadšením.
Jak by také ne. Když stojí tenhle kluk vedle vás, připadáte si sice trochu blbě, zato v absolutním bezpečí.
Dva metry deset centimetrů, holá hlava, schází mu krk a prostě všechno je na něm nafouklý. On se už tak nějak velkej musel narodit. Je to takovej kříženec ruskýho dřevorubce, Arnolda Schwarzeneggera a buldozeru. Tohohle kluka kdybyste postavili na koleje proti rozjetýmu vlaku, budou Český dráhy sčítat velký škody, pokud teda včas strojvedoucí nezastaví.
Blbý je, když někde sedíme svlečený jen do půl těla. Naše pivní pupíčky, někdo teda má i náznak buchtiček, vypadají divně vedle těla, co evidentně sežralo celej radiátor.
Ťava miluje posilovnu a všechno co je posilování byť vzdáleně podobné. Něco zvednout, to je jeho koníček.
Zásadně odmítá se účastnit nějakých silových nebo kulturistických soutěží. Jednou když jsme kecali a to je vždycky velká událost mi řekl, že přeci nemá cenu, aby někam jel, když ví, že vyhraje. To budˇ nemá cenu vstát z postele, nebo je lepší si jít zacvičit, případně rovnou sednout na "Základnu".
Také mi prozradil, že absolutně odmítá anabolika, stereoidy a další umělé sračky podporující svalový růst. Ale bez toho to prý dneska nejde, pokud nejste nadprůměrně inteligentní, což on je. Hlavně to ale musí být přírodní produkty, neboť ty mají prej v sobě sílu vesmíru. Údajně vymyslel a požívá speciální stravu, jejíž základní ingredience jsou droždí, česnek a pivo. Vycházel z jasné a prokazatelné reakce. Když kyne chleba, proč by nemohlo kynout svalstvo? Důležité je dodržovat poměr a určitý druhy zmíněných výrobků. A pak už to do sebe jen házet lopatou.
Když si vemu, že Ťava zmáčkne dvacet piv bez mrknutí, nechci vědět, co sežere droždí a česneku!
Jednou jsem o těchhle informacích přemýšlel. Tak kdo by nechtěl mít pořádný bicáky, že jo?
No, nejenom přemýšlel.
K snídani jsem snědl třicet deka droždí, paličku česneku a zapil to plzeňskou dvanáctkou. Bylo hrozný, to do sebe dostat. Pak jsem udělal deset dřepů a dvacet kliků. Spíš dest kliků. Jako že už posiluju.
Následovalo něco strašnýho. Bolest břicha bylo to nejmenší. Když se mi večer ulevilo, ztratil jsem na váze neustálým pobytem na záchodě, pět kilo. S pusy mi lezl strašnej smrad od droždí a česneku a pořád jsem krkal. Další tři dny mně trápili hrozný větry. Ty zvuky, to bylo, jak když se vám roztrhnou celý záda.
Jelikož se bojím vedlejších účinků kdejakých steroidů a hlavně jsem línej, boj o hezké tělo prostě vzdávám.
Musím se vrátit k tomu "jednou když jsme kecali".
Ťava totiž většinou moc nemluví.
Jen tak se usmívá, je absolutně v klidu a pohodě. V duchu prostě pořád cvičí a snad proto se stává, že občas některý věci nepochopí.
V té naší partě, jako všude se tak různě hecujem a občas někdo vymyslí fakt krávovinu. Pak se čeká, kdo se chytne. Ten je pak za vošoucha a ostatní z toho maj náramnou srandu.
Tak třeba jednou Meloun asi po vypitých patnácti pivech povídá "hele zejtra budem chodit za čerty. Takže pořádný převleky a v pět odpoledne sraz tady."
Každej pochopí, že je to kravina, když je 8. května.
Ne každej.
Jelikož druhý den byla sobota, seděli jsme takřka v plný sestavě na "Základně" už od čtyř hodin. Přesně v pět rozrazil dveře do hospody obrovskej čert. Ťava. Obličej a celou hlavu měl černou od uhlí, navíc vyzdobenou papírovými červenými rohy přichycené gumičkou. Na sobě černošedivý kožich, na nohou černé filcáky také omotané jakousi černou kožešinou. Křížem přes ramena a kolem pasu měl omotaný řetěz s obrovskými oky. Tipuju, že ten ocelovej doplněk vážil tak metrák. Aby to bylo dokonalé, v jedný ruce držel starý jutový pytel od brambor a v druhý vidle.
Celá hospoda zůstala na pár vteřin jako opařená.
Pak všichni propadli v šílenej smích. Někteří jedinci tloukli hlavou o stůl a mnozí a to včetně sedmdesátiletých štamgastů padli na podlahu a drželi se za břicha. Hospodskej Berka zíral tak, že zapomněl zavřít kohout pípy od právě čepovaného piva.
Bejt to někdo jinej s takovouhle postavou, vymlátil by celou hospodu, ale Ťava v naprostém klidu přešel lokál až ke stolu, kde s grácií francouzského krále opřel vidle o stěnu a usedl na svoje obvyklé místo.
Když se vše uklidnilo, hospodskej utřel vyteklé pivo na pultě, podlaze a přinesl půlitr čerstvého pěnivého moku Ťavovi.
"To je na účet podniku. Takovejdle rámus tu nebyl, ani když jsme vyhráli Nagáno" dodal hospodskej.
Všichni jsme na toho pekelníka zírali. Ten, na dva loky vyprázdnil sklenici, utřel si pěnu stékající po černé bradě a v klidu prohlásil "jste čuráci."
Zbytek večera jako obvykle nepromluvil.
Vzpomínám si, jak mně tenkrát napadlo, že bych ho nechtěl potkat v noci, když se potácivou chůzí vracel domů s pytlem a vidlema v ruce.
Onehdá zas někdo plácnul "hele pánové ráno jdeme dělat dříví na kouzelku. Takže vemte nějakej vercajk a v devět sraz tady!"
Kouzelná bába je po našem pálení čarodějnice. Jasná hovadina když každej přece ví, že kouzelka je poslední dubnovej den a toho večera se ke konci chýlilo dvacátý sedmý září. Nebyl jsem tenkrát zas tak namol, tak si povídám, že musím vidět, jestli se někdo chytne. Ve tři čtvrtě na devět jsem postával jak největší alkoholik z okolí před zavřenou hospodou. Kdo myslíte, že přišel?
Přesně v devět, v nažehlenejch montérkách a motorovou pilou v ruce dorazil Ťava. Natěšenej a s úsměvem na tváři z toho, jak bude řezat stromy a nosit těžký kmeny.
Fakt mi to tenkrát bylo blbý. Dyť je Ťava kámoš ne? Nikomu jsem to tenkrát neřek, tak ne že to u nás vykecáte. Ťavovi jsem oznámil, že jsem všechny obvolal, kde jako jsou, ale po včerejšku nikdo není v práce schopném stavu. Takže na to kašlem. Uděláme kouzelku až na jaře.
Ťava kývnutím hlavy souhlasil a dodal "jsou to čuráci, já navostřil řetěz."
Tak pro představu kdo je Ťava to snad stačí.
"Zdar chlape" pozdravil jsem "tak konečně se to začíná scházet."
"Hm" odpověděl Ťava a shodil ze zad tmavě zelený baťoh, co podle vzhledu možná nosil král Šumavy.
Za almarou svalstva jsem zahlédl další postavu.
Po chvilce se dala osoba identifikovat.
Černé vlasy alá Ronaldo a chůze bohéma patřili klukovi s přezdívkou "Hezi".
Přezdívka to byla trefná.
Dvacet dva let, 180 centimetrů, sportovní postava. Obličej, který většinou na vás vykoukne z obálky nějakého módního časopisu, bezchybný bílí chrup. Nosí zásadně značkové věci od bot, přes ponožky, slipy, no prostě všechno. Zápěstí mu zdobí hodinky Omega a v levém uchu má diamantovou náušnici.
Hezy nepochází ze žádný zazobaný rodiny, spíš naopak. Střední školu nedodělal a maká jako obsluha v jednom relaxačním centru. Má ale štěstí.
Víte, každej se narodíme jinak a nemá cenu si na nic stěžovat, jenže tady to bůh prostě posral.
Tak jo, dám někomu o něco víc, ale o tolik?
Hezi když vyhodí do vzduchu hovno, spadne zlatá cihla.
Koupí si los, je tam výhra. Vsadí sportku nebo tipne ve Fortuně, vždycky vyhraje. Hodí bůra do automatu, vypadne litr. Chodí do kasina a ještě se nestalo, že by nevyhrál.
Ale to co nás fakt sere, je jeho milostnej život. On se jenom blbě usměje na nějakou holku a má ji v posteli. To je každej tejden jiná.
Možná si bůh uvědomil, jak to přehnal s tím přídělem štěstí, tak to chtěl nějak kompenzovat.
Hezi koktá.
A fakt dost. Jenže a to snad je zas to štěstí, tenhle hendikep mizí po vypití přesně tří desetistupňových piv. To pak mluví zcela plynule. I když se mu později motá jazyk, ani nezakoktne.
Ještě je tu jedna věc.
Hezi je chytrej kluk, ale nikdo z nás nechápe jeho zálibu v používání cizích slov. Kdyby je alespoň správně vyslovoval, tak snad by se to dalo zkousnout, jenže on to vždycky blbec zmastí. Takže se jednou dozvíte, že si koupil novej dežodorant, což je normální deodorant. Pokud řídí, má totiž krásnýho čopra Harleye, kterej je podle něj Harej Dafson, objedná si juice. Tak u nás v hospodě už rovnou nalejou džus, ale jinde obsluhu vždycky těžce rozhodí. Takhle by se dalo pokračovat. My už to neřešíme, protože Hezi si nic nenechá vysvětlit. Pravdu, má vždycky on. Pokud vystřelí nějakou svou perlu, dáme si to nějak v hlavách dohromady, o čem vlastně mluví.
"Nanazzdárek pápánové, kde je zzbytek", pozdravil a podivil se Hezi.
Já i Ťava jsme kývli na pozdrav.
"Zatím jenom my. Kde máš batoh?" povídám.
"Tatatady" poklepal Hezi na spacák "eextra termoš do mmminus čtyřřřiceti, nic jijinýhoho nnetřeba. Toto jje coo?" Ukázal na můj kýbl.
Poctivě jsem vše vysvětlil, zároveň nabídnul možnost využití i pro ostatní a sklidil slova uznání. I od Ťavy.
"Hele máme půl hodiny, tak než přijdou ostatní, skočíme si koupit něco k jídlu ne?" navrhnul jsem.
Za deset minut bylo nakoupeno. Já si koupil konzervu lečo s klobásou, Ťava jednu paštiku Májku a Hezi jak jinak výběrovou konzervu šunky s názvem Prague Ham, kterou se chvilku zdráhala prodavačka vyndat z dárkového koše. Jo a každej dvě piva.
"Ty vole, jede to za patnáct minut a nikdo další nedorazil."
"Mmně to je uu ppprdele. Popojedu kklidně sssám!" rezolutně prohlásil Hezi.
"Co ty na to?" obrátil jsem se na Ťavu.
"Jsou to čuráci! Jedu taky."
Podrbal jsem se na hlavě. Je fakt, že jestli někdo zaspal tak může rychle přiject do Plzně autem a tam nás dožene. S touhle možností jsem seznámil ostatní. Následně jsme koupili jízdenky do krajského města.
"Tak jo pánové" povídám na nástupišti "výběr toho nejlepšího vyráží na velkou výpravu. Nejsme žádný přizdisráči. Co jsme večer řekli, prostě platí. Navrhuju nechat to osudu a připít na zdar našeho výletu."
Otevřeli jsme si každej pivo a než přijel vlak s chutí a nadšením vyprázdnili první kousek.
Moderní kolejová souprava vyrazila s natěšenými cestovateli přesně na čas.
Všichni jsme se usmívali a otevřeli další pivo.

VI.

15. července 2018 v 22:35

Já nikdy nebyl na žádný psí narozeninový oslavě.
Co si vzít na sebe, abych oslavence neurazil? Jak se tam mám chovat? Je nějakej přípitek? Pouští se tam muzika a tancuje se tam?
Snad jenom s dárkem jsem si byl celkem jistý. Kvůli Petrovi, neboť tak nějak tuším a doufám v další možnou spolupráci. Taková investice je v byznysu důležitá. Nechal jsem vyrobit třípatrovej dort z krvavé tlačenky. Jestli tam bude mít čoklík kámoše svý rasy, to je asi jistý, každýmu se ukrojí kousek. Připadalo mi to originální a mohl bych tím i slušně zapůsobit na Petrovo ženu, kterou neznám. Víme přece podle statistik, kdo doma většinou třímá otěže vlády.
Navrch jsem se rozhodl přidat oslavenci žlutou gumovou pískací kachničku. Pejskové si přece hrajou s takovýma hračkama a bude to dárek, o který se nebude muset rozdělit. Rozpočet mi to nenavýší, neboť gumovou kachničku jsem dostal u jednoho mobilního operátora při dobití kreditu. Tenkrát jsem nejprve prodavačce řekl, že ji nechci, ale rychle jsem se opravil. Myšlenka, jak nebudu při koupání ve vaně sám, byla lákavá. Jako dítě jsem byl kvůli absenci vany ve starém bytě o tyto rozmary ošizen, tak se to snažím všechno dohnat. Přeci se říká, že každej chlap má duši dítěte, ne?
Po kačence se mi stýskat nebude. Mám ještě modrýho delfínka.
Ještě lepší než kačenka i delfínek je ve vaně Tereza. Je jí osmnáct a bydlí kousek od nás. Je to super vyvinutá kočka s vysokým IQ. Nechápu, jak na to přišla, ale ví, jak nám blbne teplá voda, tak když je příznivá konstalace hvězd a její rodiče jsou v práci, pošle mi esemesku a nabídne mi možnost se opláchnout u nich. Tereza ve vaně zabere víc místa než kachnička i delfínek dohromady, ale vždycky to rád vydržím. Je zajímavé, že si jsou podobní. Tereza má ve spodní části taky dírku, ale při zmačknutí vydává úplně jiný zvuky než gumová zvířátka. K Tereze občas zajdu, i když se koupat nechci.
Na oslavu jsem se vydal přesně podle instrukcí. Vše mělo vypuknout ve tři hodiny. Ten den bylo hrozný počasí. Zima, deštivo, bláto, prostě jak říkáme my odborníci sračkočasí.
S dortem, který bylo potřeba nejprve opatrně uložit do hliníkové lodny, ano té, co slouží i pro jiné účely pod mým kanapem, vyrazil jsem naši starou oktávkou směr Praha. Jel jsem opatrně. Nejen kvůli počasí, ale i kvůli dortu v kufru a kačence na sedadle spolujezdce. Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli se jí nedělá v autě zle.
Navigace v telefonu mně po hodině a půl dovedla na určené místo. Ocitl jsem se před kovaným plotem, za kterým stál obrovský třípatrový dům. Snad nějaký penzion napadlo mne. Jo, to je docela chytrý pořádat tady oslavu. Proč si dělat bordel doma. Že jsem správně bylo jasné kvůli opodál stojícímu Range Roveru. Proč nikde není cedule s nápisem penzion, nebo ubytování, jsem pochopil při pohledu na umělecky vyvedenou cedulku se jménem pod zvonkem u vrátek.
No jo, to je tak, když neumíte odhadnout, kolik bude potřeba materiálu. Pak to nechcete vyhodit a takhle to dopadne.
Po zazvonění se z vedlejšího reproduktoru ozval Petrův hlas. Měl jsem jít dovnitř. Prej, jako doma.
Z kufru auta jsem vyndal lodnu s dortem na jehož vršek jsem posadil žlutou kachničku.
Teď to bylo trochu složitější.
Položit lodnu, otevřít vrátka, uchopit lodnu, popojít, položit lodnu, zavřít vrátka, uchopit lodnu.
Zamířil jsem po štěrkovém chodníčku ke vchodu, jehož stříšku, podpírali místo sloupů dvě sochy nahých dívek. Nejsem žádný znalec uměleckých předmětů, ale ty sochy mne fascinovali. Zaregistroval jsem rozlehlé jezírko po své pravici. Bylo potřeba se soustředit na lodnu s dárkem a na velký prsa těch dvou kamenejch krásek. V té chvíli jsem pochopil, proč lidé navštěvují muzea, galerie a proč utrácí horentní sumy peněz, aby mohli něco tak krásného vlastnit. Umění je opojné a i mne zcela pohltilo. Ne v pravou chvíli.
S prodlevou jsem zaregistroval, jak mezi prsatými kráskami vybíhají dva hnědozrzaví mutanti. Za další vteřinu, možná dříve jsem ucítil náraz náklaďáku s vocasem. Asi nejprve padla na zem lodna s dortem pro oslavence, potom já. Pud sebezáchovy mi zavelel zvednout se a bez ohledu na nepřízeň počasí přeskočit plot a utíkat domů. Mutanti mi ale nedali šanci.
Jakmile jsem se přizvedl, za mohutného vytí mi obrovská tlapa přejela po obličeji a následoval další prudký náraz, který mne poslal do chladných vod jezírka. Po vynoření jsem cítil, jak mi krev zalévá pravé oko. Byla mi strašná zima, zároveň jsem však chápal, že zde jsem v bezpečí. Levým okem jsem pozoroval bleskurychlou likvidaci tlačenkového dortu. Tak a dárek pro pejska je v prdeli. Zbyla jen kačenka, kterou jsem zdravým okem zahlédl plavat vedle mne.
"No fuj" ozval se Petr. Přišel mně přivítat. "To se dělá? To jsou ale ošklivý pejskové."
Pejskové?
Copak tomuhle někdo může říkat pejskové? Ještě ve vodě mě napadlo, pokud tohle jsou Ti pejskové, jestli nebylo něco špatnýho v tom pštrosím mase.
Po zahnání nestvůr, které obývali jedno křídlo dolního patra domu jsem požádal Petra, aby přísahal, že jsou zavřený. Až potom se ve mně opět probudil hrdina schopný vylézt z vody.
Petrovo žena, se jmenovala Jana.
Moc milá paní se potom další dvě hodiny omlouvala. Krvavý šrám od drápů táhnoucí se přes oko otřela dezinfekcí a zasypala framykoinovým pudrem. Oko bylo v pořádku. Ona ani Petr nechápali zkrat svých pejsků. Já ano.
Ten dort z krvavé tlačenky, museli ty nestvůry cítit, už když jsem byl před Prahou.
Paní Jana mi oblečení vyprala a než se dalo vyndat ze sušičky, seděl jsem v Petrovo županu u stolu a ládoval se chlebíčky s uherákem.
Oslava byla kvůli nepříznivému počasí zrušená. Pozvaní hosté odmítli riskovat případné nachlazení svých čtyřnohých miláčků.
Nabídnutý nocleh jsem odmítl. Při pomyšlení strávit noc pod jednou střechou s pejsky, nepřipadalo v úvahu. Pokud na mně ulpěl pach dortu, projdou ty hovada zdí. Počítám, že dneska je po smrti i gumová kachnička.
Slušně jsem se rozloučil a paní Janě poděkoval za výslužku. Zabalila mi na cestu pár dobrot.
S Petrem jsme se dohodli, kdyby něco, zavolá.
U vrátek mi pak ještě jednou poděkoval a kdybych se neurazil, tak má pro mě malej dárek.
Bílou papírovou krabičku jsem z boku otevřel až doma. Vyklouzlo na mně hnědé kožené pouzdro, příliš těžké na to, aby bylo prázdné.
Do teď jedinej člověk, kdo mi dal nějakej dárek, byl fotřík.
Rozepnul jsem pouzdro a vyndal vystřelovací nůž. Nádherné světlé dřevo s léty na rukojeti. Stiskl jsem tlačítko a z boku vystřelila stříbrná ostrá čepel. Nechci se přiznat, ale možná jedno, nebo obě oči mi zalili slzy. Nádhernej dárek.
Petra mám rád.

Druhá půlka V. (první půlka je před ní - to je snad jasný)

8. července 2018 v 20:52
"Vyřešeno Frenku. Teď nebude vidět světlo, tak dá pokoj."
Pokračovali jsme dál.
I přes mé stálé opojení mi bylo jasné, že zvuky v podobě úderů do stěn a stropu ozývající se z nákladového prostoru dodávky nevěstí nic dobrého. Do toho ještě odspodu nerovnosti naší nejstarší dálnice.
"Hele Robe, nebylo by lepší sjet někam do lesa a počkat až se setmí?"
"Hovno. Večer mám jinou práci. Navíc by ty ptakydaci chcípli žízní."
Ač venku letní třicítka, přejel mi mráz po celém těle. Rázem jsem vystřízlivěl. Další krach společnosti bych nepřežil.
"Robe, šlápni na to."
Rychle jsme se blížili ku Praze.
"Ty vole, to je další kretén co na nás bliká" povídá Robert "jedu stopadesát a voni tě stejně předjíždí. To zůstává rozum stát. Srát na ně na kretény." Odvrátil zrak od zpětného zrcátka a hlavu zabořil do opěrky.
"Ty vole Robe, tenhle už bliká ňák jinak. Modře."
Robert se odmítl přesvědčit a začal si pískat.
"To bude nějakej tuningář se zabarvenýma světlama. Za to maj dostávat flastry a neprojít tech…..a kurva!"
Modré blikající světlo se bleskurychle objevilo před námi. Myslím, že ta modrá blikačka se docela k černýmu pasatu hodí. Akorát to celý kazil červený nápis STOP, taktéž blikající za zadním sklem.
Je asi blbý říct v tomhle autě, že zavládlo hrobové ticho.
Robert poslušně pokračoval za pasatem na nedaleké, toho času uzavřené odstavné parkoviště.
"Dobrý den" oznámil mladý policista v bílé čepici poté, když Robert stáhl boční okénko "dálniční policie. Prosím předložte osobní doklady, doklady od vozidla a doklad o pojištění. A prosím oba si vystupte z vozu. Druhý policista si stoupl před naší dodávku s rukama v bok. Nešlo přehlédnout jeho neustálé kroucení hlavou.
Všechny předané doklady mladý policista překontroloval. Vyzval Roberta k dechové zkoušce.
"Negativní. Takže alkohol můžeme vyloučit. Vzal jste si nějaký drogy? Nebo léky?"
Robert zavrtěl hlavou. Podrobil se dalšímu testu na přítomnost omamných látek.
"V pořádku. Doklady také."
Ještě štěstí že jsem nedejchal já.
Do celé situace se zapojil druhý, evidentně starší, do té doby mlčící policista. Čilí hluk od projíždějících vozidel po dálnici doplňovaly občasné rány ozývající se z auta.
"Můžete nám vysvětlit, o co tady jde?"
"Jak to myslíte?" odpověděl Robert
"Tak pojďte" oba nás vyzval, abychom šli s ním dozadu za auto.
V tu chvíli mi blesklo. Scházející okno u zadních dveří.
Vše bylo daleko horší.
Okna už scházeli obě. Což o to. Blbý bylo, že z obou oken trčeli dlouhé, chlupaté krky převážených pasažérů.
Nedivím se těm, co na nás blikali a už vůbec ne policajtům, že nás zastavili. Potkat na dálnici pohřebák, kterému ze zadní části koukaj pštrosi, je fakt divný.
"Hele seržante, já Vám to všechno vysvětlím" spustil Robert svým žoviálním tónem.
Následoval opravdu dojemný příběh.
Moje smrtelně nemocná matka nemůže přijímat klasickou potravu. Jediná šance jsou speciální kaše obsahující stopové prvky obsažené v mase. Ty nejlepší hodnoty vykazuje maso pštrosí. Já jakožto chudý mladík pocházející z dělnické rodiny už nemám na drahou léčbu. Pojišťovny nechtějí nic proplácet, příbuzní se od nás odvrátili a pomoc jsem nenašel ani u prezidenta republiky, kterému jsem adresoval dopis se žádostí o pomoc. Uspěl jsem až výzvou uveřejněnou v regionálním deníku, na kterou reagoval Robert coby příbuzný chovatele pštrosů. Sám musel před lety pštrosí maso konzumovat kvůli nařízené dietě. Další, kdo se potom do této charitativní akce zapojil, byl majitel pohřební služby. Zcela bezplatně, pouze za můj úpis, že ke své poslední cestě využiju jeho společnost, nám zapůjčil dodávkový automobil. Je nám velice líto za způsobené dálniční pozdvižení, bohužel s převozem pštrosů nemáme velké zkušenosti a ani na internetu nebylo nic k dohledání. Posledními slovy Robert apeloval na zapojení se příslušníků dálniční policie do akce vedoucí ne li k úplnému uzdravení mé matky, tak alespoň k důstojnému prodloužení jejího pobytu na tomto světě. Vždyť lidé si musí pomáhat mezi sebou, mezi obyčejnými lidmi. Ne jen pomáhat přes kampaně vedené politiky či vyžilými filmovými a pěveckými pseudohvězdy vybírající miliony korun, které se pak kdesi ztratí, či se z nich zaplatí hotely, rauty, reklama a letecké cesty pozvaných tvářiček. Poslední větou nabídl policistům slevu na své automechanické služby, pokud však se také mohou jakkoli zúčastnit takovéto akce.
Kvůli zápachu jehličí, který mi stále vycházel z úst, jsem do teď raději nemluvil a snažil se dýchat nosem. Teď jsem ale stál s otevřenou pusou a oči jsem měl daleko vykulenější než pštrosy pozorující okolí za autem.
V očích se mi objevili slzy. Chtěl jsem padnout na kolena
Tohle nemůže být člověk co je jenom výbornej automechanik. Tohle není jenom kámoš.
Tohle je můj hrdina. Ať žije prezident Robert.
"Hele chlapi" spustil ten starší "jasně že jsme taky lidi. Že jo. Dyť jste mohli nějak požádat o pomoc. Nějaká koordinace při převozu zvířat, že jo, nebo tak něco. My jsme zvyklí na ledacos. Hlavně teď, když se všelijak důmyslně převáží emigranti. Ono se nic nestalo, papíry máte v pořádku, ale pochopte, že když jede po dálnici pohřební auto a koukaj z něj pštrosí hlavy, je to divný.
Oba jsme souhlasně přikývli. Tahle řeč dávala smysl.
No prostě událost na D1 nakonec dopadla skvěle. Ještě než jsme mohli opět vyrazit, museli jsme zastrčit zvědavý pštrosy do auta, stejně zas vylezli a splnit tři podmínky.
Za prvé museli jsme souhlasit s fotografováním.
Já tu fotku teda nemám, ale kdyby jste někde viděli obrázek černé dodávky, s nápisem pohřební služba, před kterou stojí jeden kudrnatej týpek v černých monterkách s nápisem na prsou Auto Kely, jeden no myslím fešák v kytkovaných kraťasech, tričku a z boku čouhaj dvě pštrosí hlavy, věřte, že to není fotomontáž.
Za druhé jsme si museli prohlédnout záznam kamery v pasatu a udělit souhlas s publikací na chystaném večírku místně příslušného dálničního oddělení. Bylo to fakt neuvěřitelný, jak ty pštrosy čuměli z toho auta a jak se jim kymáceli ty krky.
A za třetí, jsme souhlasili s doprovodem do Prahy, přes okruh, až na výjezd na D5, což byl příspěvek v rámci možností pro mou matku.
Citil jsem hlad. To asi mohlo značit mou střízlivost. Dopít rum jsem odmítl. Jízda v pohřebáku už mi byla prostě u prdele. Zastavili jsme na Rudný u Mc Donaldu. Aspoň rychlího číze.
Po návratu k autu, u čouhajících hlav ze zadních dveří klečela nějaká stará paní a nesrozumitelně se modlila. Byla to řidička vozu stojícího za námi, to jsme vydedukovali podle otevřených dveří. Z pohledu na poznávací značku jsme pochopili, že jde o polskou státní příslušnici a podle toho jak se křižovala, silně věřící.
Ve vší slušnosti povídám "paní to nět tak, to film, to cinema, rekvizit." Chtěl jsem té nebohé stařence pomoct vstát.
Ta bába najednou vyskočila a začala mně mlátit černou kabelkou. Řvala jak pominutá "satan, satan."
Moudřejší ustoupí, že jo. Pronásledován tou babou jsem prchnul do auta.
Robertovi nebylo potřeba nic říkat. Nastartoval a vyrazil jak z padoku. Ve zpětném zrcátku jsem pak ještě pozoroval, jak vzdalující se osoba znovu pokleká.
"Ty vole Frenku, ty lidi jsou ujetý!"
"To teda!" odpověděl jsem zadýchaně.
"Kurva, kdyby ty debilové furt nelezli ven, bylo by to v pohodě. Něco mi napadlo."
Bylo mi jedno co, ale určitě měl Robert pravdu.
Na dalším sjezdu odbočil. Zastavil u prvního stavení u silnice. Postarší menší domek. Bez vysvětlení vypnul motor a vystoupil. Vrátil se za pár minut. V jedné ruce držel kladivo, v druhé hrst hřebíků.
"Mimořádná situace si žádá mimořádná opatření. Tohle je ale Frenku ode mě veliká oběť. Dělej, vylez."
Nechápavě jsem opustil vozidlo. Podal mi kladivo, hřebíky a sundal si montérky.
Došli jsme za auto. Nejprve pomocí montérek zastrčil pštrosí hlavy do auta. Poté je roztáhl přes obě dveřní okna a jednu stranu mi podal.
"Napni to a drž!" zavelel. Poté nekompromisně skrz montérky zarazil po obvodě osm hřebíků rovnou do plechu.
Neodvážil jsem se cokoliv podotknout. Jakmile bylo hotovo suverénně, jen v bleděmodrých proužkatých trenýrkách odešel vrátit kladivo.
Tak vám zírám na ten novej tuning. Ke zlatý větvičce a nápisu Pohřební služba na boku, přibil vzadu žlutej nápis Auto Kely. Ještě něco dopředu a jsme jak auto na Dakar.
"Jedem" nahlásil Robert svůj návrat.
Jakmile jsme nastoupili a vyrazili k domovu, polonahý pánbůh všech autodílů se na mně usmál a povídá.
"Díry vod hřebíků schová ozdobná lišta. Montérky zaštepuje stará."
Po zbytek cesty se pasažéři vzadu chovali vcelku klidně a my dojely domů v míru a pokoji.
Robert už jen zacouval za autodílnu, kde jsme pštrosy vypustili.
V První Pštrosí s.r.o. jsme si rozdělili funkce hezky hned od začátku. Každý měl svou starost a svou zodpovědnost.
Robert měl pod palcem ubytování opeřenců, zajištění minimální stravy a úkony spojené s přeměnou chodícího dlouhého krku na kousky červeného masíčka uložené v plastových boxech
Já byl zrozen pro samotná obchodní jednání, plus zajišťuji transport k odběrateli.
Pštrosy Robert v rámci skladové evidence navrhl označit. Na šedivém peří se objevili oranžová písmena nastříkaná značkovacím sprejem.
F byl Fiat, tomu padne motor jako první. Druhý byl Volkswagen. Třetí dostal MB. Starý motory od mercedesu jsou prej držáci.
Za čtrnáct dní jsem předal první várku červeného masíčka, spolu s fotkama od Jula, potvrzující echt biochov.
Neprodané součástky padlého vozu jsme vždy do další objednávky přechovávali ve starém mrazáku.
Obě strany, to znamená dodavatel i odběratel byli nadmíru spokojeni.
Po půl roce uspořádala První Pštrosí s.r.o. vánoční večírek, spojený s valnou hromadou u Roberta v dílně. Bylo potřeba přijmout lepší strategii. Bouřlivá leč konstruktivní debata ovlivněná rychle vypitou láhví vodky značky Čingis, kterou dostal Robert jako dárek za své služby od jednoho mongolského lékaře pracujícího v okresní nemocnici, přinesla plodné závěry vedoucí k zjednodušení provozu a maximalizaci zisku. Hlavně, už nikdy nepojedu pro živí pštrosy. Robertovu úlohu spočívající v ubytování, stravování a řezničině převezme Jula. Budeme brát hotové výrobky. Robert zajistí platbu Julovi v podobě dodávek použitých, leč ještě provozuschopných autodílů. Prostě je vždycky někomu vyndá z auta s tím, že je potřeba je vyměnit. Dál zajistí obousměrnou dopravu. To také nebude problém, má známýho co jezdí dvakrát týdně dodávkou do Bratislavy.
Já se postarám o stoprocentní navýšení odběru.
Ze stařičkého kazetového radiomagnetofonu, co stál na poličce nad pečlivě vyskládaným nářadím zrovna mistr zpíval "Svět je fajn, svět je náš", sakra kdy já to slyšel. V kapse u kalhot se mi rozvibroval telefon. To víte, při důležitých jednáních je potřeba vypnout zvuk.
Písmena na osvětleném displeji oznamovala, že volá Petr. Když volá obchodní partner, musí v kvalitním byznysu vše ostatní stranou.
"Ano? Zdravím tě" ohlásil jsem se v rámci požitého alkoholu profesionálně.
"Hm. Jo. Ne, dobrý. Hm. Jo. Zdar."
Strčil jsem telefon zpět do kapsy, uchopil prázdnou láhev Čingise a snažil se z ní ještě něco vymáčknout.
"Co je? zeptal se Robert.
Podělil jsem se o rozhovor s naším největším a jediným odběratelem.
Veterinář, vzhledem k vynikajícímu zdravotnímu stavu pejsků Petrovi doporučil ukončit podávání pštrosího masa a přejít na granule jisté americké značky. Taktéž jsem byl kvůli svým zásluhám na tomto zlepšení pozván na narozeninovou párty jednoho z pejsků.
"Co to je za píčovinu" vztekal se Robert "co může takovej veterinář vědět? Ptal se někdo těch čoklů? Dyť jim to maso chutná ne?"
"Hm, to je fakt."
"Najdem toho zvířecího kokota a montpákou, nebo heverem ho přesvědčíme, aby doporučil zase naše maso!"
Zbytek si moc nepamatuju.
Ráno, po probuzení v dílně jsem jen mohl konstatovat, že Robert dosud hlasitě oddechuje na ponku s nářadím a vedle stojící oktávka, kde chtěl dneska láskou k automobilům přetékající mechanik měnit rozvody, má vymlácená všechna skla a od jakéhosi těžkého, tupého předmětu poškozenou větší část karosérie.
S bolavou hlavou jsem pochopil, že První krůtí s.r.o. ukončila svou činnost.

První půlka V.

8. července 2018 v 20:49
"Tak je to nachystaný" oznámil mi Robert místo pozdravu.
"Zdar chlape. To si říkal minule taky." Nechtěl jsem zbytečně rejpat, ale vylezlo to ze mě tak nějak samo.
"Počkej. Tohle máme pěkně od začátku pod palcem sami. Ne nadarmo se říká, co si neuděláš sám, nemáš."
"Tak jak jsi to vymyslel." Byl jsem lačný po informacích.
"Za dílnou mám pěknej oplocenej kus zahrady. Tam ty šmejdy dáme. Podle potřeby je vždycky kuchnem. A bacha ještě bonus. Nesou prej vejce. Skořápka je pevná jak beton, ale jsou velký jako dvanáct slepičích. To je kurva omeletka."
"Samý dobrý zprávy."
"Jo. Ale musíme pro ně zajet."
"Hm" pokýval jsem hlavou "a jak se takový pštrosy vozí?"
"Na tom už jsem koumal. Tohle plemeno je prej trochu menší než ty origoš. Hodíme je do dodávky a frčíme."
"Kde vemem dodávku?"
"Vyřešeno. Od pátku tady budu mít mercedesa, vito, na opravu. Bude tu celej tejden. Děravej výfuk. Omotám to provizorně alobalovu folíí, to bude dobrý a až se vrátíme, zavařím to pořádně. Vyrazil bych hned v sobotu, bude klid na silnicích."
Všechno bylo jasné a domluvené. V sobotu vyrazíme ráno ve čtyři, ještě za tmy, ať jsme brzo zpátky.
Když jsem v sobotu ráno dorazil k autodílně, oslepili mně dálková světla nastartovaného vozu. Robert už seděl v dodávce a rukou mne pobízel, ať sebou hejbnu.
"Ty vole" rozhlížím se po interiéru "to je nějaký nový ne?"
"Jo. Je to spíš pro takový zvláštní události. Tak mažem."
Robert zařadil a zkušeně se rozjel. Ten kluk má prostě každý auto v ruce.
Znova jsem obhlédl interiér a připoutal se. Světlý kožený interiér by se hodil spíše do nějaký limuzíny a ne do dodávky. No jo, lidí holt neví co s prachama. Od zadního prostoru nás dělila pevná plechová přepážka s malým okýnkem.
Musel jsem chvilku zadřímnout. Najednou bylo světlo, z rádia se ozývala hudba a z úst mi vytékala slina. Promnul jsem si oči. Frčeli jsme po dálnici a minuli ukazatel Brno 150km. Docvaklo mi, dyť vlastně ani nevím, kam pro ten náš materiál jedeme.
"Hele Robe, kde bydlí ten tvůj bratránek?" vznesl jsem dotaz a zároveň si uvědomil, že můj spolujezdec má na sobě svou oblíbenou montérkovou kombinézu černé barvy, posetou četnými fleky od oleje a šmíru, vyzdobenou na zádech a na prsou obrovským žlutým nápisem Auto Kely. Oděv to nebyl zrovna dvakrát vhodný do interiéru tohohle auta, jenže Robertovo víra v motoristického boha holt zakazuje převlékat kabáty.
"Kousek za hranicema."
"Ty vole počkej, ale za jakýma?" Otázku doplnilo hlasité zakručení v mém žaludku.
"No slovenský přece."
"Ty vole. To jedeme na Slovensko? Tos mi ale neřek."
"Fakt? A ptal ses mi? Dyť je to jedno, hlavně že budou ptáčátka, né?"
"Kolik to je kiláků? Nebo spíš kdy tam dorazíme?
"To máš sto pade Brno, osmdesát na hranice a pak asi čtyřicet k Julovi. Skoro pořád po dálnici. Svištíme stopade, takže podle mejch propočtů za tři hoďky i ze chcaním jsme na místě."
Uznale jsem pokýval hlavou. Co tak šlo asi dělat jinýho? Bylo potřeba si uvědomit, že někdo pro svůj byznys potřebuje materiál třeba z Číny. Navíc mne trochu uchlácholil hlas pokladu českého národa linoucí se z reproduktorů. Kájovo, že Svět je fajn, svět je náš se dalo považovat jako afrodisiakum podané v prvou chvíli.
"Jo, tak to by šlo. Dal bych někde kafe a trochu bych se protáhnul."
"Dobrej nápad. Tak zastavím na další benzínce."
U další čerpací stanice Robert zaparkoval hned u vchodu na místě pro invalidy. Na můj odsuzující pohled reagoval slovy "ty vole mně ti ňák bolí noha."
Otevřel jsem dveře a vystoupil. Před prosklenou stěnou čerpací stanice jsem široce rozpažil a protáhnul ztuhlé údy. Kosti zapraskaly. Hluboký nádech. Ranní svěží vzduch byl prosycen směsicí výfukových plynů, benzínu a snad jsem i cítil odér z Robertových montérek.
Otočil jsem se, abych zavřel dveře od auta.
"Kurva!"
Můj hlasitý výkřik doprovodili tři kroky vzad, až jsem narazil na stěnu budovy. Štítivě jsem odtáhnul ruku od dveří auta. Moje vytřeštěné oči zíraly na bok černého mercedesu, kde naleštěnou metalízu doplňovala zlatá větvička a nápis Pohřební služba.
Nejsem tak úplně pověrčivej, ale když potkám pohřebák, třikrát si odplivnu. Víte jak to myslím. Jako zaženu všechno zlé. Někdo to třeba dělá, když mu před autem přeběhne černá kočka. Ta mi nevadí, jen si vyčítám, když ji nestihnu přeject.
"Tfuj, tfuj, tfuj" rituál proběhnul. Ale co jinak? Co se dělá, když se ho přímo dotknete? Ani jsem nechtěl pomyslet, že jsem v něm seděl.
"Co je? Ňák se klepeš" divil se můj kumpán.
"Ty vole, vždyť je to pohřebák!"
"Auto jako auto. Každá dodávka holt vozí něco jinýho. Kdyby to nemělo ten nápis na boku tak to nepoznáš."
"Ty to nechápeš. Tohle vozí smrt. Mrtvoly. A ty v tom chceš vézt pštrosy?"
"Kdybychom jeli pro cihly, tak tam dáme cihly. Jenže holt jedeme pro pštrosy. Myslím, že jim bude fuk, v čem se svezou."
"Hele a co nějaká, jako ta, pieta."
"Kurva Frenku co blbneš? Je to jenom kastle, motor a kola. Vevnitř je prázdno. Navíc kdo si asi tak troufne zastavit pohřebák, co?"
"No jo."
"Hele pojď, proberem to u kafe."
Přiznal jsem, že asi nezvládnu v tý káře dál cestovat. Možnost byla jet za Robertem stopem nebo taxíkem. Nebo na něj počkám, někomu zaplatím, ať to vezme za mě. Jenže Robert našel zcela jiné řešení, kterému jsem se z čistě vědeckých důvodů podvolil.
Koupil flašku. Prodavačka za kasou pak zírala, jak u kulatého stolku obsah kelímku s černou kávou zapíjím rumem. Po polovičce flašky a deseti minutách jsem žadonil šedesátiletou asi blondýnu o adresu. Odmítla se slovy, že takového mladého alkoholika ve svém životě neviděla, tak jsme nastoupili do auta a jeli dál.
Cesta ubíhala dobře. Jen jednou mi Robert nasral. Nechápu proč, mně nenechal řídit.
Bratranec Jula byl výbornej.
Můj stav ho nijak nepřekvapil. Sám byl přeborníkem a znalcem kdejakých nápojů. Zato dopravní prostředek vyvolal pozdvižení a nazval nás neznabohy. Jeho farma pokud takhle honosně nazveme dřevěné přístřešky různých velikostí přikryté vlnitým plechem rozházené po velké louce, obsahovala kdejakou havěť.
Nebyl čas se zdržovat. Náš předmět zájmu okupoval výběh v zadní části Julovo panství.
"Tak si veberte, chalani" vyzval nás slovenský bratr a ukázal na zvířata.
"To je fuk. Tři kousky podle dohody" odpověděl Robert.
Rum se mi pomalu odpařil z těla i mozku a já opět začal vnímat svět tak jak je. Ty zvířata s dlouhýma krkama byly divný. Vůbec jsem nechápal, jak je dostaneme do auta. Kurva, to auto!
"Hele a jak je jako naložíme" zeptal jsem se. Mé zkušenosti byli na bodě nula.
"Kurva Julo, to je fakt" i Robert byl v rozpacích "mám ho nějak nalákat a svážem ho? Zacouvám sem s autem."
Můj návrh nějak je zdrogovat byl zamítnut. Nebylo čím.
Přísahám nebýt Jula, pokud bychom ty dlouhokrky nezastřelili, neměli jsme žádnou šanci odjet naložený. A to prej jsou nějakej menší druh.
Každého pštrosa nalákal na ošatku se zrním. Hbitě mu přehodil přes hlavu kus hadru a pak už ho jenom jemně uchopil z boku za křídla, jako za nějaký řídítka a pomalu jej odvedl do nákladového prostoru dodávky. Musel zvířeti pomalu ohnout krk, aby se do auta dostali.
Během chvilky jsme byli naložený a mohlo se vyrazit na zpáteční cestu.
Jenže u mě se opět objevila ta averze vůči černým dodávkám. Nechápal jsem ty pštrosy.
Robert vysvětlil situaci bratranci, který řešení spatřoval v podobném stylu, jen trval na jiném nápoji. Nalil do mě půl flašky borovičky. Zbytek rumu poradil uschovat a v případě potřeby nasadit před Prahou.
Po dvaceti minutách jsem mohl nastoupit do vozu. Poslední bratrancova instrukce spočívala v radě nesundavat opeřencům ty hadry z malých hlaviček. Pokud budou ve tmě, jsou ty šmejdi klidnější.
Řídit mně Robert zase nenechal.
Bylo mi fajn. Za půl hodiny jsme byli na dálnici. Třicet kilometrů po slovenským území a jsme v té naší krásné zemi moravské, pak v české, pak ten pražskej kus a pak konečně domovina.
Krásný výhled a krásnou představu poklidné jízdy narušily tupé údery v zadní části vozu.
"Kurva, co to je?" zeptal jsem se. Můj obličej s přiblblím opojným výrazem se otočil na Roberta a potom automaticky ke sklu v zadní přepážce. Bejt tam naloženo, co tahle kára původně vozí a ozvat se tyhle rány, posral bych se strachy.
"Ty vole, těm šmejdům spadly ty hadry."
"Klid to bude dobrý. Voni si zvyknou a uklidní se. Ty skla jsou trochu zatmavený tak tam zas tolik světla nejde ne?" odpověděl Robert sebejistě.
"No nevím. Jeden sedí, ale dva jak maj vohnutý ty krky pod střechou tak jim spadly hadry a tlučou zobákama do auta."
"Hele Robe, tak voni i kopou nohama."
Můj kámoš měl pravdu. Oni si zvyknou. Stejně se nedalo nic dělat. Otočil jsem se opět čelem k nekonečné silnici před námi a pohodlně se opřel.
"Čechy, čechy" začali jsme spontánně skandovat po úspěšném překročení státní hranice.
Profrčeli jsme Brnem.
Nechápu, jak někdo může pít borovičku. Začal jsem si více uvědomovat pach jehličí usazený v mých ústech. Možná to tak lejt do topení jako nemrznoucí směs. Tak jsem vám začal polemizovat.
"Ty vole, Robe, kterej kretén mohl vymyslet název Humpolec? Slyšíš to? Hum po lec?"
Míjeli jsme dálniční sjezd.
"Ty vole, hlavně tam nevodbočuj. To by nám přineslo smůlu."
"Jasně, dle rozkazu. Dobrá zpráva je, že jsme v půlce D1 a ty kluci vzadu jsou v pohodě."
Tohle byla od Roberta velká chyba.
Ozvala se rána. Skleněná výplň okénka v přepážce přistála na palubní desce a mezi mnou a Robertem se objevila malá hlava se zobákem a vykulenými oči posazená na dlouhém chlupatém krku.
"Ty vole, von chce ject vepředu!" vyhrknul jsem, zatímco Robert strhnul vozidlo do odstavného pruhu a prudce zabrzdil. Jó, je fakt dobrej řidič.
Spěšně jsme po zastavení oba dva opustili vozidlo. Přes nenadálou patálii mě úsměv na tváři nepřecházel.
"Kurva co s tím?"
Zatím co se Robert drbal ve vlasech, ozvala se rána a asfaltový povrch za autem zasypalo tříštící se sklo z okna zadních dveří.
"Ty krávo Robe! Voni vykopli vokno."
"Hm. To není dobrý."
"Ale střepy nosí štěstí, ne?" povídám
"To je fakt. Aspoň jim tam půjde víc vzduchu a třeba se uklidní. Musíme vyřešit toho kreténa, co nám vlez do kabiny. Nějak mu tu jízdu vepředu rozmluvíme."
"Ty vole Robe jak? Já vůbec neumím pštrosí řeč. Já s ním mluvit teda nebudu!"
"Frenku, to chce kild. To se musí promyslet. Takže to máme jednu díru" začal nahlas uvažovat "plech, hm. To zvíře holt šlo za světlem. Jasně. Jo, mám to. Pojď."
Robert je fakt genius.
Řešením byl gumový černý koberec na podlaze. Sebral ten od spolujezdce a nejprve s ním mlátil do hlavy zvědavého zvířete. Jakmile se pštros stáhl zpátky, gumovou rohož zastrčil za horní kraj plechové přepážky a zakryl jí vyražené okénko. Výhodou bylo i dvousedadlo spolujezdce. Dorazil ho těsně ke stěně a rohož tak ještě více upevnil.


IV. prostě čtvrtá kapitola

1. července 2018 v 19:29
Jo, nůž.
Vystřelovák. Mám jeden skvělej kousek. Nádherná dřevěná rukojeť, lesklá jako břitva ostrá čepel. K tomu kožené pouzdro.
Dostal jsem ho od mého kámoše Petra z Prahy. Už vlastně v Praze nebydlí, ale kámoš to je pořád. Občas se vídáme. Dělá nějakýho šefíka v reklamní společnosti a jezdí něco řešit k nám do práce.
Jednou si to takhle přihasil v novém modelu Range Roveru a píchnul to přímo před hlavní vchod.
Já zrovna mněl napilno a zevloval u vchodu. Ve vestibulu u recepce je totiž automat na kafe.
Skvělej nápoj, za deset kaček. Ne že by deset korun bylo hodně, ale znáte to. Mít deset a nemít deset, znamená nemít dvacet. Složitými propočty a ještě složitějším výzkumem jsem přišel na to, že když tam hodíte jednu podložku podobnou desetikoruně, kterou najdete na předním kole u stavebního kolečka a zároveň bouchnete pod štěrbinu, co se mince vhazují, automat zaregistruje vklad a podložka vypadne zase ven. Jó, stačí trochu myslet.
"Hele mistře, dobrý den" povídám mu, když vystoupil z tý obrovský nablejskaný káry "tohle je flek velkýho Helmuta. Teda našeho ředitele. Von je sice fajn, ale jinak je to hrozný hovado. Když mu někdo stoupne na parkování, odnese to recepční, uklízečka a všechny Čechy najednou posílá do áršlochu."
Týpek se usmál, znova nasedl a přeparkoval o kus dál.
"Tak děkuju za radu. Pořádek musí být" povídá "vy jste místní?"
"Dá se to tak říct" odpověděl jsem.
"Můžeme si tykat? Já jsem Petr" podal mi ruku.
"Franta." Bylo mi blbý říct Frenk
"Za to upozornění ještě jednou dík. To víš, my pražáci. Prosim tě, nedalo by se tu sehnat někde krůtí maso?"
Otázka mně trochu zaskočila. Jenže zděděné kšeftogeny po mém fotřínkovi dostali silný impulzík.
"Myslím, že jo. Vo co by jako šlo?"
Sympaťák na první pohled se mi svěřil, že potřebuje krůtí maso pro svoje pejsky. Bral by ho každý měsíc po sto kilech. Za nějaké lepší peníze a od soukromníka, aby bylo zdravé a ne z nějakého velkochovu. Má svoje pejsky moc rád. Dal mi vizitku a já mu slíbil, že se ozvu co nejdřív. Zbytek šichty jsem tenkrát protelefonoval.
Můj kámoš Robert je skvělej automechanik.
Umí opravit každou káru a jeho heslo je "to auto musí nějak vodjet." Je vyhlášenej po celém širokém okolí. Asi byjste nevěřili, jak se dá takovej autodíl, byť je sebesložitější a obrdůležitej nahradit kusem čehokoliv. Pokud to teda znáte.
A Robert, ten to zná. Zná i jiný věci.
To víte, sto kilo krůtího každej měsíc. Vynásobte to a vzpomeňte kolik je mít a nemít.
Druhej den se konala u Roberta v dílně porada.
"Tak hele" povídá guru všech automechaniků vážným hlasem "je to nachystaný."
"Super, to bylo hodně rychlí" podotkl jsem uznale.
"Můj známej nám to domluvil. Asi dvacet kiláků odsud je krůtárna. Jako je slepičárna, tak holt je krůtárna. Máme tam bejt zítra přesně za pět minut deset. Večer. Pomůže nám je nachytat za flašku rumu."
"Počkej, jak nachytat?"
"No nachytáme si je živí, tady je sejmem, oškubem a rovnou si je můžeš odvézt."
"Kam asi dam sto kilo krůtího?"
"Ok. Tak je zpracujem a hodíme je do mrazáku tady. Mám tu takovej starej kepl, ale mněl by fungovat. Odvezeš si to, jak je budeš potřebovat."
To znělo rozumně a víc řešit nemělo cenu. Rýsoval se suprovej byznys. Bylo by fajn přesvědčit do budoucna Petra, aby si pořídil více pejsků.
První Krůtí s.r.o., jak jsem podnik v duchu pojmenoval, zahájil činnost přesně podle plánu. Na místo určení jsme dorazili přesně v deset Robertovo firemním Peugeotem 205. Polní cesta nás navedla na místo pro parkování. Bylo u plotu v zadní části areálu, jen pár metrů od starých budov. Jeho kámoš se jmenoval Mojmír. Možná mi to jméno mělo být podezřelé, ale zajímal mně pouze rodící se byznys.
"Tak jdeme" vyzval nás Mojmír.
"Počkej" namítnul jsem "proč v deset?"
Mojmír byl fakt znalec. Vysvětlil, že přesně v deset se rozsvítí a krůty se budou krmit a daj se skvěle chytat. Za dvacet minut se zase zhasne. Světlo pěkně papat, tma spinkat a pěkně kynout. Navíc vrátnej je na druhým konci areálu, takže je to zcela v pohodě.
"A kurva" uklouzlo mi do tmy.
"Fakt v klidu je to vyzkoušený. Chodíme sem takhle pořád. Těch bestií je tady tolik, že nikomu neschází. Počítá se s přirozeným úhynem."
Nebyl čas něco namítat. Mojmír odtáhnul pletivo a vyrazili jsme.
Právě v okamžiku, když jsme vstoupili do setmělého objektu, se rozsvítilo. Pohled na obrovské množství opeřenců byl neskutečnej. Nikdy jsem nic takovýho neviděl.
"Počkej, ty vole, dyť jsou ňáký hubený" upozornil Robert krůtího znalce.
"Hm, no jo. To jsou asi mladý. Tak musíme do vedlejší haly. Rychle!"
Vedle to bylo něco jinýho. Pěkný macíčkové.
"Tak fofrem" nařídil Mojmír "každej dvě za krk a padáme ze sámošky."
Za několik vteřin jsme opouštěli halu svírajíce v rukách krky vyděšených tvorů.
"Kam teď s nima" zeptal jsem se u auta.
"Nic. Hodíme je normálně na zadní sedačky" rozhodnul Robert.
Při pohledu na šest nových pasažérů v Peugeotu jsem zapochyboval.
"Tak mně napadá, bude to sto kilo?" padla hlasitá moje úvaha.
"Hm, tak to vezmem ještě jednou, když už jsme tu" navrhnul Mojmír.
Znova jsme se vydali na návštěvu k opeřeným přátelům.
Bez jakéhokoli problému jsme doplnili zásoby pro rozjíždějící se byznys.
"Tak a máme to" prohlásil vítězoslavně Robert.
Zrovna jsem se nadechoval, abych také něco pronesl k zhodnocení výpravy, ale přerušil mne nepříjemný a nečekaný výkřik.
"Stůj! Policie!"
Tmou probleskli světla baterek a přibližujícího se modrého majáku.
No, míval jsem teda radši překvápka jako dítě o vánocích. Teď už si na to moc nepotrpím. Můžu potvrdit, že přesun na služebnu policie se želízky na rukou ve mně vyvolal nedůvěru v tyto represivní složky. Tak bylo to naše první rande, proto se dá pochopit moje rozčarování.
Snad z obavy útěku těžkých zločinců nás v kanceláři oddělení policie připoutali k topení.
Později jsme se dozvěděli, že i pro místní příslušníky je tohle velká událost. V tomto zapadlém koutu republiky kromě autonehody, rvačky v hospodě a sebevraždy z roku 1986 se nic tak významného nestalo.
Pochopte. Důmyslná plánovaná loupež.
Bylo nám vysvětleno, že ten debil Mojmír a kdoví kdo další, chodil do krůtí sámošky opravdu často. Ve stejný den a hodinu. Snad ze zvyku.
Nenažraný majitel opeřenců proto přijal jistá opatření. Na dveře a vrata od hal instaloval bezpečnostní čidla, která vrátnému oznámila otevření nevítaným návštěvníkem.
Mojmír mně vážně nasral, když podotknul, že poplach v některých případech mohli způsobit samotný krůty. Nudnej život u některých jedinců prej mohl vést k touze po svobodě, poznání a tak si otevřeli a prchli. Do hlavy ani krůtě nikdo nevidí.
To byla podle mě blbost. Copak když máte zajištěný bydlení, teplo a stravu budete utíkat?
Ale štěstěna je vrtkavá.
Všechno se otočilo při střídání policejní směny úderem sedmé hodiny ranní. Předáním noční loupežné záležitosti čerstvým neznaveným příslušníkům mělo významný vliv na celou situaci. Velící důstojník, byl Robertův stálý zákazník. Přes ženu vlastnící autobazar neustále kvůli rozkvětu podnikání potřeboval speciální zásahy vyhlášeného a ke všemu svolného mechanika. Poznámku, že jedna pochutina byla určená pro něj, nešlo jen tak přejít.
Vždyť se zas tak moc nestalo.
Všech dvanáct pasažérů ze zadního sedadla Peugeotu se vrátilo na svou ubikaci. Jasně nedovolené vniknutí na soukromý majetek. O tom nebylo pochyb. Snad poškození toho plůtku. Majitel krůtárny po plameném telefonickém rozhovoru s velitelem policie nakonec přijal nabídku doživotního bezplatného servisu na jeho vůz. Zbytek hlášení byl opraven s výsledkem vandalismus a předán přestupkové komisi. Všichni jsme pak obdrželi pětitisícovou pokutu.
Uběhl den od neslavné akce a já v podvečerních hodinách přemýšlel na Základně u prázdného stolu o další strategii. Nezdar s rozjezdem První Krůtí s.r.o. jsem si nechtěl připustit. Všechny začátky jsou přeci těžký. Navíc jsem nechtěl zklamat Petra.
Připojen na telefonu jsem gůgloval o známých českých podnikatelích. Babiš, Kellner, Kožený, Soudek, Stehlík a další. Jasně, nemá smysl řešit to, jak někteří dopadli. To je nepodstatné. Důležitej byl ten start. Ten jejich začátek.
Jak na to sakra přišli?
Náhoda. Štěstí. Příležitost. Informace. Známosti. Všechno dohromady?
Když jsem přemýšlel, tyhle kritéria tak nějak štimovali.
Náhoda, že přijel Petr. Štěstí že jsem stál u vchodu. Příležitost když jsem dostal informaci o mase. Známosti to je Robert. Debila Mojmíra vynechme.
To musí být někde jinde. Člověk musí mít nějaký společný rysy.
Znova jsem projel internet. Od hospodského jsem si půjčil tužku a papír, abych to měl víc před očima. Takže aktuální žebříček TOP 7 českých boháčů tvořili pánové Petr Kellner, Andrej Babiš, Karel Komárek, Radovan Vítek, Pavel Tykač, Daniel Křetinský a Zdeněk Bakala. Pěkně pod sebe jsem si zapsal všechna jména.
Jenže co když někdo tady třeba jaksi být má a třeba ne? Co když nějaká češka porodila v cizině a dítě třeba prodala? Aha? To by mohlo narušit mé akademické úvahy. Ještě že mi to pálí. Takže ještě TOP 7 world.
Za chvilku se na papíře ve vedlejším sloupečku objevila další jména. Bill Gates, Amalio Ortega, Waren Buffet, Carlos Hellu, Jeff Bezos, Mark Zuckerberg, Lary Ellison.
Jo teď by to mohlo být komplet.
Mé krásné jedno modré a jedno hnědé oči skenovaly napsaná jména.
Náhoda či bůh přidělili každému jméno. Jasně v tom musí být to pojítko. Pokud, nebude tady alespoň něco málo hrát, nemá smysl se tlačit do velkého byznysu.
Kurva!
Nejen že z český topky se nikdo nejmenuje František, ale ani nikomu nezačíná křestní jméno na F. A world seven? Nikdo není Frenk, Frencis, Fernando a zase ani eFko.
Tak snad příjmení.
Hlasitě jsem si oddychl. Ne, já šanci mám. Budka a B to byl Babiš a Bakala. Dva ze sedmi házely procentuálně solidní zastoupení. A svět? Bill to jsem tak nějak uznal, Buffet a Bezos.
Musím přiznat, tohle zjištění mně velmi uklidnilo a opět vlilo podnikatelskou krev do mých žil.
"Alice" zvedl jsem ruku na servírku, které jsme kvůli, to pochopíte, říkali "Doňa prsoňa" a houknul "nalej mi Jacka Danielse."
Sice mne hned napadlo, že budu muset raději spát v horním pokoji, ale náhlé zjištění si žádalo drobnou oslavu ve světovém stylu. Žádnej rum.
Jen tekutina zmizela v mých útrobách, ve dveřích se objevil Meloun. Kluk bodré moravské povahy se přistěhoval do našich končin kvůli práci. Přes pár štací ve fabrikách zakotvil coby sanitář v nedaleké okresní nemocnici.
"Zdar Frenku" pozdravil a přisedl ke mně. "Co slavíš" optal se při pohledu na prázdnou sklenku vedle půlitru s pivem.
Strčil jsem papír s poznámkama do kapsy.
"Nic. Jen jsem dostal chuť na něco, vždyť to znáš."
"Jo taky si dám něco vostřejšího. Musím spláchnout ten dnešní blaf z továrny."
"Co jste měli dobrýho?"
"Ty vole, dietu! To moje zaoblený tělo nesnáší. Suchý vařený brambor a pštrosí maso. To je tak pro pacoše a nebo pro psy!"
Haleluja. A bylo to tady.
Všemohoucí roztáhl svou náruč a druhým znamením mi dává najevo můj osud. Cesta k úspěchu byla znova otevřená.
První Pštrosí s.r.o.
Hned jsem vyběhl na ulici a zavolal Robertovi. Další dobrá zpráva na sebe nenechala dlouho čekat. Jeho bratranec prý pštrosy chová, to nebude problém.
Další telefonát mazal do Prahy.
"No čau tady Franta. Hele já teď mluvil s jednim fakt vyhlášeným veterinářem. Je to specialista na policejní psy a ten říkal, že krůtí maso není dobrý. Daleko lepší, fakt špička je prej pštrosí. Jo, prej to pejsci dobře tráví a i maj daleko lepší srst. Tak jsem myslel. Co? Né, bude za stejný peníze. Ok. Domluveno. Měj se."
Doňa prsoňa pak naservírovala a to i pro Melouna, Jacka ještě pětkrát.
Je úžasný jak se umí svět udělat krásným.

III. neboli část třetí

24. června 2018 v 19:30
Nutno podotknout, že dnešním dnem mi začíná zasloužená čtrnáctidenní dovolená.
Do hospůdky jsem vyrazil pěkně na šestou. To podle mě není ani večer ani den. Takové pozdní odpoledne. Ani brzo ani pozdě. Jít na pátou, to bych si připadal jako hospodskej povaleč, co se okradl o svůj soukromý čas. Jít na sedmou, to bych na sto procent věděl, že nestihnu všechno, co bude v hospodě třeba. Pěkně na šestou.
Byl nádherný letní den. Slunce pořád stálo vysoko nad obzorem a dávalo tušit, jak bude oblažovat pozemské bytosti sálavým pocitem i po konci své dnešní nebeské pouti. Tělo mi zakrývalo bílé tričko s nápisem "I love Základna" hlásající okolí mou orientaci, béžové cargo kraťasi s bočními kapsami a na nohou sandály.
V žádném případě na boso. Zásadně nosím ponožky. Barevné a s velkýma puntíkama. Dneska jsem vzhledem k barvě kraťasů zvolil žluté, s černýma puntíkama. Ponožky do sandálů považuji za nezbytnost. Za prvé, chci nasrat ty rádoby módní chytráky, co tvrdí jaké je to faux pas, nebo tak něco. Za druhé, pokud máte kryté nohy, které jsou z podstaty gravitace nejblíže zemské kůře, nebudete je mít tolik zašpiněné, jako by jste šli naboso a s tím souvisí nepotřeba si je tak často mýt. Tím šetříte naší krásnou planetu, neboť neplýtváte vodou a nespotřebováváte mycí prostředek obsahující kdejakou chemickou sračku a nepodporujete nadnárodní vyděračské koncerny.
Za třetí a na tom trvám úplně nejvíc. Pokud má hospoda záchody jako naše základna, takzvanou chcací zeď, což je stěna obložená kachličkama u země ukončená žlábkem odvádějící moč kamsi, zbudovanou někdy v minulém století, jsou ponožky jediná šance jak nemít zacákané spodky nohou od vedle vás stojícího a potřebu vykonávajícího kolegy. Jasně, někdy by bylo potřeba mít podkolenky a i ty by nemuseli stačit. Svými složitými propočty jsem vydedukoval, že pokud budete měřit sto dvacet osm centimetrů a budete vykonávat potřebu vedle stojícího Čáry, který měří dvěstě jedna, budete neustále mrkat od toho, jak vám to bude cákat do očí.
Pro jistotu kdyby se ochladilo, si do ruky beru starou černou mikinu s kapucí.
"Zdáár" pozdravil jsem osazenstvo téměř třiceti lidí mačkající se u dvou dlouhých stolů pod dřevěnou pergolou, která byla součástí terasy hospůdky Základna.
V pátek je vždy docházka většinou stoprocentní a moje pravidlo chodit na šestou mě řadí mezi poslední příchozí.
Pak už nastává klasická hospodská zábava. Chytrý odborný diskuze, blbý kecy, partička čertových obrázků, kostky, popíjení piva a jiných tekutin různého zabarvení, ale vždy s vysokým obsahem alkoholu. Nějaké cigárko s tabákem, nebo s výpěstky domácí šlechtitelské stanice.
Představit detailně partu tolika lidí lze zkrátit.
Malý, velký, hubený, tlustý, hezký, ne zas až tak, pracovitý, s odporem k jakékoliv práci, plešatý, vlasatý, sportsmen, lempl, komouš, nácek, je mi všecko u prdele, čech, cikán, vietnamec. Jestli jsem něco vynechal, můžete si to doplnit, určitě to bude taky sedět.
Byla jen otázka času, než někdo vznese dotaz, co budeme dělat dneska večer, zítra, potažmo v neděli.
První klasický návrh z řad soukmenovců zněl nic. Budem sedět a chlastat. Je pravdou, že tenhle návrh jako vždy získal řadu příznivců.
Další byl vyrazit na zábavu nebo diskotéku v přilehlém okolí.
Nevím, co se mi stalo. Cucal jsem první pivo a fakt jsem ani nepotáhnul z kolující mařeny.
Postavil jsem se a samo z plic mi vyrazilo "co kdybychom jeli na dovolenou?"
Nastalé ticho muselo utvrdit štamgasty v lokále "Základny", že terasa je prázdná. Udivené výrazy a mírně pootevřené pusy dávali najevo nepochopení vyřčeného návrhu.
"Prostě jako jsme jezdili s rodičema na dovolenou", rychle jsem pokračoval "pojedeme celá parta, někam k rybníku, do kempu, nebo k moři. Prostě na takovej čundr spojenej se zábavou a třeba i nějakou kulturou. Bude prdel."
Ticho začaly prolamovat první věcné připomínky.
"Nemám prachy."
"Ty vole já nebudu spát někde na zemi."
"Já se bojím mravenců."
"Nebudu online."
Nechtěl jsem se jen tak vzdát.
"To jsou kecy" začali moje proargumenty. Když si vožralej spíš a je ti jedno kde. S prachama se vždycky nějak složíme. Na mravence vezmem repelent a signál je už dneska všude. Půlka z nás má dovolenou nebo prázdniny a zbytek si to může nějak zařídit. Hodí se třeba marod. Dyť můžeme vypadnout tak na tři, čtyři dni. Třeba. Poznat nový buchty."
Tyhle poznámky nezůstaly bez odezvy.
"K moři to je kravina. Drahá doprava a pak je tam drahej chlast" ozvalo se z chumlu.
"Dyť říkám, je to jedno kam. Nahoďte nějaký nápady."
Opět jsem se posadil. Rozproudila se živá debata, ze které vzešli jakési pilíře, případné výpravy.
Za prvé musí tam být ženský. Na věku ani vzhledu nezáleží, jen jich musí být hodně.
Za druhé musí to být někde, kde se dá koupat a levně jíst, pít a spát. Nějaký kemp.
Za třetí co se má stát ať se stane rychle. Bude se odjíždět zítra ráno.
Vášnivá debata přinesla několik míst v naší krásné vlasti, z nichž vzešly tři žhaví kandidáti. Další složitá eliminace odhalila vítěze.
Jedeme na Mácháč.
Byl jsem pyšnej na svůj návrh, někam vyrazit. Jasně budu muset poděkovat fotříkovi za námět, ale scénář už tvořili moji kumpáni. Nádhera, jak se všichni ponořili do nastávajícího dobrodružství. Nápady jak se všechno bude fotit, nahrávat, udělá se fejzbůková stránka, pořídíme videa, budeme psát kroniku, koupíme si třeba stejný klobouky, a další kraviny co budeme dělat, vyplnili zbytek večera.
Takže sraz byl ráno v osm hodin na nádraží. Naproti je hned samoobsluha, kde si koupíme něco na cestu. V devět jede vlak.
Docela pod parou jsem vyrazil v jednu hodinu domů. Na oslavu našeho odjezdu se to poměrně zvrhlo v šílenou pitku.
Doma jsem z posledních sil na mobilu nastavil buzení na sedmou hodinu. Budu mít fóra se připravit. Ulehl jsem na starém kanape v jednom z horních pokojů. Dělal jsem to tak vždy po příchodu z hospody, abych eliminoval případné znečištění svého hlavního vymazleného pokoje ve sklepním prostoru. Stává se mi, zejména když pivo proložím nějakou štamprlí tvrdého alkoholu, což se dnes nechtěně přihodilo, že se mi nejen začne točit hlava jakmile ulehnu, ale po chvilce se mi chce na záchod a já absolutně odmítám vstát.
Já vím, je to nechutné, ale souvisí to zřejmě s mou pomocí internetu diagnostikovanou poruchou uroflaxu, kříženou s tuhým spánkem, požitím a prostředím. Je možné, že tento stav vyvolávají látky obsažené v betonových zdech našeho domu, neboť jinde se do tohoto stavu nedostávám. Vzniká jakási chemicko psychologická termální reakce.
Jednou jsem se o tom zmínil opatrně fotříkovi a to ještě oklikou když jsem vznesl dotaz, proč máme dům celý z betonu.
Nedaleká dálnice a její stavba měla své neomezené limity. Fotříkovo známej tam jezdil s mixem. Prý to bylo období, kdy nestíhal kopat a stavět bednění, aby zajistil odběr látky určené na mostní konstrukce. Jen fakt, že celé auto plné betonu, ho vždycky stálo flašku rumu a pomyšlení, že dům odolá i případným náletům v něm probouzelo nadpozemskou sílu. Takže teď vím, co může způsobovat moje potíže a také že na dálnici mohlo stát o dva mosty víc, popřípadě by na můj účet mohlo Ředitelství silnic a dálnic přispívat za údržbu, když je to původně jejich materiál.
Hlavně, že to mám vychytaný. Starý kanape je speciálně upravený. Vyříznutá díra ve středu matrace a pod ní hliníková lodna na maso. Jelikož mi i v normálním stavu dělá dobře spát na břiše, všechno klape. Ráno stačí jenom lodnu vyprázdnit a ostříknout sprchou.
Jak říkám, je to jenom vyjímečně když zapomenu, že tvrdý nepiju.

Rukou jsem hmátnul po telefonu vydávajícím dokola se opakující zvuk píšťalky. Je to vážně debilní zvuk pro buzení. Rozlepil jsem oči a nasucho polknul. Trochu mně bolela hlava. Ztěžka jsem vstal.
Mněl jsem křídlo. Takhle pro sebe definuji stav, kdy si nepamatuji z prošlého večera úplně všechno. Je to podle našich oken, které tvoří dvě křídla. Pokud si nepamatuji nic, je to vokno. Pokud něco jo, mám křídlo.
Jo, jedeme na čundr. Když jsem nastavil budíka na sedmou, znamená to sraz v osm. Jo sraz je na nádraží. Radost z náhlého osvícení mně popohnala do koupelny. Rychlá studená sprcha byla balzámem pro zpocené tělo i hlavu, ve které trpasličí heavy metalová kapela rozjížděla svůj koncert. Za nástroje si všichni členové vybrali bubny.
Bohužel nebyl čas se nějak dlouze cachtat pod tekoucí vodou. Osušit a no ještě uklidit. Lodna pod kanapem samozřejmě nebyla prázdná.
K vypnutí heavymetalistú jsem použil v kuchyni dva brufeny, hltavě zapité studenou vodou. Na nějakou honosnou snídani nebyl čas. Ani chuť. Zakousnutý do starého chleba jsem na sebe hodil věci ze včerejška. Nemělo smysl se na chystanou výpravu oblékat do čistého.
Tak a co dál?
Než byla šance posunout myšlenkové pochody o milisekundu dále, objevil se ve dveřích fotřík.
Jeho lišácký usměv ve tváři vystřídalo překvapení ne li úlek.
"Co tady děláš synáčku? Jsi nemocnej?"
Chápal jsem ho velice dobře. Fotřík věděl, že pátky jsou pro mne náročná záležitost a sobotní den většinou vypadá úplně jinak.
V poledne se opatrně nahnu z kanape, nacvičeným pohybem hrábnu pro lodnu a umožním opuštění obsahu žaludku. Následně znova uléhám. Ve 14 hodin se z kanape sesouvám a po čtyřech dolezu na záchod, kde mé útroby opouštějí poslední žaludeční šťávy. Pokud mám dost sil, vracím se na kanape. Pokud ne zůstávám ležet u záchodové mísy. Je zajímavé, že se proberu přesně v 16 hodin a je mi skvěle. Následuje sprcha a jídlo, většinou "trenčianský párok se šošovicou" plus chléb, káva a je potřeba se pomalu začít chystat k odchodu na Základnu. Sobotní večery bejvaj taky hodně skvělácký.
Párkrát se mi stalo po probuzení u záchodové mísy, že jsem měl pod hlavou polštář a přes sebe deku. Jo fotřík, je skvělej.
"Odjíždíme na čundr" vypadlo ze mě.
"Nekecej" projevil fotřík nefalšované nadšení.
"No jo. Přemýšlím, co si mám vzít sebou. Spacák a nějakej batoh."
"Na batoh kašli. Pojď, helfnu ti" navrhnul.
Během deseti minut jsem byl zbalenej. Spacák mi fotřík umně převázal tažným lanem z auta a s neskonalým nadšením mi jej přehodil přes rameno. Místo batohu jsem dostal plechový kýbl s víkem, původně obsahující 10 litrů plnotučné hořčice.
"Hele ten kýbl to je hovadina, ne?"
Fotřík se nedal.
"Přemejšlej o jeho výhodách. Zavřeš víko a je vodotěsnej, Je pevnej, takže co je uvnitř se nerozbije a nezmačká. Když budeš potřebovat tak z něj máš stoličku nebo stolek. Co já vím dalšího. Je fakt hnusnej, takže ho nikdo nebude chtít ukrást."
Na fotříkovejch argumentech něco bylo.
"Hele co ty tady vlastně děláš?" zeptal jsem se.
"Já teď přišel domů."
"Teď?"
"Jasně" znova nahodil ten jeho lišáckej úsměv "byla fuštička."
"Tak se poděl vo zážitek."
"Ále, jak si tak při pivku mastíme pršíčko, začal starej Burda co má stavební firmu lamentovat, že potřebuje někde rychle ubytovat 20 kousků z Ukrajiny. Budou dělat fasádu na kostele. Maj to mít hotoví za čtrnáct dní, jenže sehnat někde nocleh teď o prázdninách je problém. Moc všechno narychlo, jestli prej vo něčem nevím. Dal by prej cokoliv. Potřebuje to od neděle, ještě líp od soboty."
"Doufám, že je nechceš nakvartýrovat k nám" leknul jsem se.
"Co jsem blázen? Ale tak nějak mi to sepnulo. Cokoliv bylo nejdřív sto padesát za hlavu a noc. Tak jsem mu vysvětlil, že by to řešení mělo, ale kvůli vysokým nárokům na rychlost by to muselo bejt dvěstěpadesát včetně spotřebovaný vody a elektriky."
"No a cos teda vymyslel?"
"Nejdřív jsem to znova propočítal. Dvacet lidí krát dvěstěpade je pět tisíc a včetně soboty to je patnáct dní krát pět tisíc. Povídám Burdovi, tak sedmdesát pět by to zpravilo, ale platba předem. Nebyl problém. Cinknul mladýmu, ten přivezl peníze a já musel do práce."
"Kde teda budou bydlet?"
"V tělocvičně u školy. Mám klíče, budeme tam opravovat palubovku. Zavolal jsem starostovi, kterej zrovna akorát včera odfrčel na čtrnáct dní na dovolenou do Tater. Politicky jsem nastínil vzniklou situaci a navrhnul chytit příležitost za pačesy. Nahlásil jsem deset lidí na deset dní po stovce. Neevidovanej sponzorskej dar ve výši deseti táců se na zemi neválí. Starosta to odkejval, peníze mám dát rovnou jemu a zbytek už jsem zařídil. Do tělocvičny jsem nanosil dvacet spartakiádních lehátek. Ty byly ve starým krytu civilní obrany co je u starý hasičárny. Chtěl jsem je hodit na multikáru, ale ten rámus, co by v noci dělala, mohl někoho zvídavého nakopnout. Nosil jsem je radši pěkně v teplejch po čtyrech, tak to byla docela fuška. Do šatny jsem vrazil pingpongovej stůl, co byl složenej v nářaďovně, židle jsem vzal ty čtyři plastový u nás v garáži. To budou mít jako jídelnu. Hajzli a sprchy jsou hned vedle. Starosta dostane desítku a já vyvařil pěta šedesát za noc."
"No seš frajer. Ty čtyři židle pro dvacet lidí ale není moc."
"Stačí. U zdi mají kdyžtak dvě lavičky."
"Hm to je fakt. Hele, co takhle ten tvůj vejvar upravit. Nejlépe hezky zakulatit. Sponzorskej dar pro mou výpravu" musel jsem to zkusit a využít fotříkova dobrého rozmaru. Z těchto jeho vítězných chvilek vždycky něco vypadlo.
"No tak jo. Ať zchudnu, když si to ty. A kam vlastně jedete?"
Tak teď mně zaskočil. No jo, kam vlastně jedeme. Kurva, to je to moje křídlo. Do nějakýho kempu. Kurva jak to bylo.
Fotřík vyndal ze zadní kapsy kalhot na kolenou prodřených texasek, jak obvykle říkával jeho oblíbených, co pamatujou devadesátá léta paklík peněz. Oddělil jednu bankovku a podával mi ji. Pětitisícovka.
"Lipno" vyhrknul jsem "pánbůh ti to zaplať, seňore."
Dalších pár minut jsem přemýšlel, co si sebou ještě vzít. Doklady, peníze bylo jasný. Bude dobrá nějaká bunda, na večer kdyby se ochladilo. Ve skříni mi visela taková tenká péřovka namodralé barvy, co měla zapínací náprsní kapsu, skvělou pro doklady. Dala se zmačkat do mrňavoučký kuličky. Kartáček na zuby, zbytek pasty a pro sichr toaletní papír. Vše jsem hodil do kýble a zvřel víko.


II.

17. června 2018 v 20:53
Já už od malička věděl, čím chci být, použiju li slova z jedné dementní reklamy.
Ničím. Bylo mi to fuk. Tak nějak samo jsem šel na strojárnu do Plzně. To fotřík hodnotil kladně, protože jak je známo v Plzni po střední škole, je to už jen kousek k titulu. Fotřík se zmínil, že teda jen a pouze teoreticky bych mohl být právník, možná i bez tý střední školy. Ale to jen v nejhorším případě.
Byl jsem rád, že jsem doklepal školu, složil maturitu a místo dalšího blbnutí s učivem zapadl do víru života a "Základny".
Teď se lopotím jako skladník u jedný helmutovský firmy. Pořád tam něco přijíždí v krabicích na paletách. Ty krabice se u nás přendají do větších krabic, složí se na větší palety a zase to někam odjíždí. Nikdo to nechápe, ale všichni se tváři strašně důležitě a jsou spokojeni. Fotříkovi jsem tuhle životní etapu vysvětlil svým zájmem o logistické procesy v podání nadnárodních koncernů a pro svůj další kariérní růst zcela nezbytnou, což ho uklidnilo. Práce brnkačka a když je nějakej přesčas, tak i slušný kačky.
Jo Frenk. Je skvělej. A hustej.
"Tak kampak dneska, fejzbůkáři" zeptal se mě otec svým obvyklým debilním tónem v domnění, jak je neskutečně vtipnej.
Tohle ho drželo už skoro rok, od doby kdy se rozhodl pořídit si profil na facebooku.
Jelikož byl pouze klasickým uživatelem počítače a na netu zásadně sjížděl jenom stránky sportu a porna, v čemž byl ale hodně dobrej, další kroky jako například objednávky přes internet, stažení programů, nebo nějaká registrace byla pro něj španělská vesnice.
Ano, je pravdou, že to vždy zkusil, ale po několika vteřinách se mu z hrdla vydrali nepublikovatelné výrazy umocněné hlasem vedeným jakoby přes nejkvalitnější zesilovač na světě a to ještě podpořené rytmickým nadzvedáváním ze židle a boucháním pěstí na stůl vedle klávesnice. V tu chvíli byli všichni lidé, živočichové a umělá inteligence ty největší pohlavní orgány, které byly odesíláni do anální a dalších otvorů a všechno na celičkém světě stálo v tom lepším případě za hovno.
Takže jako vždy jsem byl pověřen zhostit se tohoto vyjímečného úkolu pro blaho lidstva já. Samozřejmě jsem tenkrát projevil svou obvyklou nenadálou zaneprázdněnost, ale slíbené dvě stovky a psí oči mého fotřínka lačnícího po víru sociální sítě jako mávnutím čarovného proutku přeci jen našli mezerku v mém prázdném programu.
Zapnul jsem svůj nadupaný bazarový noťas značky Ipong, což podle tehdy očividně zkouřeného prodavače s vlasy sčesanými na Elvise měla být dravě nastupující firma, která bude v následujících letech těžce zatápět nakousnutému jablku, neboť používá komponenty výhradně určené pro zbrojní průmysl.
Nejsem přeci debil, navíc se považuju na místní poměry našeho městečka za počítačově nadprůměrného jedince a díky televizní reklamně zeleného skřeta, jsem měl zcela jinou představu. Bylo mi trapné snažícího se prodavače hned odmítnout. Výčet předností, záplava technických údajů na sto procent nemajících nic společnýho s jakýmkoliv elektronickým zařízením a šest piv, které jsem si dal po obědě, mne však trochu nahlodali.
Znova mé oči sjeli z Elvisovy tváře na přístroj zlaté barvy ležící na pultě. Trochu mně vyděsila jeho velikost blížící se bedýnce na zeleninu, jaké vídáme v obchodech, ale horší bylo, když jsem se ono, pokusil nadzvednout. Dobrých dvacet kilo.
Na mou poznámku ohledně velikosti a váhy prodavač reagoval slovy "poctivej vojenskej výrobek s pořádnou baterkou co něco vydrží" a hbitě rozevřel přístroj a ukazoval na obrazovku. Je fakt, že obrazovka byla velká a dávala tušit své výhody při slábnoucím zraku jedince například z ozáření atomovým výbuchem.
Po spuštění se uprostřed matné obrazovky objevila ikona žhavení, jaká se objevuje vedle otáčkoměru v naší staré naftové oktávce před samotným startem a na jejíž význam vždy fotřík upozorňuje.
"Stejně jako u káry. Systém se nažhavuje pro potřeby plného výkonu" vysvětlil profesorsky Elvis a vyzval mně ke zkoušce.
Bylo to neuvěřitelný.
Předinstalovaný všemožný programy šlapaly jedna báseň, dotyková obrazovka reagovala bleskurychle, dvd mechanika, sloty pro deset druhů karet a další. Jen klávesnice měla i podle Elvise drobné mouchy. Místo normálních písmen obsahovala jednotlivá tlačítka čínské znaky.
Rychle jsem začal počítat plusy tohoto výrobku. První a jediné co mne napadlo, bylo, že pokud cena šrotu vzroste alespoň minimálně, tak i za dvacet let to neztratí na ceně.
Mínusů bylo tolik, že jsem netušil kde začít, ale všechno převálcovala přidaná hodnota přístroje v podobě 50% slevy, doživotní záruky, tří dvd Doly Buster a pěti gramů trávy speciálního modelu Kamikadze.
Domů jsem ono přivezl na vypůjčeném stavebním kolečku. Stolek v pokoji byl pro sichr vyztužen třetí nohou vyrobenou z trubky od lešení a až poté jsem noťas postavil na své místo.
Opatrně jsem nejprve odstranil nápis IPong, vyměnil tlačítka na klávesnici za normální, naštěstí ty původní vyskákali samy od sebe a celý stroj dostal přezdívku "Archa úmluvy."
Doly Buster dostal fotřík za půl roku k vánocům, jak už víte je s ní vlastně oddán a dělá mu radost dodnes. Teda jedno dvd jsem si nechal pro případ nouze. Kamikadze, to byl hustej výlet do jiný galaxie. Takže suma sumárum, skvělej kauf.
Jen občas při pohledu do reklamních letáků nebo regálů v obchodě s elektronikou zapochybuji, ale po chvilce zvítězí pocit vlastnictví neobyčejného, neokoukaného, a jestli je to vojenskej matroš, tak i top secret.
Teď zpátky k tomu památnému dni.
První problém nastal hned při vyplňování registračních údajů. Znova jsem vysvětlil princip sociální sítě, sdílení, prostě facebooku. Fotříkovi se nelíbilo někam strkat, kdy se narodil, kolik má dětí, kam chodil do školy a podobně.
"Ty to prostě nechápeš" pronesl jsem tak po hodině diskuze "to je prostě takovej tvůj elektronickej život, takže kdo tě zná, to stejně všechno ví. Potom sdílíš svoje fotky nebo videa s přáteli. Kde jsi byl, z dovolený, z práce a tak."
"Ale já nechci, aby se na mě díval někdo, kdo mě zná a ty co znám, mě nezajímají" odpověděl nasupeně.
"Jo takhle. Tak si vymysli, co chceš a já z tebe udělám třeba betmena."
Trvalo další hodinu, než jsem pochopil, že podle údajů na facebooku bydlím pod jednou střechou s Hugem Forstem, pětatřicetiletým vysokoškolákem, svobodným, bezdětným, sportovcem tělem i duší, numismatikem se silným sklonem k ochraně přírody.
Tušil jsem další problém při výběru profilové fotografie, ale v tom měl fotřík jasno. Trvalo jen chvilku, než jsme objevili tu správnou. Trochu oříznout, ztmavit a bylo to.
"Fakt to myslíš vážně?"
"Jo" odpověděl rezolutně.
Asi bych se mněl omluvit Alanu Delonovi, ale jsem jenom poslušný synáček.
V poslední fázi Hugo Forst požádal o přátelství Putina, Obamu, tři známé pornohvězdy a stal se fanouškem Sparty a rádia Impuls.

"Kam asi tady v prdelákově. Do hospody s klukama. Jako každej pátek" odpověděl jsem.
"Hele, vy jste hrozný přizdisráči! Pořád dřepíte v hospodě. Proč něco nevymyslíte? Třeba jeďte celá parta někam na dovolenou, nebo jen tak na čundr."
"Vždyť to znáš, každej se vymlouvá. Buď nemá čas, nebo peníze. Nebo naopak má rýmu, nebo problémy s holkou, když teda zrovna nějakou má."
"Na čundr se moc peněz nepotřebuje. Nějaká konzerva, nějaký pivo, deku na přikrytí. To my když byli mladý…"
"A jé" skočil jsem mu do řeči "je to tu zas. To vy když jste byly mladý. Neříkals taky, že pivo stálo 2,50 a cigára 4 koruny? Nebyl aids a netoulali se tu kdejaký příživníci z celý unie?"
"Myslel jsem to dobře. No, dělejte si, co chcete. Jste plnoletý."



Kam dál