Vosumnáctičička

14. listopadu 2018 v 16:08

INFO - hele, bylo by dobrý abyjste jako napsali nějakej komentář. Třeba jako ok nebo i delší. Jo a Helčo, no vždyť ty víš.

Zima je svině!
Nikdy jsem neměl rád nebezpečné akce v zimě. Pistole může zamrznout, protože konzervační olej použitý při čištění zbraně byl vyroben kdesi v Čině. Kožené jelení rukavice šité na zakázku, eliminují můj cit pro správný úder a pára stoupající od pusy vás dokáže prozradit nepříteli. Stalo se to zřejmě i tentokrát. Nevím, zda mně nutili mluvit pomocí jakési drogy, vstříknuté do žilního oběhu mého vytrénovaného těla, ale je to víc než pravděpodobné. Bolí mne hlava a všechno se točí. Odhaduji to na toxilogustin. Mučení? Samozřejmě, to je jejich styl. Mé nahé tělo dostává další úder do žeber. Ano! Jmenuji se Frenk. Frenk Bond!
"Kurva, teď už mi fakt serete" slyším se, jak reaguju na další ránu.
Pomalu otevírám zalepený oči. Denní světlo mně oslepuje a všechno přede mnou je rozmazaný. Povelem k zaostření je další rána do žeber.
Nevěřícně zírám na starého dědulu v montérkách s mysliveckým kloboukem na hlavě, jak se znova chystá udeřit mně násadou od lopaty.
"Dobrej, co to děláte?" vyhrknu rychle, čímž se mi daří ránu odvrátit. Pomalu se snažím zvednout.
"Já? Spíš vy! Proč se mi válíte v jahodách?" odpovídá stařík v bojovém postoji.
Promnu si oči, ohlédnu se a nechápavě koukám na další dvě ležící těla. Hezi je celej nahatej, přitisknutej na Ťavovo záda. Náš obřík spinká hezky ve spacáku, kterej mu ovšem končí někde u pupíku. Teda jestli tohle byly záhony jahod, to netuším.
"Ježíši, pane promiňte. Já to vůbec nechápu. Kde to jsme?"
"V mojí zahradě! Jak jste se sem vůbec dostali?"
Pokrčím rameny a zároveň si uvědomuju, proč mi je taková zima. Jsem nahatej, stejně jako Hezi. Hledám svoje věci a nacházím je, i Heziho oblečení, tam kde končí záhon složené ve vzorném komínku. Vrávorám, ale dokážu se oblíknout. Následně cloumám zbytkem výpravy.
Oba se v poklidu vzbouzí a vypadají daleko čilejší než já. Všichni jsme špinavý od černý, zřejmě úrodný zeminy a červených fleků, jejichž původ lze hledat v rozmačkaných jahodách.
"Tty vvole, co tto je zza ttýppka?" ptá se mně Hezi.
Tuhle otázku zcela ignoruju. Podle mě by celou tuhle situaci měl řešit kapitán, ale vzhledem k jeho nízké hladině alkoholu by to tady vysvětloval asi hodně dlouho.
Starýmu pánovi jsem se znova omluvil a napřáhl pravici k seznámení. Tak jo, nějak to vzal, jenže jak se kluci zvedli, celá ta záhonová spoušť se ukázala v plné své velikosti. Takhle, vono to tady už se záhonama nemělo spíš nic společnýho.
Bojový výraz ho přešel, ale vypadal spíš, že se o něj pokouší infarkt. Bylo hezký, jak nás nechal umejt v raních hodinách v sudu plném dešťové vody, stojícího u malé plechové budky. Pochopil, že stejně by nebylo co zalejvat. Před rozloučením nám poradil, jak dojít k nejbližší benzínce a popřál hodně štěstí. Ještě před tím strčil do zadní kapsy monterek tisícovku od našeho kapitána, coby kompenzaci za předčasnou sklizeň, možná i orbu a poprosil, ať už k němu nikdy nechodíme. Já myslím, že tady v tom městě jsou hodný lidi.
Ta benzínka nebyla daleko a dorazili jsme tam zcela mlčky. Obsluha si nejdříve vyžádala zaplatit, až potom začala ta od pohledu nafoukaná paní dělat kafe a na talířky naložila okoralé bagety se šunkou.
Kafe bylo vynikající. Hned se mi udělalo lépe a i si začínám částečně vzpomínat na uplynulý večer.
Po mé nehodě se atmosféra svatební oslavy poněkud změnila. Nejdřív mně chtěla zabít ječící Patrikovo máma. Nechápu, jak mohla tak rychle zcela změnit názor na svého kolouška. Když si uvědomila, že je poblitá od hlavy k patě, vyzvala, ať mně zabijou všichni ostatní, což mi připadalo úsměvné. Představte si těch cirka čtyřicet alkoholem paradoxně posilněných kulturistů v životní formě, jak se na mně hrnou. Chtěl bych poděkovat Patrikovi, který i se svými pěti promilemi zachoval chladnou hlavu. Silně páchnoucí a nadávající matku poslal v doprovodu novomanželky na záchod se umýt. S Ťavou se objal a prý zas někdy na viděnou. Hezimu, kterej mu chtěl obtáhnout manželku dal pusu na čelo a do každý ruky i tý zasádrovaný vrazil flašku kapitána Morgana. Na mně ukázal prstem a dodal "zmiz, nebo si mrtvej."
Nebylo na co čekat. Urychleně jsme sebrali věci v kumbále vedle pódia a spěšně opustili restauraci. V chodbě u záchodů jsem tak nějak samovolně ještě zrychlil.
Byla nádherná letní teplá noc. Jak se říká, ta tropická.
"Stejně už tam byla nuda. Ty vole Frenku, to byla síla" prohlásil Hezi a otevřel flašku luxusního rumu.
Všichni jsme se napili. Tím moje paměť končí.
"Hele kluci, já jsem nějak mimo. Co se to včera dělo?" narušuju přetrvávající ticho.
"Ttt.."
"Ty ne, sory šéfe" skáču okamžitě kapitánovi do řeči a obracím pohled na Ťavu, kterej studuje inzertní časopis nabízející Jihočeské reality.
"Poblil si…"
"To můžeš vynechat!"
"Venku jsme si dali rum. Ty půl flašky. Pak Hezi rozhod, že najde místo na spaní. Podle mobilu jsme došli na tutu silnici. Nejdřív jsme si sedli u velkýho osvětlenýho bilbordu. Otevřeli jsme tu druhou flašku. Hezi řek, že tady to je na hovno a že ho mám vysadit, aby došáhnul na ty stupínky po kterých se na ten bilbord leze. Prej budeme jako Jeníček a Mařenka. Vyleze nahoru a zjistí, kde by jsme mohli spát. Já mu říkal, že ten Jeníček hledal světlo, ale řek že mám držet hubu, protože von je kapitán. Jenže když stoupnul na tu špricli začal křičet, že ze zhora na něj někdo čumí a že se tou rukou v sádře nemůže držet. Tak jsem ho zase sundal. Odešel se vychcat a když se vrátil, spustil, jaký objevil tábořiště. Byla to ta zahrada."
"A jak jsme tam vlezli? Přes plot?"
"Ne. Vzal jsem za to a spadlo celý to plaňkový pole."
"Počkej, vždyť sem si toho nikde nevšim."
"Vono to zevnitř není vidět. Schovávají to ty velký tůje."
"Ty vole, chudák děda. Ten bude nadšenej, až to zjistí."
"No a pak už jsme se utábořili. Ty si pak začal mít nějakou schízu, že se musíš slíknout. Drmolils něco vo tvrdým alkoholu, ale nebylo ti moc rozumět. Prostě ses slíknul do naha a hotovo. Nechtěl si ani vlézt do spacáku. Hezi když tě viděl, prohlásil jak je to skvělej nápad a slíknul se taky."
Hm, tak paráda. Hodně se toho vysvětlilo. Tak bylo dobrý, že i v takovém stavu jsem myslel na svý pomočovací trable. Podvědomí mám zřejmě dobře vytrénovaný a to je dobrý vědět. Ale jinak není na co bejt pyšnej. Pokud mám bilancovat dosavadní cestu, tak asi takhle. Upřímně, není to úplně nejideálnější. Jeden den jsem se posral, druhej den poblil.
"Hele já bych docela rád už dorazil do toho kempu. A dneska budu dobrovolně abstinovat. Alespoň do večera."
S mým názorem ohledně kempu panovala ve výpravě shoda. Hezi zkoumal mapu na telefonu. Jsme prý na výpadovce tím správným směrem, takže si někoho stopnem a frčíme. Nejdřív, ale na záchodě vymodeloval z poslední svíčky excelentní přední zub.
Můj nápad oslovit někoho při tankování byl zamítnut a přesunuli jsme se cirka dvěstě metrů za benzínku. Krajnice je tady parádně široká, tak by problém se zastavením neměl šoféry nijak omezovat.
Dřepím na kýblu už dobrou hodinu. Ťava sedí vedle mě na zemi a studuje akční nabídku jednoho supermarketu. Nechápu, co ho na těch pár obrázkách takovou dobu fascinuje. Kapitán se snaží stopovat, ale stále bez úspěchu. Použil už několik fíglů. Mávání zdravou rukou, mávání sádrou, klečel a prosil, předváděl jakési zdravotní problémy.
"Ty vole, ten tvůj love ksicht nějak nezabírá" povzbuzuju Heziho.
"Hhovno, vyvy mi tto kkazíte."
"Podle mě stojíš blbě. Musíš víc do silnice!"
Mou radu si vzal k srdci a postoupil více do jízdního pruhu. Skláním hlavu únavou, když slyším prudké brzdění. Konečně. Zvedám se a koukám na zadek tmavě fialové staré škodovky. Spíš se vyznám v novějších kárách, tohle je snad stodvacítka nebo stopětka, ale to je jedno.
"Ty vole, dobrý. Dělejte, jdeme" povzbuzuju ostatní a nechápu proč Hezi stojí jak zamrzlej.
Hrnu se k autu, ze kterého vystoupil starší pán v tesilkách a bílé košili s krátkým rukávem.
Kouknu na Heziho. Ten se zdravou rukou drbe ve vlasech.
"Jjá tto Ffrenku nennechápu."
Co to zase kurva mele. Otáčím se na šoféra stojícího před kapotou. Drbe se na hlavě podobně jako Hezi.
"Podívej se na to, mámo. To není možný! To není možný!"
Chápu, že slova jsou adresována spolujezdkyni. V hlavě si formuluju správná slova, ale jakmile jsem u předku vozu a pohlédnu směrem, kam kouká vyděšený šofér, měním původní rozhodnutí. Pokud ta máma uvnitř auta není slepá, vidí stejně jako já obrovskou pavučinu na předním skle. Postavím se vedle toho pána a znalecky konstatuju.
"Pane, to vám asi vlítnul nějakej šutr do vokna od auta před váma."
"Co jste to udělali" povídá pán a chytá se za hlavu.
"My?" divím se.
U auta už se objevují mí společníci. Hezi strčí hlavu těsně před prasklé sklo, zamává sádrovanou rukou na vyděšenou paní, potom ruku zvedne a pronese "ttak tto je ssíla."
Nechce se mi tomu věřit, ale asi je to tak. Ostatně popraskaná sádra v oblasti zápěstí je jasným důkazem.
Hezi mávnul na projíždějící auto opravdu hodně předkloněnej. Kdyby mi to někdo vyprávěl tak tomu asi neuvěřím, ale normálně tou rukou rozbil čelní sklo. Ta sádra není tak tvrdá tak snad to sklo bylo nějak načnutý nebo stářím zpuchřelí, stejně jako ta těsnící guma vokolo.
"Ty vole, co ruka?" ptám se Heziho
"V ppohodě. Jjenom to ttak ťťuklo."
Hůř na tom byl ten svátečně vyšňořenej pán. Něco mumlal o policii a kousal si nehet od ukazováčku. Bylo potřeba jednat. Přes auta a silníční dopravu znám toho největšího machra. Robert, ten bude vědět. Okamžitě jsem vylovil mobil z kýblu a vytočil číslo přítele na telefonu.
Moje obava, že bych ho snad mohl vzbudit, byla lichá. Už od tří od rána prej rozebírá nějakýho pasata co nemůže dejchat českej vzdoušek a jestli nebudu dlouho žvanit, mohl by mít novej soukromej rekord v kompletním rozebrání auta. V rychlosti vysvětlím, o co jde a vzápětí mám řešení. Slibuju přivézt nějakej dárek z výletu a moje "zdar a dík vole" zaniká ve zvuku puštěný rozbrušovačky. Chápu, takovej rekord se nerodí snadno.
"Helejte pane, nějak to vymyslíme" povídám a seznamuju podle instrukcí poškozeného s nejsnazším řešením. Drobné nehody se stávají a je nesmysl s tím zatěžovat policii. Taky by se mohlo začít vyšetřovat, proč do našeho zraněného kamaráda schválně najížděl. To víte, takoví policajti hned do všeho šťouraj. Vyplníme záznam o nehodě, kde já jako šofér vozidla jedoucího před ním potvrdím odlétnutí kamene. Pojišťovna všechno zaplatí a je to vyřešený. Dneska holt už nikam nepojedou, ale zase budou mít zadarmo nový okno a to se přeci vyplatí.
Přesně jak Robert předpokládal, pán kvůli zhoršenému zraku nechal formulář vyplnit mně a moje suverenita nedávala za příčinu něco zpochybňovat. Při psaní jsem vykládal, že mám stejně a to podle technického průkazu na svým Golfu GT široký pneumatiky a od těch to lítá jako blázen. Komedie s kontrolou zápisu "tak ještě jednou, ať to souhlasí" a všechno poctivě podepsat. Zandavám svůj řidičák a pánovi kladu na srdce, co nejdříve poslat zápis na pojišťovnu, ať se to rychle vyřeší a on může zase jezdit. Vono jízda s prasklým sklem, to je na pokutu. Omluva, popřání hodně štěstí a rychle pryč. Všichni se svižným krokem vzdalujeme zpátky na benzínku.
Rychle stoupající teplota dávala tušit super parádní den a tím pádem je potřeba se dostat co nejdříve k vodě. Rychlá porada co dál. Všichni se shodujeme, že dnešek není vhodný na stopování. Půjdeme na nádraží a do cíle dorazíme pěkně v klidu vlakem. Po cestě si v krámu taky koupíme něco k jídlu. Mám chuť na ovoce a třeba jogurt. Ťava ten urgentně potřebuje česnek.
"Tys to vážně napsal na sebe?" zeptá se Ťava.
Vysvětluju celou Robertovo radu. Sice jsem pečlivě opisoval údaje ze svého řidičáku, ale tak nějak maličko jinak. V záznamu o nehodě je viníkem sice František ale Bouda. Adresu jsem použil podobnou, jako měl ten pán. Von měl Zahradní 36, já si napsal Sadová 63. Město jsem vyfiknul Prahu. Číslo řidičáku jsem napsal s pozměněnou osmičkou na trojku a nulu na devítku. Samozřejmě to beru jako špatnej skutek, ale vždyť jsem z toho vytáhnul kapitána, tak to by se mělo mazat. Pro sichr ještě jeden dobrej skutek přidám. A znáte to, třeba ten pán má synáčka automechanika nebo pojišťováka a ještě na tom vydělají.

Nádraží bylo pěkně daleko. Jednou jsme se stavěli v potravinách pro jídlo a jednou v drogerii, kde jsem zakoupil olej na opalování s praktickým rozprašovačem. Hezi v sobě objevil velkýho kutila, takže zakoupil chemoprenový lepidlo, potřel jím rozprazskanou sádru a přes to poskládal několik kousků toaletního papíru. Byl pyšnej na své dílo do chvíle, než pochopil nepraktičnost vzhledem k době zaschnutí lepidla, která byla udávaná dvacet čtyři hodin. Zrovna nahlas uvažoval, že se vrátí do drogérie a tubu chemoprenu nacpe tomu malýmu prodavačskýmu hajzlovi do prdele, když dostal další nápad. Vlítnul do protější prodejny sportovních potřeb. Za chvilku se vrátil a v ruce držel červené fotbalové štulpny. Jednu vyhodil do orezlého koše u vchodu, druhou nařídil abych mu natáhnul přes opravenou sádru. Musím uznat, funkční i hezký.
Teda nádraží nás nenadchlo. Pardon, ale zanedbanej venek oproti moderní, nebo opravený zástavbě okolo vypadá jako hodně smutná story. Vevnitř to je snad ještě horší. Já vím, kritici na každým rohu.


Teďka sem napálím slova redakční rady jednoho nakladatelství, když jsem dostal skvělej nápad, že tímhle příběhem zbořím knižní trh v naší bezva republice. Prubnu net a zjišťuju, kdo na tomhle písečku válí první ligu. Přepojili mně na oprávněnýho redaktůrka, kterýmu jsem během dvaceti minut všechno poctivě odvyprávěl, samozřejmě v pracovní době. Redaktor byl nadšenej, teda po telefonu to tak vypadalo, ale takhle to prej nechodí. Musel jsem mu poslat rukopis. Zbytek šichty bylo o čem přemejšlet. Cinknul jsem ještě jednou, abych si ujasnil, jakou barvou to mám psát. Já mám v rachotě totiž tři propisky. My skladníci si na barvy potrpíme. Černou, modrou a červenou. Nejsem blbej, takže červenou bych nepoužil, ale mezi černou a modrou jsem váhal. Ten redaktorskej inženýrek mi vysvětlil, že to chce na počítači, ve wordu. Tak proč kurva říká rukopis, když chce počítačopis? Jsem Frenk a ten umí všechno. Jasně trochu mi před kukadlama naskákali dolary spojený s tutovým úspěchem, ale to hlavní proč jsem se do toho po nocích pustil, bylo něco jinýho.
Stejně jako je atlet roku, kopdomíče roku, hasička roku, pes roku, tak se taky uděluje cena spisovatel roku. Asi se to možná jmenuje jinak, ale v principu je to stejný. No a k titulu se dává co? K titulu se dává pohár a diplom. Jsem sice už velkej, jenže jak žádnej diplom ani malej pohárek nedostanete v dětství, tak vás to tak nějak pronásleduje. Navíc bych trumfnul fotříka s jeho diplomem za skok v pytlích. Bušit do klávesnice mi zabíralo většinu pracovní doby. Nedokážu si představit, jak někdo může psát ve volným čase. Redaktor byl nadšenej a se závěrem redakční rady se neztotožňoval.
Cituju verdikt: "je použit nepřijatelný plochý jazyk, postrádáme hlubší myšlenku a příběh není určen pro ženskou čtenářskou obec, která dle statistik je převládající klientelou v knižním byznysu."
Chápete? Copak tohle psaní není pro ženy? Vždyť když o nich píšu je jasný, jak si jich vážím a jak jich mám plnou hlavu. A nejen já, ale celá naše výprava. A co ženy, matky? Každá si ráda přečte, jak jsou dnešní mladíci v tak hektické době šikovní a že se prostě v životě neztratí.

No nic, třeba je to záměr nezávislého poradního orgánu poradního sboru pro odbor nádražních budov českejch drah nebo jiný firmy, který budovy patří.

Ještě jedna věc, než budu pokračovat. Nejdřív jsem byl samozřejmě tím verdiktem nasranej, ale stačilo to probrat s Robertem. Prostě bylo potřeba se někomu svěřit. My lidi to máme tak nastavený. Zmínka, že v mé knize vystupuje jako kladný hrdina, v něm nejprve vyvolala hrdost, posléze vztek na to nakladatelství. Okamžitě uchopil velký těžký pajcr a chtěl vyrazit odborníkům přes tiskoviny domluvit. Robert knížky nečte, na to nemá čas, ale věří, že jsem dobrej a ten pohár bych si zasloužil. Pak mi vysvětlil, jak jsou všechny tyhle organizace něco udělující stejně zkorumpovaný a ten pohár, ten se dá koupit na internetu. Záleží, jak má bejt velkej. Dolů na ten štítek vyrejt "Frenk je vítěz" je brnkačka. To může udělat speciální lejsrovou vypalovačkou, kterou používá v případě potřeby vytvořit štítek motoru nebo podvozku. Hned ho napadlo udělat jeden pohár pro sebe a vystavit si ho v dílně.
Něco na tom je. Není důležitý, od koho ten pohár dostanete a když si ho udělím sám, vyberu si nějakej pěknej a nebudu muset bejt nasranej, že mi dali třeba odřenýho mrňouska. Vzpomínám, jak jsme jednou měli v práci školení na zvládání emočně vypjatých situací. Kretén vlezdoprdel vedoucí provozu to vymyslel místo vedením navrhovaný jednorázový odměny. Přijel chlápek, bejvalej policejní psycholog. Docela sympaťák, kterej měl evidentně pro nás pochopení. Hned na začátku prohlásil, že nemáme nikdy čekat, až nás někdo pochválí. Máme se pochválit sami, co nejčastěji a v dostatečné míře. Takže když se pochválím a to dělám často, sem tam přidám u zrcadla i pohlazení po tváři, dalo by se to ještě podpořit udělením hmatatelné ceny. Malý pozlacený pohárek, spíš raději větší, jednou za čas bude mít smysl pro další rozvoj mé osobnosti. Pohled na sám sobě udělené ceny by mohl být roven pohledu na krásnou ženu. No to ne, pokud bude nahá, musím si uvědomit priority a poháry odsunout na horší příčku.

 

K17

5. listopadu 2018 v 19:15
Teď je potřeba zmínit svatebčany.
Vesměs chlapy, vesměs holý hlavy bez krků. Jo, tak tohle byli majitelé venkovních strojů. Ťava ten byl v pohodě a dá se říct, že i svatebčané k němu mohli vzhlížet. Hezi ten byl blbej, ten před sebou viděl jenom nevěstu. Já měl depresi, protože jsem si připadal jak na jiný planetě. Pochybuju, že někdo z přítomných týpků měl na sobě menší košili než 5XL a upřímně, bylo by lepší každýho přeskočit, než obejít. Jak se ukázalo, všichni Patrikovo kámoši byli těžký powerbuldingáři, co chodí s činkou i spát.
Stoly se prohýbali pod nánosy jídla a já si vzpomněl na anděla. Požádal jsem Patrika, zda si mohu něco nabrat a odnést. Mávnutí rukou beru jako že jo i když mě spíš asi nevnímal. Na talíř jsem poskládal pět kuřecích stehen a u výčepu, podotýkám za své, koupil flaškovou dvanáctku.
Šerifa nebylo potřeba dlouze hledat. Prozradil ho oblak bílého hustého dýmu vycházejícím nad střechou černýho Hamru, kde za zádí auta zřídil svoje pozorovací stanoviště. Nejprve jsem vysvětlil naše zapojení do svatebního veselí, což ho moc nezajímalo, zato talíř s jídlem a pivo mělo obrovský úspěch. Jsem prej jeho největší kamarád a bude tady hlídat. Slíbil jsem ještě přinést zákusky a mazal jsem zpátky.
Mám dojem, že se říká "co by to bylo za svatbu, kdyby se tam nepoprali." V tomhle případě bych to teda vidět nechtěl. Tady bylo všechno naprosto v pohodě, i když většina už mělo pěkně upito. Ťava se bavil s Patrikem a do hajzlu náš Romeo podle všeho nevěstě vysvětloval něco ohledně zlomenin. Nabral jsem si na talířek haldu salámu a několik druhů sýrů, vzal jedno čerstvé pivo a odešel k pódiu. Pěkně na stojáka polykám poslední sousto, zapíjím, aby to pěkně sklouzlo do bříška, když se u mě zjeví starší namakanej chlápek. Vlasy ostříhané na ježka přejeté šedivým melírem.
"Tak vy jste Páťovo kamarádi jo?" vystřelí otázku chraplavou fistulí.
Musím si nejprve otřít pusu od pěny.
"No, tak něco. Jo, já jsem ňákej Frenk." Podávám ruku na seznámení.
"Majka. Já jsem Patrikovo máma."
Já debil. Až teď si všímám, že ten chlápek má náušnice, namalovaný rty a vlastně by to chlápek bejt nemusel. Ale ten drobnej knírek pod nosem by zblbnul každýho.
"Aha. Promiňte. To jsem nevěděl."
Podal jsem jí ruku. Stisk od ženy si představuju teda jinak, ale nevydal jsem ani hlásku. Nebylo se co divit. Z dalšího rozhovoru jsem se dozvěděl, že Majka je zakladatelka ženské kulturistiky v místních končinách. Několikanásobná šampionka ve všech možných disciplínách mi dala lekci, jaké jsou nejlepší cviky, jak a co jíst, jak dejchat.
Omlouvám se a vysvětluju, že mám hroznou chuť na sladké, tak si dojdu trochu zobnout.
"Stůj tady! Donesu ti!" zavelela.
A sakra. To nevypadá dobře. Copak budu muset celý večer trpět nějakou přednášku od kulturistické veteránky?
S jejím návratem mi vsunula do pusy punčový řez se slovy, "papej broučku." Následoval věneček a další várka informací. Poslušně kývám. Chápu, rozumím. Samozřejmě, chtěl bych ty bicepsy vidět. Mrtvej tah je prevít na záda. Neodvažuji se v ničem odporovat ani vysvětlovat svou zkušenost s nabíráním svalové hmoty. Občas se napiju. Musím té paní začít tykat.
"Majko, já si musím odskočit na toaletu. Ještě jsem taky slíbil zákusek jednomu známému venku. Za chvilku jsem zpátky."
Není nic lepšího, než říct pravdu. Samozřejmě ne vždycky. Fotřík tvrdí, že s pravdou se musí nakládat opatrně a někdy je lepší s ní šetřit a nechat si ji v zásobě pro horší časy. Takže v rámci šetření možná budu muset poopravit hlavně to, "za chvilku jsem zpátky."
Do ubrousku jsem zabalil tři věnečky. S tím záchodem jsem nelhal, ale místo pronikavé dezinfekce osvěžující restaurační záchody, budu raději při vyprazdňování čuchat teplej čerstvej vzdoušek pěkně venku.
Šerif byl na svém místě. V poklidu ležel na trávníku za autem a olizoval kost od kuřecího stehna jako by to bylo dřívko od nanuku. Ještě než přijal podávané zákusky, zvedl prázdnou láhev od dvanáctky a kostí do ní významně zaťukal. V puse jsem začal formulovat něco jako, že nejsem jeho poskok, ale bylo by to zbytečný. Šerif už ležel na břiše a jazykem přejížděl po sladké polevě věnečků. Tlak v mém přeplněném močáku zesílil. Prostoduchého gurmána jsem nechal oddávat se sladkomylným zážitkům a odkráčel o kus dál vykonat potřebu. Je zajímavý, jakej se dostaví pocit úlevy, když se člověk vyprázdní. Bylo mi krásně. A bude ještě líp. Zastavím se přeci jenom na záchodech v restauraci a trochu si opláchnu obličej studenou vodou.
Neměl bych svolat poradu? Má cenu se někam dneska přesouvat? Asi ne. Užijeme si nečekanou svatební pohostinnost a uvidíme, jak se to pak vyvrbí. Koneckonců o půlnoci mi končí velitelskej mandát. Pásku vrazím Hezimu, kterej je na řadě a pak budu slepě poslouchat vyřčené rozkazy a užívat si bezstarostnou jízdu. Už žádná zodpovědnost.
Ke klice od záchodů to mám tak půlmetr. Natahuju pravici. Náhle ucítím, jak mně nějaká ruka sevře do kravaty a pozadu mne rychle táhne do vedlejších dveří. Snažím se volnou rukou chytit za futra, v levačce totiž pořád držím prázdnou láhev od dvandy, ale vše jde strašně rychle.
"Jenom pojď, ty můj koloušku" zaslechnu za sebou. Ten hlas samozřejmě znám.
Paže pod krkem povoluje sevření. Pozoruju, jak se zavírají dveře, ruka mne jakýmsi chvatem otáčí, přesouvá se na můj hrudník a silou přiráží na bílou stěnu vedle umyvadla. Druhá ruka mi zároveň stahuje kraťasy. Než si stačím všechno uvědomit a popadnout mírně vyražený dech, cítím, jak se mi cizí obličej boří do rozkroku. Jsem ve věku, kdy neumím svému mazlíkovi poroučet, takže nechtěná erekce se dostavuje ihned po druhém pocucnutí. Jak mi ruka tlačí hrudník ke zdi, mám pocit, že jsem tak centimetr nad podlahou. Můj penis pevně svírají rty a zuby nadržený Patrikovo mámy. Rytmus pohybů hlavy se zrychluje a já zvažuju, zda ji nepraštit. Pořád totiž držím v levačce flašku od piva.
Někde jsem četl, nebo to snad někdo možná říkal u nás v hospodě, možná Meloun, že takováhle situace není žádná legrace. Nenadálý šok může způsobit svalovou křeč, zuby stisknou plnou silou a mužská chlouba je v hajzlu. Prej se to dá přišít, ale do hajzlu copak je to ňákej knoflík? A pak věřte všemu, co se říká.
Ta ženská saje jak pumpa. Buď mi vycucne mozek z hlavy, nebo mi slezou nehty na nohou. Po chvilce mám po starostech.
"Hodnej kluk" povídá Majka. Otře si pusu do papírového ubrousku a mizí.
Tak to je výborný. Stále stojím bez hnutí na dámském záchodě, přilepenej ke zdi. V ruce držím prázdnou láhev od piva, kraťasy mám u kotníků. Takhle mě někdo vidět, nedejbožáka vyfotit! Mazlík pomalu uvadá a vrací se do normálního stavu. Já i on, jsme si první výletní sexuální dobrodružství představovali úplně jinak. Včera průser se Žofií a dneska tenhle extrém. Někdo by řekl, dyť je to fuk hlavně že je prázdná trubka, ale já si to teda nemyslím. Cítím, jak se mi trochu klepou nohy. Po normálním sexu se mi to stává, ale teď je to buď strachem, nebo možná díky radosti, že nemám nic zlomenýho.
Konečně začínám reálně uvažovat i jednat. Prázdnou flašku, házím do koše pod umyvadlem a papírovým kapesníkem si otírám ústí močové trubice, ze které stále ještě trošku vytékají drahocený spermorodky. To abych neměl flíček, až natáhnu kraťasy. Taky plním původní záměr a oplachuji si obličej studenou vodou. Nějakej kretén ukrad koncovku vodovodní baterie, takže mi mocná dávka vody šplouchla přesně do rozkroku na kraťasy.
"Ty vole Frenku, ty ses pochcal?" ušklíbnul se Hezi kterej se právě nevhod zjevil ve dveřích a po konstatování faktu zapad do jedné z kabinek.
Debyl s tvrdým y. Tak ať si zkusí dát řeč s Patrikovo mámou, místo novomanželky. Ve finále je jedno od koho dostane ránu. Bude to pořád v rodině. Co tady na dámským vůbec dělá?
Raději jsem vylez na chodbu.
Šlehnul jsem pohledem na plakát s cigaretovou reklamou. Stejně je skvělý, jak nějaký značky vám jsou hned jasný i když vlastně samotnej výrobek nebo logo nevidíte. Zase obráceně, někdo se pokouší vo šílenou reklamu a nemá šanci. Tady byl kovboj na koni. Myslím, že tak čtyřem generacím je jasný, vo co de. Teď, ale jak se ta reklama neobjevuje, tak možná upadne v zapomnění. Nebo třeba velbloud. Taky jasný. Jo, to je fakt dobrý, jak k obrázku rovnou něco patří. Jako celosvětově. Přemejšlím, co třeba dalšího. Fialová kráva na louce.
"Na co čumíš?" přerušil moje úvahy Hezi.
Rychle mu vysvětluju, co mně napadlo.
"Hm, to jo. Mně by to šlo spíš s tím logem."
"Jak to myslíš" ptám se zvědavě v mylné domněnce zahájení intelektuálního rozhovoru.
"Vem si kosočtverec a doprostřed udělej čárku. To znaj všichni chlapi na celým světě."
"Seš vůl!"
"No to teda Frenku nejsem. Tak si vem nejznámější loga na světě. Tak, aby to znalo co nejvíc lidí. Podle mě to bude kříž, symbolika křesťanů. Pak půlměsíc patřící muslimům. Přidal bych židovskou hvězdu a hákovej kříž. Jsou i další. Tak a teď logicky. Proč by muslim kreslil kříž? Proč by křesťan kreslil půlměsíc? Sluníčkář ti nebude patlat hákovej kříž. Takhle si s tím můžeš hrát donekonečna a až jednou dojdeš nakonec, zjistíš, že ale všichni bez problémů nakreslí kosočtverec. A nejenom to. O tomhle symbolu budou znát úplně všechno a ještě se jim o tom bude zdát."
Hezi se ukázal opět ve formě. Tak něco na tom bylo, to jó, ale do tý mojí prvotní úvahy to tak úplně nepatřilo.
"To jo, ale já původně myslel obrázek! To je jako bys myslel fakáče."
"Zvednutej prostředník bych sem netahal. Možná v nějaký jiný kultůře to může znamenat něco úplně jinýho. Ale i tak, symbol přeci může bejt obrázek. Hele deme dovnitř, dáme pivo a rozebereme to. Ty vole, já jak dělal do nevěsty, tak popíjel červený víno. Teď mám slinu jak žvejkačku."
Společně jsme se vrátili na svatební oslavu.
Dával jsem pozor, abych se náhodou pohledem nesetkal s Patrikovo mámou. Část svatebčanů tancovala na malém pódiu, ostatní pokračovali v družných rozhovorech. Je s podivem, jak tihle vazouni byli docela pořád v pohodě po tolika zkonzumovaným alkoholu. Tady by se možná dala aplikovat má teorie ohledně špinění nohou, pokud jsou větší. Méně objemné tělo je alkoholickou tekutinou zaplněno daleko dříve, než tělo obalené vrstvou svalstva, které je navíc vypěstováno pomocí cviků a preparátů. Jasně, existujou výjimky a je jich dost. Třeba u nás Homokláda je vyloženej kostitřas a přitom vypije všechno možný ve velkém množství a jen tak ho to neskolí. V těchto případech možná funguje vytvořená autoimunita, něco jako je forma očkování.
Ťava seděl sám. Jednou rukou do sebe házel plátky kuřecí rolády, druhou uždiboval kuličky hroznového vína. Pohled měl upřený na svatební oznámení, kde byla fotografie zámku Hluboká. Přisedli jsme k němu.
"Co tam čteš zajímavýho?" ptám se.
Ťava si olízl ukazovák, potom ho utřel do trička a poklepal na Hlubokou.
"Chtěl bych se tam podívat. Nikdy jsem tam nebyl."
"A proč ne? Tak až pojedeme zpátky, uděláme zastávku. Co vy na to?"
Ťavovi se rozzářili oči jak malýmu klukovi.
Hezi to doplnil "a na to se chlapi napijeme!"
Sklo zacinkalo a obsah pulitrů zmizel v našich útrobách. Následně jsme seznámili našeho kumpána s rozhovorem vedeným u záchodů. Ťava jen kýval a poslouchal, jak já a Hezi se znova pustili do intelektuálního rozhovoru ohledně grafického zpracování značek, jejich významu a hodnoty. Tato plodná diskuze byla přerušována pouze častým popíjením a pak docházkou na záchod. V tomto případě jsem trval na tom, abychom chodili společně. Aby se nám jako nepřetrhla nit rozhovoru. Dobře, přiznávám, bál jsem se jít sám. Riskovat případné setkání s Patrikovo mámou? Kdo ví, jak je taková kulturistka nenasytná.
"Víte co je divný, že taková kokakola vlastně nemá samostatný logo. Má to zpracovaný jako z nápisu, ale logo nemá."
Už několikrát jsem přišel s podobnou argumentací. Stále jsme se nemohli dobrat, který obchodní logo je to nej. To znamená, skrývá v sobě ze všeho nejvíc. Značku, hodnotu, tajemství a další detaily.
Zatím jsme za favority považovali nakousnutý jablko, tři pruhy a fajfku.
Padla dvanáctá. Stáhnul jsem kapitánskou pásku z ruky a slavnostně ji natáhnul Hezimu na paži. Bylo na něm vidět jak je hrdej.
"Tak pánové, já si dám kafe. Někdo další? Nezapomeňte, že má detokovaný účinky."
První slova našeho nového vůdce. A proč ne, kafe je podle posledních výzkumů zdravý a jestli to správně odhaduju, tak detokovaný budou detoxikační. A to se hodí.
"Frenku, skoč to vobjednat!"
Teda přijímat rozkazy mi moc nevoní. Co se dá dělat. Naštěstí zrovna vešel číšník, tak jsem to měl jednoduchý.
"Coby vůdce, dostávám nové impulzy, mí věrní poddaní. Myslím, že je potřeba taky zohlednit budoucnost takové značky a tady jsme evidentně zapomněli na efko!"
"Kurva Hezi, no jó" hned mi svitlo "fejzbůk!"
Efko je fakt dobrý. Stamiliony lidí ho zná, má velkou hodnotu, velkej budoucí potenciál a navíc je to stejný počáteční písmeno jako má moje jméno a moje skvělá přezdívka. Tohle musí být vítěz.
"To je blbost!" Konečně promluvil a vložil se poprvé po dvou hodinách do probíhající diskuze Ťava.
"Jak to?" zeptal jsem se.
"Melete všechno pořád dokola. Jenže taková značka se taky dá zesměšnit. Adidas? Co je víc jak tři pruhy, přeci čtyři. Nike je značka, která aby se prodávala, přeplácí sportovce. Z nakousnutýho jabka si dělal prdel i Forest Gamp a Fejzbůk? Co to je za logo? Vobyčejný písmeno. Nějakej netáhlo na vejšce vymyslel elektronickou nástěnku a tím jeho představivost skončila. Kdyby tam nejeli reklamu, neprodávali soukromý data vládam a společnostem, byli by v prdeli. Měli by jste brát v úvahu taky pravej opak."
Tak Ťava docela překvapil. Takovejhle monolog z něj nevypadnul už dlouho. Je možný, že k tomu aby mluvil, potřebuje to správný prostředí, nebo téma.
"Počkej, teď ti moc nerozumím. To že si někdo z loga dělá prdel je kvůli tomu, že je známí, tak je prostě na paškálu. Použije se s nadsázkou ve filmu a tak. Možná to efko jo. To není tak uplný top logo. Teď mně třeba napadá A jako Avanix nebo B jako Booking, nebo C to byli starý počítače. Sakra, Déčko boty. Ty vole, to by jsme fakt sjeli celou abecedu."
"No vidíš Frenku. A napadlo tě někdy, proč jabko není nakousnutý z druhý strany? Proč fajfka není pro leváky, nebo není vzhůru nohama?"
"Počkej, to by byli už takový konspirační teorie. Navíc logo navrhne nějakej grafik, podle svý myšlenky. Zhmotní nápad, představivost."
"No jo, tak to ale zohledněte v těch svejch hodnoceních. Jdeme se vychcat?"
Tak jsme se vlastně nikam nedostali. Teda v tý naší debatě. Ale to je vono, klasický hospodský kecy, který zaberou strašně času a výsledek žádnej. Cesta na záchod a zpátky proběhla mlčky. Asi jsme všichni přepnuli na jiný myšlenky.
Po návratu nás přivítali na stolech kouřící šálky s kafem. Náš kapitán okamžitě začal usrkávat vonící horký nápoj. Já nejprve přidal pytlík třtinového cukru a poté začal foukat.
"Má ňákou divnou chuť" povídá Hezi.
Mně to nepřipadlo, opatrně jsem usrknul. Byla dobrá. Pohled do sousedního Heziho šálku však vzbudil můj lehký údiv.
"Máš tam ňákej divnej flek. Možná ti tam číšník flusnul za ty blbý keci."
Usmál jsem se a pohlédl na Heziho tvář, která se nejprve zašklebila a poté roztáhla do zářivého úsměvu odhalující Romeúv chrup. Hned mi to bylo jasný.
"Ty vole, to se ti rozpustil ten vosk."
Je to blbý, přeci jenom kapitán, to by měla být nedotknutelná autorita, ale v tenhle moment to nešlo jinak. S Ťavou jsme začali řechtat jako blázni, zatímco Hezi si prstama ohmatával přední tesák.
"Seru na to. Ráno to opravím. Tak co to logo? Nějak by jsme to měli vyřešit."
Evidentně se snažil odvést pozornost od svého drobného nedostatku na bezchybné hlavě.
"Já bych něco měl" ozval se Ťava.
"No tak to jsem teda zvědavej. Zatím si byl dost ke všemu kritickej" odsekávám.
"Hele co svítí na nebi?"
"Měsíc!" vyhrknul Hezi.
"Ne myslím něco jinýho."
"Hvězda" povídám já.
"Správně. Nebe je plný hvězd a lidi se rádi dívají, jak září na obloze. Co je spojený s vánocema?"
"Vánoční hvězda, betlémská" znova vítězně odpovídám.
"Správně. Symbol vánoc, klidu, pohody. Co měla princezna na čele?"
"Hvězdu" znova rychle odpovídám já, jako kdyby šlo o výhru v nějaký televizní soutěži.
"Správně, byla to ta princezna se zlatou hvězdou na čele. Ty vole i princezna si nechala vykérovat hvězdu na předek hlavy. To je hustý. Je jedno jestli je hvězda zlatá, stříbrná nebo má jinou barvu. Hvězda je hvězda. Takže který logo je nejcenější?"
Pochopil jsem a moc se mi líbilo, jak nás k tomu ten hromotluk doved. Asi je dobrý jak furt něco čte.
"Ty vole Ťavo, to je dobrá úvaha. Možná je potřeba se ještě zaměřit na ty negativa."
"To můžeme zkusit."
"Moment" ozval se kapitán "já to nějak nepobírám. Jaký nebe a jaká princezna. Proč by princezna kradla nějakou hvězdu? Buď má prachy, nebo roztáhne nohy a princ…"
"Ty vole Hezi. Logo hvězda. Mercedes!
"Jo tak, no tak to řeknu rovnou."
"Tak začni, já zkusím odporovat, ale už jsem docela vypitej" vybízím Ťavu.
"Myslím, že Mercedes je velkej pojem. Každej by ho chtěl. Znamená kvalitu. Žádnej fejk. Mercedes dělá kvalitní jak nejvyšší třídu za miliony, tak třeba náklaďáky nebo dodávku pro řemeslníky. Jejich motory jsou vyhlášený spolehlivostí. Jezdí v nich obyčejný lidi, pancéřový používají mafiáni nebo politici, nebo papež. Jsou rychlí, což dokazujou teďka ve formuli jedna. Maj svou historii, daří se jim v současnosti a je před nima i skvělá budoucnost. Podle mě to tam dělaj frajeři a to už pěkně dlouho. Kdo vymyslel, že budou mít ve znaku stříbrnou hvězdu? Kdo jim to dovolil? Co za tím asi je? Tajemno, mystika jak svině. A ten název. Řěkni to, mer-ce-des. To je nádhera. Vem si, když pojedeš vokolo mercedesáckýho autosalonu a všude stojí auta s tímhle znakem. Můžeš tak akorát říct - údolí hvězd. Podle mě, nej obchodní logo na světě je stříbrná hvězda."
Podrbal jsem se ve vlasech. Tak něco na tom bylo. Ťava mohl požít i jiný slova, ale řekl to prostě takhle.
"Ale tak to asi jó. Je jasný že použít to údolí ke znaku Renaultu by znělo vulgárně. Ale k tý budoucnosti má možná větší koule jabko, možná i v tý dostupnosti k lidem. Snáž si koupíš každej rok novej mobil, než nový auto."
"No právě a to tu značku dělá hodnotnější. Navíc i jabko chce, aby ve hvězdě byla jeho technologie."
"Ok, dejme tomu. Pokud bys přeci jenom uznal efko jako logo, tak co?"
"Nemá historii, nemůžeš si na to šáhnout a obdivovat dokonalost a eleganci. Až se objeví novej student a vymyslí nástěnku třeba holografickou, to znamená, že nebudeš potřebovat mobil nebo počítač, ale třeba ti píchnou jenom nějakej čip pod kůži nebo nějakej implantát a ty to všechno budeš hnát přes něj do podvědomí a tak budou všichni lidi propojený, je efko v hajzlu. Reklamy přejdou k novýmu poskytovateli tohohle prostoru. To znamená nejenom bez historie, ale i bez budoucnosti. Leda, že se Efko schová pod nový logo, který díky prachům který vydělává koupí."
"Hele, hele já jsem kapitán, tak vo tom rozhodnu já" vložil se do toho Hezi. "Je to v prdeli, ale na základě přednesených důkazů prohlašuju hvězdu za to největší logo na celým širokým světě. A na to se napijeme! Stejně mám radši BMW."
Tlusté sklo s pěnivým mokem opět zazvonilo. Stejně jako v pohádce je po zazvonění zvonce vyprávění konce, tak naše družina odvážných cestovatelů ukončila takto symbolicky tuto vážnou debatu.
V momentě kdy odložím prázdný pulitr na stůl, dopadla mi něčí ruka na rameno.
Otočím se a zírám na Patrikovo mámu.
"Tak co koloušku, nepůjdeme si trsnout?"
Možná mi to pivo, který jsem vypil na ex, neudělalo dobře. Možná to, co náhle vidím, možná neblahá vzpomínka. Možná všechno tohle dohromady zapříčinilo, že se mi zvedl žaludek a nic nešlo zastavit. Obrovský silný proud zvratků ve vteřině zasáhnul přede mnou stojící kulturistku. Ne, já vážně nechtěl.

1:6

28. října 2018 v 18:01
Už jsem potřeboval čerstvý vzduch. Volná lavička v parčíku před nemocnici posloužila jako stanoviště na poradu co dál. Demokratický návrh ať se každý vyjádří, byl zamítnut. Jednou jsem prej kapitán, tak ať rozhoduju.
Hodiny na telefonu ukazovali šest. Byli jsme někde v prdeli a měli jsme obvyklou žízeň. Pohledem zabořeným do telefonu jsem čerpal informace a zvažoval možnosti. Tohle byla strana města směrem k našemu cíli, takže by šlo dojít k hlavní silnici, zkusit něco stopnout a dojet ještě dnes na plánované místo. Jako nápad se to nejevilo špatně, i když malinko mě hlodalo, kterej blbec sveze tři neznámý individua. Hezi podotkl, že pokud bude stopovat, mávat zlomenou rukou, mohlo by to vzbudit soucit a tím by se šance možného úspěchu mohla zvýšit. Heziho jsem pochválil za dobrý nápad a přidal jsem další variantu. Podle mapy je u hlavní silnice benzínka. Tam se přesuneme a zkusíme někoho přemluvit, ať nás sveze. Znova jsem začal studovat mapu.
"Je tu volno?" ozvalo se náhle přede mnou.
Zvedl jsem hlavu. Přede mnou stál malej, hubenej chlápek. Měl takovou malou hlavu, ostříhaný, spíš jako oškubaný na ježka. Kulatý obličej s pichlavým pohledem, ale bezelstným úsměvem doplňovalo strniště vousů. Na sobě měl špinavé džíny, tričko neidetifikovatelné barvy a ač byl pařák jako kráva, garderobu doplňoval dlouhý, černý kožený kabát, jaký nosili příslušníci gestapa, v tomto případě s ustřihnutými rukávy. Obutý byl do tmavě zelených sešmajdaných kroksů.
"Je tu volno?"
Nechápal jsem otázku. My tři výletníci se už takhle mačkali na dřevěné lavičce, tak jak by tu mohlo bejt volno? Pohlédl jsem na kluky, ale ty jen nechápavě pokrčili rameny.
"Je tu volno?"
Až nyní mi do uší trknul tón, jakým byla otázka položená a já si dal všechno dohromady.
Víte, já před časem četl takovou knížku. Jasně, nejsem žádnej bibliofil, ale tohle jsem četl naschvál kvůli fotříkovi. Jednou přišel domů s knížkou v podpaždí a jako nějaký drahocenný artefakt ji položil na stůl. Nějakýmu cizinci na dálnici praskla pneumatika a fotřík ve stylu "máte štěstí, pane, že zrovna jedu kolem" mu to opravil. Mého zploditele nejprve nasralo, že za odvedenou práci nevypadlo nějaký to euro, ale poté si uvědomil, že nabídnutá kniha s vlastnoručním věnováním a podpisem autora plus trochu dobrodružnější omáčky jak k ní přišel, bude mít možná větší cenu. Radost mu kazil jen detail v podobě anglického vydání. To jméno na obálce knihy jsem okamžitě prohnal gůglem. Jakmile fotřík potvrdil totožnost fotky a svého nového kámoše, zakázal mi se dotknout nabitého pokladu.
Zákaz. Ha, ha. Já žádnýho spisovatele osobně neznám, tak jsem se rozhod přečíst, co ten týpek jako píše. Teda, číst něco v angličtině není vůbec sranda. No jako dobrý, hustý čtivo. Nechci to moc tady rozvádět a chválit, abych nějak jako nepoškodil svoje kvality. Stejně si z toho už zas tak moc nepamatuju, ale jednu část jo a docela mně to dostalo. Jen ve stručnosti.
V některých společnostech je člověk s mentálním postižením braný jako někdo vyjímečný. Říká se mu anděl. Tyto společenstva své anděly chrání, jsou nedotknutelní. Šlo o to, že v jednom městě v jedný zemi působili různý gangy s jasnou hierarchií, rozdělený teritoria i byznys. Tyto skupiny mezi sebou těžce válčili. Nesnášeli se. Dětské party se mezi sebou mlátili klackama, dorostenci šli na nože a dospělí si posílali pozdravy pistolema a samopalama. Nikdy by ale nikdo neublížil andělovi. Ve čtvrti ovládané jedním takovým gangem žila osmnáctiletá prostoduchá dívka, která se občas zatoulala do míst po celém městě. Jednou tuto dívku našli pomlácenou a znásilněnou ve vedlejší čtvrti. Vůdce klanu, což byl šedesátiletej chlápek šéfující oblasti, kde dívka žila, rozhodl, že je třeba tento ohavný čin pomstít. Vykonavatelem pomsty byli určený mladíci, ve věku té dívky. Úkol byl jasný. Najít, potrestat. K dispozici dostali tři pistole a deset tisíc dolarů na výdaje. Vedoucí téhle mládežnické party okamžitě požádal o audienci u šéfa sousedního gangu. Samozřejmě se celá tato událost rozšířila po celém městě. Přes nesmiřitelnou rivalitu proběhlo setkání na úrovni, kdy velkej boss sousedního gangu přijal mladého cucáka, což by se za žádných jiných okolností nemohlo stát. Ujistil, že nikdo z jeho klanu nemá s tímto činem nic společného a jako výraz solidarity nařídil pomoc svých lidí při pátrání a předal cestovní tašku, kde bylo dalších deset tisíc dolarů a tři pistole. Za dva dny, našla policie dvě rozstřílený těla na břehu řeky. Ruce měli přivázaný ostnatým drátem k hlavám a měli uříznutý penisy. Jak se ukázalo, jednalo se o dva namachrovaný přivandrovalce z cizího města, bez jakékoli cti.
Fakt se mi tenhle příběh, kterej byl podle skutečný události, asi, moc líbil a přes mou zálibu ve všem špatným ve mně něco zanechal. Můžete být sebevětší hovado, ale musíte vědět, že svět většiny nemusí být ten správný, tak proč se povyšovat nebo se posmívat mentální odlišnosti? Co když fakt existuje paralelní svět a andělé skáčou do toho našeho na kontrolu?
"Jasně, posaď se, Šerife" povídám, když jsem se zvednul a nabídnul své místo.
Bylo mi jasné, že přede mnou stojí anděl a to možná s ještě těžším osudem než mají ostatní.
Šerif, toto oslovení mu už zůstalo, položil na zem igelitovou tašku a ze zad sundal ušmudlaný batoh. Já si sednul na kýbl před Ťavu.
"Je tu volno?" Šerif směřoval stejný dotaz na Ťavu.
"Jo jo, vstávej mazlíku" povídám.
Ťava se otočil na Šerifa, usmál se, zasalutoval a poslušně sedl na zem vedle mě. Hezi pozoroval střídavě nás a nového parťáka na lavičce. Ten se trochu přikrčil a zkontroloval okolí za lavičkou. Poté se obrátil na nás. Natáhl pravou ruku, zaťal pěst a zvedl palec.
"Oukej, oukej" povídá. Jeho třesoucí ruce začali rozvazovat batoh. Původní přezka byla ulomená, tak její funkci nahrazoval kus do sebe zamotaného drátu. Něco zamumlal, snad kouzelnou formuli nebo zaklínadlo a rychle odklopil vršek batohu. Z útrob zavazadla poté vyndal a na lavičku mezi něj a Heziho položil tři plastové krabičky od másla, převázané zavařovací gumičkou. Krabičky jednu po druhé opatrně otevřel. Prsty promíchal obsah a přičichnul. Znova zašátral v batohu. Jakmile prsty začali rozbalovat cigaretové papírky, všichni jsme pochopili, že v krabičkách je zřejmě tabák nebo něco tomu podobného.
"Že mi to neseberete" vyhrknul najednou s obavou Šerif. Jeho pohled se upřel na mně a přitom jako někam vedle.
"Ne. Můžeš bejt absolutně v klidu." Záměrně jsem mluvil pomalu.
Pár vteřin trvalo, než mu znova naskočil systém. Vrátil se k přerušené činnosti a já pozoroval, jak jeho špinavé prsty nabírají z každé krabičky trochu směsi, následně ubalují solidní čvaňho.
"Ty kámo" povídá zvědavě Hezi "co to máš za matroš? To zelí má ňákou divnou barvu."
Šerif neuznal za vhodné odpovídat. Pečlivě zavřel krabičky a vše uložil zpět do batohu. Jakmile vsunul cigaretu do pusy, přehodil si nohu přes nohu. Upravil kožený kabátec a vykouzlenou odkudsi krabičkou sirek po opětovném škrtnutí zapálil výtvor zkázy. Musím to tak nazvat, protože oblak hustého bílého kouře dával zapravdu Heziho teorii o podivnosti použitého materiálu. Obličej se mu rozzářil, jakmile slastně vyfouknul část zplodin před sebe. Mně naopak úsměv ztuhnul, protože mě začali okamžitě šíleně pálit oči. Tenhle anděl, musí mít sakra hrtan i plíce ze železa.
"Hele Šerife, foukej to vedle jinak mě voděláš" poprosil jsem.
Úsměv odhalil několik chybějících zubů. Ty, co ještě snesli pobyt v těžce zkoušené dutině ústní, měli zcela hnědou barvu.
Obrátil jsem se na své poddané, abychom dořešili naši situaci.
"Tak jo, najdem nějakou hospodu, dáme pivko, možná i nějakej gáblík. Stejně už je dost hodin, takže je čas večeřet. Pak podle plánu."
"Kde budeme hledat nějakou hospodu?" zeptal se Hezi.
"Nevím, pujdem někam směrem k centru nebo se někoho zeptáme."
"Já vám ukážu!" vmísil se nám do diskuze Šerif.
Jeho cigareta skoro zmizela. To seno hořelo závratnou rychlostí samo o sobě natož, když popotáhnul.
"Ty o něčem víš?" Jisté obavy mi létali kolem hlavy. Na druhou stranu tenhle klouzek, aby přežil v tomhle světě, bude muset něco znát.
Rychlé kývání kulaté hlavičky nás přesvědčilo.
"Tak jo, jdeme. A víš co, zvu tě na večeři."
Novej kámoš byl opět chvilku jinde, potom vykouzlil úsměv a opět zakýval hlavou.
V čele s Šerifem v podivném gestapáckém plášti jsme se vydali zpět do města. Já šel vedle Heziho a poslouchal jeho skvělý nápad, jak sádrovou ozdobu vytunit pořádnou profi malůvkou.
Zhruba po dvaceti minutách, kdy jsme kličkovali uličkama, se Šerif zastavil. Začal se pohupovat v kolenou, jako by poslouchal nějakou bezva muziku. Zvedl ruku před sebe. Jakmile jsem se ocitl vedle něj, povídá "tam je moc dobrý jídlo, tam."
Zírám na zadní část jakési budovy se zamřížovanými okny. Kromě staré bílé dodávky a několika černých popelnic za oploceným kouskem vyasfaltovaného pozemku jinak není vůbec nic.
"Jak to myslíš, Šerife? Kde je to dobrý jídlo?"
"Tam, černá popelnice. Tam."
Docvaklo mi. Náš novej parťák zřejmě vybírá popelnice, který se nacházejí za restaurací. Takže pokud to obejdeme, vezmeme anděla projednou na dobrý jídlo předním vchodem.
Tipoval jsem správně, protože Šerif už začínal odtahovat část oplocení od rezavého sloupku. Musí to mít v životě těžký, ale asi bude naučenej a umí si poradit jak přežít. Poklepal jsem mu na rameno a vysvětli, že tentokrát půjdeme jinudy a nařídil, ať jde před Ťavou. Já se vydal jako první po chodníku, kolem plotu směrem k předpokládanému vchodu.
"Frenku!" ozval se za mnou Ťava. "Von nechce."
Šerif stál jak přikovanej a jenom kroutil hlavou ze strany na stranu.
"Co je Šerife?" povídám.
"Tam se nesmí. Tam jsou obrové. Moc zlí obrové. Tam se nesmí."
"Počkej, uklidni se. S náma se nemusíš bát. Budeme jíst. Taky máme obra, podívej?" ukázal jsem na Ťavu, který zvednul ruce k nebi a usmál se.
Šerif si začal kousat nehty. K rozhodnutí vyrazit jej přimělo jemné Ťavovou pošťouchnutí.
Za minutku jsme se ocitli před restaurací. Normální plácek sloužící jako parkoviště toho času zcela beznadějně zaplněn.
"Ty vole, to je paráda" vykřiknul Hezi a hnal se zkoumat zaparkovaná jednostopá i dvoustopá vozidla.
Na plácku stáli naleštěné silné vozy americké výroby Mustang, Hummer, Dodge a ještě silnější motorky zejména Harleje. Nešlo přehlédnout výzdobu aut. Pokud tu nejsou filmaři, jedná se o svatbu. Pohled na motorky, hlavně na řídítka nevěstil nic dobrýho. Dát takhle široko ruce od sebe… jasně obři, vzpomněl jsem si na Šerifovo slova.
Ale co, máme žízeň, hlad a kdyby něco, tak Ťavu. Navíc nad vchodem byl zelený nápis restaurace Pilsner Urquel. Jestli je tady v budvarácký zemi k mání plzeňský, nic nás nezastaví. Leda, že by bylo zavřeno nebo uzavřená společnost. Tady zvenku byl ale naprostý klid. No co, když tak nás vyhodí.
Nadechnul jsem se a zatáhnul za prosklené vstupní dveře. Pořád klid. Byli jsme v chodbě, kde levou stranu zdobili dveře od pánských i dámských záchodů, pravou stranu pak velká prosvětlená reklama na cigaretové produkty. Teď už bez nadechnutí jsem otevřel další dveře a vstoupil. Ostatní se nahrnuli za mnou. Možná měl jít nejdřív Ťava. Přeci jenom první dojem dělá hodně. Taky pěkně na hovno byli ty silně vrzající dveře.
Restaurace to byla pěkná a poměrně velká. Ideál na podávání plzeňskýho nektaru. Dřevěné klasické stoly a židle po stranách i kulaté stolky na stojáka uprostřed. Stěny byly obložený lícovým zdivem a dekoraci tvořili reklamní plechové tabulky, vesměs související s motorismem a na policích umístěné palivové nádrže z motorek.
Restaurace byla zaplněná tak ze třetiny. Příjemnou atmosféru dotvářel tlumený zvuk hardrockové muziky. Usedli jsme ke stolu po levé straně. Hezi a Ťava na lavici zády ke zdi, já na židli pěkně do čela, abych měl přehled.
Víte, někdy se ve mně probudí takový ty agentovský sklony. Ne že bych se nějak krčil, nebo analyzoval přítomné, zda nejsou ozbrojeni nebo hledal případné únikové cesty. Možná je to obyčejný zblbnutí z filmů, ale spíš bych to viděl na následky fotřínkovy výchovy. Neustálá ostražitost ohledně našich životních poměrů, jak jsem se už zmiňoval, si vybírá svou daň. Něco tady nehrálo.
Tak za prvé scházel Šerif. Kluci taky netušili, kde se zasek. Nevadí, objednám si pití a půjdu se po něm poohlédnout.
Za druhé, přítomní zákazníci. Jenom u jednoho stolu posedávali narostlí týpci v kožených vestách s nášivkama, ze kterých lezly pokérovaný velký hnáty. Starší ročníky, kníry, bradky, plnovousy. Ale těchhle helsanděláků bylo málo na všechny ty nádherný dvoukolový hovada zaparkovaný venku.
A za třetí, větší hluk tu dělá klimatizace, nebo nějaká ventilace než ta hudba. Ta šla odněkud jinud.
Číšník byl u nás okamžitě. Mladej kluk, docela sympaťák nás ujistil, že točí opravdu plzničku. Poprosil jsem o tři piva a jídelní lístky. Mé uši zaregistrovali jakýsi hluk narušující tlumenou muziku. Vše se vysvětlilo za okamžik.
Zvuky zesílily po otevření dveří vedle výčepu, ze kterých vyšel muž v bílé propocené košili s vyhrnutýma rukávama. Holá hlava, košile rozepnutá na tři dirky nejspíš z horka i nutnosti neboť by víc ani zapnout nešla. Krk jaksi absentoval. Na výšku, tak jako já a kromě počtu končetin naše podobnost tělesný schránky rychle končila. Zatímco mně je i ta nejmenší velikost tak akorát, tomuhle bejkovi byla nejen malá košile, ale i tesilové kalhoty černé barvy neoplývali na šířku ani volným milimetříkem. Ty horní packy měl šílený. Obličej zčervenalý, snad zásluhou vypitého alkoholu zdobil rozplácnutý nos, jaký mívají boxeři nejtěžšího kalibru a mně napadlo, že by se teď možná hodilo kouzlo. Jo, pokud by byla šance vybrat si kouzlo, které je možné použít jednou za sto let, tak teď byla ta pravá chvíle. Nebo mávout hůlkou Haryho Potra a stát se neviditelným, kdyby se nedejbože na mně omylem podíval. Sakra plášť neviditelnosti by to vyřešil, jenže já mám v kýblu jenom tu péřovku. Bivoj míří přes lokál směrem k záchodům, byl můj tip.
Sakra, asi jsem to myšlenkama přivolal. Ten mazlík za pochodu koukal k našemu stolu. Divnej pohled, tak jako zespoda. Teď už nebylo pochyb. Zastavil se u mě a já pochopil, že jeho vyvoleným naštěstí nejsem já, ale Ťava. Mně si možná nevšimnul nebo mně považoval za neškodný hmyz a Hezi seděl trochu vedle. Pokud teda silně nešilhá, máme šanci na přežití.
Odkopnul židli, jeho tlapy dopadly na stůl. Opřel se a maličko se nahnul nad stůl. Teď už si ty dvě gorily koukali do očí a já pochopil, že sedím fakt blbě.
"Co čumíš, ty plešatej debile!" zařval bezejmenný zabiják.
Možná zapomněl, že ani jeho kštice není nejbujnější, jinak mi ta poznámka nedávala smysl. Rychle jsem začal počítat, kolik asi budeme potřebovat dohromady vosku, abychom si provizorně poopravovali zuby.
Ťava se zapřel stejným způsobem rukama o stůl a tím svým klidným hlasem povídá.
"Čuráku. Dlužíš mi kilo!"
Bivoj pohlédl do stolu a pokýval hlavou. Náhle vystřelil tělem proti Ťavovi. Položil se na stůl, prackama uchopil našeho soukmenovce za krk a jakmile se přitáhl, začal líbat Ťavovo hlavu.
Následné objímání a kývání dvou obrovských těl přerušil až číšník s pivem. Nyní nám dvou vykuleným přihlížejícím bylo osvětleno, že tihle dva jsou spolužáci ze střední. Vzájemně jsme se představili, i když strkat ruku dobrovolně do svěráku se mi moc nechtělo. Patrik, jak se ten vazoun jmenoval, musel podle mně posilovat nějakým speciálním cvikem i jednotlivé prsty. Nazval bych to přefouklý kulíky.
Na seznámení jsme si připili. Teda tři piva na čtyři lidi nevychází, že jo, ale jako správný kapitán přináším pořád oběti a tak jsem si připil až sám se sebou zbytkem piva po Hezim.
Bylo evidentní, že ti dva jsou nebo byli velký kámoši. Měli si co povídat.
"Vypadáš, jako kdyby ses ženil" povídá Ťava.
"Ty debile, vždyť jó" na důkaz zvednul ruku, kde na jednom tom kulíku byl zlatý kroužek. No, kroužek. Já bych to asi natáhnul na zápěstí.
"A víte co, zvu vás. Sedíme vzadu na sále. Ty vole, tohle setkání musíme zapít."
Na mou připomínku ohledně nevhodnosti našeho ošacení na tak významnou hostinu jsem dostal odpověď "na to se vyser." Zeptal jsem se ze slušnosti. Samozřejmě taková svatební ňamka a pití grátis se neodmítá.



 


15náctka

22. října 2018 v 20:03
Já i Ťava namířili rovnou po čuchu. Zato Hezimu líp fungoval asi zrak. Hned na začátku tý pěší zóny stál tubus, jak se na něj lepí reklamní plakáty. Za ním, pak nějakej uměleckej fištrón umístil takový šedivý sochy lidí v životní velikosti. V ruce aktovky třeba s něčím strašně důležitým uvnitř a nakročeno asi do práce. Hezi byl úplně vedle. Musel jsem ho několikrát vyfotit, jak ty sochy objímá, leze na ně a takový různý opičky. Nejvíc ho brala dáma v sukni v čele sousoší. Pozici kdy se s ní líbá a pak ji strká hlavu pod sukni a vyplazuje jazyk jako když, no to, tak tu jsem musel pro sichr cvaknout třikrát.
Staršího pána, který mi poklepal dřevěnou hůlkou na rameno a vznesl dotaz, zda li nemá na toho úchyla zavolat policii, jsem uklidnil pružnou odpovědí, že se jedná o tajný úkol snímaný skrytou kamerou pro nový pořad české televize.
Tož pak jsme dali pivko. Mně by stačilo jedno, jenže Ťava i Hezi dali tři, tak já taky. Pokud udělit nějaký hodnocení tomuhle zařízení tak jasně, čisto, pěkné všechno že, ale takové moc fajnové. Tohle já až tak moc nemusím.
Venku jsem dostal docela ránu. Musíme si ten pitnej režim lépe rozložit. Mírná kocovina mi roztahovala koutky až k ušním lalůčkúm. Svět je krásnej. Ty dva na tom byli stejně.
"Tak a teď džungálou na Štilec!" Rukou jsem mávnul před sebe, kde se mělo nacházet nádraží. Bylo to jen kousek a já se těšil, jak se natáhnu na lavičku na peróně.
To by mě zajímalo, kam všichni ty lidi chodí. My jsme to měli jasný, ale ostatní přeci nemůžou chodit zrovna tady. Nebo jo? Pěší, cyklisti, s kočárkem, s kočárkem a dalším děckem, s kočárkem děckem a psem, s kočárkem a s pěti děckama bez psa.
Je to tu hezký. Dlažba, opravený fasády domů. Zrovna jsme došli k nějakému obchoďáku. Vy, co to tam znáte, budete vědět. Já pro tentokrát ten název vynechám. I když možná by mi mohli dát spoznzorskej dar, dyť je to vlastně skrytá reklama. Produkt plejsment jak vyšitej. To ještě zvážím.
Voni ty kluci a samozřejmě holky budějický to tu mají jako, vychytaný. Pro pěší tu je chodník podél toho obchoďáku vyvýšenej a od zbytku komunikace je to oddělený zábradlím a lavičkama. Na každý někdo posedával, užíval si krásný den, ale na jedný se rozvalil jakýsi kytarový mág. Černý triko, kalhoty téže barvy, se stříbrným řetězem u pasu. Těžký boty možná s ocelovou špičkou. Na hlavě šátek s lebkou, obličej ozdobený pěstovanou kozí bradkou. Rukama zručně prohrabával kytarové struny a pěl český rockový song. No tak na tohohle týpka si třeba taková OSA s poplatkama nepříjde. Metr před ním se na chodníku povaloval otevřený futrál od hudebního nástroje, toho času určený přijímat drobné příspěvky pro pouličního umělce. Von ten kluk se fakt snažil. Moje úvahy narušilo volání.
"Ty vole Frenku, to vůbec není poznat."
Hezi čuměl do výlohy, kde stála a seděla oblečená figurína. Nejprve mi napadlo, že je to fakt úchyl a v kombinaci s požitým alkoholem bude po nich loudit telefonní číslo a nabízet nevázaný skupinový sex. Jenže on si prstem nadzvedával horní ret a evidentně se jednalo o jeho přední tesák. Očima se snažil co nejlépe pozorovat odraz ve výloze.
"Z dálky nepoznáš vůbec nic!" S upřeným pohledem do skla udělal krok vzad a potom další a další.
Já fakt docela chovám velkej obdiv k cyklistům. Taková Tour nebo Giro to není žádná prdel. Cyklokros to je taky mazec, když maj hnusný počasí, samý bláto, zima. Ty kluci musí mít výdrž. Jasně tyhle vrcholáci jsou trénovaný, mají zázemí, podpůrný týmy, speciální stravu, rehabilitaci. Peníze. Ne, ten samotnej výkon je jenom na nich. Žádná nahrávka. Ale i rekreační jezdci toho musí našlapat dost. K tomu to úzký debilní sedlo a čumět pořád před sebe.
Jednou jsem podlehl náhlému vzplanutí. Nejprve jsem zakoupil cyklistický šortky s tím vyztuženým rozkrokem, helmu a rukavice s gelovými výplněmi. Staréj horskáč, co jsem vlastnil, sloužil pro občasné dojetí někam velmi dobře, takže jednoho dne, kdy sluníčko pálilo tak akorát jsem se rozhodl pro delší okruh. Po natažení elastických kraťasů, nasazení helmy a pohledu do zrcadla mi bylo jasné, že je možná lepší zůstat pouze gaučovým obdivovatelem příslušníků cyklistické komunity. Přesto můj pečlivě naplánovaný třicetikilometrový okruh bez větších kopců volal. Ještě pro případ náhlé změny počasí pojistka. Tepláky a mikina do batohu. Jo, pití.
Odhodlání mně hnalo od prvního šlápnutí do pedálů vpřed. Rychlost tak normál, hlavně to nepřepálit hned na začátku. Přehazovací systémy nepoužívám. Jednou jsem tam po zralé logické úvaze, že když dám vše doprostřed je to mezi max a min, to znamená akorát, nastavil prostřední ozubené talíře, kolečka nebo jak se tomu říká a tak to bude nafurt. Proč se rozptylovat přehazováním? Myšlenky se musí soustředit pouze na jediný úkon. Šlapat. Proto je i dobré co nejméně brzdit.
Po ujetí pěti kilometrů, což byla vzdálenost do sousední vesnice, mě začal bolet zadek, trochu i ruce. Nohy začali ve stehnech tuhnout. Bylo potřeba zastavit. Pár dřepů, ale taky na chvilku lehnout do trávy u vjezdu na polní cestu. Když pojde auto, rychle se zvednu a budu dělat jako že močím. Hodinka odpočinku přišla vhod. Další metou byla další vesnice. Deset kilometrů. V těch debilních rukavicích bez prstů se potili dlaně. Několikrát mi do oka vlétla skurvená moucha. Sakra chtělo to nějaký posraný brejle. Pojebaná helma tlačí do čela. Zasraná jízda na kole mi nebaví. Modlím se, ať začne pršet. Potřebuju důvod, ale jasné nebe mi nedává šanci. Po dvanácti kilometrech mám jasno. Sesedám. Z batohu vyndavám tepláky. Cyklistické harapesky, helmu, rukavice a nakonec horské kolo na které vztekle skočím, abych zničil alespoň dráty v předním kole, házím do pangejtu. Cyklistika stojí za hovno. Dědek v klobouku ve staré škodovce nezastavil, ačkoliv jsem zcela jasně ukazoval na problémy s nohou. Zlatej mobil. Taxík přijel za půl hodiny.
Fakt cyklisty obdivuju. Možná v tom zápalu a soustředění se prostě ale někdy spletou a omylem opustí vytýčený jízdní prostor.
Bylo už pozdě zařvat na Heziho ať stojí. Každej další krok vzad stále více romazával pohled do dutiny ústní a tím bylo vlastně vše dokonalejší. Možná i ten starší pán na závodním kole s klasickými berany oděný do žlutomodrého trikotu posetého logy významných firem se chtěl na sebe kouknout do výlohy, jak mu to sluší. Nevím. Načasování ale bylo naprosto přesné. V momentě dalšího Heziho úkroku vzad, nenadálý uprchlík z peletonu narazil do krasavce s pořád otevřenou hubou.
Blbě se to popisuje. Koukám, jak se Hezi kácí pomalu k zemi a přes něj saltem letí cyklista, který následně dopadá na virtuóza s kytarou. Křik, zvuk praskajícího dřeva. Moje zorné pole zaznamenává konec akce. Hezi se nehýbe. Nehýbe se ani cyklista ležící na kytaristovi vzhůru nohama, teda spíš kolama, stále v sedle a s nohama upnutýma do klipsen pedálů. Nad zadním točícím se kolem kouká sinalá hlava muzikanta. Já i možná další se chystáme zachraňovat. Nějaký kulturista v tílku s Ťavou sundavají toho Contadora amatéra v letech z muzikanta a otáčí jej zpět na kola. Registruji jeho poděkování a jakoby nic šlápne do pedálů a pokračuje v cestě.
Hlavou mi bleskli základy první pomoci. Sakra to je pech. Zrovna když příjde na umělý dejchání, postiženým je Hezi a ne nějaká pěkná osumnácka. Všechno je jinak. Hezi se zvedá a klopýtá k výloze. Zmatená hlava naráží do skla.
"Ty vole von drží. To je skvělý! Jaaau!" Pohled od své huby odrážející se ve výloze vrhá na pravou ruku.
"Ty vole Hezi, seš celej?" vznáším dotaz, jakmile k němu přistoupím.
"Asi mám něco s rukou Frenku. Ale ten voskovej zub, ten drží."
Jsem tak trochu doktor.
To mám asi po fotřínkovi, tedy jestli se to dědí. Několikrát se chlubil, že získal a to už v první třídě základní školy diplom malého doktora. Nebyl to jen tak ledajaký diplom, ale jako dítě musel prej prokázat určitý zdravotnický znalosti k získání tohoto titulu. Navíc barva toho diplomu byla červená a to prej taky něco znamená. Bohužel, nemůže to dokázat. Záznamy o udělení diplomu nikde neexistujou a samotný diplom prej ztratil spolu se žákovskou knížkou z osmý třídy, při našem stěhování. Mněl to v nějaký krabici od vánoční kolekce. Taky tam prej měl diplom za první místo ve skoku v pytlích a diplom nejlepšího kuchaře z letního pionýrského tábora obsahující nezaměnitelné ocenění - "Když vaří Franta Budka, nezbude v ešusu ani hrudka." Takže taky asi mám v krvi trochu toho kuchařského majstrštichu.
Heziho ruka v oblasti zápěstí nabírala fialový odstín. Na otázku aby mi podal ruku, přišla jasná odpověď.
"Ses posral ne? Asi mám fraktaci!"
Myslí zřejmě frakturu. Jo, na tom by mohlo něco bejt.
Houknul jsem na Ťavu, který právě třásl muzikantem a vracel ho tak do reality. Jak se ukázalo, šok neměl z nenadálého setkání s cyklistou a jeho strojem. Kóma přišlo při pohledu na hudební nástroj. Netuším, jestli se vyrábí kytary skládací, ale jsem si na sto procent jistej, že struny s těma čudlíkama na konci, krk na dvě části a několik dalších částí těla kytary složit určitě nepůjdou.
Jak je v dnešní době zvykem přihlížející buď, nahrávají celou událost na mobil, protože to jsou děsní reportéři a k tomu účelu maj stažený speciální aplikace, nebo volají záchranný složky. Naštěstí tohle všechno se událo tak rychle, že nikdo z kolemjdoucích neměl sebemenší šanci. Cyklista byl pryč, Hezi se opíral o výlohu a mnozí brali s povděkem, že pěvec konečně zavřel hubu. Vše bylo oukej.
My tři výletníci opět stojíme pohromadě.
"Ty vole Ťavo, ten inženýr má asi zlomenou ruku. Musíme s ním někam do nemocnice."
Ťava kývnul, sebral Heziho spacák a naznačil, ať jdeme za ním. Na přilehlém parkovišti objevil taxík. Bez okolků otevřel dveře u řidiče a vyjevenému šoférovi krátícího si čekání na slušné rito čtením novin, podával svou obrovskou ruku. Ten ji nechápavě uchopil. Mohlo mu bejt, tak třicet, stejně holá hlava a podle pacek taky příznivec zvedání železa.
"Zdar brácho" začal Ťava hovořit pomalým, ale zcela jasným hlasem nepřipouštějícím zamítavou odpověď. "Potřebujeme do nemocnice!"
Pustil řidičovo ruku a obešel auto, kde nasedl na místo spolujezdce. Já s Hezim už dávno seděl na zadních sedačkách starého superbu.
To je taky zajímavý. Když se vám stane úraz, je nemocnice vždycky na druhý straně města. Taxikář byl zkušený řidič a k hospitálu kličkoval zřejmě zkratkou úzkýma uličkama. Bylo od něj hezký, když jsme vystoupili a on nad podávanou kovovou padesátikorunou mávnul rukou. Já vím, asi to nebylo moc. Jenže mít pade nebo nemít pade, je nemít stovku. Aha.
Právě začíná nemocniční peklo. Nástěnná tabule s názvy jednotlivých oddělení, ambulancí, laboratoří, kanceláří, nedává nám pozemšťanům šanci se vyznat kam jít. Využívám recepci. Velká chyba.
Nebejt tam to sklo dostala ta ženská pěstí. Nepříjemný povýšenecký hlas mně nejprve odstavil do čekací fronty. Žádnou jsem neviděl, tak to asi musím vydržet, až ta nádhera dočte časopis před sebou.
Vracím se k týmu a rozdávám instrukce. Hezi usedá do prázdného invalidního vozíku a Ťava se chytá rukojetí. Znova se vracím k recepci. Hlášení, že ten mladík v křesle má jakýsi poúrazový šok, způsobil pohnutí neviditelné čekací fronty. Paráda, postupujeme do dalšího kola.
Čekáme. Na rentgen je fronta, jak na čerstvé rohlíky. Zkroušený pacient se zájmem zkoumá konstrukci invalidního vozíku, který okupuje. Ťava čte. Na stolku u recepce uzmul prospekt s tématikou vaginální mykózy. Já nic nečtu, ani nic nezkoumám. Jsem nasranej, protože je tu hroznej vopruz a vadí mi ten nemocniční zápach. Do jednoho okénka dávám kartičku pojištěnce, na oplátku dostávám vyšetřovací poukaz.
Čekáme. Mé oči hypnotizuji červené světlo s nápisem nevstupovat, umístěné nad dveřmi s cedulkou nebezpečné záření. Heuréka, světlo zhaslo. Otevírají se dveře. Příjemná, na krátko ostříhaná, tipuju tak třicítka, ale fakt kost vyzívá dalšího adepta k rentgenovému vyšetření. Ten šmejd Hezi vyskočil z vozíku, jako politej živou vodou a ladnou chůzí doplněnou slušným pozdravem zmizel za dveřma vyšetřovny. Blik. Červené světlo opět září.
Konečně. Na jednu ruku tam byl podezřele dlouho. Slavnostně zamával velkou obálkou ukrývající rentgenové snímky.
"Zlomený zápěstí volové."
Čekáme. Tentokrát u chirurgické ambulance. Ťava čte prospekt o skolióze. Já debatuju s Hezim. Takže ta rentgenová víla se jmenuje Eva, je doktorka, je jí třicet, rozvedená, bezdětná, má ráda asijský jídlo a cvičí jógu. Její telefonní číslo napsaný na obálce jsem musel naťukat do Heziho ajfounu. Máme kliku. Eva zařídila, že tu nezestárnem. Ne tady.
Čekáme. Hezi je na sádrovně. Ťava studuje prospekt jak správně fixovat zlomeniny, zatímco já nervózně přecházím dlouhou chodbou tam a zpět. Mám spočítaný kolik je šedivých dlaždic na ploše podlahy. Vím kolik je tu zářivkových světel i špinavých fleků na zdech. Konečně se otevírají dveře a vychází Hezi. Vysmátej jak lečo se ještě otáčí a zdravou rukou posílá do vnitřku místnosti vzdušný polibek.
"Tak razíme. Mám žízeň. Mrkej Frenku."
Před obličej mi Hezi strká od prstů po loket zasádrovanou pravačku. Stejně tak posloužil Ťavovi, který mu vyloženě moudře do té zdravé ruky vrazil jeho spacák.

asi 14

15. října 2018 v 15:43
No jo no, trvalo to.


Profrčet vesnicí a vyškrábat se na plácek před zámek byla otázka minutky. Takhle nějak si představuju příjezd novodobého šlechtice. V pořádný káře, jsem dorazil před vrata svého panství. Jasně, muselo by to tu být profesionálně opravený, všude čerstvý kytky a u vjezdu by stáli dvě vysoký brunetky v bikinách. Jo a hezky by mně přivítali klidně malou, ale vychlazenou dvandou. Welcom drink mister Frenk.
Zatímco Libor ťukal na obrovském ovládacím panelu ideální nastavení teploty, já se vydal do kempu vyvolených. Hezi i Ťava posedávali u stále trochu doutnajícího ohniště, v jinak prázdném tábořišti.
"Nnazdar Frenku" zařval Hezi jakmile mne spatřil. Ťava tvedl ruku na pozdrav.
"ty vole, jajak ses mněl?. Ttady to bbylo skvělácký. Tty vole tto jsou bbomba ggaťky."
Narážka na moje kraťasy se mi moc nelíbila.
"No tak to je fajn. Hele teď nemáme čas. Zbalte si věci a jdeme. Mám tu taxíka. Vezme nás do Budějek."
Jak se ukázalo, zabalený už byli. Ťava ještě preventivně pomočil zbytky doutnajících uhlíků. Moje věci se kompletně nacházeli na svém místě, navíc, na cestovním kýblu byla úhledně složená mikina.
"To je pro tebe" povídá Ťava když mi nejprve zaklepal na rameno a poté podal přeložený lístek papíru. Nacpal jsem mikinu do kýblu, zaklapl víko a otřel si ruku o kraťasy.
"Jo dík. Hele nepadlo tu něco včera? Vo mně."
Ťava nechápavě zakroutil hlavou. Tak to radši nebudu dál vyzvídat. Žofie zřejmě nic neřekla. Paráda. Tenhle den, by se mohl povést. Rozevřel jsem lístek. Tenhle shluk čísel byl na beton telefonní numerák doplněný smajlíkem. Hodit lístek do mého kýble bylo v tenhle moment to nejrozumnější, ale jestli někdy ty čísla ťuknu? Jo, chtěl bych a až to zazvoní, klap a na druhém konci kdesi se ozve příjemný hlas "prosím". Já na to "ahoj, vzpomínáš si na mně, to jsem já, ten posranej." Výborný, takže ani náhodou.
Nedočkavej Hezi se vynořil před zámkem jako první.
"Ffrenku, kukurva tady žádnej taxík není!"
Obešel jsem ho, došel k mercedesu a otevřel zadní dveře.
"Račte nasedat vaše lordstvo."
"Tty vole, tto si děláš kkozy! Tto je llimoužína jako kkráva."
Ještě než jsme všichni nastoupili, otevřel nám Libor kufr a my způsobně naložili naše zavazadla.
"Vočistěte si zadky inženýří a chovat se slušně" důrazně jsem upozornil.
Vzájemné představení nové posádky a řidiče proběhlo velmi rychle a zaplať pánbůh slušně.
Silný motor ukrytý pod bílou kapotou náhle zabublal. Zlehka jsme se rozjeli vstříc konečně dál k našemu vytouženému cíli. Tak sbohem Střelo.
Jízda probíhala v poklidu. Jak by ne, když hned po nájezdu na hlavní silnici nám Libor pustil příjemné brnění do zad. Teda masážní sedačky to je fakt síla. Zkusím navrhnout nějakej podobnej tuning fotříkovi, do naší starý oktávky. To mi dává větší smysl než jezevčík s kejvací hlavou za zadním sklem. Párkrát mi přejelo po zádech, když mi na levé rameno dopadla Ťavova pracka a náhle zprava se mi před obličejem zjevila další tlapa mávající kapitánskou páskou. Bez diskuzí jsem ji přijal a s hrdostí natáhnul na levou paži. Bylo nutné vysvětlit význam tohoto označení Liborovi. Slyšet od takovýho byznysmena slova uznání s tímto nápadem, mi přidali tak dvacet centimetrů. Samozřejmě obrazně a ne tam kde bych si přál.
Další Liborovo dotek na obrazovku znamenal otevření panoramatické střechy. Nechápu, kam se ta střecha velikosti tenisového kurtu mohla ztratit. No to vám byla paráda.
Asi to bude díky nějakýmu Ajštajnovýmu zákonu nebo co, ale je fakt, že příjemná cesta utíká daleko rychleji. Najednou jsme byli v Budějovicích na náměstí. Tak trochu chápu Heziho když oznámil, že končí svoje učinkování ve výpravě a odmítal vystoupit. Své rozhodnutí podpořil návrhem okamžité adopce řidičem. Až několikeré ujištění Liborem, že se zase opravdu brzo uvidí, jej přimělo opustit vozidlo. Z kýble jsem rychle vyndal telefon a po zapnutí pečlivě uložil Liborem diktované jeho privátní telefoní číslo. Ještě jsem požádal, aby nás vyfotil hezky před jeho medvědem. Jednou z boku auta, jednou u čelní masky tak, aby byla vidět ta nádherná stříbrná hvězda. Kvůli Heziho výhrůžce, že si lehne pod kola a nehne se, bylo nutné ještě našeho Romea vyfotit, jak sedí za volantem, ruku frajersky ven z okénka a to jednou s brýlemi na očích a jednou bez. Loučení bylo rychlé. Kluci si s Liborem podali ruku. Já taky. Přidal jsem plácnutí po rameni a snad i vhodný slova.
"Ještě jednou mockrát za všechno děkuju. Hodně štěstí."
"Není za co. Budu se těšit až se zase uvidíme. Brácho." odpověděl s úsměvem.
Nasedl do auta. Znova se ozvalo to úžasné zabublání. Vítr fouknul do plachet a koráb se svým kormidelníkem vyplul na další cestu.
"Tak pánové Budějice!" Rozhlédl jsem se po náměstí. Mé nařízení přesunout se ke kašně uprostřed, tam pořídit selfíčko a udělat poradu bylo respektováno.
"Cco teď Ffrenku? Mmám žžízeň!"
"Jo to je slyšet. Vyndej mobil a zjisti co tu je zajímavýho."
Zatímco Hezi gůgloval, já kontroloval svoji poštu. Nic. Nikdo se z celý naší bandy ani neozval.
"Ttak zajímavosti jsou tohle nnáměstí, ňáká věž, nněkde je ppostavená historická kkašna."
"Ty vole vždyť u ní sedíš!"
"Ahha, ppak masný krámy,"
"Stop" povídám "to je vončo. Masný krámy jsou přeci vyhlášená hospoda. To je kulturní památka přesně pro nás. Najdi tu pastoušku na mapě!"
Slunce svou aktivitou podporovalo naše buňky lačnící po tekutině. Přejít půlku náměstí se dalo zvládnout, takže u vyvoleného restauračního zařízení jsme byli cobydup.
Jako správný vedoucí vstupuji první. V tomto případě si to žádá pověst tohoto místa. Bejt to nějaká knajpa tlačil bych před sebou raději Ťavu.
No, tak vám nevím. Po vstupu se ocitáme, sakra připadá mi to tělocvičnu, kde jsou všude rozházené stoly a židle z obyčejného tuctového dřeva. Za dominantu lze snad považovat jen
výčepní pult. Registruji po obou stranách podloubí se stejným typem nábytku, jen židle doplňují lavice po obvodu stěn. Docela dost míst už bylo obsazeno a hbitá obsluha běhala po place.
"Nespletli si pánové lokál?" zeptal se malý týpek neurčitého věku oděný do tmavých kalhot, vestičky téže barvy a bílé košile s krátkým rukávem. Zjevil se přede mnou jako duch s vlasovou přehazovačkou na hlavě, pichlavýma očkama a řídkým srandovním knírkem pod nosem.
"Taky vás zdravím! To zjistíme, až ochutnáme, co tu čepujete" odpověděl jsem rázně. Tyhle typy a kecy místo slušnýho pozdravu fakt nesnáším.
"Ó, jedině a pouze originál Budvar. Máte snad rezervaci?" zeptal se vyloženě nepřátelským tónem.
Takovejhle blb mě nemůže rozhodit. Naopak, je důležitý se naladit na jeho notu.
"Nemáme. Pokud není potřeba, poprosím vás pane řediteli, o tři místečka. Omluvte naši vizáž, jsme prostí cestovatelé objevující krásy jihočeského kraje, ale ujišťuji vás o naši solventnosti a bohaté chutí ke konzumaci nejen tekutin."
Knírek se pohnul ze strany na stranu, načež jsme byli de facto uklizeni k jednomu stolu do podloubí.
Mohl bych teď květnatě popisovat co se dělo další tři hodiny a pokusit se alespoň drobíček vyhnout kritice redakčních rad nakladatelství o používání jednoduchého a plochého jazyka. Vem to čert. Prostě, Hezi už za půl hodiny mluvil zcela plynule. Částečně to lze přisuzovat venku panujícímu letnímu počasí, ale z devadesáti devíti procent za to mohla přírodou štědře obdařená číšnice. Krvavýma očima ji pozoroval, jak tančí mezi stoly a vždycky když nám pivo přinesl někdo jiný, dával průchod své nasranosti. Ťava, ten opět držel bobříka mlčení. Na mobilu pročítal objevený regionální žurnál s názvem Budějická drbna.
Většinu času zabralo též vyprávění o minulém večeru. Já se omezil na stručné vysvětlení ohledně nudného setkání se vzdáleným příbuzným a se závistí poslouchal Heziho story o plamenech šlehajících nejen z táboráku, ale zejména ze srdcí a jiných částí dívčích těl. I Ťava prej udělal čárku, což potvrdil kejvnutím hlavy, aniž by odvrátil zrak od displeje mobilu. Takže mužstvo se hned první den výpravy pomnělo a kapitán vostrouhal. Do prdele! Dneska si to vynahradím.
Teda musím přiznat, že Budvar dvanáctka má fakt něco do sebe. V týhle knajpě se s tím pivem umí pomazlit a donesená plná sklenice vás nenechá na pokoji. Jo asi je potřeba zmínit místní knedlo zelo vepřo. Kuchař musí bejt virtuos. Důkazem je i to, že Ťava po dvojitý porci odmítl rušit báječnou chuť zelíčka svým česnekem. Ještě bych zmínil jednu věc, co sem patří a je skvělá. Ta atmosféra jak se šoupou židle, cinkaj sklenice, příbory škrábou po talířích a ševelení lidských hlasů v dokonalé akustice tvoří akordy zvláštní budějické symfonie. Sakra to je Óda na radost.
"Chtěl bych na věž!" zaburácel najednou Ťava po hlasitém, dlouhém krknutí.
"Mluví, mluví,…" začal skandovat Hezi.
"Jak to myslíš" zeptal jsem se.
"Chtěl bych se podívat na tu Černou věž." Prstem ukazoval na dominatu Budějovic zabírající celý displej telefonu.
"A proč ne. To je náhodou dobrej nápad."
Fakt se mi ten nápad zalíbil. Stejně by to chtělo vyrazit dál i s ohledem náhlé Heziho touhy ubalit špeka. Ten protestoval jen do doby, než jsem mu sdělil jak je věž oblíbená mezi mladými turistkami. To kvůli známé pověsti, že která pana vystoupá na vrchol, do večera se zamiluje. Tohle fakt není možný, ten kluk musí bejt vážně nějak narušenej nebo je to nemoc. Okamžitě se mu nadzvedlo obočí a seřval mě proč tu jen tak sedíme. S návalem krve kamsi zatáhnul celou útratu a popoháněl nás ven.
Na denním světle to byla pěkná pecka. Hustej horkej vzduch pronikal i do podloubí lemující náměstí, kudy jsme pochodovali k Černé věži. Budvar kolující v těle nám dodával odvahu a byl původcem naší rozdováděnosti.
Před samotným výstupem na vrcholek budějovické dominanty bylo potřeba nejdříve zakoupit vstupenky. Hezi se marně snažil vyloudit na důchodkyni prodávající oprávnění ke vstupu slevu pro její vrstevníky. S dobrou se nepotázal ani ohledně poskytnutí informace, kolik je na vrcholku mladých slečen. Problém byli naše zavazadla. Řešení jsme nalezli v nedalekém obchůdku se suvenýry, kde nám je mladý studentík vykonávající letní brigádu za příslib zakoupení pohledů uskladnil.
Dalo se to považovat za naší první, opravdovou návštěvu historické památky na této výpravě. Trochu by se dala počítat i Střela, ale tam jsme nebyli uvnitř. Stoupat po příkrých schodech se ukázal být největší problém pro Ťavu. Svou postavou vyplňoval celý prostor možného pohybu, navíc svým zjevem budil strach zejména dětských návštěvníků vracejících se z vrcholu. Hezi šel jako první a z dohledu se nám ztratil prakticky okamžitě.
Vystoupat až na vrchol nebyl takový problém. První dojem nám ovšem zkazil Hezi svou blbou náladou.
"Sakra Frenku, žádný buchty tu nejsou. Samej malej skautík!"
Moje vysvětlení, že holky chodí buď dopoledne a ne v takovým vedru, teď jsou nejspíš pěkně v plavečkách někde u vody anebo v podvečer, když je to romantický, bylo přijato. Byl to krásný pohled na střechy budov, zejména dolů na plochu náměstí, kde se pohybovali mrňaví postavičky tam a zpět. Jako když pozorujete mraveniště. Ťava byl vyloženě spokojenej. Myslím, že jak furt něco čte, bude docela památkovej znalec. Ochoz jsme obešli párkrát dokola a strávili zde tak půlhodinu. Snad jediná droboučká nehodička. Ten debil Hezi prý nesnáší výšky. Jak čuměl dolů, udělalo se mu špatně. Budvar, maso, zelí a žaludeční šťávy naplnili odpadkový koš přidělaný na kamenné zdi v nevím jaké výšce ani postavené v jakém roce. To ještě zjistím. Zvracení doprovázel příšernej zvuk připomínající jelení vábení. Okamžitě jsme měli celý ochoz Černé věže jen pro sebe.
Ani cesta dolů nebyla nudná. Chápu, Hezi touha být co nejdříve opět podrážkami bot na matičce zemi ho nutila brát schody po dvou. Mohli jsme být tak v půlce věže, když z podesty v mezipatře prostě neodhadl první nášlap. V ukázkových kotoulech doputoval ke kamenné stěně a to na milimetr přesně, aby se dalším otočením dotkl hlavou o zeď. Naštěstí byl celej. Jenom se kousnul do horního rtu, ze kterýho tekla krev. Čpoulil hubu a jazykem přejížděl
uvnitř pusy.
"Kurva, Frenku mrkni mi sem!" nastavoval svou pusu před můj obličej, když jsem k němu dorazil se záchranářskými úmysly.
Ani přítmí historické stavby neschovalo vzniklý nedostatek v bezvadném chrupu.
"Ty vole, uštípnul sis přední tesák!"
Po východu z věže jsem Hezimu znova zkontroloval hubu. Plno krve, ale jinak dobrý. Obličej měl i po takovém nárazu pořád ukázkový.
"Ty vole, nic vodřenýho. Měl si štěstí, že sis nezlomil třeba nos. Když tu tlamu zavřeš, nic není poznat."
"Tak dík doktore. Cítím na tom zubu takovej divnej průvan, jak dejchám."
Odebrali jsme se do prodejny suvenýrů pro naše věci. Studentík nejen že byl dobrej hlídač, ale taky vykonával funkci zdravotníka pralesního fotbalovýho klubu u nich ve vesnici. V zadní části obchůdku nechal Heziho vypláchnout pusu a z příruční lékárničky s prošlým obsahem vyndal gázu a nacpal ji raněnému pod stále krvácející ret.
"Za chvilku to přestane. Já mám také jeden přední zub umělý." Ukazovákem zaťukal o horní chrup. "Vyrazil jsem si ho v devítce o řídítka na kole. Než mi vyrobili umělý, dělal jsem si náhradu z vosku."
Tahle rada vzbudila Heziho zvědavost. Jelikož Ťava pročítal brožurku "Památky Jižních Čech" a nejevil zájem o nic jiného, byl jsem já vyslán koupit někam svíčku. Přes moje protesty, že když bude mluvit s přivřenou pusou, nikdo si toho nevšimne, trval Hezi na využití a předvedení studentíkova nápadu.
Kde já tady budu asi tak hledat prodejnu svíček? Proto jsem kapitán, protože co? Protože mám všechno zmáknutý. Můj pohled padnul na otevřené dveře do kostela vedle věže.
Nápad i intuice byli správné. Hned za vchodem po pravé straně byl stolek, kde hořeli svíčky. Za deset kaček jste si mohli vzít tenkou svíčku a zapálit plamínek. Vzal jsem dva kousky a mazal ven. Snad ten velkej kluk tam nahoře, co všechno vidí, pochopí. Slibuju, tenhle špatnej skutek nahradím dvěma dobrými.
Štěstěna mi u chodníku přihrála do cesty stařenku s hůlkou. Malá shrbená babička s černou kabelkou se rozhlížela a to byla moje šance. Takhle rychle to je super. Alespoň nezapomenu.
"Dobrý den, pojďte, já vám pomůžu" opatrně jsem ji chytnul za paži a jemně táhnul přes ulici. Vono taky přes ty kočičí hlavy se blbě chodí i zdravému člověku natož někomu staršímu.
Do toho auta, cyklisti a tak.
"No vidíte a už jsme tady" povídám s úsměvem.
"Tak vám děkuju mladíku. Ale já jsem nechtěla přecházet. Já jsem chtěla vyndat kapesník z kabelky."
"A jéje. Tak pojďte, já vás vemu zase zpátky."
Ve stejným gardu jsem stařenku převedl zpět a omluvil se. Jednou tam, jednou zpátky, to máme dva dobrý skutky co jsem slíbil, byli z krku. Tfuj, tfuj a špatný svědomí je pryč.
Pozorovat dentistu amatéra a jeho žáka bylo poučné, leč doufám, že to nikdy nebudu potřebovat. Rozehřátou kuličku vosku nacpali na přední ulomený zub a prsty ji pak Hezi za neustálého dohledu svého mentora dotvaroval do ideální podoby. Před odchodem jsem studentíčkovi podal ruku a za všechno poděkoval. Ťava ten jen jakoby zahajloval. Na studentíkův dotaz "co ten pohled", reagoval Hezi položením stokoruny na prodejní pult a doslovem "na ten ti seru. Zdar."
"Tak co huba?" povídám.
"Jo, dobrý. Nesmím na to tlačit. Ale potřebuju někde koupit triko. Tohle mám od krve."
Výbornej nápad, na kterej můj totálně vyčerpanej mozek úplně zapomněl. Já potřebuju zcela vážně jiný kraťasy.
Dobrej kauf se nám poved v nedaleké prodejně sportovního oblečení. Ve slevě Hezi pořídil dvě trika za cenu jednoho. Sice taková odporná zelená barva, ale jo, dobrý. Já našel kraťasy podobný těm, co mi nabízel vietnamec v Katovicích. Velké postraní kapsy, béžová barva. Spokojenost nade vše.
"Tak pánové, měli bychom vyrazit na nádraží. Je třeba se posunout."
Nikdo nebyl proti. Jak by taky mohli, když velím já. Snad jen připomínka ohledně dodržování pitného režimu měla své opodstatnění a bylo potřeba ji neignorovat. S houfem dalších obyvatel se nám podařilo přejít frekventovanou komunikaci. Opět jsme se ocitli na pěší zóně, kde hned po pravé straně vábila kolemjdoucí restaurace s názvem panbíčkářského státu k návštěvě.

Teď si vůbec nejsem jistej, jestli se smí takhle třeba zmiňovat jména hospod, měst a tak. Dyť dneska vás za všechno žalujou, že jako nemáte souhlas, pomluva, nebo musíte zaplatit za to, když ten název vyslovíte. A když se to ještě k tomu napíše, tak to bude asi úplně v hajzlu. Možná nějakej autorskej svaz mi půjde po krku. V rámci prevence pro vzniklé problémy z tohoto plynoucí, vás všechny prosím o příspěvek na úhradu případných pokut a sankcí na číslo účtu uvedené na konci. Pardon, transparentního účtu. Vůbec se nemusíte žinýrovat. Když to bude v cajku, slibuju, že prachy nevrátíme, ale poctivě propijeme. Koneckonců pořád je lepší, když vaše prachy budu mít já, než když vás vobere někdo cizí, třeba na netu. Samozřejmě, že všechny poplatky patřičným orgánům budou uhrazeny.

a kurva 13náctka

16. září 2018 v 21:13

Tak jo. Buď můžu jít po hlavní, vede při úpatí kopce se zámkem a vzít to k tomu průčelí, pod tu zídku. Je to tam dost strmý. Nebo z levý strany přes vesnici a jako pod tou oficiální cestou. To se mi zdálo vhodnější. Cestou po břehu rybníka to šlo dobře. Parádně jsem obešel vesnici a po louce podél zahrady dál k zámku. Brodit se vzrostlou trávou nebylo zrovna příjemný. Zamířil jsem k nejbližšímu stromu. Nedozrálé jablko byl asi podzimní model, takže tvrdé a příšerně kyselé. Po chvilce žvýkání jsem obsah v puse raději vyplivnul. Nakousnutý ovoce letělo do sousedního pole.
Žízeň, napadlo mě v zápětí. No jo co budu pít. Do rána to těžko vydržím. Musím někde poprosit o vodu. Prošel jsem zahradu až k plaňkovému plotu, který se táhnul od stodoly k dalšímu nízkému stavení. Bylo to taková stará dokola uzavřená usedlost v normálním stavu. Žádná hitparáda, ale ani se to nerozpadalo. Pochopil jsem, že kdybych prošel vesnicí, ocitl bych se u těch dřevěných vrat, na které nyní koukám zezadu. Na malém dvorku byl pěkně posekaný pažit zelené barvy. Uprostřed dvorku byl umístěn od slunce notně vyšisovaný původně červený slunečník s nápisem Marlboro, jehož noha vedla skrz bílej, plastovej stolek.
Vedle stála plastová židle, lehátko a plechová vana pamatující přinejmenším první světovou válku. Okna byli otevřené, což bylo znamení přítomnosti lidského plémě.
Malinko jsem stoupl na špičky, abych pohodlně přečuhoval hlavou nad konec planěk.
"Haló? Je tu někdo? Haló?" Hlasitě jsem zakřičel. Nic moudřejšího mě nenapadlo.
K mému překvapení se ozval divný vrzající zvuk, šplouchnutí vody a z té plechové vany se pomalu zvedla mužská postava.
Možná blbě slyšel, protože když vylezl z vany, hlavou pokukoval směrem ke vratům.
"Né. Haló, tady vzádu."
Tipuju, ve věku mýho fotřínka chlápek se otočil. Nechápavě pohlížel k plotu. Normální postava velikostně jako já s menším pivním bříškem, nakrátko střižené prošedivělé vlasy a šedivý plnovous. Srandovně si povytáhl mokré, modro bíle proužkované trenýrky. Bosky přišel tak na metr k plotu.
"Co se děje?" pronesl pevným, docela příjemným, zvučným hlasem.
"Promiňte že Vás vobtěžuju, vím že je to blbý, ale nedal by jste mi trochu vody?"
"Tak moment" odpověděl a zamířil k domu.
Ani bych se nedivil, kdyby na mně poštval nějakýho psa. Když se vám objeví vzadu za barákem nějakej člověk s takovouhle prosbou, moc důvěry to nebudí. Ale bylo to v pohodě. Za chvilku už stál u plotu a podával mi starou hliníkovou konvici plnou až po okraj.
"Moc děkuju" povídám a začal jsem žížnivě hltat tekutinu z vylévacího hrdla.
"Počkej" zarazil mě pán "já nevěděl, že to chceš na pití." Rukou mi ukázal ke straně a šel tím směrem, kde otevřel vrátka.
"Já vás fakt nechci obtěžovat."
"Už se stalo" odpověděl s úsměvem.
Zavřel za mnou vrátka a ukázal, ať se posadím pod pergolou na levé straně. To bylo úžasný místo. Zřejmě vybouráním části původní stavby, obloženo kamenem, nad hlavou dřevěné trámy, na kterých se pnuli větve bohatě obrostlé zelenými lístky a červenými květy. Celou zadní stěnu tvořil krb s postraními pulty. Dřevěný selský stůl měl na každé straně lavici podobného stylu. Příjemný stín a donesená vychlazená minerální voda, mi udělali dobře. Trenkoman mě celou dobu upřeně pozoroval.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se.
"Jo, promiňte. Franta. Ale všichni mi říkaj Frenk."
Natáhl ke mně ruku. "Já jsem Libor. Můžeme si tykat, ne?"
"Jasně. Dík."
"Tak Frenku, kde se tu bereš. Utíkáš před něčím? Každý den se mi tu neobjeví někdo jenom s hospodským ubrusem v ruce."
Ten týpek mi pomoh, tak mu přeci nebudu lhát. Navíc, říct to popravdě bude i jednodušší.
Ve stručnosti jsem vysvětlil své trable se Žofii a zbytek, který mně zavedl až sem.
"Jasně, chápu. Taky bych se smál."
"Promiň. Stát se to mně, tak se asi zavrtám do země. Jestli chceš, zajedu nahoru a něco řeknu tvým kamarádům, aby tě nehledali. Přespat můžeš klidně tady."
"Jo, tak to by bylo fajn, ale nechci tě nějak obtěžovat. Klidně bych to dal někde u stromu pod těma ubrusama."
Můj novej kámoš Libor navrhnul, že sedne hned na kolo. Vymyslel pohádku o náhodném setkání se strejdou, u kterého chvilku posedím. Nejdéle ráno, budu zpátky. Když chtěl abych mu popsal dotyčného, komu to má povědět, řekl jsem "toho největšího nepřehlídneš." Ještě jsem poradil, ať podotkne, že to je informace jenom pro něj. Zbytku ať to neříká. Jo a poprosil jsem kouknout na zídku, jestli tam neleží mikina.
Ze dveří vedle pergoly vyndal starý skládací kolo žlutý barvy, ještě před tím si vyměnil ty strašný trenky za normální kraťasy a vyrazil.
Stačil jsem si párkrát loknut studený minerálky a Libor byl zpátky.
"Tak jsi měl pravdu. Ten kluk opravdu nešel přehlédnout. Mám vyřídit a teď cituji: kapitáne, neboj se o nás. Mikina tam nebyla."
Nezbývalo než opět poděkovat. Když Libor uklidil kolo, přisedl ke stolu a začal pohodový rozhovor. Zodpověděl jsem pár klasických otázek, kde bydlím, co dělám já nebo rodiče.
"Máš to tu hezký. Tos neměl strach, že to tu třeba vykradu?"
Libor si pohladil plnovous a zasmál se.
"Tak to mně vážně nenapadlo. Ale tady to není moje. Půjčuji si to od kamaráda a už deset let sem pravidelně jezdím na takovou očistu. S tím vykradením by sis nepolepšil. Vůbec nic tu není. Teda jenom tenhle stůl, lavice a pět spartakiádních lehátek. Trochu pravěk."
"Takže majitel se řídí příslovím, kde nic není ani smrt nebere. Jak to myslíš s tou očistou?"
"To je trochu zvláštní. Ale stejně už je podvečer, tak počkej."
Libor se vytratil do domu. Za chvilku byl zpět se zaplněným tácem, který položil na stůl.
Do dvou plechových oprýskaných hrnků nalil z láhve jakousi tekutinu.
"Tak tohle je moje očista. Každej rok tady týden nic nedělám, nic neřeším, nemám tu sebou ani mobil. Jenom koukám do blba, chodím tu bos jen tak v trenkách a večer zapálím oheň v krbu, opeču špekáčky a popíjím tohle víno."
"Aha. Proč ne? Co to je za ročník? Přičuchnul jsem ke sklenici.
"To je normální čučo. Vždycky mi ho sem vozí jeden pán. Varianta rybíz, borůvka a zrovna tohle je rakytník. Po tom nebolí hlava. Vzpomínám na staré časy, co jsme v mládí popíjeli."
"Čůčo mi nic neříká" přiznal jsem.
"Normální ovocné víno. Ale je dost silné. Dřív jsme tomu takhle říkali. Tak na zdraví."
Sklenice cinkli a já loknul příjemně vychlazené sladké tekutiny.
"Hm. Jo, je to dobrý. Takže ty tu vlastně tejden anonymně chlastáš."
"Tak se to dá také říct. Všechno tady ze mne spadne."
"Hele Libore a co vlastně děláš a odkud jsi?"
"Čistokrevný rozvedený pražák. Jedno dítě, dcera ve tvém věku. Studuje v Londýně. Dělám takového vedoucího v jednom závodě."
"No tak to se daří, ne? Hele a jak moc jako velkýho vedoucího, protože to je širokej pojem." Dopil jsem zbytek ve sklenici a Libor mi pohotově dolil.
"Dobrý, viď?"
Pokýval jsem hlavou.
"Tak to by se asi dalo definovat jako docela velkého vedoucího."
"I to je takový neurčitý."
"Tak dejme tomu ten největší vedoucí."
"Počkej, takže seš nějakej říďa fabriky?"
"No to taky, ale vlastně mi to i patří."
"Aha, no tak to je dobrý. Až budu hledat práci v Praze, tak se přihlásím. Ne že budeš dělat, že se neznáme."
"Tak dobře, platí!"
Pak už se povídalo o všem možném. Libor je super chlápek. Moc jsem si nedokázal představit, jak pobíhá v obleku po nějaký fabrice. Jak jsou z něj všichni podřízení posraný strachy. Jo, zdání někdy klame. Tahle jeho očista byla taky zajímavá. Jezdí po celým světě nebo teda může ject kam chce, protože je jasný, že kaček asi bude mít dost, že jo. A on jede na Střelu, do pujčený prázdný chalupy bez elektriky a chlastá tady čůčo a vzpomíná na starý časy. Jo, lidi jsou holt zvláštní, ale důležitý je, že jsou šťastný.
Se soumrakem se zapálilo v krbu a opekli jsme špekáčky. K tomu čerstvý chleba, hořčice, křen. To byla neskutečná šmakuláda. Jenom jedna a podle mne dost zásadní chyba. Tohle se musí zapíjet pivem a ne nějakou sladkou šťávou.
Najednou jsem se probudil schoulený na lavici, přikrytý ubrusama. Slunce bylo docela vysoko. Bolela mě hlava, v puse jsem měl jako v polepšovně.
Můj pohled nejprve zamířil na stůl, kde mimo jiného stálo šest prázdných litrových lahví. Možná po rakytníku hlava nebolí, ale v kombinaci s rybízem a ananasem, to vidím jinak.
Z otevřených oken a dveří domu se ozvalo pískání. Matně si vzpomínám na noční výuku písně, kde se snad měla nějak válet rosa na kolejích. No, pěkný vokýnko.
"Á dobrý ráno" ozvalo se ze dveří "dělám kafe, dáš si?"
Libor poklusával bosky ke studni. Kývnutí hlavou znamenalo souhlas. Jakmile se místo u studny uvolnilo, zamířil jsem tam já. Párkrát zapumpovat madlem a už se vyřítila chladivá průzračná voda. Strčit celou hlavu pod silný proud byla dobrá volba. Ještě opláchnout pořádně obličej, oči a vyčistit zuby prstem, na který jsem vymáčkl drobet zubní pasty položené na betonovém studničním poklopu. Bylo mi najednou o mnoho lépe.
Voda mi stékala z mokrých vlasů po celém těle. Dokráčel jsem do domu. Opravdu nikde nic nebylo. Prostě jedna velká místnost. Jen starý umakartový stůl, na kterém stál plynový vařič a Libor na něm ohříval vodu v otlučeném malém hrnci. Po zemi rozložené různé jídlo, pití a vedle rozkládacího lehátka cestovní taška a pár kousků oblečení.
"Tak jak se cítíš?"
"Hele nic moc. Ani si toho moc nepamatuju. Nedělal jsem nějakou ostudu?"
Libor zalil vařící vodou dva šálky s kávou.
"Pořádný turek nám udělá dobře. Jdeme ven."
Posadili jsme se opět pod pergolu.
"Tak na, ty brácho" podal mi Libor kousek mramorové bábovky.
Hned mi bylo jasný, že jsem něco blekotal.
"Pokud mám zhodnotit uplynulý večer, tak asi takhle. Poprvé za deset let jsem tu měl návštěvu a rovnou bráchu. Trval jsi na tom, že máme podobný osud. Když jsme se tu sešli, tak zaručeně musíme být bratři. Nepamatuji, jak jsi to přesně vysvětloval, ale dlouho jsem se tak nenasmál. Pokud si ale pamatuji, tak jsme bratrství stvrdili plivnutím do dlaně a následným stiskem. Jinak tvoje přednáška o vhodnějším nápoji ke konzumaci v podobě piva byla poučná, nicméně svůj zvyk měnit nebudu. Pokud se podíváš na ty prázdný lahve, tak polovinu si opravdu vypil sám a moc ti to chutnalo. A snad jedině, pořád si chtěl vědět, jestli souložím se svoji sekretářkou a to hlavně v pracovní době. Znova a snad už naposled ti odpovídám. Ne, se svoji sekretářkou nesouložím."
"A kurva" uteklo mi z pusy. "Tak to se omlouvám. Na druhou stranu já bejt ředitel, tak.."
"Ano, tak to si taky pečlivě vysvětloval. Jestli ti můžu radit, v žádném případě v nejbližší době, neber funkci, kde budeš mít k dispozici sekretářku. Jez."
Kafe mělo sílu. Tělo se po něm a pár kouskách bábovky dostávalo do obvyklé kondice.
"Sakra, kolik je vlastně hodin?" Úplně mi vypadlo z hlavy, jak na mně budou kluci nervózně čekat.
"Půl desátý."
"Sakra, budu muset mazat."
"Frenku, něco mi napadlo. Aby, jste nemuseli složitě do Katovic na nádraží a čekat až Vám to pojede, tak já bych vás do Budějovic mohl odvézt. Udělám si výlet a po cestě si ještě na těch pár dní tady, nakoupím. Taky po tom včerejšku mám chuť na pořádný oběd. Co ty na to?"
"Tak jasně že jo. Takovouhle nabídku přeci nemůžu odmítnout. To bych byl blbej. Děkuju mockrát."
Zatímco já se snažil trochu poklidit ze stolu, Libor na sebe hodil světlé plátěné kalhoty a košili s krátkým rukávem. Poladil účes, vousy, krapet voňavky. Najednou vypadal úplně jinak. Tak nějak důležitě. Otevřeli jsme vjezdová vrata a já koukal, kde má zaparkované auto.
"Kde máš auto?"
"Ve stodole."
Když se rozevřeli velké dřevěné vrata, vybafla na mne přední maska velkého Mercedesu GLS. Motor zabublal a na denní světlo rozvážným pohybem vyjelo bílé monstrum, které zastavilo až za vjezdem. Zavřel jsem vrata a opatrně nastoupil do interiéru tvořeného světle hnědou kůží.
"Kurva, to je parník." Tak něco jsem říct musel a pro tohle jiný slova ani nejsou.
"Služební vůz" konstatoval Libor.

Aje tu DVANDA

10. září 2018 v 23:12

"To je zajímavý pohled" ozvalo se za mnou.
Ještě v předklonu jsem otočil hlavu. Sakra. Instiktivně položit ruce přes zadek byl v tu chvíli jediný nápad. Po rychlém vzpřímení a ladné otočce spočinul můj pohled na tom nejhezčím, co se na tomhle kopci a široko daleko nacházelo.
Černé havraní vlasy v culíku. Nádherné oči, ostrý nos, krásná ústa. Za lebeční kostí musel být ukrytý i nádherný mozek. Pevná a velká ňadra schovaná pod vrchním dílem od plavek červené barvy. Ploché bříško zdobil piercing u nejbáječnějšího pupíku. Ťitěrné džínové kraťasy. Pak už jen nekonečné dlouhé bezchybně rovné nohy. Sto osmdesát centimetrů dokonalosti. Jméno nevím, ale představená byla jako Fína.
"Trapas, co?" povídám s nasazeným neviným úsměvem.
"Ne. Když si to ale trochu stočíš a budeš mít ten uzel na boku, bude to asi lepší."
"To je fakt." Provedl jsem navržené úpravy. "Co že ses trhla?"
"Je tam lidí dost. Napadlo mne si to tady projít okolo."
Haleluja! Že bych měl šanci? Tak za tu otročinu bych si to zasloužil. Teď jenom nasadit správnou taktiku. Nevyplašit srnečku. Buď hrát machýrka nebo nevinného moulíčka. Přímej tah na bránu nebo hezky oklikou. Milisekunda stačila na snad správné rozhodnutí. Vezmu to na půl.
"To je dobrý nápad. Co doprovod? Asi bych měl před tebou udělat dojem, ale jsem z té cesty opravdu ztahanej. Táhnul jsem ten nákup, takže chvilka posedět by mi udělala dobře."
Bez čekání jsem se usadil, opřel zády o zídku a nabídl místo vedle sebe.
Fína se usmála. "Proč ne. Ale jenom když mi popravdě odpovíš na jednu otázku."
"Souhlas, ale budu mít stejnou možnost."
"Dobře."
"Račte se posadit, drahá." Rukou jsem uhladil nažloutlá stébla ušlapané trávy.
"Škoda, že ten zámek není otevřený. Docela by mně zajímalo, jak to tam vypadá" spustila Fína, jakmile se uvelebila vedle mne.
"Hm, třeba by to šlo se tam nějak dostat. Zkusíme to celé potom obejít."
"Tak jo. Jak se vlastně jmenuješ?"
"To už je ta otázka?"
"Ne. Tahle se nepočítá."
"V občance mám napsáno František. Ty mi můžeš klidně říkat Fanoušku."
"Zůstanu u Fandy, pokud můžu. Ten Frenk zní hrozně!"
A jé. Zpochybňovat moji přezdívku, na kterou jsem tak pyšnej není vůbec dobrý. Kvůli těm kukadlům a jiným partiím, na který je možnost si snad šáhnout dělám, že jsem nic neslyšel.
"Takže Fando, ty jsi se opravdu jen tak šel vykoupat?" naklonila se a pohlédla mi do očí.
"Jasně že ne. Prováděl jsem občerstvovací zastávku a projíždějící kamion mně odfouk až do toho kačáku u silnice. Toť vše. Ale přeci se nepřiznám."
"Jsem na řadě. Nechci ti nějak lichotit, ale Fína je taky takový divoký. Co skutečný jméno?"
"Klidně se můžeš zeptat na něco osobnějšího. Nejsem stydlivka." Zavřela oči a zaklonila hlavu.
Ten náhernej opálenej krk na mně volal "kousni mně." Sakra je to nějaká výzva? Mám to využít? Bude to vteřinka naklonit se a políbit hebkou kůži.
"V pohodě, vyberu si svou prémii na tohle téma."
Chvilku bylo ticho.
"Tak jo. Víš, mám skvělí rodiče" spustila bohyně, aniž by se pohnula nebo otevřela oči "táta je inženýr chemik, máma doktorka. Rozumní, studovaní lidé. Jenom při výběru jména pro svou dceru museli mít v hlavě bláto. Nebo se sjeli nějakým preparátem, co táta vymyslel při svých pokusech."
Já vůl, měl jsem možná risknout ten polibek. Pohled mi sklouzl, už dávno, na prsa pohybující se v pravidelném rytmu dýchání. V některých chvílích je velice těžký zachovat chladnou hlavu, natož hlavičku. To varovné zabrnění pod mikinou mohlo přivodit pěknej trapas. Stejně jako Fína jsem hlavu zaklonil a opřel o zídku.
"Žofie!"
Nevnímal jsem. Za zavřenými výčky se střídali diapozitivy s obrázky s podobnou tématikou. Dva zalesněné kopce, dvě zasněžené hory, dva kopečky bělostné rýže, dva fotbalové míče, Dolly - ne to už je moc. Mé ústa, dostaly tvar rohlíčku.
Cvrknutí prstem do nosu mě vrátilo do reality.
"Tobě fakt Žofie nepřipadá uhozený?"
"Jak to myslíš?" vůbec jsem nechápal, o kom to mluví. Žofii mám v paměti, jako žirafu z nějaký pohádky.
"No mohli mi dát třeba Michala nebo Eva. Nebo Marie. Ale já dostanu Žofii."
Pohladil jsem ji po rameni.
"No tak se nerozčiluj. Je fakt, žádnou Žofii neznám. Jsi prostě takovej unikát."
Herecky jsem odkašlal. "Já bych docela bral holku s takovým jménem. Je to sexy. Co ty na to, Žofie?"
Varovně sevřená pěst se přiblížila k mému nosu.
"Ještě jednou mi tak řekneš a v noci ti uříznu koule!"
"To nejsou dobrý vyhlídky na začátek žádného vztahu. Ok. Ale mně se to fakt líbí."
"Varuju tě!"
"No jo. Tak co třeba Fifi. Ať jsem originální."
"Vážně úžasné. Moc jsem si nepolepšila. Vstávej, půjdeme se projít."
To, jak se zvedla a očistila si zadek, bylo úžasný. Jako každý její pohyb. Jsem zamilovaný. Asi.
"Moment prosím, obléknu se. Trochu to uschlo."
Mikina posloužila, ale na nějakou procházku to nebyl ideální vohoz. Dopnul jsem horní knoflík u kraťasů, když mi náhle píchlo pod srdcem. Taková náhlá bolest. Sjelo to až k podbřišku. Snad ne infarkt! Nebo slepák? Teď ani dneska se mi nic takové nehodí. Žofie, holka s takovýmhle jménem a figurou, ta musí dávat medu. Jasně spíš to mohl být příznak tlačících se spermíí na světlo boží.
Jednou se mi to stalo na diskotéce. Poštěstil se tehdá úlovek v podobě bývalé spolužačky ze základky. Já těžce pár dní sexuálně abstinoval, takže jakmile jsme zapadli na poměrně čistej pánskej záchod, byla otázka času, kdy exploduju. Líbačka, ruka na prsou, rozepnuté knoflíčky halenky. Hebká kůže ňadra zlehka vyndaného z košíčku podprsenky, jedu níž. Stopka. Ok, obvyklé první vofuky. Jazyk nepolevuje v masáži dámských mandlí. Hbitě rozepínám svůj poklopec a ruka jde znova na věc. Místo spolupráce mi oznámila, že dneska nemůže. Až příští týden. Náhradní řešení, v podobě malinkého orálku se zdá být dostatečné. Bude to chvilka a já jí udělám díru do hlavy. Třikrát olízne mého nanuka a prý že to raději odložíme. Najednou jsem v kabince záchodu sám. Já a můj penis co měl v plánu uvolnit své poklady. Chápal jsem ho, ale prohráli jsme. Chvíli trvalo, než pochopil on. Asi po deseti minutách se ozval šílený tlak ve varlatech postupující nahoru. Bolelo mi celé břicho. Těžce jsem doklopýtal domů a zvažoval volání záchranky. Nějak se mi podařilo usnout. Ráno jsem pro jistotu požádal pravačku a upustil ventil.
Ježíš, aby se mi něco takové nepřihodilo teď. Očekávání bylo veliké a jsem určitě pekelně blízko.
"Tak jdeme?" S rukama v bok pozorovala mé oblékací představení.
"Ještě moment."
Přistoupil jsem blíž. Ruku jemně obtočil kolem jejího pasu a zlehka ji přitáhl k sobě. Pohlédl do jejich očí a vyřkl otázku nečekaje na odpověď.
"Můžu?"
Tělo přede mnou nejevilo známek odporu. Má ústa se přiblížila na milimetr od překrásných rtů. Můj plán byl lehký, něžný polibek.
Vše proběhlo, počítám v řádu milisekundy. Spolu s dotykem rtů se opět ozvala ta tupá bolest. Nyní v oblasti pod žaludkem a nezůstalo jen u ní. Snad ten guláš nebo pár loků vody při nechtěné koupačce. Možná obojí. Podle toho zvuku, co se ozval ze spodní části, se dalo soudit, že mám rozpáraná záda až ke krku. Nic nešlo zastavit. Okamžitě se pod oba přítomné nosy přihnal neskutečný zápach. Cítím, jak mi vnitřek stehen zalilo cosi teplého a postupuje to stále níž.
"A kurva" vypadlo mi z pusy, která se rázem nacházela v sytě červeném obličeji.
Pomalu, s rukama jako že se vzdávám, jsem začal couvat. Takto se sklopenou hlavou jsem postupoval malými krůčky až do zatáčky, kde mi Žofie zmizela ze zorného pole. Popsat její výraz prostě nedokážu. Jak tam stála. Možná ani čeština ač bohatý jazyk nemá pro tento případ ty správné výrazy. Víte co, zkuste si to sami představit. Vžijte se do toho.
Kraťasy se mi lepili na tělo a okolo začali poletovat takové ty zelené mouchy. Rozběhl jsem se na jediné možné místo. Tlak v břiše, rychlá křeč a následný bublavý zvuk udeřili ještě jednou dole u sýpky. Jen na chvilku mně neobvyklé potíže přinutili zastavit.
Tentokrát jsem si vodu rybníku neskutečně užíval. Od pasu dolů bylo potřeba kůži pořádně vydrhnout. Posloužila natrhaná tráva na břehu a bláto ze dna. Pak už jen voda, voda, voda.
Tělo by ušlo, horší byly kraťasy. Vůbec ten sajrajt nešel dolů a když, zůstaly tam pořádné fleky. Až to uschne, bude to ještě horší a látka bude pořád posmradkávat. Co teď?
Vzpomněl jsem si na vietnamský stánek na náměstíčku v Katovicích. Tam bych mohl zakoupit nějaký provizorní gaťky. Jo a zaplatím čím? Peníze mám v kýblu v táboře. Nemožné se tam vydat. Vzpomněl jsem si na Žofii. Pane bože, takovej trapas. Teď už se určitě smíchy válí celej tábor.
Možná? Jo to by snad šlo. Natáhl jsem na sebe mokré věci a vydal se do Katovic.
Doufal jsem ve spásu a tou byl číšník v hospodě. Pohádce o tom, jak mně honil pes, jak jsem se sním pral u rybníka, jak nakonec má jediná šance byla studená voda, moc nevěřil. Apel na lidskost, tady utracený peníze a dostatečně velké dýško při našem prvním setkání však vzbudili soucit. Daroval mi dva staré děravé ubrusy Gambrinus a pod slibem brzkého vrácení dvě stovky.
Na záchodě jsem si sundal kraťasy, které jsem rovnou nacpal do koše pod umyvadlem. Studenou vodou z kohoutku jsem si následně opláchl pokožku a utřel se do jednoho z ubrusů, který pak posloužil jako skotský kilt. Druhý ubrus si nechám pro sichr.
Vietnamský prodavač právě nakládal poslední železnou tyč, součást prodejního stánku, na střechu staré červené Felicie. Na mou žádost hbitě zareagoval a z jedné papírové krabice vyndal šedivé kraťasy s postraními kapsami, knoflíky na poklopci, poutka na případný opasek.
Seděli mi kupodivu docela dobře.
"Móc hezká. Dobrá materiál. Či sta." Spustil prodavač.
"Kolik?"
"Čista pane. To dobrá cena být. Móc vám slušet."
"Já mám jenom dvě stě. Mně okradli, tak potřebuju slevu."
"To né. To málo. Čista."
Znova jsem argumentoval smyšlenou lapálií s okradením a ukazoval jediné dvě stovky. Prodavač uklidil šedivé kraťasy do krabice a po chvilce přehrabování vyndal jiný model.
"Dvěstě pane" zazubil se vítězně.
Mé ponížení prostě nebylo u konce. Na druhou stranu nouzové řešení to bylo a jiná šance nikde na obzoru. Je pravdou, kraťasy netlačili. Bílá tenká látka s motivy obrovských barevných kytek, v pase guma. Žádnej poklopec natož kapsa. Tyhle dvě roury sešité k sobě s ulítlím havajským potiskem, byli mojí jedinou spásou. Peníze změnili majitele a já se vydal na zpáteční cestu, na zámek Střela.
Co dál? Bylo potřeba myslet. Schválně pochoduji po krajnici pomalu.
Varianta á, přijít do tábora, dělat jako že nic. Jsem velkej machýrek, ale tohle nedám. Jak bych se asi mohl podívat na Fínu? Bejt terčem posměchu? Třeba nikomu nic neřekla. Ne, to prostě nejde. Tu holku už nikdy nemůžu vidět.
Varianta bé, přečkám noc někde bokem. Ráno musí ta partička bejt u řeky, snad už na sedmou říkali. Pak se vrátím a klukům vysypu nějakou story. Nějak to navlíknu. Klidně řeknu, že jsem se prostě posral. Nějak to zahraju. Až bude tma, zkusím se připlížit pro věci. Sakra, mikina zůstala u zídky. Pokud ji nevzala Fína, bude tam. A když ne, mám ty dva ubrusy, těma se můžu přikrejt.
Jo, tahle varianta je správná. No, tak tahle noc bude zajímavá.
A teď mi někdo vysvětlete, kdo teda jako řídí náš osud. Pán bůh? A co jsem mu jako udělal? Copak já si nezasloužím prožít vášnivou noc s krásnou holkou? Na začátku to vypadalo na nulovou šanci, pak naopak jackpot a během chvilky zase tvrdě zpátky na zem. Až moc brutálně. Aha, možná to je úděl kapitána. Do prdele s takovouhle funkcí.



INFO INFO INFO

31. srpna 2018 v 18:31
Dávám si pauzu abych to všechno zvládnul zpracovat, takže další hltací čtivo bude až tu další neděli. Jo a je fakt se na co těšit.
Frenk

11 tý pokračování

26. srpna 2018 v 17:52
Tak dík, že se někdo ozval a hlavně, že je Miloš v klidu. Chtěl bych poděkovat Mili, že se mi stará o vejce. Teda jako nejdřív to jsou její vejce a pak moje vejce. Aby jste chápali ty vejce... to nemá cenu to víc rozebírat.


Netrvalo to dlouho a vlak začal zpomalovat, až zcela zastavil.
"Vystupujem!" zazněl můj povel.
Po bezchybném výsadku celé výpravy jsme pohlédli na nádražní budovu před námi.
"Ty vole, my jsme v Polsku" zařval vyděšeně Hezi.
Ťava se drbal na holé hlavě, také mu to nějak nesedělo.
I já nejprve při pohledu na velký nápis "Katovice" zapochyboval, ale okamžitě jsem přišel na řešení. Byla blbost, abychom po těch pár šlukách, přejeli za hranice.
"To je kravina, Katovice se píše s dvojtým wé. Koukni na mapu."
Po chvilce gůglování na mobilu se Hezi uklidnil.
"Ty vole no jó. Katovice jsou tady. V Čechách. Před Strakonicema. To mě poser, to jsem v životě neslyšel!"
"Mám hlad" prohlásil Ťava.
"Tak jo, mrknem, kdy nám co jede a najdeme nějakou hospodu nebo kiosek. Něco zakousnem a vochutnáme co tu mlsaj místňáci za pivo."
Náhodou, nádraží je v Katovicích hezký. Taková ta klasická hlavní budova jak vykukujou cihly a k tomu navazuje čekárna se zastřešením před první kolejí. Všude uklizeno, kytky v robustních květináčích. Jenže jinak mrtvo.
Čekárna zamčená. Pokud by tu někdo provozoval občerstvení musel by, buď na zádech nosit ceduli Agrofert, nebo bejt pacoš z nějaký psychiatrický léčebny.
Na venkovní ceduli s odjezdy a příjezdy vlaků jsme zjistili, kdy můžeme dál pokračovat tím správným směrem.
"Tak času máme požehnaně. Vyrazíme někam do centra."
"Ty vole Frenku, podle mapy to je nějak daleko" zakňoural Hezi.
"Prostě se projdem. Nemá smysl tady dřepět a sežrat si zbytečně zásoby, kterých stejně moc nemáme. Jdeme."
Hezi brblal tak prvních sto metrů. Pak nás minuli dvě, cirka šestnáctiletý holčiny na kolech. Dlouhý vlasy, bílí tílka a ultra krátký šortky zajistili podřazení v Heziho převodovce na vyšší stupeň.
Najednou byl v čele.
"Pohněte, volové. Čichám úrodné údolí."
Do centra Katovic, což bylo podle názvu Husovo náměstí protnuté silnicí první třídy, jsme dorazili po slabé půlhodince. Pomník papá Husa nás nezaujal, ani vietnamský stánek s módními hitovkami, zato restaurace s penzionem, to bylo to pravé lákadlo.
Heziho výkřik "miluju Katovice", který se ozval po jeho vstupu do lokálu, mne trochu vyděsil. Za těch deset metrů náskoku snad nemohl zase něco vyhrát. Tu upřímnou radost jsem záhy pochopil. U dvou stolů posedávalo devět mladých lidí v poměru nevěstícím problémy. Tři kluci a šest holek ve věku, jak jsme později zjistili, osmnáct let.
Usazeni u dřevěného stolu, jsem týpkovi co obsluhoval, nejprve vyseknul omluvu za Heziho chování. Ten byl ale absolutně v pohodě. Naopak projevil pochopení a přidal poznámku, že ta partička dorazila před deseti minutami a nejsou místní. Bylo super pozorovat našeho Romea, jak jedním okem vybírá z jídelního lístku a druhým kořist na ukojení svého chtíče.
"Tak vybráno pánové" zeptal se číšník a položil na stůl tři piva.
"My to asi nebudeme komplikovat, co kluci" pohledl jsem na své kumpány "dejte nám třikrát ten guláš."
Ťava opět nemluvící zavrtěl hlavou a já pochopil.
"Tak ne. Dejte nám čtyřikrát guláš se šesti a na dvě porce dejte dvojtej knedlík."
Ťava spokojeně kývnul.
Pokrm hodný bohů. Tak správně barevně nazrzlá omáčka, špalíčky libového masa schované pod vrstvou čerstvé cibule a nafoukané knedlíky fakt velkých rozměrů, takže se nevešli na talíř. Spokojeně jsem mlaskal a pozoroval své kumpány.
Hezi, ten hltal jak o závod. Tu zběsilost jsem pochopil, jakmile dojedl, zhluboka se napil, decentně krknul pod tričko a se slovy "jdeme na to" se zvedl. Zamířil k partě omladiny u vedlejších stolů.
Ťava oproti tomu jedl jako gurmán v restauraci s mišelínskou hvězdou. Ale po svém. Knedlíky navíc, vzhledem ke své velikosti museli odpočívat na samostatném talíři. Ťava vždy dva knedlíky vyválel v omáčce pěkně s obou stran, s vážností pak jemně vidličkou na knedlík položil cibuli a překryl druhým knedlíkem. Tyto sendviče následně rozkrojil na půl a vložil do pusy. Možná se mi to jenom zdálo, ale vypadalo to, jako kdyby vůbec nekousal a sousto prostě jenom nechal sklouznout do břicha. Jakmile zlikvidoval vše, co bylo jemu určený, zašmátral v batohu. Z plastové dózy si na dlaň vysypal tři oloupané stroužky česneku. Prudce vhodil obsah dlaně do pusy a dopil pivo.
"Tak co, dobrý?" zeptal jsem se
"Hm!"
V lokále byl příjemný chládek. Číšník sklidil vyluxované talíře a donesl nám další pivo.
"Hej, papriky" křiknul na nás Hezi "pojďte si přisednout."
Aktivně rovnou odtáhnul volné židle.
Někdo by napsal - byli to milí mladí lidé. Já upřesním, kluci pašáci, holky dračice. Rychlé seznámení a pak už jela zábava v plném proudu. Ne zas dlouho.
Tahle partička vyrážela na vodu. Ale až zítra, kdy jim přivezou lodě. Dnes budou spát nedaleko odtud ve stanech u zámku a zříceniny Střela a je potřeba postavit stany a připravit dříví na oheň.
"No to je náhoda. To je nějaký znamení. My tam dneska chceme taky přespat. Ale zítra místo po vodě frčíme po kolejích" reagoval suveréně Hezi a ještě dodal, že si klidně vezme první hlídku.
Nechápu, kde se v něm za prvé, probudili tyhle skautské zvyky, za druhé, z pozice kapitána rozhoduju já, kde budeme spát. Jenže Hezi už měl asi všechny holky zaseknutý, takže ty se jen hihňali, jak to bude skvělí.
Raději jsem prohodil pár vět s jejich pánským doprovodem, jestli jim to jako nebude vadit. Klidně půjdeme jinam. Ale to prej je v pohodě. On je totiž Hezi nalákal na večerního špeka.
Ale jasně, lepší nocleh hned první den výpravy se naskytnout snad ani nemohl. Nucené vystoupení z vlaku, jízda zpět na nákladním vagonu, výstup Katovice, nocleh Střela s tlupou rozverných dívek, to všechno byl osud vedoucí k blaženosti. Šmarjá, já se těším. I jasnou favoritku, kterou bych mohl vylákat do ústraní na pozorování hvězdné oblohy, jsem měl vybranou. Uvidíme. Šance udělat čárku do seznamu je velká.
Pět dvoulitrových petek s pivem, dvě flašky vína, podle Heziho potřebné uvolňovadlo zábran pro dámy, buřty, chleba. Číšník ještě popřál hezkou zábavu.
Následoval pěší přesun po hlavní silnici.
Ťava prolomil hradbu svého mlčení. Nabídl vzít holkám batohy, což sklidilo značný úspěch. Vypadal sice jak ty přeložený dodávky v Pákistánu, ale ten šmejd podle mě sbíral body. Takže já s kapitánskou páskou táhnul nákup, což nikoho nezajímalo.
Hezi ten dělal, že neslyší. Mašíroval v první řadě vedle copaté blondýny, jako kdyby tuhle cestu chodil denně dvakrát, tam i zpátky. Moc dobře a samozřejmě závistivě, jsem občas pozoroval, jak mu ruka šátrá po fakt povedeným dívčím pozadí.
Upřímně, monotónní pochod na chvostu karavany mi dával šanci přemýšlet. Někdo by řekl, že to jsou jednoduchý počty, ale. Tři kluci z té party se zatím nejevili jako homosexuálové, takže to je minus tři holky. Teďka si vemte Heziho ksicht, žoviálnost, zábavnost. To jedna nespraví. A Ťava? Pokud svlíkne tričko, holky se z toho pekáče buchet poserou. A ještě jedna věc. To co já mám velikostně od zadku po chodidlo a používám to k chůzi, používá Ťava k vyprazdňování. Tahle abnormalita by při provalení taky mohla sehrát důležitou roli. A co pak zbyde?
Bylo potřeba zaplašit negativní myšlenky. Před očima se tyčil kopec porostlý stromy, na jehož vrcholu čouhala střecha zámku Střela. Zastavil jsem se, položil igelitky s nákupem a moje zavazadla. Otočil jsem uzávěrem z jedné petky. Zhluboka se napil lahodného, stále příjemně studeného piva.
Velká chyba.
Mé tělo bylo absolutně uvolněné, takže projíždějící kamion si se mnou jednoduše pohrál, jak se zmuchlaným papírem. Jasně si vybavuju přibližující modrou kabinu Scanie, horní rampu světel a pod ní bílej nápis dopravce. Neočekávaný náraz vzduchu mne odmrštil, teď použiju profesionální termín, mimo těleso komunikace. Kterej kretén vymyslel pravidlo chodit vlevo po silnici a vystavovat se tak čelem k možnému nebezpečí? Shodou náhod se v tomto úseku nachází poměrně příkrý sráz. Tam kde něco končí, vždycky něco začíná. V tomto případě to byl břeh rybníka. Možná za to mohla moje zodpovědnost nepustit plastovou láhev s pivem, což teď už vím, byla chyba. Přemety za které by se nemuseli stydět ani mongolští cirkusoví umělci, jsem doputoval až do chladné vody přilehlého kačáku. Samozřejmě mám zkouknutý nějaký starý filmy s Čakem Norisem, takže po dokončení přistávacího manévru proběhla hbitá reakce.
Pevně jsem zabořil nohy do blátivého dna, narovnal se, vztekle mrštil dosud svírající petku mezi drobnou vodní flóru, setřel si vodu z obličeje a z plných plic zařval "kurva!"
Prosebný, zoufalý pohled volající o pomoc vzdalující se partičku byl naprosto zbytečnej. Nikdo si ničeho nevšimnul. Nezbývalo mi nic jinýho než se vyškrábat zpátky na silnici, posbírat své věci, svěřený nákup a pokračovat v cestě.
Takhle, celá tahle eskapáda by se možná nestala, protože normálně jsou tady u silnice instalovaný svodidla, jenže teď jako by někdo tušil, že tady půjdu zrovna já, je silničáři odstranili a kutěj tady nějaký opravy.
Do vesnice se stejným názvem jako zámek to byl kousek. Ostatní jsem dohonil u staré sýpky, kdy odpočívali před závěrečným výšlapem do prudkého kopce. Pochodovat v mokrých věcech není zas taková paráda.
"Ty vole Frenku, ty ses koupal?" podivil se Hezi. "Tos nemoh něco říct?"
Má suverenita mne neopustila.
"Vy utíkáte jak blázni. Suprově jsem se zchladil."
Některé holky můj počin ohodnotili úsměvem. Asi jedna. Ostatní tak akorát zaregistrovali příchod opozdilce.
Všichni se zvedli a vzhůru k poslednímu úseku. Jasně, já si oddychnout nepotřebuju. Vím, náš dnešní cíl nebyl tak daleko, ale sakra trochu ohleduplnosti by nebylo na škodu, zvlášť k mé funkci nákladního mezka.
Cesta sice příkrá, ale byla to už jen taková jedna velká zatáčka schovaná pod korunami vzrostlých listnatých stromů.
Tak tohle je zámek Střela? Blesklo mi hlavou v momentě, kdy jsem se ocitl opět jako poslední na plácku před velkou stěnou, místy se značně loupající žluto nějakou omítkou. Vypadalo to jako starej velkej barák, co má dřevěný zaprášený okna a uprostřed vjezd, toho času zatlučenej deskama vyrobených z takových těch lisovaných velkých třísek. Odborníci v hobymarketech, nebo velcí kutilové tomu říkaj óesbíčka. Plácek před zámkem, nevím jestli se to vůbec tak dá honosně nazývat, byla uježděná travnatá plocha, jejíž hranici tvořila vyvýšená kamenná zídka.
Zatímco ostatní mizeli vpravo podél zdi zámku vyšlapanou cestičkou kamsi, já zaujal místo na chatrné kamenné zídce. Aha, tak tohle bylo takové průčelí a zídka tady padala kolmo, tak deset metrů dolů. Poté následoval zarostlý sešup až k silnici. Sundal jsem si mokré tričko, sandály a opřel se zády o zídku. Kameny byly od slunce parádně nahřáté, tak mi posloužili pro sušení mokrého oděvu. Od hlavní silnice, sem docela hlasitě, pronikal zvuk projíždějící aut.
"Frenku polez, máme žízeň!"
Já bych toho vola kopnul. Navíc kdyby se Hezi nenapil, určitě by začal koktat a to by nemuselo být k zahození. Ale copak takhle se chová kapitán. Ne, jen ať se poměje. Snad alespoň nějaký drobeček zbude i na mě. Nazul jsem boty, popadl náklad a zamířil za ostatními.
Cestička mi zavedla do jakéhosi údolíčka. No ne, tak spíš do takové širší mělké prohlubni v terénu. Jednu stranu zde tvořila zeď takového jako kostela přilepeného k zámku nebo co.
Ve věžičce jsem jasně viděl zavěšený zvon.
"Tady budeme tábořit" vysvětlil mi Hezi ještě než otevřel petku s pivem a mohutně se napil. Poté ji podal Ťavovi. Ten zbytek tekutiny v plastové láhvi, což byly tak tři piva, normálně docvaknul. Jó, můj tým byl fakt vyprahlej.
Všichni se pustili do výstavby ležení. Stany, dříví na oheň a tak. Já oznámil, že mám jakožto bývalá nákladní souprava nárok na povinný odpočinek, navíc vedoucí funkce mi dovoluje pouze udílet rady.
"Jdu se sušit před zámek!"
Jenom Ťava kývnul a zmizel pro dříví. Počítám, že se vrátí s nějakou kládou, co zabere půlku ležení a hořet bude až do zimy.
Z kýble jsem vyndal mikinu. Na místě u zídky, kde jsem zanechal sušit tričko mi napadlo, stáhnout mokré kraťasy. Fotřík říká jaká svině je prostata. Je potřeba si mokrý věci sloužící k zakrytí mužské chlouby včas sundávat, jinak je to v hajzlu. Stejně tak prý na noc je potřeba nosit teplé ponožky a to i v létě. Babský kecy, jenže na každým šprochu je pravdy trochu. Malinko jsem pověrčivej. Tak pěkně do sucha, i když pozdě. Místo kraťasů jsem si omotal kolem pasu mikinu a na zadku udělal z rukávů uzel. Vepředu dobrý jinak doslova holá prdel, ale na tu mi nikdo neuvidí. Předklonil jsem se. Napadlo mne trochu vyčistit zem od kamínků, abych si mohl hezky bezbolestně sednout. Já blbec, kdybych si vzal spacák, ale teď už pro něj nepůjdu.

Desina

19. srpna 2018 v 22:01

Teda že byste se jako čtenáři nechali nějak strhnout a poslat prachy nebo aspoň pořádně mydlit chválící komentáře mojí maličkosti - to zas ne. Co se dá dělat. Jo zdravím tímto Helču fakt bezva kůstku a snad se to nedozví Miloš, její starej. Je to hroznej rapl, kterej když se nasere, tak vám lžící vod bagru se kterým si občas hraje udělá tečku do střechy auťáku. Fakt blbý.
No tak zas pár řádek.

Vše začalo na jaře. Možná tím, jak se celkově příroda probouzí, dostal jarní povel i usušený terminátor. Poprvé, kdy jsme toho byli zároveň přímými svědky, myslím šlo se na fotbal. Cestou přes most, který překlenuje místní řeku normálních rozměrů, Hezi vylezl na zábradlí a s výkřikem "sandokan", skočil. K hladině je to nějakých šest metrů. Po "sandokanovi" se ozval tupý náraz, šplouchnutí a další výkřiky. Nechápavě jsme všichni přiskočili k zábradlí a to co jsme viděli je nesmazatelně zapsáno nejen v našich hlavách, ale patří to podle mě i do pomyslné kroniky českého národa.
Jarní pudy vyhnali na řeku místní vodáky. Shoda všech možných i nemožných okolností zavinila, že Hezi dopadl na chlup přesně do středu jedné z lodí. Vidět dva sedící milovníky vody s pádly v rukou a uprostřed v podlaze do půl pasu zaraženého černého pasažéra bylo vskutku zvláštní. Rychle jsme seběhli po schodech na konci mostu, dolů k břehu a pomohli všechny vytáhnout. Loďka, kromě té velké díry v podlaze držela pohromadě, jak vypadá dneska, netuším. Hezimu se vůbec nic nestalo a ani ho nepřešel terminátorskej úsměv. Naopak, i přes mokrý hadry se s výkřiky "Sparta" dožadoval jít na fotbal.
Další úlet, následoval cca za čtrnáct dní. Známe ho jen z vyprávění Heziho mámy, když se neobratně svěřila své nejlepší kamarádce v kadeřnictví. Velká chyba, neboť to je největší drbna ve městě. Ale kdo ví, co přidala, nebo naopak vypustila v důsledku dobré pověsti rodiny.
Když dorazila domů z práce, zdálo se jí být podezřelé ticho v synáčkovo pokoji. Podle odemčených vchodových dveří od rodinného domu i bot typicky rozkopnutých po celé chodbě bylo jasné, že je doma. Navíc, vůně terminátora silně pronikala i přes zavřené, dobře těsnící dveře pokoje. Rezolutně zmáčkla kliku a otevřela. Hezi seděl uprostřed pokoje zcela nahej na hajzl míse, kterou odšrouboval na záchodě v prvním patře baráku. Tělo měl prej potřený syntetickou žlutou barvou, čerstvě koupenou na plánovaný nátěr oplocení a v puse zaraženého tlustýho jointa, mohutně dýmajícího terminátora.
Nejhorší bylo dostat z Heziho kůže tu barvu. Nahrubo to vzal benzín, nějaký chemický čističe, ale jak se na kůži začali dělat jakési rudé otoky, vzala si ho do parády dermatologická klinika. Jinak v pohodě. Vona Heziho máma je kočka, je skvělá a má pochopení. Za mlada prej byla pěkný pometlo a i teď občas taky popotáhne. Ale výhradně svůj matroš.
Drobné události můžu přeskočit a vzpomenu na tu poslední. Normálně se dřepělo v hospodě. Pěkně skoro kompletní sestava, sobotní brzké odpoledne. Když se Hezi jednou vrátil ze záchoda a oči měl vyboulený jak Špejbl, bylo jasný, že terminátor maká.
"Deset minut, deset minut" zařval najednou Hezi na celou hospodu a vyběhnul ven.
Nikomu z přítomných nedocvaklo, co by mohlo následovat. Někteří normálně dál kecali, někdo hrál karty.
Možná to fakt bylo těch deset minut, když se před hospodou ozval řev tůrovaného motoru. Všichni jsme se nahrnuli k oknům. Bylo jasný, že v černý, kožený kombinéze a helmě se staženým hledím je schovanej Hezi. Kawasaki Ninja byl dárek k jeho osmnáctinám. Několikrát obkroužil malé parkoviště před hospodou, až zaujmul postavení přímo naproti hospodě cirka dvacet metrů. Jako býk supící před červenou plachtou toreadora tůroval motor. Od zadního kola se zvedal mohutnej šedivočernej kouř a okolní vzduch začal být cítit zápachem z pálený gumy.
"Kurva, musíme ho z toho sundat" kdosi zařval.
Pozdě.
Jako projektil náhle motorka vystřelila proti stěně hospodské budovy. Měl namířeno přímo na vchodové dveře, do kterých jste se dostali po překonání tří poctivých betonových schodů a metr dlouhé podesty. Nevím, jestli chtěl těsně před stěnou zabrzdit, ale spíš ne. Jakmile předním kolem trefil první schod, motorka se převrátila a tělo našeho kámoše se vymrštilo proti dveřím. Dvoukřídlé dřevěné dveře opatřené mřížema povolili snadno. Tělo dále pokračovalo přemety vzduchem chodbou, narazilo do protějších sololitových dveří vedoucí do kuchyně, které se vyvrátili z pantů. Sololit, zřejmě ztlumil náraz a jakmile padli dveře na zem, zůstal na nich Hezi přilepenej jako rozplácnutej Spajdrmen.
Bylo to neskutečný. Myslím, že to neumím správně popsat. Už jsme se chystali zachraňovat, ale postava v kombinéze se zvedla a zpod helmy, které odlétlo hledí, se ozval zpívající pokřik "Ter-mi-ná-tor."
S následujícím postupem vůči Hezimu jsem nesouhlasil, ale asi to bylo potřeba. Tohle bylo fakt moc. Lenin rozhodnul svázat Heziho, hospodským dodanou lepící páskou na koberce, na rukou,nohou a nechat ho ve sklepě, kde se uchovávali sudy s pivem.
Svobodu opět nabyl po čtyřech hodinách. Nejdřív byl nasranej, že tyhle hry se mu vůbec nelíbí. Až při pohledu na motorku a pohovoru s Leninem slíbil nadobro ukončit svůj poměr s terminátorem. Druhý den pak zbytek trávy za naší asistence, pod přísahou věrnosti partě, spálil. Dnes užívá pouze máminy, jak říká "kinder modely".

Kam dál