asi 14

Pondělí v 15:43
No jo no, trvalo to.


Profrčet vesnicí a vyškrábat se na plácek před zámek byla otázka minutky. Takhle nějak si představuju příjezd novodobého šlechtice. V pořádný káře, jsem dorazil před vrata svého panství. Jasně, muselo by to tu být profesionálně opravený, všude čerstvý kytky a u vjezdu by stáli dvě vysoký brunetky v bikinách. Jo a hezky by mně přivítali klidně malou, ale vychlazenou dvandou. Welcom drink mister Frenk.
Zatímco Libor ťukal na obrovském ovládacím panelu ideální nastavení teploty, já se vydal do kempu vyvolených. Hezi i Ťava posedávali u stále trochu doutnajícího ohniště, v jinak prázdném tábořišti.
"Nnazdar Frenku" zařval Hezi jakmile mne spatřil. Ťava tvedl ruku na pozdrav.
"ty vole, jajak ses mněl?. Ttady to bbylo skvělácký. Tty vole tto jsou bbomba ggaťky."
Narážka na moje kraťasy se mi moc nelíbila.
"No tak to je fajn. Hele teď nemáme čas. Zbalte si věci a jdeme. Mám tu taxíka. Vezme nás do Budějek."
Jak se ukázalo, zabalený už byli. Ťava ještě preventivně pomočil zbytky doutnajících uhlíků. Moje věci se kompletně nacházeli na svém místě, navíc, na cestovním kýblu byla úhledně složená mikina.
"To je pro tebe" povídá Ťava když mi nejprve zaklepal na rameno a poté podal přeložený lístek papíru. Nacpal jsem mikinu do kýblu, zaklapl víko a otřel si ruku o kraťasy.
"Jo dík. Hele nepadlo tu něco včera? Vo mně."
Ťava nechápavě zakroutil hlavou. Tak to radši nebudu dál vyzvídat. Žofie zřejmě nic neřekla. Paráda. Tenhle den, by se mohl povést. Rozevřel jsem lístek. Tenhle shluk čísel byl na beton telefonní numerák doplněný smajlíkem. Hodit lístek do mého kýble bylo v tenhle moment to nejrozumnější, ale jestli někdy ty čísla ťuknu? Jo, chtěl bych a až to zazvoní, klap a na druhém konci kdesi se ozve příjemný hlas "prosím". Já na to "ahoj, vzpomínáš si na mně, to jsem já, ten posranej." Výborný, takže ani náhodou.
Nedočkavej Hezi se vynořil před zámkem jako první.
"Ffrenku, kukurva tady žádnej taxík není!"
Obešel jsem ho, došel k mercedesu a otevřel zadní dveře.
"Račte nasedat vaše lordstvo."
"Tty vole, tto si děláš kkozy! Tto je llimoužína jako kkráva."
Ještě než jsme všichni nastoupili, otevřel nám Libor kufr a my způsobně naložili naše zavazadla.
"Vočistěte si zadky inženýří a chovat se slušně" důrazně jsem upozornil.
Vzájemné představení nové posádky a řidiče proběhlo velmi rychle a zaplať pánbůh slušně.
Silný motor ukrytý pod bílou kapotou náhle zabublal. Zlehka jsme se rozjeli vstříc konečně dál k našemu vytouženému cíli. Tak sbohem Střelo.
Jízda probíhala v poklidu. Jak by ne, když hned po nájezdu na hlavní silnici nám Libor pustil příjemné brnění do zad. Teda masážní sedačky to je fakt síla. Zkusím navrhnout nějakej podobnej tuning fotříkovi, do naší starý oktávky. To mi dává větší smysl než jezevčík s kejvací hlavou za zadním sklem. Párkrát mi přejelo po zádech, když mi na levé rameno dopadla Ťavova pracka a náhle zprava se mi před obličejem zjevila další tlapa mávající kapitánskou páskou. Bez diskuzí jsem ji přijal a s hrdostí natáhnul na levou paži. Bylo nutné vysvětlit význam tohoto označení Liborovi. Slyšet od takovýho byznysmena slova uznání s tímto nápadem, mi přidali tak dvacet centimetrů. Samozřejmě obrazně a ne tam kde bych si přál.
Další Liborovo dotek na obrazovku znamenal otevření panoramatické střechy. Nechápu, kam se ta střecha velikosti tenisového kurtu mohla ztratit. No to vám byla paráda.
Asi to bude díky nějakýmu Ajštajnovýmu zákonu nebo co, ale je fakt, že příjemná cesta utíká daleko rychleji. Najednou jsme byli v Budějovicích na náměstí. Tak trochu chápu Heziho když oznámil, že končí svoje učinkování ve výpravě a odmítal vystoupit. Své rozhodnutí podpořil návrhem okamžité adopce řidičem. Až několikeré ujištění Liborem, že se zase opravdu brzo uvidí, jej přimělo opustit vozidlo. Z kýble jsem rychle vyndal telefon a po zapnutí pečlivě uložil Liborem diktované jeho privátní telefoní číslo. Ještě jsem požádal, aby nás vyfotil hezky před jeho medvědem. Jednou z boku auta, jednou u čelní masky tak, aby byla vidět ta nádherná stříbrná hvězda. Kvůli Heziho výhrůžce, že si lehne pod kola a nehne se, bylo nutné ještě našeho Romea vyfotit, jak sedí za volantem, ruku frajersky ven z okénka a to jednou s brýlemi na očích a jednou bez. Loučení bylo rychlé. Kluci si s Liborem podali ruku. Já taky. Přidal jsem plácnutí po rameni a snad i vhodný slova.
"Ještě jednou mockrát za všechno děkuju. Hodně štěstí."
"Není za co. Budu se těšit až se zase uvidíme. Brácho." odpověděl s úsměvem.
Nasedl do auta. Znova se ozvalo to úžasné zabublání. Vítr fouknul do plachet a koráb se svým kormidelníkem vyplul na další cestu.
"Tak pánové Budějice!" Rozhlédl jsem se po náměstí. Mé nařízení přesunout se ke kašně uprostřed, tam pořídit selfíčko a udělat poradu bylo respektováno.
"Cco teď Ffrenku? Mmám žžízeň!"
"Jo to je slyšet. Vyndej mobil a zjisti co tu je zajímavýho."
Zatímco Hezi gůgloval, já kontroloval svoji poštu. Nic. Nikdo se z celý naší bandy ani neozval.
"Ttak zajímavosti jsou tohle nnáměstí, ňáká věž, nněkde je ppostavená historická kkašna."
"Ty vole vždyť u ní sedíš!"
"Ahha, ppak masný krámy,"
"Stop" povídám "to je vončo. Masný krámy jsou přeci vyhlášená hospoda. To je kulturní památka přesně pro nás. Najdi tu pastoušku na mapě!"
Slunce svou aktivitou podporovalo naše buňky lačnící po tekutině. Přejít půlku náměstí se dalo zvládnout, takže u vyvoleného restauračního zařízení jsme byli cobydup.
Jako správný vedoucí vstupuji první. V tomto případě si to žádá pověst tohoto místa. Bejt to nějaká knajpa tlačil bych před sebou raději Ťavu.
No, tak vám nevím. Po vstupu se ocitáme, sakra připadá mi to tělocvičnu, kde jsou všude rozházené stoly a židle z obyčejného tuctového dřeva. Za dominantu lze snad považovat jen
výčepní pult. Registruji po obou stranách podloubí se stejným typem nábytku, jen židle doplňují lavice po obvodu stěn. Docela dost míst už bylo obsazeno a hbitá obsluha běhala po place.
"Nespletli si pánové lokál?" zeptal se malý týpek neurčitého věku oděný do tmavých kalhot, vestičky téže barvy a bílé košile s krátkým rukávem. Zjevil se přede mnou jako duch s vlasovou přehazovačkou na hlavě, pichlavýma očkama a řídkým srandovním knírkem pod nosem.
"Taky vás zdravím! To zjistíme, až ochutnáme, co tu čepujete" odpověděl jsem rázně. Tyhle typy a kecy místo slušnýho pozdravu fakt nesnáším.
"Ó, jedině a pouze originál Budvar. Máte snad rezervaci?" zeptal se vyloženě nepřátelským tónem.
Takovejhle blb mě nemůže rozhodit. Naopak, je důležitý se naladit na jeho notu.
"Nemáme. Pokud není potřeba, poprosím vás pane řediteli, o tři místečka. Omluvte naši vizáž, jsme prostí cestovatelé objevující krásy jihočeského kraje, ale ujišťuji vás o naši solventnosti a bohaté chutí ke konzumaci nejen tekutin."
Knírek se pohnul ze strany na stranu, načež jsme byli de facto uklizeni k jednomu stolu do podloubí.
Mohl bych teď květnatě popisovat co se dělo další tři hodiny a pokusit se alespoň drobíček vyhnout kritice redakčních rad nakladatelství o používání jednoduchého a plochého jazyka. Vem to čert. Prostě, Hezi už za půl hodiny mluvil zcela plynule. Částečně to lze přisuzovat venku panujícímu letnímu počasí, ale z devadesáti devíti procent za to mohla přírodou štědře obdařená číšnice. Krvavýma očima ji pozoroval, jak tančí mezi stoly a vždycky když nám pivo přinesl někdo jiný, dával průchod své nasranosti. Ťava, ten opět držel bobříka mlčení. Na mobilu pročítal objevený regionální žurnál s názvem Budějická drbna.
Většinu času zabralo též vyprávění o minulém večeru. Já se omezil na stručné vysvětlení ohledně nudného setkání se vzdáleným příbuzným a se závistí poslouchal Heziho story o plamenech šlehajících nejen z táboráku, ale zejména ze srdcí a jiných částí dívčích těl. I Ťava prej udělal čárku, což potvrdil kejvnutím hlavy, aniž by odvrátil zrak od displeje mobilu. Takže mužstvo se hned první den výpravy pomnělo a kapitán vostrouhal. Do prdele! Dneska si to vynahradím.
Teda musím přiznat, že Budvar dvanáctka má fakt něco do sebe. V týhle knajpě se s tím pivem umí pomazlit a donesená plná sklenice vás nenechá na pokoji. Jo asi je potřeba zmínit místní knedlo zelo vepřo. Kuchař musí bejt virtuos. Důkazem je i to, že Ťava po dvojitý porci odmítl rušit báječnou chuť zelíčka svým česnekem. Ještě bych zmínil jednu věc, co sem patří a je skvělá. Ta atmosféra jak se šoupou židle, cinkaj sklenice, příbory škrábou po talířích a ševelení lidských hlasů v dokonalé akustice tvoří akordy zvláštní budějické symfonie. Sakra to je Óda na radost.
"Chtěl bych na věž!" zaburácel najednou Ťava po hlasitém, dlouhém krknutí.
"Mluví, mluví,…" začal skandovat Hezi.
"Jak to myslíš" zeptal jsem se.
"Chtěl bych se podívat na tu Černou věž." Prstem ukazoval na dominatu Budějovic zabírající celý displej telefonu.
"A proč ne. To je náhodou dobrej nápad."
Fakt se mi ten nápad zalíbil. Stejně by to chtělo vyrazit dál i s ohledem náhlé Heziho touhy ubalit špeka. Ten protestoval jen do doby, než jsem mu sdělil jak je věž oblíbená mezi mladými turistkami. To kvůli známé pověsti, že která pana vystoupá na vrchol, do večera se zamiluje. Tohle fakt není možný, ten kluk musí bejt vážně nějak narušenej nebo je to nemoc. Okamžitě se mu nadzvedlo obočí a seřval mě proč tu jen tak sedíme. S návalem krve kamsi zatáhnul celou útratu a popoháněl nás ven.
Na denním světle to byla pěkná pecka. Hustej horkej vzduch pronikal i do podloubí lemující náměstí, kudy jsme pochodovali k Černé věži. Budvar kolující v těle nám dodával odvahu a byl původcem naší rozdováděnosti.
Před samotným výstupem na vrcholek budějovické dominanty bylo potřeba nejdříve zakoupit vstupenky. Hezi se marně snažil vyloudit na důchodkyni prodávající oprávnění ke vstupu slevu pro její vrstevníky. S dobrou se nepotázal ani ohledně poskytnutí informace, kolik je na vrcholku mladých slečen. Problém byli naše zavazadla. Řešení jsme nalezli v nedalekém obchůdku se suvenýry, kde nám je mladý studentík vykonávající letní brigádu za příslib zakoupení pohledů uskladnil.
Dalo se to považovat za naší první, opravdovou návštěvu historické památky na této výpravě. Trochu by se dala počítat i Střela, ale tam jsme nebyli uvnitř. Stoupat po příkrých schodech se ukázal být největší problém pro Ťavu. Svou postavou vyplňoval celý prostor možného pohybu, navíc svým zjevem budil strach zejména dětských návštěvníků vracejících se z vrcholu. Hezi šel jako první a z dohledu se nám ztratil prakticky okamžitě.
Vystoupat až na vrchol nebyl takový problém. První dojem nám ovšem zkazil Hezi svou blbou náladou.
"Sakra Frenku, žádný buchty tu nejsou. Samej malej skautík!"
Moje vysvětlení, že holky chodí buď dopoledne a ne v takovým vedru, teď jsou nejspíš pěkně v plavečkách někde u vody anebo v podvečer, když je to romantický, bylo přijato. Byl to krásný pohled na střechy budov, zejména dolů na plochu náměstí, kde se pohybovali mrňaví postavičky tam a zpět. Jako když pozorujete mraveniště. Ťava byl vyloženě spokojenej. Myslím, že jak furt něco čte, bude docela památkovej znalec. Ochoz jsme obešli párkrát dokola a strávili zde tak půlhodinu. Snad jediná droboučká nehodička. Ten debil Hezi prý nesnáší výšky. Jak čuměl dolů, udělalo se mu špatně. Budvar, maso, zelí a žaludeční šťávy naplnili odpadkový koš přidělaný na kamenné zdi v nevím jaké výšce ani postavené v jakém roce. To ještě zjistím. Zvracení doprovázel příšernej zvuk připomínající jelení vábení. Okamžitě jsme měli celý ochoz Černé věže jen pro sebe.
Ani cesta dolů nebyla nudná. Chápu, Hezi touha být co nejdříve opět podrážkami bot na matičce zemi ho nutila brát schody po dvou. Mohli jsme být tak v půlce věže, když z podesty v mezipatře prostě neodhadl první nášlap. V ukázkových kotoulech doputoval ke kamenné stěně a to na milimetr přesně, aby se dalším otočením dotkl hlavou o zeď. Naštěstí byl celej. Jenom se kousnul do horního rtu, ze kterýho tekla krev. Čpoulil hubu a jazykem přejížděl
uvnitř pusy.
"Kurva, Frenku mrkni mi sem!" nastavoval svou pusu před můj obličej, když jsem k němu dorazil se záchranářskými úmysly.
Ani přítmí historické stavby neschovalo vzniklý nedostatek v bezvadném chrupu.
"Ty vole, uštípnul sis přední tesák!"
Po východu z věže jsem Hezimu znova zkontroloval hubu. Plno krve, ale jinak dobrý. Obličej měl i po takovém nárazu pořád ukázkový.
"Ty vole, nic vodřenýho. Měl si štěstí, že sis nezlomil třeba nos. Když tu tlamu zavřeš, nic není poznat."
"Tak dík doktore. Cítím na tom zubu takovej divnej průvan, jak dejchám."
Odebrali jsme se do prodejny suvenýrů pro naše věci. Studentík nejen že byl dobrej hlídač, ale taky vykonával funkci zdravotníka pralesního fotbalovýho klubu u nich ve vesnici. V zadní části obchůdku nechal Heziho vypláchnout pusu a z příruční lékárničky s prošlým obsahem vyndal gázu a nacpal ji raněnému pod stále krvácející ret.
"Za chvilku to přestane. Já mám také jeden přední zub umělý." Ukazovákem zaťukal o horní chrup. "Vyrazil jsem si ho v devítce o řídítka na kole. Než mi vyrobili umělý, dělal jsem si náhradu z vosku."
Tahle rada vzbudila Heziho zvědavost. Jelikož Ťava pročítal brožurku "Památky Jižních Čech" a nejevil zájem o nic jiného, byl jsem já vyslán koupit někam svíčku. Přes moje protesty, že když bude mluvit s přivřenou pusou, nikdo si toho nevšimne, trval Hezi na využití a předvedení studentíkova nápadu.
Kde já tady budu asi tak hledat prodejnu svíček? Proto jsem kapitán, protože co? Protože mám všechno zmáknutý. Můj pohled padnul na otevřené dveře do kostela vedle věže.
Nápad i intuice byli správné. Hned za vchodem po pravé straně byl stolek, kde hořeli svíčky. Za deset kaček jste si mohli vzít tenkou svíčku a zapálit plamínek. Vzal jsem dva kousky a mazal ven. Snad ten velkej kluk tam nahoře, co všechno vidí, pochopí. Slibuju, tenhle špatnej skutek nahradím dvěma dobrými.
Štěstěna mi u chodníku přihrála do cesty stařenku s hůlkou. Malá shrbená babička s černou kabelkou se rozhlížela a to byla moje šance. Takhle rychle to je super. Alespoň nezapomenu.
"Dobrý den, pojďte, já vám pomůžu" opatrně jsem ji chytnul za paži a jemně táhnul přes ulici. Vono taky přes ty kočičí hlavy se blbě chodí i zdravému člověku natož někomu staršímu.
Do toho auta, cyklisti a tak.
"No vidíte a už jsme tady" povídám s úsměvem.
"Tak vám děkuju mladíku. Ale já jsem nechtěla přecházet. Já jsem chtěla vyndat kapesník z kabelky."
"A jéje. Tak pojďte, já vás vemu zase zpátky."
Ve stejným gardu jsem stařenku převedl zpět a omluvil se. Jednou tam, jednou zpátky, to máme dva dobrý skutky co jsem slíbil, byli z krku. Tfuj, tfuj a špatný svědomí je pryč.
Pozorovat dentistu amatéra a jeho žáka bylo poučné, leč doufám, že to nikdy nebudu potřebovat. Rozehřátou kuličku vosku nacpali na přední ulomený zub a prsty ji pak Hezi za neustálého dohledu svého mentora dotvaroval do ideální podoby. Před odchodem jsem studentíčkovi podal ruku a za všechno poděkoval. Ťava ten jen jakoby zahajloval. Na studentíkův dotaz "co ten pohled", reagoval Hezi položením stokoruny na prodejní pult a doslovem "na ten ti seru. Zdar."
"Tak co huba?" povídám.
"Jo, dobrý. Nesmím na to tlačit. Ale potřebuju někde koupit triko. Tohle mám od krve."
Výbornej nápad, na kterej můj totálně vyčerpanej mozek úplně zapomněl. Já potřebuju zcela vážně jiný kraťasy.
Dobrej kauf se nám poved v nedaleké prodejně sportovního oblečení. Ve slevě Hezi pořídil dvě trika za cenu jednoho. Sice taková odporná zelená barva, ale jo, dobrý. Já našel kraťasy podobný těm, co mi nabízel vietnamec v Katovicích. Velké postraní kapsy, béžová barva. Spokojenost nade vše.
"Tak pánové, měli bychom vyrazit na nádraží. Je třeba se posunout."
Nikdo nebyl proti. Jak by taky mohli, když velím já. Snad jen připomínka ohledně dodržování pitného režimu měla své opodstatnění a bylo potřeba ji neignorovat. S houfem dalších obyvatel se nám podařilo přejít frekventovanou komunikaci. Opět jsme se ocitli na pěší zóně, kde hned po pravé straně vábila kolemjdoucí restaurace s názvem panbíčkářského státu k návštěvě.

Teď si vůbec nejsem jistej, jestli se smí takhle třeba zmiňovat jména hospod, měst a tak. Dyť dneska vás za všechno žalujou, že jako nemáte souhlas, pomluva, nebo musíte zaplatit za to, když ten název vyslovíte. A když se to ještě k tomu napíše, tak to bude asi úplně v hajzlu. Možná nějakej autorskej svaz mi půjde po krku. V rámci prevence pro vzniklé problémy z tohoto plynoucí, vás všechny prosím o příspěvek na úhradu případných pokut a sankcí na číslo účtu uvedené na konci. Pardon, transparentního účtu. Vůbec se nemusíte žinýrovat. Když to bude v cajku, slibuju, že prachy nevrátíme, ale poctivě propijeme. Koneckonců pořád je lepší, když vaše prachy budu mít já, než když vás vobere někdo cizí, třeba na netu. Samozřejmě, že všechny poplatky patřičným orgánům budou uhrazeny.
 

a kurva 13náctka

16. září 2018 v 21:13

Tak jo. Buď můžu jít po hlavní, vede při úpatí kopce se zámkem a vzít to k tomu průčelí, pod tu zídku. Je to tam dost strmý. Nebo z levý strany přes vesnici a jako pod tou oficiální cestou. To se mi zdálo vhodnější. Cestou po břehu rybníka to šlo dobře. Parádně jsem obešel vesnici a po louce podél zahrady dál k zámku. Brodit se vzrostlou trávou nebylo zrovna příjemný. Zamířil jsem k nejbližšímu stromu. Nedozrálé jablko byl asi podzimní model, takže tvrdé a příšerně kyselé. Po chvilce žvýkání jsem obsah v puse raději vyplivnul. Nakousnutý ovoce letělo do sousedního pole.
Žízeň, napadlo mě v zápětí. No jo co budu pít. Do rána to těžko vydržím. Musím někde poprosit o vodu. Prošel jsem zahradu až k plaňkovému plotu, který se táhnul od stodoly k dalšímu nízkému stavení. Bylo to taková stará dokola uzavřená usedlost v normálním stavu. Žádná hitparáda, ale ani se to nerozpadalo. Pochopil jsem, že kdybych prošel vesnicí, ocitl bych se u těch dřevěných vrat, na které nyní koukám zezadu. Na malém dvorku byl pěkně posekaný pažit zelené barvy. Uprostřed dvorku byl umístěn od slunce notně vyšisovaný původně červený slunečník s nápisem Marlboro, jehož noha vedla skrz bílej, plastovej stolek.
Vedle stála plastová židle, lehátko a plechová vana pamatující přinejmenším první světovou válku. Okna byli otevřené, což bylo znamení přítomnosti lidského plémě.
Malinko jsem stoupl na špičky, abych pohodlně přečuhoval hlavou nad konec planěk.
"Haló? Je tu někdo? Haló?" Hlasitě jsem zakřičel. Nic moudřejšího mě nenapadlo.
K mému překvapení se ozval divný vrzající zvuk, šplouchnutí vody a z té plechové vany se pomalu zvedla mužská postava.
Možná blbě slyšel, protože když vylezl z vany, hlavou pokukoval směrem ke vratům.
"Né. Haló, tady vzádu."
Tipuju, ve věku mýho fotřínka chlápek se otočil. Nechápavě pohlížel k plotu. Normální postava velikostně jako já s menším pivním bříškem, nakrátko střižené prošedivělé vlasy a šedivý plnovous. Srandovně si povytáhl mokré, modro bíle proužkované trenýrky. Bosky přišel tak na metr k plotu.
"Co se děje?" pronesl pevným, docela příjemným, zvučným hlasem.
"Promiňte že Vás vobtěžuju, vím že je to blbý, ale nedal by jste mi trochu vody?"
"Tak moment" odpověděl a zamířil k domu.
Ani bych se nedivil, kdyby na mně poštval nějakýho psa. Když se vám objeví vzadu za barákem nějakej člověk s takovouhle prosbou, moc důvěry to nebudí. Ale bylo to v pohodě. Za chvilku už stál u plotu a podával mi starou hliníkovou konvici plnou až po okraj.
"Moc děkuju" povídám a začal jsem žížnivě hltat tekutinu z vylévacího hrdla.
"Počkej" zarazil mě pán "já nevěděl, že to chceš na pití." Rukou mi ukázal ke straně a šel tím směrem, kde otevřel vrátka.
"Já vás fakt nechci obtěžovat."
"Už se stalo" odpověděl s úsměvem.
Zavřel za mnou vrátka a ukázal, ať se posadím pod pergolou na levé straně. To bylo úžasný místo. Zřejmě vybouráním části původní stavby, obloženo kamenem, nad hlavou dřevěné trámy, na kterých se pnuli větve bohatě obrostlé zelenými lístky a červenými květy. Celou zadní stěnu tvořil krb s postraními pulty. Dřevěný selský stůl měl na každé straně lavici podobného stylu. Příjemný stín a donesená vychlazená minerální voda, mi udělali dobře. Trenkoman mě celou dobu upřeně pozoroval.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se.
"Jo, promiňte. Franta. Ale všichni mi říkaj Frenk."
Natáhl ke mně ruku. "Já jsem Libor. Můžeme si tykat, ne?"
"Jasně. Dík."
"Tak Frenku, kde se tu bereš. Utíkáš před něčím? Každý den se mi tu neobjeví někdo jenom s hospodským ubrusem v ruce."
Ten týpek mi pomoh, tak mu přeci nebudu lhát. Navíc, říct to popravdě bude i jednodušší.
Ve stručnosti jsem vysvětlil své trable se Žofii a zbytek, který mně zavedl až sem.
"Jasně, chápu. Taky bych se smál."
"Promiň. Stát se to mně, tak se asi zavrtám do země. Jestli chceš, zajedu nahoru a něco řeknu tvým kamarádům, aby tě nehledali. Přespat můžeš klidně tady."
"Jo, tak to by bylo fajn, ale nechci tě nějak obtěžovat. Klidně bych to dal někde u stromu pod těma ubrusama."
Můj novej kámoš Libor navrhnul, že sedne hned na kolo. Vymyslel pohádku o náhodném setkání se strejdou, u kterého chvilku posedím. Nejdéle ráno, budu zpátky. Když chtěl abych mu popsal dotyčného, komu to má povědět, řekl jsem "toho největšího nepřehlídneš." Ještě jsem poradil, ať podotkne, že to je informace jenom pro něj. Zbytku ať to neříká. Jo a poprosil jsem kouknout na zídku, jestli tam neleží mikina.
Ze dveří vedle pergoly vyndal starý skládací kolo žlutý barvy, ještě před tím si vyměnil ty strašný trenky za normální kraťasy a vyrazil.
Stačil jsem si párkrát loknut studený minerálky a Libor byl zpátky.
"Tak jsi měl pravdu. Ten kluk opravdu nešel přehlédnout. Mám vyřídit a teď cituji: kapitáne, neboj se o nás. Mikina tam nebyla."
Nezbývalo než opět poděkovat. Když Libor uklidil kolo, přisedl ke stolu a začal pohodový rozhovor. Zodpověděl jsem pár klasických otázek, kde bydlím, co dělám já nebo rodiče.
"Máš to tu hezký. Tos neměl strach, že to tu třeba vykradu?"
Libor si pohladil plnovous a zasmál se.
"Tak to mně vážně nenapadlo. Ale tady to není moje. Půjčuji si to od kamaráda a už deset let sem pravidelně jezdím na takovou očistu. S tím vykradením by sis nepolepšil. Vůbec nic tu není. Teda jenom tenhle stůl, lavice a pět spartakiádních lehátek. Trochu pravěk."
"Takže majitel se řídí příslovím, kde nic není ani smrt nebere. Jak to myslíš s tou očistou?"
"To je trochu zvláštní. Ale stejně už je podvečer, tak počkej."
Libor se vytratil do domu. Za chvilku byl zpět se zaplněným tácem, který položil na stůl.
Do dvou plechových oprýskaných hrnků nalil z láhve jakousi tekutinu.
"Tak tohle je moje očista. Každej rok tady týden nic nedělám, nic neřeším, nemám tu sebou ani mobil. Jenom koukám do blba, chodím tu bos jen tak v trenkách a večer zapálím oheň v krbu, opeču špekáčky a popíjím tohle víno."
"Aha. Proč ne? Co to je za ročník? Přičuchnul jsem ke sklenici.
"To je normální čučo. Vždycky mi ho sem vozí jeden pán. Varianta rybíz, borůvka a zrovna tohle je rakytník. Po tom nebolí hlava. Vzpomínám na staré časy, co jsme v mládí popíjeli."
"Čůčo mi nic neříká" přiznal jsem.
"Normální ovocné víno. Ale je dost silné. Dřív jsme tomu takhle říkali. Tak na zdraví."
Sklenice cinkli a já loknul příjemně vychlazené sladké tekutiny.
"Hm. Jo, je to dobrý. Takže ty tu vlastně tejden anonymně chlastáš."
"Tak se to dá také říct. Všechno tady ze mne spadne."
"Hele Libore a co vlastně děláš a odkud jsi?"
"Čistokrevný rozvedený pražák. Jedno dítě, dcera ve tvém věku. Studuje v Londýně. Dělám takového vedoucího v jednom závodě."
"No tak to se daří, ne? Hele a jak moc jako velkýho vedoucího, protože to je širokej pojem." Dopil jsem zbytek ve sklenici a Libor mi pohotově dolil.
"Dobrý, viď?"
Pokýval jsem hlavou.
"Tak to by se asi dalo definovat jako docela velkého vedoucího."
"I to je takový neurčitý."
"Tak dejme tomu ten největší vedoucí."
"Počkej, takže seš nějakej říďa fabriky?"
"No to taky, ale vlastně mi to i patří."
"Aha, no tak to je dobrý. Až budu hledat práci v Praze, tak se přihlásím. Ne že budeš dělat, že se neznáme."
"Tak dobře, platí!"
Pak už se povídalo o všem možném. Libor je super chlápek. Moc jsem si nedokázal představit, jak pobíhá v obleku po nějaký fabrice. Jak jsou z něj všichni podřízení posraný strachy. Jo, zdání někdy klame. Tahle jeho očista byla taky zajímavá. Jezdí po celým světě nebo teda může ject kam chce, protože je jasný, že kaček asi bude mít dost, že jo. A on jede na Střelu, do pujčený prázdný chalupy bez elektriky a chlastá tady čůčo a vzpomíná na starý časy. Jo, lidi jsou holt zvláštní, ale důležitý je, že jsou šťastný.
Se soumrakem se zapálilo v krbu a opekli jsme špekáčky. K tomu čerstvý chleba, hořčice, křen. To byla neskutečná šmakuláda. Jenom jedna a podle mne dost zásadní chyba. Tohle se musí zapíjet pivem a ne nějakou sladkou šťávou.
Najednou jsem se probudil schoulený na lavici, přikrytý ubrusama. Slunce bylo docela vysoko. Bolela mě hlava, v puse jsem měl jako v polepšovně.
Můj pohled nejprve zamířil na stůl, kde mimo jiného stálo šest prázdných litrových lahví. Možná po rakytníku hlava nebolí, ale v kombinaci s rybízem a ananasem, to vidím jinak.
Z otevřených oken a dveří domu se ozvalo pískání. Matně si vzpomínám na noční výuku písně, kde se snad měla nějak válet rosa na kolejích. No, pěkný vokýnko.
"Á dobrý ráno" ozvalo se ze dveří "dělám kafe, dáš si?"
Libor poklusával bosky ke studni. Kývnutí hlavou znamenalo souhlas. Jakmile se místo u studny uvolnilo, zamířil jsem tam já. Párkrát zapumpovat madlem a už se vyřítila chladivá průzračná voda. Strčit celou hlavu pod silný proud byla dobrá volba. Ještě opláchnout pořádně obličej, oči a vyčistit zuby prstem, na který jsem vymáčkl drobet zubní pasty položené na betonovém studničním poklopu. Bylo mi najednou o mnoho lépe.
Voda mi stékala z mokrých vlasů po celém těle. Dokráčel jsem do domu. Opravdu nikde nic nebylo. Prostě jedna velká místnost. Jen starý umakartový stůl, na kterém stál plynový vařič a Libor na něm ohříval vodu v otlučeném malém hrnci. Po zemi rozložené různé jídlo, pití a vedle rozkládacího lehátka cestovní taška a pár kousků oblečení.
"Tak jak se cítíš?"
"Hele nic moc. Ani si toho moc nepamatuju. Nedělal jsem nějakou ostudu?"
Libor zalil vařící vodou dva šálky s kávou.
"Pořádný turek nám udělá dobře. Jdeme ven."
Posadili jsme se opět pod pergolu.
"Tak na, ty brácho" podal mi Libor kousek mramorové bábovky.
Hned mi bylo jasný, že jsem něco blekotal.
"Pokud mám zhodnotit uplynulý večer, tak asi takhle. Poprvé za deset let jsem tu měl návštěvu a rovnou bráchu. Trval jsi na tom, že máme podobný osud. Když jsme se tu sešli, tak zaručeně musíme být bratři. Nepamatuji, jak jsi to přesně vysvětloval, ale dlouho jsem se tak nenasmál. Pokud si ale pamatuji, tak jsme bratrství stvrdili plivnutím do dlaně a následným stiskem. Jinak tvoje přednáška o vhodnějším nápoji ke konzumaci v podobě piva byla poučná, nicméně svůj zvyk měnit nebudu. Pokud se podíváš na ty prázdný lahve, tak polovinu si opravdu vypil sám a moc ti to chutnalo. A snad jedině, pořád si chtěl vědět, jestli souložím se svoji sekretářkou a to hlavně v pracovní době. Znova a snad už naposled ti odpovídám. Ne, se svoji sekretářkou nesouložím."
"A kurva" uteklo mi z pusy. "Tak to se omlouvám. Na druhou stranu já bejt ředitel, tak.."
"Ano, tak to si taky pečlivě vysvětloval. Jestli ti můžu radit, v žádném případě v nejbližší době, neber funkci, kde budeš mít k dispozici sekretářku. Jez."
Kafe mělo sílu. Tělo se po něm a pár kouskách bábovky dostávalo do obvyklé kondice.
"Sakra, kolik je vlastně hodin?" Úplně mi vypadlo z hlavy, jak na mně budou kluci nervózně čekat.
"Půl desátý."
"Sakra, budu muset mazat."
"Frenku, něco mi napadlo. Aby, jste nemuseli složitě do Katovic na nádraží a čekat až Vám to pojede, tak já bych vás do Budějovic mohl odvézt. Udělám si výlet a po cestě si ještě na těch pár dní tady, nakoupím. Taky po tom včerejšku mám chuť na pořádný oběd. Co ty na to?"
"Tak jasně že jo. Takovouhle nabídku přeci nemůžu odmítnout. To bych byl blbej. Děkuju mockrát."
Zatímco já se snažil trochu poklidit ze stolu, Libor na sebe hodil světlé plátěné kalhoty a košili s krátkým rukávem. Poladil účes, vousy, krapet voňavky. Najednou vypadal úplně jinak. Tak nějak důležitě. Otevřeli jsme vjezdová vrata a já koukal, kde má zaparkované auto.
"Kde máš auto?"
"Ve stodole."
Když se rozevřeli velké dřevěné vrata, vybafla na mne přední maska velkého Mercedesu GLS. Motor zabublal a na denní světlo rozvážným pohybem vyjelo bílé monstrum, které zastavilo až za vjezdem. Zavřel jsem vrata a opatrně nastoupil do interiéru tvořeného světle hnědou kůží.
"Kurva, to je parník." Tak něco jsem říct musel a pro tohle jiný slova ani nejsou.
"Služební vůz" konstatoval Libor.

Aje tu DVANDA

10. září 2018 v 23:12

"To je zajímavý pohled" ozvalo se za mnou.
Ještě v předklonu jsem otočil hlavu. Sakra. Instiktivně položit ruce přes zadek byl v tu chvíli jediný nápad. Po rychlém vzpřímení a ladné otočce spočinul můj pohled na tom nejhezčím, co se na tomhle kopci a široko daleko nacházelo.
Černé havraní vlasy v culíku. Nádherné oči, ostrý nos, krásná ústa. Za lebeční kostí musel být ukrytý i nádherný mozek. Pevná a velká ňadra schovaná pod vrchním dílem od plavek červené barvy. Ploché bříško zdobil piercing u nejbáječnějšího pupíku. Ťitěrné džínové kraťasy. Pak už jen nekonečné dlouhé bezchybně rovné nohy. Sto osmdesát centimetrů dokonalosti. Jméno nevím, ale představená byla jako Fína.
"Trapas, co?" povídám s nasazeným neviným úsměvem.
"Ne. Když si to ale trochu stočíš a budeš mít ten uzel na boku, bude to asi lepší."
"To je fakt." Provedl jsem navržené úpravy. "Co že ses trhla?"
"Je tam lidí dost. Napadlo mne si to tady projít okolo."
Haleluja! Že bych měl šanci? Tak za tu otročinu bych si to zasloužil. Teď jenom nasadit správnou taktiku. Nevyplašit srnečku. Buď hrát machýrka nebo nevinného moulíčka. Přímej tah na bránu nebo hezky oklikou. Milisekunda stačila na snad správné rozhodnutí. Vezmu to na půl.
"To je dobrý nápad. Co doprovod? Asi bych měl před tebou udělat dojem, ale jsem z té cesty opravdu ztahanej. Táhnul jsem ten nákup, takže chvilka posedět by mi udělala dobře."
Bez čekání jsem se usadil, opřel zády o zídku a nabídl místo vedle sebe.
Fína se usmála. "Proč ne. Ale jenom když mi popravdě odpovíš na jednu otázku."
"Souhlas, ale budu mít stejnou možnost."
"Dobře."
"Račte se posadit, drahá." Rukou jsem uhladil nažloutlá stébla ušlapané trávy.
"Škoda, že ten zámek není otevřený. Docela by mně zajímalo, jak to tam vypadá" spustila Fína, jakmile se uvelebila vedle mne.
"Hm, třeba by to šlo se tam nějak dostat. Zkusíme to celé potom obejít."
"Tak jo. Jak se vlastně jmenuješ?"
"To už je ta otázka?"
"Ne. Tahle se nepočítá."
"V občance mám napsáno František. Ty mi můžeš klidně říkat Fanoušku."
"Zůstanu u Fandy, pokud můžu. Ten Frenk zní hrozně!"
A jé. Zpochybňovat moji přezdívku, na kterou jsem tak pyšnej není vůbec dobrý. Kvůli těm kukadlům a jiným partiím, na který je možnost si snad šáhnout dělám, že jsem nic neslyšel.
"Takže Fando, ty jsi se opravdu jen tak šel vykoupat?" naklonila se a pohlédla mi do očí.
"Jasně že ne. Prováděl jsem občerstvovací zastávku a projíždějící kamion mně odfouk až do toho kačáku u silnice. Toť vše. Ale přeci se nepřiznám."
"Jsem na řadě. Nechci ti nějak lichotit, ale Fína je taky takový divoký. Co skutečný jméno?"
"Klidně se můžeš zeptat na něco osobnějšího. Nejsem stydlivka." Zavřela oči a zaklonila hlavu.
Ten náhernej opálenej krk na mně volal "kousni mně." Sakra je to nějaká výzva? Mám to využít? Bude to vteřinka naklonit se a políbit hebkou kůži.
"V pohodě, vyberu si svou prémii na tohle téma."
Chvilku bylo ticho.
"Tak jo. Víš, mám skvělí rodiče" spustila bohyně, aniž by se pohnula nebo otevřela oči "táta je inženýr chemik, máma doktorka. Rozumní, studovaní lidé. Jenom při výběru jména pro svou dceru museli mít v hlavě bláto. Nebo se sjeli nějakým preparátem, co táta vymyslel při svých pokusech."
Já vůl, měl jsem možná risknout ten polibek. Pohled mi sklouzl, už dávno, na prsa pohybující se v pravidelném rytmu dýchání. V některých chvílích je velice těžký zachovat chladnou hlavu, natož hlavičku. To varovné zabrnění pod mikinou mohlo přivodit pěknej trapas. Stejně jako Fína jsem hlavu zaklonil a opřel o zídku.
"Žofie!"
Nevnímal jsem. Za zavřenými výčky se střídali diapozitivy s obrázky s podobnou tématikou. Dva zalesněné kopce, dvě zasněžené hory, dva kopečky bělostné rýže, dva fotbalové míče, Dolly - ne to už je moc. Mé ústa, dostaly tvar rohlíčku.
Cvrknutí prstem do nosu mě vrátilo do reality.
"Tobě fakt Žofie nepřipadá uhozený?"
"Jak to myslíš?" vůbec jsem nechápal, o kom to mluví. Žofii mám v paměti, jako žirafu z nějaký pohádky.
"No mohli mi dát třeba Michala nebo Eva. Nebo Marie. Ale já dostanu Žofii."
Pohladil jsem ji po rameni.
"No tak se nerozčiluj. Je fakt, žádnou Žofii neznám. Jsi prostě takovej unikát."
Herecky jsem odkašlal. "Já bych docela bral holku s takovým jménem. Je to sexy. Co ty na to, Žofie?"
Varovně sevřená pěst se přiblížila k mému nosu.
"Ještě jednou mi tak řekneš a v noci ti uříznu koule!"
"To nejsou dobrý vyhlídky na začátek žádného vztahu. Ok. Ale mně se to fakt líbí."
"Varuju tě!"
"No jo. Tak co třeba Fifi. Ať jsem originální."
"Vážně úžasné. Moc jsem si nepolepšila. Vstávej, půjdeme se projít."
To, jak se zvedla a očistila si zadek, bylo úžasný. Jako každý její pohyb. Jsem zamilovaný. Asi.
"Moment prosím, obléknu se. Trochu to uschlo."
Mikina posloužila, ale na nějakou procházku to nebyl ideální vohoz. Dopnul jsem horní knoflík u kraťasů, když mi náhle píchlo pod srdcem. Taková náhlá bolest. Sjelo to až k podbřišku. Snad ne infarkt! Nebo slepák? Teď ani dneska se mi nic takové nehodí. Žofie, holka s takovýmhle jménem a figurou, ta musí dávat medu. Jasně spíš to mohl být příznak tlačících se spermíí na světlo boží.
Jednou se mi to stalo na diskotéce. Poštěstil se tehdá úlovek v podobě bývalé spolužačky ze základky. Já těžce pár dní sexuálně abstinoval, takže jakmile jsme zapadli na poměrně čistej pánskej záchod, byla otázka času, kdy exploduju. Líbačka, ruka na prsou, rozepnuté knoflíčky halenky. Hebká kůže ňadra zlehka vyndaného z košíčku podprsenky, jedu níž. Stopka. Ok, obvyklé první vofuky. Jazyk nepolevuje v masáži dámských mandlí. Hbitě rozepínám svůj poklopec a ruka jde znova na věc. Místo spolupráce mi oznámila, že dneska nemůže. Až příští týden. Náhradní řešení, v podobě malinkého orálku se zdá být dostatečné. Bude to chvilka a já jí udělám díru do hlavy. Třikrát olízne mého nanuka a prý že to raději odložíme. Najednou jsem v kabince záchodu sám. Já a můj penis co měl v plánu uvolnit své poklady. Chápal jsem ho, ale prohráli jsme. Chvíli trvalo, než pochopil on. Asi po deseti minutách se ozval šílený tlak ve varlatech postupující nahoru. Bolelo mi celé břicho. Těžce jsem doklopýtal domů a zvažoval volání záchranky. Nějak se mi podařilo usnout. Ráno jsem pro jistotu požádal pravačku a upustil ventil.
Ježíš, aby se mi něco takové nepřihodilo teď. Očekávání bylo veliké a jsem určitě pekelně blízko.
"Tak jdeme?" S rukama v bok pozorovala mé oblékací představení.
"Ještě moment."
Přistoupil jsem blíž. Ruku jemně obtočil kolem jejího pasu a zlehka ji přitáhl k sobě. Pohlédl do jejich očí a vyřkl otázku nečekaje na odpověď.
"Můžu?"
Tělo přede mnou nejevilo známek odporu. Má ústa se přiblížila na milimetr od překrásných rtů. Můj plán byl lehký, něžný polibek.
Vše proběhlo, počítám v řádu milisekundy. Spolu s dotykem rtů se opět ozvala ta tupá bolest. Nyní v oblasti pod žaludkem a nezůstalo jen u ní. Snad ten guláš nebo pár loků vody při nechtěné koupačce. Možná obojí. Podle toho zvuku, co se ozval ze spodní části, se dalo soudit, že mám rozpáraná záda až ke krku. Nic nešlo zastavit. Okamžitě se pod oba přítomné nosy přihnal neskutečný zápach. Cítím, jak mi vnitřek stehen zalilo cosi teplého a postupuje to stále níž.
"A kurva" vypadlo mi z pusy, která se rázem nacházela v sytě červeném obličeji.
Pomalu, s rukama jako že se vzdávám, jsem začal couvat. Takto se sklopenou hlavou jsem postupoval malými krůčky až do zatáčky, kde mi Žofie zmizela ze zorného pole. Popsat její výraz prostě nedokážu. Jak tam stála. Možná ani čeština ač bohatý jazyk nemá pro tento případ ty správné výrazy. Víte co, zkuste si to sami představit. Vžijte se do toho.
Kraťasy se mi lepili na tělo a okolo začali poletovat takové ty zelené mouchy. Rozběhl jsem se na jediné možné místo. Tlak v břiše, rychlá křeč a následný bublavý zvuk udeřili ještě jednou dole u sýpky. Jen na chvilku mně neobvyklé potíže přinutili zastavit.
Tentokrát jsem si vodu rybníku neskutečně užíval. Od pasu dolů bylo potřeba kůži pořádně vydrhnout. Posloužila natrhaná tráva na břehu a bláto ze dna. Pak už jen voda, voda, voda.
Tělo by ušlo, horší byly kraťasy. Vůbec ten sajrajt nešel dolů a když, zůstaly tam pořádné fleky. Až to uschne, bude to ještě horší a látka bude pořád posmradkávat. Co teď?
Vzpomněl jsem si na vietnamský stánek na náměstíčku v Katovicích. Tam bych mohl zakoupit nějaký provizorní gaťky. Jo a zaplatím čím? Peníze mám v kýblu v táboře. Nemožné se tam vydat. Vzpomněl jsem si na Žofii. Pane bože, takovej trapas. Teď už se určitě smíchy válí celej tábor.
Možná? Jo to by snad šlo. Natáhl jsem na sebe mokré věci a vydal se do Katovic.
Doufal jsem ve spásu a tou byl číšník v hospodě. Pohádce o tom, jak mně honil pes, jak jsem se sním pral u rybníka, jak nakonec má jediná šance byla studená voda, moc nevěřil. Apel na lidskost, tady utracený peníze a dostatečně velké dýško při našem prvním setkání však vzbudili soucit. Daroval mi dva staré děravé ubrusy Gambrinus a pod slibem brzkého vrácení dvě stovky.
Na záchodě jsem si sundal kraťasy, které jsem rovnou nacpal do koše pod umyvadlem. Studenou vodou z kohoutku jsem si následně opláchl pokožku a utřel se do jednoho z ubrusů, který pak posloužil jako skotský kilt. Druhý ubrus si nechám pro sichr.
Vietnamský prodavač právě nakládal poslední železnou tyč, součást prodejního stánku, na střechu staré červené Felicie. Na mou žádost hbitě zareagoval a z jedné papírové krabice vyndal šedivé kraťasy s postraními kapsami, knoflíky na poklopci, poutka na případný opasek.
Seděli mi kupodivu docela dobře.
"Móc hezká. Dobrá materiál. Či sta." Spustil prodavač.
"Kolik?"
"Čista pane. To dobrá cena být. Móc vám slušet."
"Já mám jenom dvě stě. Mně okradli, tak potřebuju slevu."
"To né. To málo. Čista."
Znova jsem argumentoval smyšlenou lapálií s okradením a ukazoval jediné dvě stovky. Prodavač uklidil šedivé kraťasy do krabice a po chvilce přehrabování vyndal jiný model.
"Dvěstě pane" zazubil se vítězně.
Mé ponížení prostě nebylo u konce. Na druhou stranu nouzové řešení to bylo a jiná šance nikde na obzoru. Je pravdou, kraťasy netlačili. Bílá tenká látka s motivy obrovských barevných kytek, v pase guma. Žádnej poklopec natož kapsa. Tyhle dvě roury sešité k sobě s ulítlím havajským potiskem, byli mojí jedinou spásou. Peníze změnili majitele a já se vydal na zpáteční cestu, na zámek Střela.
Co dál? Bylo potřeba myslet. Schválně pochoduji po krajnici pomalu.
Varianta á, přijít do tábora, dělat jako že nic. Jsem velkej machýrek, ale tohle nedám. Jak bych se asi mohl podívat na Fínu? Bejt terčem posměchu? Třeba nikomu nic neřekla. Ne, to prostě nejde. Tu holku už nikdy nemůžu vidět.
Varianta bé, přečkám noc někde bokem. Ráno musí ta partička bejt u řeky, snad už na sedmou říkali. Pak se vrátím a klukům vysypu nějakou story. Nějak to navlíknu. Klidně řeknu, že jsem se prostě posral. Nějak to zahraju. Až bude tma, zkusím se připlížit pro věci. Sakra, mikina zůstala u zídky. Pokud ji nevzala Fína, bude tam. A když ne, mám ty dva ubrusy, těma se můžu přikrejt.
Jo, tahle varianta je správná. No, tak tahle noc bude zajímavá.
A teď mi někdo vysvětlete, kdo teda jako řídí náš osud. Pán bůh? A co jsem mu jako udělal? Copak já si nezasloužím prožít vášnivou noc s krásnou holkou? Na začátku to vypadalo na nulovou šanci, pak naopak jackpot a během chvilky zase tvrdě zpátky na zem. Až moc brutálně. Aha, možná to je úděl kapitána. Do prdele s takovouhle funkcí.


 


INFO INFO INFO

31. srpna 2018 v 18:31
Dávám si pauzu abych to všechno zvládnul zpracovat, takže další hltací čtivo bude až tu další neděli. Jo a je fakt se na co těšit.
Frenk

11 tý pokračování

26. srpna 2018 v 17:52
Tak dík, že se někdo ozval a hlavně, že je Miloš v klidu. Chtěl bych poděkovat Mili, že se mi stará o vejce. Teda jako nejdřív to jsou její vejce a pak moje vejce. Aby jste chápali ty vejce... to nemá cenu to víc rozebírat.


Netrvalo to dlouho a vlak začal zpomalovat, až zcela zastavil.
"Vystupujem!" zazněl můj povel.
Po bezchybném výsadku celé výpravy jsme pohlédli na nádražní budovu před námi.
"Ty vole, my jsme v Polsku" zařval vyděšeně Hezi.
Ťava se drbal na holé hlavě, také mu to nějak nesedělo.
I já nejprve při pohledu na velký nápis "Katovice" zapochyboval, ale okamžitě jsem přišel na řešení. Byla blbost, abychom po těch pár šlukách, přejeli za hranice.
"To je kravina, Katovice se píše s dvojtým wé. Koukni na mapu."
Po chvilce gůglování na mobilu se Hezi uklidnil.
"Ty vole no jó. Katovice jsou tady. V Čechách. Před Strakonicema. To mě poser, to jsem v životě neslyšel!"
"Mám hlad" prohlásil Ťava.
"Tak jo, mrknem, kdy nám co jede a najdeme nějakou hospodu nebo kiosek. Něco zakousnem a vochutnáme co tu mlsaj místňáci za pivo."
Náhodou, nádraží je v Katovicích hezký. Taková ta klasická hlavní budova jak vykukujou cihly a k tomu navazuje čekárna se zastřešením před první kolejí. Všude uklizeno, kytky v robustních květináčích. Jenže jinak mrtvo.
Čekárna zamčená. Pokud by tu někdo provozoval občerstvení musel by, buď na zádech nosit ceduli Agrofert, nebo bejt pacoš z nějaký psychiatrický léčebny.
Na venkovní ceduli s odjezdy a příjezdy vlaků jsme zjistili, kdy můžeme dál pokračovat tím správným směrem.
"Tak času máme požehnaně. Vyrazíme někam do centra."
"Ty vole Frenku, podle mapy to je nějak daleko" zakňoural Hezi.
"Prostě se projdem. Nemá smysl tady dřepět a sežrat si zbytečně zásoby, kterých stejně moc nemáme. Jdeme."
Hezi brblal tak prvních sto metrů. Pak nás minuli dvě, cirka šestnáctiletý holčiny na kolech. Dlouhý vlasy, bílí tílka a ultra krátký šortky zajistili podřazení v Heziho převodovce na vyšší stupeň.
Najednou byl v čele.
"Pohněte, volové. Čichám úrodné údolí."
Do centra Katovic, což bylo podle názvu Husovo náměstí protnuté silnicí první třídy, jsme dorazili po slabé půlhodince. Pomník papá Husa nás nezaujal, ani vietnamský stánek s módními hitovkami, zato restaurace s penzionem, to bylo to pravé lákadlo.
Heziho výkřik "miluju Katovice", který se ozval po jeho vstupu do lokálu, mne trochu vyděsil. Za těch deset metrů náskoku snad nemohl zase něco vyhrát. Tu upřímnou radost jsem záhy pochopil. U dvou stolů posedávalo devět mladých lidí v poměru nevěstícím problémy. Tři kluci a šest holek ve věku, jak jsme později zjistili, osmnáct let.
Usazeni u dřevěného stolu, jsem týpkovi co obsluhoval, nejprve vyseknul omluvu za Heziho chování. Ten byl ale absolutně v pohodě. Naopak projevil pochopení a přidal poznámku, že ta partička dorazila před deseti minutami a nejsou místní. Bylo super pozorovat našeho Romea, jak jedním okem vybírá z jídelního lístku a druhým kořist na ukojení svého chtíče.
"Tak vybráno pánové" zeptal se číšník a položil na stůl tři piva.
"My to asi nebudeme komplikovat, co kluci" pohledl jsem na své kumpány "dejte nám třikrát ten guláš."
Ťava opět nemluvící zavrtěl hlavou a já pochopil.
"Tak ne. Dejte nám čtyřikrát guláš se šesti a na dvě porce dejte dvojtej knedlík."
Ťava spokojeně kývnul.
Pokrm hodný bohů. Tak správně barevně nazrzlá omáčka, špalíčky libového masa schované pod vrstvou čerstvé cibule a nafoukané knedlíky fakt velkých rozměrů, takže se nevešli na talíř. Spokojeně jsem mlaskal a pozoroval své kumpány.
Hezi, ten hltal jak o závod. Tu zběsilost jsem pochopil, jakmile dojedl, zhluboka se napil, decentně krknul pod tričko a se slovy "jdeme na to" se zvedl. Zamířil k partě omladiny u vedlejších stolů.
Ťava oproti tomu jedl jako gurmán v restauraci s mišelínskou hvězdou. Ale po svém. Knedlíky navíc, vzhledem ke své velikosti museli odpočívat na samostatném talíři. Ťava vždy dva knedlíky vyválel v omáčce pěkně s obou stran, s vážností pak jemně vidličkou na knedlík položil cibuli a překryl druhým knedlíkem. Tyto sendviče následně rozkrojil na půl a vložil do pusy. Možná se mi to jenom zdálo, ale vypadalo to, jako kdyby vůbec nekousal a sousto prostě jenom nechal sklouznout do břicha. Jakmile zlikvidoval vše, co bylo jemu určený, zašmátral v batohu. Z plastové dózy si na dlaň vysypal tři oloupané stroužky česneku. Prudce vhodil obsah dlaně do pusy a dopil pivo.
"Tak co, dobrý?" zeptal jsem se
"Hm!"
V lokále byl příjemný chládek. Číšník sklidil vyluxované talíře a donesl nám další pivo.
"Hej, papriky" křiknul na nás Hezi "pojďte si přisednout."
Aktivně rovnou odtáhnul volné židle.
Někdo by napsal - byli to milí mladí lidé. Já upřesním, kluci pašáci, holky dračice. Rychlé seznámení a pak už jela zábava v plném proudu. Ne zas dlouho.
Tahle partička vyrážela na vodu. Ale až zítra, kdy jim přivezou lodě. Dnes budou spát nedaleko odtud ve stanech u zámku a zříceniny Střela a je potřeba postavit stany a připravit dříví na oheň.
"No to je náhoda. To je nějaký znamení. My tam dneska chceme taky přespat. Ale zítra místo po vodě frčíme po kolejích" reagoval suveréně Hezi a ještě dodal, že si klidně vezme první hlídku.
Nechápu, kde se v něm za prvé, probudili tyhle skautské zvyky, za druhé, z pozice kapitána rozhoduju já, kde budeme spát. Jenže Hezi už měl asi všechny holky zaseknutý, takže ty se jen hihňali, jak to bude skvělí.
Raději jsem prohodil pár vět s jejich pánským doprovodem, jestli jim to jako nebude vadit. Klidně půjdeme jinam. Ale to prej je v pohodě. On je totiž Hezi nalákal na večerního špeka.
Ale jasně, lepší nocleh hned první den výpravy se naskytnout snad ani nemohl. Nucené vystoupení z vlaku, jízda zpět na nákladním vagonu, výstup Katovice, nocleh Střela s tlupou rozverných dívek, to všechno byl osud vedoucí k blaženosti. Šmarjá, já se těším. I jasnou favoritku, kterou bych mohl vylákat do ústraní na pozorování hvězdné oblohy, jsem měl vybranou. Uvidíme. Šance udělat čárku do seznamu je velká.
Pět dvoulitrových petek s pivem, dvě flašky vína, podle Heziho potřebné uvolňovadlo zábran pro dámy, buřty, chleba. Číšník ještě popřál hezkou zábavu.
Následoval pěší přesun po hlavní silnici.
Ťava prolomil hradbu svého mlčení. Nabídl vzít holkám batohy, což sklidilo značný úspěch. Vypadal sice jak ty přeložený dodávky v Pákistánu, ale ten šmejd podle mě sbíral body. Takže já s kapitánskou páskou táhnul nákup, což nikoho nezajímalo.
Hezi ten dělal, že neslyší. Mašíroval v první řadě vedle copaté blondýny, jako kdyby tuhle cestu chodil denně dvakrát, tam i zpátky. Moc dobře a samozřejmě závistivě, jsem občas pozoroval, jak mu ruka šátrá po fakt povedeným dívčím pozadí.
Upřímně, monotónní pochod na chvostu karavany mi dával šanci přemýšlet. Někdo by řekl, že to jsou jednoduchý počty, ale. Tři kluci z té party se zatím nejevili jako homosexuálové, takže to je minus tři holky. Teďka si vemte Heziho ksicht, žoviálnost, zábavnost. To jedna nespraví. A Ťava? Pokud svlíkne tričko, holky se z toho pekáče buchet poserou. A ještě jedna věc. To co já mám velikostně od zadku po chodidlo a používám to k chůzi, používá Ťava k vyprazdňování. Tahle abnormalita by při provalení taky mohla sehrát důležitou roli. A co pak zbyde?
Bylo potřeba zaplašit negativní myšlenky. Před očima se tyčil kopec porostlý stromy, na jehož vrcholu čouhala střecha zámku Střela. Zastavil jsem se, položil igelitky s nákupem a moje zavazadla. Otočil jsem uzávěrem z jedné petky. Zhluboka se napil lahodného, stále příjemně studeného piva.
Velká chyba.
Mé tělo bylo absolutně uvolněné, takže projíždějící kamion si se mnou jednoduše pohrál, jak se zmuchlaným papírem. Jasně si vybavuju přibližující modrou kabinu Scanie, horní rampu světel a pod ní bílej nápis dopravce. Neočekávaný náraz vzduchu mne odmrštil, teď použiju profesionální termín, mimo těleso komunikace. Kterej kretén vymyslel pravidlo chodit vlevo po silnici a vystavovat se tak čelem k možnému nebezpečí? Shodou náhod se v tomto úseku nachází poměrně příkrý sráz. Tam kde něco končí, vždycky něco začíná. V tomto případě to byl břeh rybníka. Možná za to mohla moje zodpovědnost nepustit plastovou láhev s pivem, což teď už vím, byla chyba. Přemety za které by se nemuseli stydět ani mongolští cirkusoví umělci, jsem doputoval až do chladné vody přilehlého kačáku. Samozřejmě mám zkouknutý nějaký starý filmy s Čakem Norisem, takže po dokončení přistávacího manévru proběhla hbitá reakce.
Pevně jsem zabořil nohy do blátivého dna, narovnal se, vztekle mrštil dosud svírající petku mezi drobnou vodní flóru, setřel si vodu z obličeje a z plných plic zařval "kurva!"
Prosebný, zoufalý pohled volající o pomoc vzdalující se partičku byl naprosto zbytečnej. Nikdo si ničeho nevšimnul. Nezbývalo mi nic jinýho než se vyškrábat zpátky na silnici, posbírat své věci, svěřený nákup a pokračovat v cestě.
Takhle, celá tahle eskapáda by se možná nestala, protože normálně jsou tady u silnice instalovaný svodidla, jenže teď jako by někdo tušil, že tady půjdu zrovna já, je silničáři odstranili a kutěj tady nějaký opravy.
Do vesnice se stejným názvem jako zámek to byl kousek. Ostatní jsem dohonil u staré sýpky, kdy odpočívali před závěrečným výšlapem do prudkého kopce. Pochodovat v mokrých věcech není zas taková paráda.
"Ty vole Frenku, ty ses koupal?" podivil se Hezi. "Tos nemoh něco říct?"
Má suverenita mne neopustila.
"Vy utíkáte jak blázni. Suprově jsem se zchladil."
Některé holky můj počin ohodnotili úsměvem. Asi jedna. Ostatní tak akorát zaregistrovali příchod opozdilce.
Všichni se zvedli a vzhůru k poslednímu úseku. Jasně, já si oddychnout nepotřebuju. Vím, náš dnešní cíl nebyl tak daleko, ale sakra trochu ohleduplnosti by nebylo na škodu, zvlášť k mé funkci nákladního mezka.
Cesta sice příkrá, ale byla to už jen taková jedna velká zatáčka schovaná pod korunami vzrostlých listnatých stromů.
Tak tohle je zámek Střela? Blesklo mi hlavou v momentě, kdy jsem se ocitl opět jako poslední na plácku před velkou stěnou, místy se značně loupající žluto nějakou omítkou. Vypadalo to jako starej velkej barák, co má dřevěný zaprášený okna a uprostřed vjezd, toho času zatlučenej deskama vyrobených z takových těch lisovaných velkých třísek. Odborníci v hobymarketech, nebo velcí kutilové tomu říkaj óesbíčka. Plácek před zámkem, nevím jestli se to vůbec tak dá honosně nazývat, byla uježděná travnatá plocha, jejíž hranici tvořila vyvýšená kamenná zídka.
Zatímco ostatní mizeli vpravo podél zdi zámku vyšlapanou cestičkou kamsi, já zaujal místo na chatrné kamenné zídce. Aha, tak tohle bylo takové průčelí a zídka tady padala kolmo, tak deset metrů dolů. Poté následoval zarostlý sešup až k silnici. Sundal jsem si mokré tričko, sandály a opřel se zády o zídku. Kameny byly od slunce parádně nahřáté, tak mi posloužili pro sušení mokrého oděvu. Od hlavní silnice, sem docela hlasitě, pronikal zvuk projíždějící aut.
"Frenku polez, máme žízeň!"
Já bych toho vola kopnul. Navíc kdyby se Hezi nenapil, určitě by začal koktat a to by nemuselo být k zahození. Ale copak takhle se chová kapitán. Ne, jen ať se poměje. Snad alespoň nějaký drobeček zbude i na mě. Nazul jsem boty, popadl náklad a zamířil za ostatními.
Cestička mi zavedla do jakéhosi údolíčka. No ne, tak spíš do takové širší mělké prohlubni v terénu. Jednu stranu zde tvořila zeď takového jako kostela přilepeného k zámku nebo co.
Ve věžičce jsem jasně viděl zavěšený zvon.
"Tady budeme tábořit" vysvětlil mi Hezi ještě než otevřel petku s pivem a mohutně se napil. Poté ji podal Ťavovi. Ten zbytek tekutiny v plastové láhvi, což byly tak tři piva, normálně docvaknul. Jó, můj tým byl fakt vyprahlej.
Všichni se pustili do výstavby ležení. Stany, dříví na oheň a tak. Já oznámil, že mám jakožto bývalá nákladní souprava nárok na povinný odpočinek, navíc vedoucí funkce mi dovoluje pouze udílet rady.
"Jdu se sušit před zámek!"
Jenom Ťava kývnul a zmizel pro dříví. Počítám, že se vrátí s nějakou kládou, co zabere půlku ležení a hořet bude až do zimy.
Z kýble jsem vyndal mikinu. Na místě u zídky, kde jsem zanechal sušit tričko mi napadlo, stáhnout mokré kraťasy. Fotřík říká jaká svině je prostata. Je potřeba si mokrý věci sloužící k zakrytí mužské chlouby včas sundávat, jinak je to v hajzlu. Stejně tak prý na noc je potřeba nosit teplé ponožky a to i v létě. Babský kecy, jenže na každým šprochu je pravdy trochu. Malinko jsem pověrčivej. Tak pěkně do sucha, i když pozdě. Místo kraťasů jsem si omotal kolem pasu mikinu a na zadku udělal z rukávů uzel. Vepředu dobrý jinak doslova holá prdel, ale na tu mi nikdo neuvidí. Předklonil jsem se. Napadlo mne trochu vyčistit zem od kamínků, abych si mohl hezky bezbolestně sednout. Já blbec, kdybych si vzal spacák, ale teď už pro něj nepůjdu.

Desina

19. srpna 2018 v 22:01

Teda že byste se jako čtenáři nechali nějak strhnout a poslat prachy nebo aspoň pořádně mydlit chválící komentáře mojí maličkosti - to zas ne. Co se dá dělat. Jo zdravím tímto Helču fakt bezva kůstku a snad se to nedozví Miloš, její starej. Je to hroznej rapl, kterej když se nasere, tak vám lžící vod bagru se kterým si občas hraje udělá tečku do střechy auťáku. Fakt blbý.
No tak zas pár řádek.

Vše začalo na jaře. Možná tím, jak se celkově příroda probouzí, dostal jarní povel i usušený terminátor. Poprvé, kdy jsme toho byli zároveň přímými svědky, myslím šlo se na fotbal. Cestou přes most, který překlenuje místní řeku normálních rozměrů, Hezi vylezl na zábradlí a s výkřikem "sandokan", skočil. K hladině je to nějakých šest metrů. Po "sandokanovi" se ozval tupý náraz, šplouchnutí a další výkřiky. Nechápavě jsme všichni přiskočili k zábradlí a to co jsme viděli je nesmazatelně zapsáno nejen v našich hlavách, ale patří to podle mě i do pomyslné kroniky českého národa.
Jarní pudy vyhnali na řeku místní vodáky. Shoda všech možných i nemožných okolností zavinila, že Hezi dopadl na chlup přesně do středu jedné z lodí. Vidět dva sedící milovníky vody s pádly v rukou a uprostřed v podlaze do půl pasu zaraženého černého pasažéra bylo vskutku zvláštní. Rychle jsme seběhli po schodech na konci mostu, dolů k břehu a pomohli všechny vytáhnout. Loďka, kromě té velké díry v podlaze držela pohromadě, jak vypadá dneska, netuším. Hezimu se vůbec nic nestalo a ani ho nepřešel terminátorskej úsměv. Naopak, i přes mokrý hadry se s výkřiky "Sparta" dožadoval jít na fotbal.
Další úlet, následoval cca za čtrnáct dní. Známe ho jen z vyprávění Heziho mámy, když se neobratně svěřila své nejlepší kamarádce v kadeřnictví. Velká chyba, neboť to je největší drbna ve městě. Ale kdo ví, co přidala, nebo naopak vypustila v důsledku dobré pověsti rodiny.
Když dorazila domů z práce, zdálo se jí být podezřelé ticho v synáčkovo pokoji. Podle odemčených vchodových dveří od rodinného domu i bot typicky rozkopnutých po celé chodbě bylo jasné, že je doma. Navíc, vůně terminátora silně pronikala i přes zavřené, dobře těsnící dveře pokoje. Rezolutně zmáčkla kliku a otevřela. Hezi seděl uprostřed pokoje zcela nahej na hajzl míse, kterou odšrouboval na záchodě v prvním patře baráku. Tělo měl prej potřený syntetickou žlutou barvou, čerstvě koupenou na plánovaný nátěr oplocení a v puse zaraženého tlustýho jointa, mohutně dýmajícího terminátora.
Nejhorší bylo dostat z Heziho kůže tu barvu. Nahrubo to vzal benzín, nějaký chemický čističe, ale jak se na kůži začali dělat jakési rudé otoky, vzala si ho do parády dermatologická klinika. Jinak v pohodě. Vona Heziho máma je kočka, je skvělá a má pochopení. Za mlada prej byla pěkný pometlo a i teď občas taky popotáhne. Ale výhradně svůj matroš.
Drobné události můžu přeskočit a vzpomenu na tu poslední. Normálně se dřepělo v hospodě. Pěkně skoro kompletní sestava, sobotní brzké odpoledne. Když se Hezi jednou vrátil ze záchoda a oči měl vyboulený jak Špejbl, bylo jasný, že terminátor maká.
"Deset minut, deset minut" zařval najednou Hezi na celou hospodu a vyběhnul ven.
Nikomu z přítomných nedocvaklo, co by mohlo následovat. Někteří normálně dál kecali, někdo hrál karty.
Možná to fakt bylo těch deset minut, když se před hospodou ozval řev tůrovaného motoru. Všichni jsme se nahrnuli k oknům. Bylo jasný, že v černý, kožený kombinéze a helmě se staženým hledím je schovanej Hezi. Kawasaki Ninja byl dárek k jeho osmnáctinám. Několikrát obkroužil malé parkoviště před hospodou, až zaujmul postavení přímo naproti hospodě cirka dvacet metrů. Jako býk supící před červenou plachtou toreadora tůroval motor. Od zadního kola se zvedal mohutnej šedivočernej kouř a okolní vzduch začal být cítit zápachem z pálený gumy.
"Kurva, musíme ho z toho sundat" kdosi zařval.
Pozdě.
Jako projektil náhle motorka vystřelila proti stěně hospodské budovy. Měl namířeno přímo na vchodové dveře, do kterých jste se dostali po překonání tří poctivých betonových schodů a metr dlouhé podesty. Nevím, jestli chtěl těsně před stěnou zabrzdit, ale spíš ne. Jakmile předním kolem trefil první schod, motorka se převrátila a tělo našeho kámoše se vymrštilo proti dveřím. Dvoukřídlé dřevěné dveře opatřené mřížema povolili snadno. Tělo dále pokračovalo přemety vzduchem chodbou, narazilo do protějších sololitových dveří vedoucí do kuchyně, které se vyvrátili z pantů. Sololit, zřejmě ztlumil náraz a jakmile padli dveře na zem, zůstal na nich Hezi přilepenej jako rozplácnutej Spajdrmen.
Bylo to neskutečný. Myslím, že to neumím správně popsat. Už jsme se chystali zachraňovat, ale postava v kombinéze se zvedla a zpod helmy, které odlétlo hledí, se ozval zpívající pokřik "Ter-mi-ná-tor."
S následujícím postupem vůči Hezimu jsem nesouhlasil, ale asi to bylo potřeba. Tohle bylo fakt moc. Lenin rozhodnul svázat Heziho, hospodským dodanou lepící páskou na koberce, na rukou,nohou a nechat ho ve sklepě, kde se uchovávali sudy s pivem.
Svobodu opět nabyl po čtyřech hodinách. Nejdřív byl nasranej, že tyhle hry se mu vůbec nelíbí. Až při pohledu na motorku a pohovoru s Leninem slíbil nadobro ukončit svůj poměr s terminátorem. Druhý den pak zbytek trávy za naší asistence, pod přísahou věrnosti partě, spálil. Dnes užívá pouze máminy, jak říká "kinder modely".

De vět

12. srpna 2018 v 22:19
Zbývalo dvacet minut do odjezdu rychlíku směr České Budějovice. Kontrola mobilu byla absolutně zbytečná. Nikdo se neozval, takže naše výprava bude pouze o třech nejstatečnějších.
Na cestu, která podle jízdního řádu měla trvat necelé dvě hodiny, jsme se zásobili každej pěti kousky lahvového piva. Na radu Heziho bylo vybráno prý "stratežické" místo v posledním vagoně, neboť průvodčí, vždycky začíná chodit od předu. Tak kdyby náhodou měli být nějaké trable s našima jízdenkama, získáme čas, nebo řekneme, že jsme přistoupili zrovna teď. Můj návrh, koupit alespoň jeden lístek a když tak to hrát na ztrátu, jak jsem si všechny strkal do zadní kapsy a žadonit o slitování, byl zamítnut.
Venkovní teplota atakovala třicítku, takže uvnitř vagónu bylo pěkně dusno a ani otevřeným oknem moc čerstvého vzduchu neproudilo.
Lehké škubnutí soupravy oznámilo začátek cesty. Vlak se pomalu rozjel a koleje začali vydávat charakteristický zvuk drcnutí, jakmile ocelová kola přejela přes jejich spoje. Všichni jsme se usmáli, otevřeli piva a připili na další část, teď už oficiálně pojmenované mise "Štilec". Hezi pořídil další selfíčko a pomocí fejzbůku pustil do světa tuto novinu.
Cesta ubíhala náramně. S Hezim jsem spřádal plány na dnešní první večer v kempu. Ťava nemluvil, pořád koukal z okna na ubíhající krajinu a netuším, nad čím přemýšlel.
První zastávku vlaku jsme zaznamenali leda tak, že do vagónu přistoupil bělovlasý dědeček o holi, v tričku s vyobrazenou lebkou a nápisem "Born to kill." Heziho nápad navrhnout staříkovi, jež mu byl díky tričku sympatický, účast v naší výpravě jsem zamítl, bez ohledu na rozhodovací pravomoc mlčícího kapitána.
"Zujte se" prohlásil z ničeho nic pevným hlasem diktátora Ťava.
Sám se postavil a zalovil rukou ve svém batohu.
Nechápu proč, ale poslušně jsme oba vyndali bosé nohy ze sandálů.
"Četl jsem, že největší problém měli chlapi třeba ve válce s nohama. Dělala se jim plíseň, která mohla vyvolat další problémy. Tomu se vyhneme!"
V ruce držel plastovou nádobu s nápisem "zásyp na nohy." S vážným obličejem pocukroval v dostatečném množství svoje nohy velikost 49, potom mně a Hezimu.
"Hele kapitáne", ještě trochu překvapený povídám, "ale to měli nohy zabalený v holinkách a spocený, ne?"
"Kurva Frenku, to je prevence! Přemejšlej, bosý nohy, prach, špína. Potí se chodidlo a nohy pak smrděj!"
"No to máš pravdu" souhlasil jsem.
"A logicky, všichni máme velký nohy, takže na velký noze se usadí víc špíny než na malý!"
S tím se samozřejmě ztotožňuju.
Já i Hezi jsme si prohlíželi nohy, od kolen až po chodidla pocukrované bílým zásypem. Tohle bylo nečekaný, ale je to paráda, jak se o nás kapitán takhle stará.
Ťava se znova postavil a já záhy pochopil, že jeho starost o blaho nohou nekončí jen u nás. S pudrem v ruce se vydal k dalšímu pasažérovi v našem vagóně. Zíral jsem, jak nebohý stařík po rázné instrukci sundal rozšmajdané kožené polobotky a Ťava mu zapudroval černé ponožky.
"Není zač" rozloučil se po dezinfekčním zákroku náš kapitán se staříkem.
Ještě, že ve vagonu nejelo víc lidí.
Jakmile uklidil lahvičku zpět do batohu, vyndal naopak noviny Mladá fronta, posadil se a zahloubal svůj zrak do mrňavých písmenek denního tisku.
"Ty Frenku, jakej typ holek se ti nejvíc líbí? Tipnul bych to na malý blondýny."
Hezi si na položenou otázku rovnou dost sebejistě odpověděl.
"Tak to tě zklamu, kámo. Nejvíc mně berou vysoký černovlásky!"
"Hm", bylo vidět, že oko znalce se nechce smířit s touto odpovědí "to se mi nezdá. Ale blondýnky ti nevadí, ne?"
"Jasně že ne. Vysoká černovláska je takovej top v hitparádě, ale na každý ženský musí být něco zvláštního. Pak je jedno jakou má vejšku nebo barvu vlasů."
"Počkej, to myslíš jak?"
Věděl jsem, že pouštět se a kort na tohle téma s Hezim do debaty nemá žádnej smysl, ale co, alespoň bude cesta líp utíkat.
"Musí být něčím zajímavá. Myslím, že základ je obličej kde tě něco zaujme a doplňujou to vlasy. Třeba výrazné lícní kosti, nos, oči. Pak záleží, jak jsou k tomu namíchaný vlasy. Někdy krátký, někdy dlouhý, někdy tak akorát střední, někdy rovný, někdy kudrnatý. Zbytek jako postava, prsa, líčení jsou další související atributy."
"To je blbost. Jaký atribjůty. Buď je hezká, nebo ne!" skočil mi Hezi do řeči.
"Počkej, nech mně domluvit" pokračoval jsem klidným hlasem. "Ještě tu jsou, no…jo tři věci. Za prvý je fajn, když ta holka nemá v hlavě bramboračku a dá se s ní mluvit. Za druhý nesmí se smát, jako když koza chčije na plech, takovým tím nepřirozeným stylem nebo nějak výrazně. To nesnáším. A za třetí a to je nejdůležitější a bohužel v našich končinách to je úplně v prdeli, nesmí to bejt holka, co se vyspala s tebou."
Hezi asi pochopil pouze ten konec mého monologu. Začal uznale kývat hlavou a samolibě se úsmívat.
"Ha, ha Frenku, ty vole to máš pravdu. Dřív jsem je počítal, ale teď už na to kašlu."
"Jo doufám, že ti už co nejdřív upadne. Tak mně napadá, že kvůli tomu poslednímu, ty si hlavní viník mojí sexuální abstinence, která může mít v budoucnu za následek problémy s genitáliemi a prostatou. Ty vole, to ještě zvážím podání žaloby. Nedá se nic dělat, kámoš nekámoš, půjdeš sedět a navalíš tučný odškodnění."
Oba jsme se začali hlasitě smát.
Mně smích za pár vteřin přešel, neboť se mi do hlavy vkradla myšlenka, jestli taky náhodou Hezimu neblbne občas teplá voda a z důvodů osobní hygieny nevyužívá Terezčiny velkorysosti.
"Hele a co třeba jako u tebe by neprošlo. Nebo takhle, je vůbec v tomhle širým známým vesmíru nějaká ženská, která tě nebere?" zkusil jsem pokračovat v rozhovoru.
"Ty vole Frenku, těch je hromada!"
"Počkej to jako fakt?"
"No jo. Řeknu ti moje privátní tajemství. Nesnáším takový ty modelky. Poznávací znamení je, že když stojí má tak jako jednu nohu kousek před druhou a otevřenou hubu s nasazeným umělým nepřirozeným úsměvem. Navíc, většinou každá je pod vrstvou majkápu úplně jiná. Jednou, to jsem byl ještě na střední, jsem se účastnil hogo fogo párty s takovýma kráskama. Druhej den jsem se probral okolo oběda v útulný, neznámý garsonce, kde s ručníkem kolem hlavy seděla u kuchyňskýho pultu ňáká pihatá holčina. Přísaham, v noci jsem z tý párty odcházel s úplně jinou babou. No a pak nesnáším holky z komerčních televizí. Nebudu jmenovat vono je to jasný. Ty hlasatelky jsou tam strašně umělý, takový stejný, nepřirozený, ale myslí si, jaký jsou pro národ bohyně. Takový špatně vylisovaný mluvící bárbíny co drmolí text napsanej na čtecí kameře. Proto se na tyhle programy nedívám."
"To máš teda pravdu" souhlasil jsem "nechápu toho majitele stanice, že to nevidí. Je to všechno tak umělý. I ty chlapy. Některý ty hlasatelky vypadají, jako E.T. mimozemšťan, jak jsou nalíčený. A prdel je, jak se při zprávách na sebe vždycky vážně podívaj. Jenže víš jak to je? Nějaká najatá agentura dodá průzkum mínění, kde vyjde, jak jsou tihle kašpárci oblíbený a jakou mají sledovanost. Když se pak někoho zeptáš ty, tak buď se na to nikdo nedívá, nebo to má zapnutý jenom jako kulisu. Je to prostě byznys."
"No jo Frenku, ale co když to je záměr toho majitele?" Hezi varovně nadzvedl prst.
"Teď tě moc nechápu."
"No ty co na to čumí, vlastně jsou jejich loutky. A ty co ne, tak třeba díky tomu sedí kurva přeci na Základně, ne?"
"Ty vole, to je fakt. Díky těmhle televizím se zvedá spotřeba alkoholu, ale třeba i něčeho jinýho, třeba sportovních potřeb a tím pádem se roztáčí kola ekonomiky."
"Vidíš na co se nepřijde když se přemejšlí!"
Tak na tohle bylo potřeba si připít.
Jak se povídá, cesta prostě utíká rychleji. Další zastávka, další přistoupivší cestující.
"Je to v prdeli!" zničehonic prohlásil náš kapitán vyděšeným hlasem, aniž by zvedl oči od novin.
"Co je?" trochu mi zatrnulo z toho, co se asi stalo.
"V Kaznějově spadnul jeřáb!"
Podíval jsem se na Heziho a oba jsme se začali šíleně řechtat. Čekali bychom cokoliv. Snad nějakou poznámku na naši debatu ohledně holek a televize. Ale pád jeřábu v Kaznějově nás vážně rozhodil.
Ťava dál v absolutním klidu pokračoval v četbě a našeho veselí si nevšímal. Poslední dozvuky našeho smíchu podobajícího se spíše hejkání přeložených oslů rozčísnula další kapitánova poznámka.
"Je to v prdeli!"
Znova jsme propukli v neadrtálský smích. Určitě se dozvíme další kravinu. Až po chvilce jsem zakalenými kukadly zbystřil kapitánovo ukazováček směřující za naše záda. Otočím hlavu za sebe a rázem mně smích přešel. Teď to bylo asi fakt v prdeli.
Do naší části vagonu právě vstupovala průvodčí a podle její vizáže jsem Ťavovu poznámku rychle pochopil. To bude i na Heziho velký sousto.
"Jízdenky prosííím" ozval se skřehotavý hlas pracující decibelově ve zvukové oblasti nepříjemných pracovních nástrojů.
"Ty vole, je to tady" vypadlo ze mne.
"Frenku klid. Tu kočku sfouknu, jak dortík na hepí brděj."
Jo aha, to asi Hezi myslel happy birthday. No, měl jsem velký pochybnosti.
Přes tropickou venkovní teplotu byla asi padesátiletá, menší, plnoštíhlá paní navlečena do kompletní železničářské uniformy. Dílem okamžiku se tento skřehotající bojler objevil u nás.
Znáte to, jak někdy je něco tak divnýho, že vás to přitahje se na to dívat. Tak tohle se mi stalo. Nevěřícně s otevřenou pusou jsem zíral na kontrolorské stvoření.
Na fialovo odbarvené vlasy byly sčesány dozadu, zamotány do drdolu a ozdobené červenou kytkou, takovou tou krepovou růží co je ve střelnici na pět špejlí. V masivních boltcích zakončující spodek uší se houpali velké kruhové náušnice. Ale ten samotný obličej. Já se samozřejmě nechci nikomu posmívat, stačí se kouknout do zrcadla, že jo, ale přeci si nemůžu ještě víc sám ublížit. Pokud to teda není součást nějakého cirkusového nebo divadelního vystoupení, nebo někde v rozích vagonu nejsou zabudované skryté kamery a teď vyskočí třeba Martin Dejdar.
Čert vem tu doopravdy červenou rtěnku, co značně přesahovala původní rty do všech směrů. I ten lehký knírek pod divným nosíkem se dal přehlédnout. Ale to obočí, to nebylo možný. Fakt, tohle jsem ještě nikdy neviděl ani v nej cool časákách.
Vytrhané obočí nahradili buď nakreslený, nebo vytetovaný, nedalo se to přesně určit, do skoro prostřed čela tmavý oblouky.
Nebyl jsem schopen se pohnout natož promluvit a odpovědět na další skřehotavou výzvu k předložení jízdenek. Možná kdyby se nekoukala přímo na mně.
"Ehm, madam já bych to s dovolením vyřešil" spustil Hezi příjemným laskavým hlasem.
"Víte, toto jsou mí dva nevlastní retaržerdovaní bratři a jedeme k babičce na prázdniny. Do Jižních čech. Znáte to tam?" přidal úsměv, odhalující perfektní chrup "jé tam je krásně."
Bojler v uniformě začal významně ťukat jedním prstem do přístroje na kontrolu a výdej jízdenek.
"Tady ten pacholek" ukázal Hezi na mě "si zastrčil špatně jízdenky do zadní kapsy a velice pravděpodobně je vytrousil na nástupišti. Když jsme to zjistili, vlak už byl v pohybu. Můžem to nějak vyřešit? Co děláte madam dneska večer?"
Jelikož vlak nezpomaloval, pochopil jsem, že ten skřípavý zvuk nevydává brzdový systém, ale dutina ukrytá za rudými rtíky. Sprška slov vysvětlující postup dle platných předpisů při zjištění ztráty jízdenky byl zakončen vypočtením jízdného s tučnou a dle mého úsudku neadekvátní pokutou.
Na další Heziho poznámku, že tak sladká žena musí mít přeci srdce, co hoří vášní pro zcela jiné situace a nemá smysl teď řešit takovou malichernost, nabral celý kulatý obličej barvu rtíků. Ne však, coby reakce studu.
Ta ženská byla fakt nasraná.
Celou patálii se rozhodl vyřešit náš kapitán, do této chvíle stále zahloubán do informací v denním tisku. Odložil noviny na sedačku, postavil se a zašátral ve svém batohu. V ruce, se mu objevila čokoláda Studentská pečeť.
"Paní" zaburácel a pohlédl ke svému pasu, kde začínala hlava průvodčí "prosím vás udělejte to bez tý pokuty a tady máte nějakou dobrotu."
Rovnou bez čekání na odpověď se sehnul a čokoládu jí zastrčil do boční kapsy uniformy.
Ne tak docela.
Kapsa byla zřejmě menší a tak Ťava pořádně zabral. Zvuk párající látky musel slyšet i strojvedoucí v lokomotivě.
Utržená kapsa našeho kapitána nerozhodila. "Pardon, tak si ji strčte do…."
Zbytek věty zanikl v neskutečném řevu malé průvodčí, která se okamžitě dala na útěk a jak bylo částečně rozumět, jde volat policii za napadení.
Poškrábal jsem se ve vlasech.
"Hele to asi nebude dobrý."
Oba moji kolegové jen pokrčili ramena.
"Jestli teda kapitáne, dovolíš" pokračoval jsem "navrhuju, jak vlak zastaví vystoupit. Jestli ta kráva fakt šla volat poldy, jsou to zbytečný trable a navíc budeme muset podle mě zaplatit ty jízdenky i s tou pokutou. A možná další pokuta policajtům."
"Kurva to je fakt" souhlasil Hezi.
"Tak jo" pokýval Ťava hlavou, ze zápěstí si sundal kapitánskou pásku "do odvolání dneska velíš ty!"
Odznak moci se rázem vyjímal na mé levé paži a já horečně přemýšlel. Bylo potřeba utřídit myšlenky a analyzovat, co by asi tak mohlo následovat.
Netušil jsem, kde se nacházíme a kdy tak budeme stavět.
"Vemte si věci a půjdeme si stoupnout na chodbu ke dveřím."
Vlak dál uháněl do svého cíle. Bylo mi jasné, že pro nás bude lepší z preventivních důvodů jízdu přerušit.
"Tak hele jak vlak zastaví, vystoupíme na druhou stranu a nějak se vytratíme. Další postup rozhodneme potom."
"Podle gůglu jsme u Strakonic" zahlásil Hezi poté, co odvrátil zrak od mobilu "tak v půlce cesty do Budějovic."
Uběhlo možná pět minut a vlaková souprava začala zpomalovat.
Dveře na chodbičku se najednou otevřeli a stařík v tričku s lebkou, co mu Ťava tak dokonale dezinfikoval spodky končetin, s úsměvem oznámil, "mládenci jestli budete vyskakovat, tak musíte po směru jízdy! Já je kdyžtak zdržím!"
Podal jsem staříkovi ruku a poděkoval. Ostatní udělali totéž.
Do chodby vlétl proud vzduchu otevřenými vstupními dveřmi. Radu o výskoku jsem si pamatoval, ale výsadek jsem raději provedl, až když vlak skoro zastavil. Ťava jako poslední vystoupivší chytře za sebou zavřel dveře. Ocitli jsme se v jakési uličce tvořené osobním vagonem a vedle stojícím vagonem nákladním.
S kýblem v ruce jsem mávnul na ostaní.
"Musíme kousek dopředu, ať nejsme hned vidět!"
Stačilo jen deset metrů a bylo jasno. Vedle stojící vagóny měli takovou přechodovou lávku, takže jsem se svižně přes schůdky vyškrábal nahoru a na druhé straně seskočil. Vedle na kolejích stáli opět stejné vagony hnědé barvy. Ostatní mně následovali. Oči mi přejížděli přes další koleje k jakýmsi budovám.
"Co dál?" zeptal se Hezi
Víte, já hodně dám na takový ty impulzy od někudy zhůry. Za zády se nám ozval zvuk ocelového cuknutí rozjezdu nákladního vlaku.
"Honem nahoru! Na tu lávku!" křiknul jsem na ostatní a jako první jsem po schůdkách nastoupil.
Vlak se rozjížděl velmi pomalu, takže nebylo třeba jančit. Všichni jsme se usadili na podlahu lávky, opřeni zády o teplou plechovou stěnu vagónu. Já poprvé využil výhodu mého zavazadla a seděl na kýblu. Tímto, jsem alespoň v sedě, jednou vypadal stejně vysoký, jako Ťava. Rukama jsme se přidržovali zábradlíčka před námi.
"Ty vole, to je prdel" křiknul Hezi.
Kryti vedle stojící soupravou jsme pomalu vyjížděli ze stanice. Ať se tam dělo cokoliv, nás už se to netýkalo. Bravurně jsem vyřešil nastalou ošemetnou situaci. Jo, já budu skvělej kapitán. Můj samolibej vítěznej úsměv na tváři, poněkud zkazil Ťava svou připomínkou.
"Ty Frenku, všimnul sis, že jedeme zpátky?"
Ne, kurva nevšim. Tohle mi trochu uniklo. Jenže kapitán si ví rady za každých okolností. Musí hbitě reagovat na vše. A já jsem se určitě pro tuto vedoucí úlohu narodil.
"Jasně. Drobounký detailíček. Jak vlak někde zastaví, vystupujeme!"
Všichni jsme si vychutnávali tenhle nový způsob cestování. Vlak nejel nijak závratnou rychlostí, takže lehký proud vzduchu nás příjemně ochlazoval. Naše pohledy patřili okolní krajině, nebo ubíhajícím pražcům, které se vynořovali mezi nárazníky.
"To si zaslouží oslavit" prohlásil Hezi a vyndal z kapsy ubaleného jointa. Všichni jsme potáhli. Svět je prostě krásnej.
"Těmhle vagonům se říká wapky. Vozí se v nich uhlí." Přehlušil Ťava svým silným hlasem monotoní zvuk, ozývající se při přejezdu spojů kolejnic. Startující smích vyrazil z našich hrdel v plné síle. Skvělej Heziho model nebyla žádná hašlerka.
I přesto mně napadla myšlenka k opatrnosti. Kapitán zodpovídá za svoje lidi a vzpomínka na Heziho jedno období budilo obavu.

8. Vosum

29. července 2018 v 22:22
Hezi svým ajfounem pořídil selfíčko a hned to dal na fejzbůk.
Já odeslal esemesky všem kámošům, co nedorazili se zprávou, že jsme na cestě a že počkáme do dvanácti hodin na hlavním nádraží u stánku s občerstvením na druhém nástupišti.
"Dobrý den, přistoupili prosím?" ozval se tenký dívčí hlas mladé, hezké průvodčí.
Pohledem na tři kluky s lahvovým pivem v rukách trochu znejistěla, ale abych ji vyvedl z rozpaků povídám "jistě, promiňte slečno, hned to bude."
"Fffrenku kklídek." vložil se do mé aktivity Hezi, který okamžitě nasadil svůdný pohled doplněný lehkým speciálně nacvičeným úsměvem.
Pak už jsme s Ťavou jen pozorovali jakousi pantomimu a šepot zanikající v šumu jízdy soupravy, vše určeno výhradně mladé zaměstnankyni Českých drah. Svou novou oběť doprovodil Hezi ke vstupním dveřím vagonu jakmile začala souprava zpomalovat, kvůli další zastávce.
"Ty vole to jsme si nemuseli kupovat jízdenku" přivítal jsem ho po návratu na své místo.
"To je fakt" přisvědčil Ťava.
"Nno tatak nebbudem. Mamamarkéta se mmenuje. Jeje jí dvacet. Číslo mmám."
"A chlap?" ozval se Ťava.
"Co to sem pleteš" povídám.
"No co když bude průvodčí chlap a my nebudeme mít jízdenku?"
"Jo, no jó."
"Hehele vvětšinou jsou ttto žeženský. Ttak řeřeknem že jsme nestihli kkoupit a zzaplatíme ve vlaku."
A bylo to vyřešený. Ono se to vždycky nějak udělá, jenom člověk holt nesmí plašit.
"Hele kluci" pustil jsem se trochu nesměle na tenkej led "kam vlastně jedeme. Já si kurva nemůžu vůbec vzpomenout, na čem jsme se včera dohodli. Napadá mě Lipno, ale nejsem si jistej."
Ťava zavrtěl nesouhlasně holou hlavou.
"Tatataky myslím, žeže to bylo něco jjinýho" přidal Hezi.
"No jo, tak kam ale pojedeme?" povídám. Napadla mně fotřínkova rada, když si nemůžeš na něco vzpomenout, vrať se na to místo, kde si na to myslel a vzpomeneš si. V tuto chvíli rada zcela na hovno.
Hezi vytáhnul mobil a začal projíždět internet.
"Hhhracholusky, Babababylon" pohledl na nás, pochopil, že to nebude tak snadné a raději pokračoval "Sskalka, Lipno teda ne, Orlík, co Slapy?"
Já, ani Ťava jsme si nebyli jistý. Za to jsme zavětřili, že asi zbytkový alkohol a dvě vypitý piva začali působit. Hezi najednou mluvil zcela plynule.
"Vranov, Máchovo jezero. Ty vole, nebyl to ten Mácháč?"
Ťava rezolutně zavrtěl hlavou, tak jsem se bez rozmyšlení přidal.
"Mně se teda ten Mácháč fakt pozdává, ale když myslíte. Nebo to možná bylo na es. Písmeno es tam nějak bylo."
"Podle mě" zamudroval jsem "to byl nějakej kemp. Ale vždyť je to jedno kam pojedeme, ne?"
"Tak co navrhuješ" zeptal se Hezi.
"No, tak můžem konstatovat, že v tom máme bordel, ale je nám to jedno. Tak za prvý, chtělo by to nějakej řád, neřád. Taková demokracie napůl s diktaturou."
"Na tom něco je. Jak to myslíš konkrétně?"
Věděl jsem, co chci říct, ale ty správný slova se hledali blbě.
"Takovej demokraticky zvolenej vůdce, s jasně daným rozhodovacím právem. Jeden z nás bude o všem rozhodovat, o všechno se starat a zbytek výpravy musí poslouchat. Každý ráno třeba v šest hodin tahle funkce přechází na dalšího v pořadí. Pěkně se vystřídáme."
"No jo to zní dobře" Hezi se podrbal na bradě "ale co když zbalím nějakou buchtu, bude šance sexovat a tenhle vedoucí mi to jako bude moct zakázat?"
"No proč ne? Bude to prdel a ty mu to pak nějak můžeš vrátit, až budeš velet."
"Jo a ještě druhá věc. Jak si budeme pamatovat, když se zmastíme, kdo byl vedoucí? Dyť jsme doteď nepřišli na to, kam máme ject."
Ťava jako silně přerostlej páťák zvedl ruku.
"Něco mně napadlo."
"Tak povídej drobku" vyzval ho Hezi.
"Bude to kapitán! Ve sportovních potřebách v Tesku u nádraží koupíme kapitánskou pásku, co mají fotbalisti. Kapitán jí bude mít na ruce a tím si to budeme pamatovat."
"Ty vole, to je dobrý" povídám uznale "a aby to bylo fér, tak se na tu pásku složíme."
Ťava znova zvedl ruku.
"A ještě bych upřesnil to rozhodování. Kapitán rozhoduje o všem kromě jediného. Nesmí nikomu nařizovat, co se bude pít a v jakém množství. To je každýho věc."
"Souhlasím a tímto navrhuju, aby první kapitán si byl ty!"
I Hezi souhlasil. Jen trochu po svém. "Jo, je to fakt ženijálně vymyšlený."
"Tak" znova jsem si vzal slovo "s tím kam pojedeme, to můžeme udělat na náhodu. Třeba zapíchnem prst do mapy a co bude nejblíž, tam jedeme."
"Hm, tak nápad to je, ale co když bude okolo víc možností, nebo to bude nějaká prdel světa, kde u rybníku stanujou jenom rybáři?" podotkl Hezi.
Kouknul jsem na Ťavu. Velká ruka tentokrát nejevila náznak zvednutí.
"No dobrá. Můžeme oslovit někoho neznámého a co řekne, tam jedeme. Nikdo se pak nemá na co vymlouvat. Bude to totální dílo náhody."
"Jo, tak jo. Co kdybychom se zeptali třeba u pokladny, až budeme kupovat tu pásku?"
Heziho nápad se ujal a byl odsouhlasen všemi přítomnými.
Z vlaku jsme vystoupili s odhodláním a jasným cílem.
Za další půlhodinu byla slavnostně navléknuta žlutá páska s černým písmenem C našemu dnešnímu historicky prvnímu kapitánovi na ruku. Jen malý problémek. Přes Ťavovo biceps nešlo pásku natáhnout, proto bylo zcela vyjímečně povoleno, že postačí tento symbol moci umístit na zápěstí levé ruky.
Dotaz na cíl naší cesty byl pro samou radost samozřejmě opomenut. Vzpomněl si až Hezi u východu z Tesca, kde reagoval na obrovskou reklamu cestovní kanceláře "kam v létě na dovolenou?"
Poslušně jsme se vrátili a já dostal za úkol vznést dotaz na mladého brýlatého prodavače sedícího za kasou, který nám markoval pásku.
"Promiň, potřebovali bychom ještě poradit."
Ten kluk byl v pohodě a ochotně zvedl hlavu a projevil zájem mně vyslechnout. Nebo to bral jako povinnost při pohledu na vedle mne stojícího Ťavu.
"Ještě takovej dotaz, kdyby si třeba měl někomu poradit, nebo doporučit, kam se ject vykoupat, pod stan, tady v čechách, co by to bylo?"
"Štilec" vystřelil bez váhání "jezdíme tam s partou. Bezva hospůdky v okolí, pěkný holky a kousek Budějovice."
Poděkoval jsem za názor a vypadli jsme před Tesco.
"Ty vole, to jsem v životě neslyšel" povídám ostatním "třeba ten týpek bere drogy a je mimo."
Hezi už sjížděl internet a podával zprávu. Bylo jasný, že jemu v hlavě utkvěla jen zmínka o hezkých holkách.
"Je to pravda. Štilec, rybník, camp, občerstvení minidžolf. Je u Českých Budějovic, železniční stanice Kamenný Újezd. Já to teda taky nikdy neslyšel, ale jedno je pravda. Jijijižní Čečechy jsou krákrásný."
Zjevný impuls k doplnění tekutin nešlo podceňovat. Hned ve stánku, byl to vlastně jakýsi karavan s občerstvením stojící před Teskem, jsme si nechali natočit pivo.
Nikdo by netipoval, že v takový nevábný budce umí natočit tak skvělý pivo. No jo, Plzeň je Plzeň.
"Hele Ťavo, co s tím? Zeptáme se někde jinde?" zkusil jsem nahodit možné řešení.
"Dohoda byla jasná. Jedeme na Štilec!"

Sedmička

22. července 2018 v 21:50
S kýblem od hořčice v ruce a spacákem zavěšeným přes rameno jsem dorazil v půl devátý na nádraží. Fakt jsem se těšil na tu tlupu, co vyrazí za dobrodružstvím.
Vestibul i perón zel prázdnotou. Nikde nikdo.
Trochu zmateně jsem pohlédl na velký hodiny zavěšený pod střechou nástupiště. Znáte to, jak někdy zblbnete a přijdete třeba do práce o hodinu dřív, ale teď opravdu bylo půl devátý.
Na velké nástěnné tabuli jsem zkontroloval odjezdy vlaků. Jede nám to až za hodinu tak máme času haba děj.
Nejlepší bude, když zaujmu stanoviště před nádražím, a budu pozorovat, jak začnou přicházet ostatní. Ty budou zírat, že já, kterej chodí vždycky poslední, už jsem tady.
Prvních dvacet minut jediné vzrůšo se odehrávalo naproti u samoobsluhy, kde několik většinou důchodkyň hlasitě nadávalo, že ještě nedovezli chleba.
Těsně před devátou se konečně objevila první známá postava.
"Ťava", vydechl jsem s opravdovým nadšením.
Jak by také ne. Když stojí tenhle kluk vedle vás, připadáte si sice trochu blbě, zato v absolutním bezpečí.
Dva metry deset centimetrů, holá hlava, schází mu krk a prostě všechno je na něm nafouklý. On se už tak nějak velkej musel narodit. Je to takovej kříženec ruskýho dřevorubce, Arnolda Schwarzeneggera a buldozeru. Tohohle kluka kdybyste postavili na koleje proti rozjetýmu vlaku, budou Český dráhy sčítat velký škody, pokud teda včas strojvedoucí nezastaví.
Blbý je, když někde sedíme svlečený jen do půl těla. Naše pivní pupíčky, někdo teda má i náznak buchtiček, vypadají divně vedle těla, co evidentně sežralo celej radiátor.
Ťava miluje posilovnu a všechno co je posilování byť vzdáleně podobné. Něco zvednout, to je jeho koníček.
Zásadně odmítá se účastnit nějakých silových nebo kulturistických soutěží. Jednou když jsme kecali a to je vždycky velká událost mi řekl, že přeci nemá cenu, aby někam jel, když ví, že vyhraje. To budˇ nemá cenu vstát z postele, nebo je lepší si jít zacvičit, případně rovnou sednout na "Základnu".
Také mi prozradil, že absolutně odmítá anabolika, stereoidy a další umělé sračky podporující svalový růst. Ale bez toho to prý dneska nejde, pokud nejste nadprůměrně inteligentní, což on je. Hlavně to ale musí být přírodní produkty, neboť ty mají prej v sobě sílu vesmíru. Údajně vymyslel a požívá speciální stravu, jejíž základní ingredience jsou droždí, česnek a pivo. Vycházel z jasné a prokazatelné reakce. Když kyne chleba, proč by nemohlo kynout svalstvo? Důležité je dodržovat poměr a určitý druhy zmíněných výrobků. A pak už to do sebe jen házet lopatou.
Když si vemu, že Ťava zmáčkne dvacet piv bez mrknutí, nechci vědět, co sežere droždí a česneku!
Jednou jsem o těchhle informacích přemýšlel. Tak kdo by nechtěl mít pořádný bicáky, že jo?
No, nejenom přemýšlel.
K snídani jsem snědl třicet deka droždí, paličku česneku a zapil to plzeňskou dvanáctkou. Bylo hrozný, to do sebe dostat. Pak jsem udělal deset dřepů a dvacet kliků. Spíš dest kliků. Jako že už posiluju.
Následovalo něco strašnýho. Bolest břicha bylo to nejmenší. Když se mi večer ulevilo, ztratil jsem na váze neustálým pobytem na záchodě, pět kilo. S pusy mi lezl strašnej smrad od droždí a česneku a pořád jsem krkal. Další tři dny mně trápili hrozný větry. Ty zvuky, to bylo, jak když se vám roztrhnou celý záda.
Jelikož se bojím vedlejších účinků kdejakých steroidů a hlavně jsem línej, boj o hezké tělo prostě vzdávám.
Musím se vrátit k tomu "jednou když jsme kecali".
Ťava totiž většinou moc nemluví.
Jen tak se usmívá, je absolutně v klidu a pohodě. V duchu prostě pořád cvičí a snad proto se stává, že občas některý věci nepochopí.
V té naší partě, jako všude se tak různě hecujem a občas někdo vymyslí fakt krávovinu. Pak se čeká, kdo se chytne. Ten je pak za vošoucha a ostatní z toho maj náramnou srandu.
Tak třeba jednou Meloun asi po vypitých patnácti pivech povídá "hele zejtra budem chodit za čerty. Takže pořádný převleky a v pět odpoledne sraz tady."
Každej pochopí, že je to kravina, když je 8. května.
Ne každej.
Jelikož druhý den byla sobota, seděli jsme takřka v plný sestavě na "Základně" už od čtyř hodin. Přesně v pět rozrazil dveře do hospody obrovskej čert. Ťava. Obličej a celou hlavu měl černou od uhlí, navíc vyzdobenou papírovými červenými rohy přichycené gumičkou. Na sobě černošedivý kožich, na nohou černé filcáky také omotané jakousi černou kožešinou. Křížem přes ramena a kolem pasu měl omotaný řetěz s obrovskými oky. Tipuju, že ten ocelovej doplněk vážil tak metrák. Aby to bylo dokonalé, v jedný ruce držel starý jutový pytel od brambor a v druhý vidle.
Celá hospoda zůstala na pár vteřin jako opařená.
Pak všichni propadli v šílenej smích. Někteří jedinci tloukli hlavou o stůl a mnozí a to včetně sedmdesátiletých štamgastů padli na podlahu a drželi se za břicha. Hospodskej Berka zíral tak, že zapomněl zavřít kohout pípy od právě čepovaného piva.
Bejt to někdo jinej s takovouhle postavou, vymlátil by celou hospodu, ale Ťava v naprostém klidu přešel lokál až ke stolu, kde s grácií francouzského krále opřel vidle o stěnu a usedl na svoje obvyklé místo.
Když se vše uklidnilo, hospodskej utřel vyteklé pivo na pultě, podlaze a přinesl půlitr čerstvého pěnivého moku Ťavovi.
"To je na účet podniku. Takovejdle rámus tu nebyl, ani když jsme vyhráli Nagáno" dodal hospodskej.
Všichni jsme na toho pekelníka zírali. Ten, na dva loky vyprázdnil sklenici, utřel si pěnu stékající po černé bradě a v klidu prohlásil "jste čuráci."
Zbytek večera jako obvykle nepromluvil.
Vzpomínám si, jak mně tenkrát napadlo, že bych ho nechtěl potkat v noci, když se potácivou chůzí vracel domů s pytlem a vidlema v ruce.
Onehdá zas někdo plácnul "hele pánové ráno jdeme dělat dříví na kouzelku. Takže vemte nějakej vercajk a v devět sraz tady!"
Kouzelná bába je po našem pálení čarodějnice. Jasná hovadina když každej přece ví, že kouzelka je poslední dubnovej den a toho večera se ke konci chýlilo dvacátý sedmý září. Nebyl jsem tenkrát zas tak namol, tak si povídám, že musím vidět, jestli se někdo chytne. Ve tři čtvrtě na devět jsem postával jak největší alkoholik z okolí před zavřenou hospodou. Kdo myslíte, že přišel?
Přesně v devět, v nažehlenejch montérkách a motorovou pilou v ruce dorazil Ťava. Natěšenej a s úsměvem na tváři z toho, jak bude řezat stromy a nosit těžký kmeny.
Fakt mi to tenkrát bylo blbý. Dyť je Ťava kámoš ne? Nikomu jsem to tenkrát neřek, tak ne že to u nás vykecáte. Ťavovi jsem oznámil, že jsem všechny obvolal, kde jako jsou, ale po včerejšku nikdo není v práce schopném stavu. Takže na to kašlem. Uděláme kouzelku až na jaře.
Ťava kývnutím hlavy souhlasil a dodal "jsou to čuráci, já navostřil řetěz."
Tak pro představu kdo je Ťava to snad stačí.
"Zdar chlape" pozdravil jsem "tak konečně se to začíná scházet."
"Hm" odpověděl Ťava a shodil ze zad tmavě zelený baťoh, co podle vzhledu možná nosil král Šumavy.
Za almarou svalstva jsem zahlédl další postavu.
Po chvilce se dala osoba identifikovat.
Černé vlasy alá Ronaldo a chůze bohéma patřili klukovi s přezdívkou "Hezi".
Přezdívka to byla trefná.
Dvacet dva let, 180 centimetrů, sportovní postava. Obličej, který většinou na vás vykoukne z obálky nějakého módního časopisu, bezchybný bílí chrup. Nosí zásadně značkové věci od bot, přes ponožky, slipy, no prostě všechno. Zápěstí mu zdobí hodinky Omega a v levém uchu má diamantovou náušnici.
Hezy nepochází ze žádný zazobaný rodiny, spíš naopak. Střední školu nedodělal a maká jako obsluha v jednom relaxačním centru. Má ale štěstí.
Víte, každej se narodíme jinak a nemá cenu si na nic stěžovat, jenže tady to bůh prostě posral.
Tak jo, dám někomu o něco víc, ale o tolik?
Hezi když vyhodí do vzduchu hovno, spadne zlatá cihla.
Koupí si los, je tam výhra. Vsadí sportku nebo tipne ve Fortuně, vždycky vyhraje. Hodí bůra do automatu, vypadne litr. Chodí do kasina a ještě se nestalo, že by nevyhrál.
Ale to co nás fakt sere, je jeho milostnej život. On se jenom blbě usměje na nějakou holku a má ji v posteli. To je každej tejden jiná.
Možná si bůh uvědomil, jak to přehnal s tím přídělem štěstí, tak to chtěl nějak kompenzovat.
Hezi koktá.
A fakt dost. Jenže a to snad je zas to štěstí, tenhle hendikep mizí po vypití přesně tří desetistupňových piv. To pak mluví zcela plynule. I když se mu později motá jazyk, ani nezakoktne.
Ještě je tu jedna věc.
Hezi je chytrej kluk, ale nikdo z nás nechápe jeho zálibu v používání cizích slov. Kdyby je alespoň správně vyslovoval, tak snad by se to dalo zkousnout, jenže on to vždycky blbec zmastí. Takže se jednou dozvíte, že si koupil novej dežodorant, což je normální deodorant. Pokud řídí, má totiž krásnýho čopra Harleye, kterej je podle něj Harej Dafson, objedná si juice. Tak u nás v hospodě už rovnou nalejou džus, ale jinde obsluhu vždycky těžce rozhodí. Takhle by se dalo pokračovat. My už to neřešíme, protože Hezi si nic nenechá vysvětlit. Pravdu, má vždycky on. Pokud vystřelí nějakou svou perlu, dáme si to nějak v hlavách dohromady, o čem vlastně mluví.
"Nanazzdárek pápánové, kde je zzbytek", pozdravil a podivil se Hezi.
Já i Ťava jsme kývli na pozdrav.
"Zatím jenom my. Kde máš batoh?" povídám.
"Tatatady" poklepal Hezi na spacák "eextra termoš do mmminus čtyřřřiceti, nic jijinýhoho nnetřeba. Toto jje coo?" Ukázal na můj kýbl.
Poctivě jsem vše vysvětlil, zároveň nabídnul možnost využití i pro ostatní a sklidil slova uznání. I od Ťavy.
"Hele máme půl hodiny, tak než přijdou ostatní, skočíme si koupit něco k jídlu ne?" navrhnul jsem.
Za deset minut bylo nakoupeno. Já si koupil konzervu lečo s klobásou, Ťava jednu paštiku Májku a Hezi jak jinak výběrovou konzervu šunky s názvem Prague Ham, kterou se chvilku zdráhala prodavačka vyndat z dárkového koše. Jo a každej dvě piva.
"Ty vole, jede to za patnáct minut a nikdo další nedorazil."
"Mmně to je uu ppprdele. Popojedu kklidně sssám!" rezolutně prohlásil Hezi.
"Co ty na to?" obrátil jsem se na Ťavu.
"Jsou to čuráci! Jedu taky."
Podrbal jsem se na hlavě. Je fakt, že jestli někdo zaspal tak může rychle přiject do Plzně autem a tam nás dožene. S touhle možností jsem seznámil ostatní. Následně jsme koupili jízdenky do krajského města.
"Tak jo pánové" povídám na nástupišti "výběr toho nejlepšího vyráží na velkou výpravu. Nejsme žádný přizdisráči. Co jsme večer řekli, prostě platí. Navrhuju nechat to osudu a připít na zdar našeho výletu."
Otevřeli jsme si každej pivo a než přijel vlak s chutí a nadšením vyprázdnili první kousek.
Moderní kolejová souprava vyrazila s natěšenými cestovateli přesně na čas.
Všichni jsme se usmívali a otevřeli další pivo.

VI.

15. července 2018 v 22:35

Já nikdy nebyl na žádný psí narozeninový oslavě.
Co si vzít na sebe, abych oslavence neurazil? Jak se tam mám chovat? Je nějakej přípitek? Pouští se tam muzika a tancuje se tam?
Snad jenom s dárkem jsem si byl celkem jistý. Kvůli Petrovi, neboť tak nějak tuším a doufám v další možnou spolupráci. Taková investice je v byznysu důležitá. Nechal jsem vyrobit třípatrovej dort z krvavé tlačenky. Jestli tam bude mít čoklík kámoše svý rasy, to je asi jistý, každýmu se ukrojí kousek. Připadalo mi to originální a mohl bych tím i slušně zapůsobit na Petrovo ženu, kterou neznám. Víme přece podle statistik, kdo doma většinou třímá otěže vlády.
Navrch jsem se rozhodl přidat oslavenci žlutou gumovou pískací kachničku. Pejskové si přece hrajou s takovýma hračkama a bude to dárek, o který se nebude muset rozdělit. Rozpočet mi to nenavýší, neboť gumovou kachničku jsem dostal u jednoho mobilního operátora při dobití kreditu. Tenkrát jsem nejprve prodavačce řekl, že ji nechci, ale rychle jsem se opravil. Myšlenka, jak nebudu při koupání ve vaně sám, byla lákavá. Jako dítě jsem byl kvůli absenci vany ve starém bytě o tyto rozmary ošizen, tak se to snažím všechno dohnat. Přeci se říká, že každej chlap má duši dítěte, ne?
Po kačence se mi stýskat nebude. Mám ještě modrýho delfínka.
Ještě lepší než kačenka i delfínek je ve vaně Tereza. Je jí osmnáct a bydlí kousek od nás. Je to super vyvinutá kočka s vysokým IQ. Nechápu, jak na to přišla, ale ví, jak nám blbne teplá voda, tak když je příznivá konstalace hvězd a její rodiče jsou v práci, pošle mi esemesku a nabídne mi možnost se opláchnout u nich. Tereza ve vaně zabere víc místa než kachnička i delfínek dohromady, ale vždycky to rád vydržím. Je zajímavé, že si jsou podobní. Tereza má ve spodní části taky dírku, ale při zmačknutí vydává úplně jiný zvuky než gumová zvířátka. K Tereze občas zajdu, i když se koupat nechci.
Na oslavu jsem se vydal přesně podle instrukcí. Vše mělo vypuknout ve tři hodiny. Ten den bylo hrozný počasí. Zima, deštivo, bláto, prostě jak říkáme my odborníci sračkočasí.
S dortem, který bylo potřeba nejprve opatrně uložit do hliníkové lodny, ano té, co slouží i pro jiné účely pod mým kanapem, vyrazil jsem naši starou oktávkou směr Praha. Jel jsem opatrně. Nejen kvůli počasí, ale i kvůli dortu v kufru a kačence na sedadle spolujezdce. Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli se jí nedělá v autě zle.
Navigace v telefonu mně po hodině a půl dovedla na určené místo. Ocitl jsem se před kovaným plotem, za kterým stál obrovský třípatrový dům. Snad nějaký penzion napadlo mne. Jo, to je docela chytrý pořádat tady oslavu. Proč si dělat bordel doma. Že jsem správně bylo jasné kvůli opodál stojícímu Range Roveru. Proč nikde není cedule s nápisem penzion, nebo ubytování, jsem pochopil při pohledu na umělecky vyvedenou cedulku se jménem pod zvonkem u vrátek.
No jo, to je tak, když neumíte odhadnout, kolik bude potřeba materiálu. Pak to nechcete vyhodit a takhle to dopadne.
Po zazvonění se z vedlejšího reproduktoru ozval Petrův hlas. Měl jsem jít dovnitř. Prej, jako doma.
Z kufru auta jsem vyndal lodnu s dortem na jehož vršek jsem posadil žlutou kachničku.
Teď to bylo trochu složitější.
Položit lodnu, otevřít vrátka, uchopit lodnu, popojít, položit lodnu, zavřít vrátka, uchopit lodnu.
Zamířil jsem po štěrkovém chodníčku ke vchodu, jehož stříšku, podpírali místo sloupů dvě sochy nahých dívek. Nejsem žádný znalec uměleckých předmětů, ale ty sochy mne fascinovali. Zaregistroval jsem rozlehlé jezírko po své pravici. Bylo potřeba se soustředit na lodnu s dárkem a na velký prsa těch dvou kamenejch krásek. V té chvíli jsem pochopil, proč lidé navštěvují muzea, galerie a proč utrácí horentní sumy peněz, aby mohli něco tak krásného vlastnit. Umění je opojné a i mne zcela pohltilo. Ne v pravou chvíli.
S prodlevou jsem zaregistroval, jak mezi prsatými kráskami vybíhají dva hnědozrzaví mutanti. Za další vteřinu, možná dříve jsem ucítil náraz náklaďáku s vocasem. Asi nejprve padla na zem lodna s dortem pro oslavence, potom já. Pud sebezáchovy mi zavelel zvednout se a bez ohledu na nepřízeň počasí přeskočit plot a utíkat domů. Mutanti mi ale nedali šanci.
Jakmile jsem se přizvedl, za mohutného vytí mi obrovská tlapa přejela po obličeji a následoval další prudký náraz, který mne poslal do chladných vod jezírka. Po vynoření jsem cítil, jak mi krev zalévá pravé oko. Byla mi strašná zima, zároveň jsem však chápal, že zde jsem v bezpečí. Levým okem jsem pozoroval bleskurychlou likvidaci tlačenkového dortu. Tak a dárek pro pejska je v prdeli. Zbyla jen kačenka, kterou jsem zdravým okem zahlédl plavat vedle mne.
"No fuj" ozval se Petr. Přišel mně přivítat. "To se dělá? To jsou ale ošklivý pejskové."
Pejskové?
Copak tomuhle někdo může říkat pejskové? Ještě ve vodě mě napadlo, pokud tohle jsou Ti pejskové, jestli nebylo něco špatnýho v tom pštrosím mase.
Po zahnání nestvůr, které obývali jedno křídlo dolního patra domu jsem požádal Petra, aby přísahal, že jsou zavřený. Až potom se ve mně opět probudil hrdina schopný vylézt z vody.
Petrovo žena, se jmenovala Jana.
Moc milá paní se potom další dvě hodiny omlouvala. Krvavý šrám od drápů táhnoucí se přes oko otřela dezinfekcí a zasypala framykoinovým pudrem. Oko bylo v pořádku. Ona ani Petr nechápali zkrat svých pejsků. Já ano.
Ten dort z krvavé tlačenky, museli ty nestvůry cítit, už když jsem byl před Prahou.
Paní Jana mi oblečení vyprala a než se dalo vyndat ze sušičky, seděl jsem v Petrovo županu u stolu a ládoval se chlebíčky s uherákem.
Oslava byla kvůli nepříznivému počasí zrušená. Pozvaní hosté odmítli riskovat případné nachlazení svých čtyřnohých miláčků.
Nabídnutý nocleh jsem odmítl. Při pomyšlení strávit noc pod jednou střechou s pejsky, nepřipadalo v úvahu. Pokud na mně ulpěl pach dortu, projdou ty hovada zdí. Počítám, že dneska je po smrti i gumová kachnička.
Slušně jsem se rozloučil a paní Janě poděkoval za výslužku. Zabalila mi na cestu pár dobrot.
S Petrem jsme se dohodli, kdyby něco, zavolá.
U vrátek mi pak ještě jednou poděkoval a kdybych se neurazil, tak má pro mě malej dárek.
Bílou papírovou krabičku jsem z boku otevřel až doma. Vyklouzlo na mně hnědé kožené pouzdro, příliš těžké na to, aby bylo prázdné.
Do teď jedinej člověk, kdo mi dal nějakej dárek, byl fotřík.
Rozepnul jsem pouzdro a vyndal vystřelovací nůž. Nádherné světlé dřevo s léty na rukojeti. Stiskl jsem tlačítko a z boku vystřelila stříbrná ostrá čepel. Nechci se přiznat, ale možná jedno, nebo obě oči mi zalili slzy. Nádhernej dárek.
Petra mám rád.

Kam dál