II.

17. června 2018 v 20:53
Já už od malička věděl, čím chci být, použiju li slova z jedné dementní reklamy.
Ničím. Bylo mi to fuk. Tak nějak samo jsem šel na strojárnu do Plzně. To fotřík hodnotil kladně, protože jak je známo v Plzni po střední škole, je to už jen kousek k titulu. Fotřík se zmínil, že teda jen a pouze teoreticky bych mohl být právník, možná i bez tý střední školy. Ale to jen v nejhorším případě.
Byl jsem rád, že jsem doklepal školu, složil maturitu a místo dalšího blbnutí s učivem zapadl do víru života a "Základny".
Teď se lopotím jako skladník u jedný helmutovský firmy. Pořád tam něco přijíždí v krabicích na paletách. Ty krabice se u nás přendají do větších krabic, složí se na větší palety a zase to někam odjíždí. Nikdo to nechápe, ale všichni se tváři strašně důležitě a jsou spokojeni. Fotříkovi jsem tuhle životní etapu vysvětlil svým zájmem o logistické procesy v podání nadnárodních koncernů a pro svůj další kariérní růst zcela nezbytnou, což ho uklidnilo. Práce brnkačka a když je nějakej přesčas, tak i slušný kačky.
Jo Frenk. Je skvělej. A hustej.
"Tak kampak dneska, fejzbůkáři" zeptal se mě otec svým obvyklým debilním tónem v domnění, jak je neskutečně vtipnej.
Tohle ho drželo už skoro rok, od doby kdy se rozhodl pořídit si profil na facebooku.
Jelikož byl pouze klasickým uživatelem počítače a na netu zásadně sjížděl jenom stránky sportu a porna, v čemž byl ale hodně dobrej, další kroky jako například objednávky přes internet, stažení programů, nebo nějaká registrace byla pro něj španělská vesnice.
Ano, je pravdou, že to vždy zkusil, ale po několika vteřinách se mu z hrdla vydrali nepublikovatelné výrazy umocněné hlasem vedeným jakoby přes nejkvalitnější zesilovač na světě a to ještě podpořené rytmickým nadzvedáváním ze židle a boucháním pěstí na stůl vedle klávesnice. V tu chvíli byli všichni lidé, živočichové a umělá inteligence ty největší pohlavní orgány, které byly odesíláni do anální a dalších otvorů a všechno na celičkém světě stálo v tom lepším případě za hovno.
Takže jako vždy jsem byl pověřen zhostit se tohoto vyjímečného úkolu pro blaho lidstva já. Samozřejmě jsem tenkrát projevil svou obvyklou nenadálou zaneprázdněnost, ale slíbené dvě stovky a psí oči mého fotřínka lačnícího po víru sociální sítě jako mávnutím čarovného proutku přeci jen našli mezerku v mém prázdném programu.
Zapnul jsem svůj nadupaný bazarový noťas značky Ipong, což podle tehdy očividně zkouřeného prodavače s vlasy sčesanými na Elvise měla být dravě nastupující firma, která bude v následujících letech těžce zatápět nakousnutému jablku, neboť používá komponenty výhradně určené pro zbrojní průmysl.
Nejsem přeci debil, navíc se považuju na místní poměry našeho městečka za počítačově nadprůměrného jedince a díky televizní reklamně zeleného skřeta, jsem měl zcela jinou představu. Bylo mi trapné snažícího se prodavače hned odmítnout. Výčet předností, záplava technických údajů na sto procent nemajících nic společnýho s jakýmkoliv elektronickým zařízením a šest piv, které jsem si dal po obědě, mne však trochu nahlodali.
Znova mé oči sjeli z Elvisovy tváře na přístroj zlaté barvy ležící na pultě. Trochu mně vyděsila jeho velikost blížící se bedýnce na zeleninu, jaké vídáme v obchodech, ale horší bylo, když jsem se ono, pokusil nadzvednout. Dobrých dvacet kilo.
Na mou poznámku ohledně velikosti a váhy prodavač reagoval slovy "poctivej vojenskej výrobek s pořádnou baterkou co něco vydrží" a hbitě rozevřel přístroj a ukazoval na obrazovku. Je fakt, že obrazovka byla velká a dávala tušit své výhody při slábnoucím zraku jedince například z ozáření atomovým výbuchem.
Po spuštění se uprostřed matné obrazovky objevila ikona žhavení, jaká se objevuje vedle otáčkoměru v naší staré naftové oktávce před samotným startem a na jejíž význam vždy fotřík upozorňuje.
"Stejně jako u káry. Systém se nažhavuje pro potřeby plného výkonu" vysvětlil profesorsky Elvis a vyzval mně ke zkoušce.
Bylo to neuvěřitelný.
Předinstalovaný všemožný programy šlapaly jedna báseň, dotyková obrazovka reagovala bleskurychle, dvd mechanika, sloty pro deset druhů karet a další. Jen klávesnice měla i podle Elvise drobné mouchy. Místo normálních písmen obsahovala jednotlivá tlačítka čínské znaky.
Rychle jsem začal počítat plusy tohoto výrobku. První a jediné co mne napadlo, bylo, že pokud cena šrotu vzroste alespoň minimálně, tak i za dvacet let to neztratí na ceně.
Mínusů bylo tolik, že jsem netušil kde začít, ale všechno převálcovala přidaná hodnota přístroje v podobě 50% slevy, doživotní záruky, tří dvd Doly Buster a pěti gramů trávy speciálního modelu Kamikadze.
Domů jsem ono přivezl na vypůjčeném stavebním kolečku. Stolek v pokoji byl pro sichr vyztužen třetí nohou vyrobenou z trubky od lešení a až poté jsem noťas postavil na své místo.
Opatrně jsem nejprve odstranil nápis IPong, vyměnil tlačítka na klávesnici za normální, naštěstí ty původní vyskákali samy od sebe a celý stroj dostal přezdívku "Archa úmluvy."
Doly Buster dostal fotřík za půl roku k vánocům, jak už víte je s ní vlastně oddán a dělá mu radost dodnes. Teda jedno dvd jsem si nechal pro případ nouze. Kamikadze, to byl hustej výlet do jiný galaxie. Takže suma sumárum, skvělej kauf.
Jen občas při pohledu do reklamních letáků nebo regálů v obchodě s elektronikou zapochybuji, ale po chvilce zvítězí pocit vlastnictví neobyčejného, neokoukaného, a jestli je to vojenskej matroš, tak i top secret.
Teď zpátky k tomu památnému dni.
První problém nastal hned při vyplňování registračních údajů. Znova jsem vysvětlil princip sociální sítě, sdílení, prostě facebooku. Fotříkovi se nelíbilo někam strkat, kdy se narodil, kolik má dětí, kam chodil do školy a podobně.
"Ty to prostě nechápeš" pronesl jsem tak po hodině diskuze "to je prostě takovej tvůj elektronickej život, takže kdo tě zná, to stejně všechno ví. Potom sdílíš svoje fotky nebo videa s přáteli. Kde jsi byl, z dovolený, z práce a tak."
"Ale já nechci, aby se na mě díval někdo, kdo mě zná a ty co znám, mě nezajímají" odpověděl nasupeně.
"Jo takhle. Tak si vymysli, co chceš a já z tebe udělám třeba betmena."
Trvalo další hodinu, než jsem pochopil, že podle údajů na facebooku bydlím pod jednou střechou s Hugem Forstem, pětatřicetiletým vysokoškolákem, svobodným, bezdětným, sportovcem tělem i duší, numismatikem se silným sklonem k ochraně přírody.
Tušil jsem další problém při výběru profilové fotografie, ale v tom měl fotřík jasno. Trvalo jen chvilku, než jsme objevili tu správnou. Trochu oříznout, ztmavit a bylo to.
"Fakt to myslíš vážně?"
"Jo" odpověděl rezolutně.
Asi bych se mněl omluvit Alanu Delonovi, ale jsem jenom poslušný synáček.
V poslední fázi Hugo Forst požádal o přátelství Putina, Obamu, tři známé pornohvězdy a stal se fanouškem Sparty a rádia Impuls.

"Kam asi tady v prdelákově. Do hospody s klukama. Jako každej pátek" odpověděl jsem.
"Hele, vy jste hrozný přizdisráči! Pořád dřepíte v hospodě. Proč něco nevymyslíte? Třeba jeďte celá parta někam na dovolenou, nebo jen tak na čundr."
"Vždyť to znáš, každej se vymlouvá. Buď nemá čas, nebo peníze. Nebo naopak má rýmu, nebo problémy s holkou, když teda zrovna nějakou má."
"Na čundr se moc peněz nepotřebuje. Nějaká konzerva, nějaký pivo, deku na přikrytí. To my když byli mladý…"
"A jé" skočil jsem mu do řeči "je to tu zas. To vy když jste byly mladý. Neříkals taky, že pivo stálo 2,50 a cigára 4 koruny? Nebyl aids a netoulali se tu kdejaký příživníci z celý unie?"
"Myslel jsem to dobře. No, dělejte si, co chcete. Jste plnoletý."


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hrobárka Hrobárka | Web | 17. června 2018 v 21:35 | Reagovat

Ďalší článok nesklamal :) Skvelé

2 Rozárka Rozárka | 20. června 2018 v 14:17 | Reagovat

Výborné,moc se mi to líbí :-) Těším se na další pokračování......

3 Karel Karel | 9. července 2018 v 15:08 | Reagovat

Skvělé !!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama