III. neboli část třetí

24. června 2018 v 19:30
Nutno podotknout, že dnešním dnem mi začíná zasloužená čtrnáctidenní dovolená.
Do hospůdky jsem vyrazil pěkně na šestou. To podle mě není ani večer ani den. Takové pozdní odpoledne. Ani brzo ani pozdě. Jít na pátou, to bych si připadal jako hospodskej povaleč, co se okradl o svůj soukromý čas. Jít na sedmou, to bych na sto procent věděl, že nestihnu všechno, co bude v hospodě třeba. Pěkně na šestou.
Byl nádherný letní den. Slunce pořád stálo vysoko nad obzorem a dávalo tušit, jak bude oblažovat pozemské bytosti sálavým pocitem i po konci své dnešní nebeské pouti. Tělo mi zakrývalo bílé tričko s nápisem "I love Základna" hlásající okolí mou orientaci, béžové cargo kraťasi s bočními kapsami a na nohou sandály.
V žádném případě na boso. Zásadně nosím ponožky. Barevné a s velkýma puntíkama. Dneska jsem vzhledem k barvě kraťasů zvolil žluté, s černýma puntíkama. Ponožky do sandálů považuji za nezbytnost. Za prvé, chci nasrat ty rádoby módní chytráky, co tvrdí jaké je to faux pas, nebo tak něco. Za druhé, pokud máte kryté nohy, které jsou z podstaty gravitace nejblíže zemské kůře, nebudete je mít tolik zašpiněné, jako by jste šli naboso a s tím souvisí nepotřeba si je tak často mýt. Tím šetříte naší krásnou planetu, neboť neplýtváte vodou a nespotřebováváte mycí prostředek obsahující kdejakou chemickou sračku a nepodporujete nadnárodní vyděračské koncerny.
Za třetí a na tom trvám úplně nejvíc. Pokud má hospoda záchody jako naše základna, takzvanou chcací zeď, což je stěna obložená kachličkama u země ukončená žlábkem odvádějící moč kamsi, zbudovanou někdy v minulém století, jsou ponožky jediná šance jak nemít zacákané spodky nohou od vedle vás stojícího a potřebu vykonávajícího kolegy. Jasně, někdy by bylo potřeba mít podkolenky a i ty by nemuseli stačit. Svými složitými propočty jsem vydedukoval, že pokud budete měřit sto dvacet osm centimetrů a budete vykonávat potřebu vedle stojícího Čáry, který měří dvěstě jedna, budete neustále mrkat od toho, jak vám to bude cákat do očí.
Pro jistotu kdyby se ochladilo, si do ruky beru starou černou mikinu s kapucí.
"Zdáár" pozdravil jsem osazenstvo téměř třiceti lidí mačkající se u dvou dlouhých stolů pod dřevěnou pergolou, která byla součástí terasy hospůdky Základna.
V pátek je vždy docházka většinou stoprocentní a moje pravidlo chodit na šestou mě řadí mezi poslední příchozí.
Pak už nastává klasická hospodská zábava. Chytrý odborný diskuze, blbý kecy, partička čertových obrázků, kostky, popíjení piva a jiných tekutin různého zabarvení, ale vždy s vysokým obsahem alkoholu. Nějaké cigárko s tabákem, nebo s výpěstky domácí šlechtitelské stanice.
Představit detailně partu tolika lidí lze zkrátit.
Malý, velký, hubený, tlustý, hezký, ne zas až tak, pracovitý, s odporem k jakékoliv práci, plešatý, vlasatý, sportsmen, lempl, komouš, nácek, je mi všecko u prdele, čech, cikán, vietnamec. Jestli jsem něco vynechal, můžete si to doplnit, určitě to bude taky sedět.
Byla jen otázka času, než někdo vznese dotaz, co budeme dělat dneska večer, zítra, potažmo v neděli.
První klasický návrh z řad soukmenovců zněl nic. Budem sedět a chlastat. Je pravdou, že tenhle návrh jako vždy získal řadu příznivců.
Další byl vyrazit na zábavu nebo diskotéku v přilehlém okolí.
Nevím, co se mi stalo. Cucal jsem první pivo a fakt jsem ani nepotáhnul z kolující mařeny.
Postavil jsem se a samo z plic mi vyrazilo "co kdybychom jeli na dovolenou?"
Nastalé ticho muselo utvrdit štamgasty v lokále "Základny", že terasa je prázdná. Udivené výrazy a mírně pootevřené pusy dávali najevo nepochopení vyřčeného návrhu.
"Prostě jako jsme jezdili s rodičema na dovolenou", rychle jsem pokračoval "pojedeme celá parta, někam k rybníku, do kempu, nebo k moři. Prostě na takovej čundr spojenej se zábavou a třeba i nějakou kulturou. Bude prdel."
Ticho začaly prolamovat první věcné připomínky.
"Nemám prachy."
"Ty vole já nebudu spát někde na zemi."
"Já se bojím mravenců."
"Nebudu online."
Nechtěl jsem se jen tak vzdát.
"To jsou kecy" začali moje proargumenty. Když si vožralej spíš a je ti jedno kde. S prachama se vždycky nějak složíme. Na mravence vezmem repelent a signál je už dneska všude. Půlka z nás má dovolenou nebo prázdniny a zbytek si to může nějak zařídit. Hodí se třeba marod. Dyť můžeme vypadnout tak na tři, čtyři dni. Třeba. Poznat nový buchty."
Tyhle poznámky nezůstaly bez odezvy.
"K moři to je kravina. Drahá doprava a pak je tam drahej chlast" ozvalo se z chumlu.
"Dyť říkám, je to jedno kam. Nahoďte nějaký nápady."
Opět jsem se posadil. Rozproudila se živá debata, ze které vzešli jakési pilíře, případné výpravy.
Za prvé musí tam být ženský. Na věku ani vzhledu nezáleží, jen jich musí být hodně.
Za druhé musí to být někde, kde se dá koupat a levně jíst, pít a spát. Nějaký kemp.
Za třetí co se má stát ať se stane rychle. Bude se odjíždět zítra ráno.
Vášnivá debata přinesla několik míst v naší krásné vlasti, z nichž vzešly tři žhaví kandidáti. Další složitá eliminace odhalila vítěze.
Jedeme na Mácháč.
Byl jsem pyšnej na svůj návrh, někam vyrazit. Jasně budu muset poděkovat fotříkovi za námět, ale scénář už tvořili moji kumpáni. Nádhera, jak se všichni ponořili do nastávajícího dobrodružství. Nápady jak se všechno bude fotit, nahrávat, udělá se fejzbůková stránka, pořídíme videa, budeme psát kroniku, koupíme si třeba stejný klobouky, a další kraviny co budeme dělat, vyplnili zbytek večera.
Takže sraz byl ráno v osm hodin na nádraží. Naproti je hned samoobsluha, kde si koupíme něco na cestu. V devět jede vlak.
Docela pod parou jsem vyrazil v jednu hodinu domů. Na oslavu našeho odjezdu se to poměrně zvrhlo v šílenou pitku.
Doma jsem z posledních sil na mobilu nastavil buzení na sedmou hodinu. Budu mít fóra se připravit. Ulehl jsem na starém kanape v jednom z horních pokojů. Dělal jsem to tak vždy po příchodu z hospody, abych eliminoval případné znečištění svého hlavního vymazleného pokoje ve sklepním prostoru. Stává se mi, zejména když pivo proložím nějakou štamprlí tvrdého alkoholu, což se dnes nechtěně přihodilo, že se mi nejen začne točit hlava jakmile ulehnu, ale po chvilce se mi chce na záchod a já absolutně odmítám vstát.
Já vím, je to nechutné, ale souvisí to zřejmě s mou pomocí internetu diagnostikovanou poruchou uroflaxu, kříženou s tuhým spánkem, požitím a prostředím. Je možné, že tento stav vyvolávají látky obsažené v betonových zdech našeho domu, neboť jinde se do tohoto stavu nedostávám. Vzniká jakási chemicko psychologická termální reakce.
Jednou jsem se o tom zmínil opatrně fotříkovi a to ještě oklikou když jsem vznesl dotaz, proč máme dům celý z betonu.
Nedaleká dálnice a její stavba měla své neomezené limity. Fotříkovo známej tam jezdil s mixem. Prý to bylo období, kdy nestíhal kopat a stavět bednění, aby zajistil odběr látky určené na mostní konstrukce. Jen fakt, že celé auto plné betonu, ho vždycky stálo flašku rumu a pomyšlení, že dům odolá i případným náletům v něm probouzelo nadpozemskou sílu. Takže teď vím, co může způsobovat moje potíže a také že na dálnici mohlo stát o dva mosty víc, popřípadě by na můj účet mohlo Ředitelství silnic a dálnic přispívat za údržbu, když je to původně jejich materiál.
Hlavně, že to mám vychytaný. Starý kanape je speciálně upravený. Vyříznutá díra ve středu matrace a pod ní hliníková lodna na maso. Jelikož mi i v normálním stavu dělá dobře spát na břiše, všechno klape. Ráno stačí jenom lodnu vyprázdnit a ostříknout sprchou.
Jak říkám, je to jenom vyjímečně když zapomenu, že tvrdý nepiju.

Rukou jsem hmátnul po telefonu vydávajícím dokola se opakující zvuk píšťalky. Je to vážně debilní zvuk pro buzení. Rozlepil jsem oči a nasucho polknul. Trochu mně bolela hlava. Ztěžka jsem vstal.
Mněl jsem křídlo. Takhle pro sebe definuji stav, kdy si nepamatuji z prošlého večera úplně všechno. Je to podle našich oken, které tvoří dvě křídla. Pokud si nepamatuji nic, je to vokno. Pokud něco jo, mám křídlo.
Jo, jedeme na čundr. Když jsem nastavil budíka na sedmou, znamená to sraz v osm. Jo sraz je na nádraží. Radost z náhlého osvícení mně popohnala do koupelny. Rychlá studená sprcha byla balzámem pro zpocené tělo i hlavu, ve které trpasličí heavy metalová kapela rozjížděla svůj koncert. Za nástroje si všichni členové vybrali bubny.
Bohužel nebyl čas se nějak dlouze cachtat pod tekoucí vodou. Osušit a no ještě uklidit. Lodna pod kanapem samozřejmě nebyla prázdná.
K vypnutí heavymetalistú jsem použil v kuchyni dva brufeny, hltavě zapité studenou vodou. Na nějakou honosnou snídani nebyl čas. Ani chuť. Zakousnutý do starého chleba jsem na sebe hodil věci ze včerejška. Nemělo smysl se na chystanou výpravu oblékat do čistého.
Tak a co dál?
Než byla šance posunout myšlenkové pochody o milisekundu dále, objevil se ve dveřích fotřík.
Jeho lišácký usměv ve tváři vystřídalo překvapení ne li úlek.
"Co tady děláš synáčku? Jsi nemocnej?"
Chápal jsem ho velice dobře. Fotřík věděl, že pátky jsou pro mne náročná záležitost a sobotní den většinou vypadá úplně jinak.
V poledne se opatrně nahnu z kanape, nacvičeným pohybem hrábnu pro lodnu a umožním opuštění obsahu žaludku. Následně znova uléhám. Ve 14 hodin se z kanape sesouvám a po čtyřech dolezu na záchod, kde mé útroby opouštějí poslední žaludeční šťávy. Pokud mám dost sil, vracím se na kanape. Pokud ne zůstávám ležet u záchodové mísy. Je zajímavé, že se proberu přesně v 16 hodin a je mi skvěle. Následuje sprcha a jídlo, většinou "trenčianský párok se šošovicou" plus chléb, káva a je potřeba se pomalu začít chystat k odchodu na Základnu. Sobotní večery bejvaj taky hodně skvělácký.
Párkrát se mi stalo po probuzení u záchodové mísy, že jsem měl pod hlavou polštář a přes sebe deku. Jo fotřík, je skvělej.
"Odjíždíme na čundr" vypadlo ze mě.
"Nekecej" projevil fotřík nefalšované nadšení.
"No jo. Přemýšlím, co si mám vzít sebou. Spacák a nějakej batoh."
"Na batoh kašli. Pojď, helfnu ti" navrhnul.
Během deseti minut jsem byl zbalenej. Spacák mi fotřík umně převázal tažným lanem z auta a s neskonalým nadšením mi jej přehodil přes rameno. Místo batohu jsem dostal plechový kýbl s víkem, původně obsahující 10 litrů plnotučné hořčice.
"Hele ten kýbl to je hovadina, ne?"
Fotřík se nedal.
"Přemejšlej o jeho výhodách. Zavřeš víko a je vodotěsnej, Je pevnej, takže co je uvnitř se nerozbije a nezmačká. Když budeš potřebovat tak z něj máš stoličku nebo stolek. Co já vím dalšího. Je fakt hnusnej, takže ho nikdo nebude chtít ukrást."
Na fotříkovejch argumentech něco bylo.
"Hele co ty tady vlastně děláš?" zeptal jsem se.
"Já teď přišel domů."
"Teď?"
"Jasně" znova nahodil ten jeho lišáckej úsměv "byla fuštička."
"Tak se poděl vo zážitek."
"Ále, jak si tak při pivku mastíme pršíčko, začal starej Burda co má stavební firmu lamentovat, že potřebuje někde rychle ubytovat 20 kousků z Ukrajiny. Budou dělat fasádu na kostele. Maj to mít hotoví za čtrnáct dní, jenže sehnat někde nocleh teď o prázdninách je problém. Moc všechno narychlo, jestli prej vo něčem nevím. Dal by prej cokoliv. Potřebuje to od neděle, ještě líp od soboty."
"Doufám, že je nechceš nakvartýrovat k nám" leknul jsem se.
"Co jsem blázen? Ale tak nějak mi to sepnulo. Cokoliv bylo nejdřív sto padesát za hlavu a noc. Tak jsem mu vysvětlil, že by to řešení mělo, ale kvůli vysokým nárokům na rychlost by to muselo bejt dvěstěpadesát včetně spotřebovaný vody a elektriky."
"No a cos teda vymyslel?"
"Nejdřív jsem to znova propočítal. Dvacet lidí krát dvěstěpade je pět tisíc a včetně soboty to je patnáct dní krát pět tisíc. Povídám Burdovi, tak sedmdesát pět by to zpravilo, ale platba předem. Nebyl problém. Cinknul mladýmu, ten přivezl peníze a já musel do práce."
"Kde teda budou bydlet?"
"V tělocvičně u školy. Mám klíče, budeme tam opravovat palubovku. Zavolal jsem starostovi, kterej zrovna akorát včera odfrčel na čtrnáct dní na dovolenou do Tater. Politicky jsem nastínil vzniklou situaci a navrhnul chytit příležitost za pačesy. Nahlásil jsem deset lidí na deset dní po stovce. Neevidovanej sponzorskej dar ve výši deseti táců se na zemi neválí. Starosta to odkejval, peníze mám dát rovnou jemu a zbytek už jsem zařídil. Do tělocvičny jsem nanosil dvacet spartakiádních lehátek. Ty byly ve starým krytu civilní obrany co je u starý hasičárny. Chtěl jsem je hodit na multikáru, ale ten rámus, co by v noci dělala, mohl někoho zvídavého nakopnout. Nosil jsem je radši pěkně v teplejch po čtyrech, tak to byla docela fuška. Do šatny jsem vrazil pingpongovej stůl, co byl složenej v nářaďovně, židle jsem vzal ty čtyři plastový u nás v garáži. To budou mít jako jídelnu. Hajzli a sprchy jsou hned vedle. Starosta dostane desítku a já vyvařil pěta šedesát za noc."
"No seš frajer. Ty čtyři židle pro dvacet lidí ale není moc."
"Stačí. U zdi mají kdyžtak dvě lavičky."
"Hm to je fakt. Hele, co takhle ten tvůj vejvar upravit. Nejlépe hezky zakulatit. Sponzorskej dar pro mou výpravu" musel jsem to zkusit a využít fotříkova dobrého rozmaru. Z těchto jeho vítězných chvilek vždycky něco vypadlo.
"No tak jo. Ať zchudnu, když si to ty. A kam vlastně jedete?"
Tak teď mně zaskočil. No jo, kam vlastně jedeme. Kurva, to je to moje křídlo. Do nějakýho kempu. Kurva jak to bylo.
Fotřík vyndal ze zadní kapsy kalhot na kolenou prodřených texasek, jak obvykle říkával jeho oblíbených, co pamatujou devadesátá léta paklík peněz. Oddělil jednu bankovku a podával mi ji. Pětitisícovka.
"Lipno" vyhrknul jsem "pánbůh ti to zaplať, seňore."
Dalších pár minut jsem přemýšlel, co si sebou ještě vzít. Doklady, peníze bylo jasný. Bude dobrá nějaká bunda, na večer kdyby se ochladilo. Ve skříni mi visela taková tenká péřovka namodralé barvy, co měla zapínací náprsní kapsu, skvělou pro doklady. Dala se zmačkat do mrňavoučký kuličky. Kartáček na zuby, zbytek pasty a pro sichr toaletní papír. Vše jsem hodil do kýble a zvřel víko.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama