Tak jsem tady ( I.)

13. června 2018 v 20:51 | Frenk Budka
Prej se teďka kromě fejzbůkování taky jako bloguje, tak bych Vás teda informoval, co sem jako zač a co se u nás jako děje.

Jmenuju se František Budka.
Je mi dvacet dva let a myslím, že mám štěstí. Moje přezdívka je Frenk. Na rozdíl od mejch kámošů, s kterýma se pravidelně setkáváme v naší hospodě zvané "Základna" a holdujeme alkoholu, blbým kecům i omamným látkám, je to přezdívka na úrovni. Třeba Píčus, Homokláda, Mrskoš, Lenin a další, jsou na tom daleko hůř. Aspoň si to myslím. Frenk, je prostě skvělý. Dávno je pryč doba, kdy byla na základní škole dlouho oblíbená říkanka "Franta Budka sere zprudka." Jen chvilku, když jsem v šestnácti zapadl do naší bandy a jako elév neměl ty správné zkušenosti a trénink, občas někdo použil tuto říkanku s tím, že jedno slovíčko trochu pozměnil. Hádejte který. Teď, ale pochybuju, kolik kluků si vůbec vzpomene, jak se já i ostatní doopravdy jmenujeme. Jo Frenk, to je stejně dobrý.
Bydlím s tátou. Říkám mu fotřík. Fotr je sice víc kůl, ale já ho mám fakt rád, takže fotřík mi připadá takový láskyplný. Fotřík má trochu smůlu. Možná to je kvůli té jeho přezdívce. Říkají mu Francek, což mi připadá těžce uhozený. Zase na druhou stránku se to dá pochopit, jestli mu přezdívku vymysleli otcové Píčuse nebo Lenina. Tátovi utekla žena, když mně byli tři roky. Prý chtěla získat titul "matka roku" a jediná šance jak toho docílit byla opustit své dítě, manžela a poklidný budoucí život. Tohle vysvětlení mi kdysi nepřipadalo úplně věrohodné, ale fotřík si za tím skálopevně stál. Dětská zvídavost mne několikrát donutila žadonit, o nějakou matčinu fotografii. Moc jsem si přál vidět, jak vypadá. Ve snech jsem si představoval jak je asi krásná. Fotřík mi ukázal dvě. Černobílé. Jedna je prý z poutě, zamlada, kde se s mojí mámou líbá. Bohužel údajná osoba ženského pohlaví je natočená zády, takže kromě černých vlasů spadajících na ramena, bílého trička a zadku v texaskách nelze vyvodit žádnej konkrétní závěr. Snad jen, že by to klidně mohl bej taky Píčusovo táta. To lze daleko lépe rozeznat načesanou paní s velkýma náušnicema ve střelnici v pozadí. Druhá fotka, je fotka svatební. Z ateliéru místního fotografa. Fotřík je tam opravdu frajer v obleku, kravatě a osoba vedle něj má na sobě nádherné, dlouhé, bílé šaty. V ruce drží kytici. Prý vinou nepředvídatelných okolností, zde doširoka otevřela svou náruč fotřínkova lidová tvořivost a precizně do kruhu vystřiženou hlavu mé matky nahradila hlava Doly Buster z nějakého barevného časopisu. V patnácti plus minus, jsem sebral odvahu a vznesl dotaz, jak ho to vlastně napadlo, to s tou hlavou na svatební fotografii, ale prý to byl omyl. Původně tam měla být jiná část těla Doly, ale jak byl rozrušený, nepovedlo se mu ji dobře vystříhnout. Moje máma prý byla z dětského domova, takže jsem byl okraden i o jednoho dědečka a babičku. Moc se mi tomu nechce věřit, ale podle fotříka to museli být stejně bytosti z jiné planety, když se jim podařilo zplodit něco takového.
Druhá várka prarodičů, tedy z fotřínkovi strany se ze strachu příchodu demokracie v roce 1989 odstěhovali na nynější Ukrajinu, kamsi daleko za Užhorod. Chtěli si dál užívat bezstarostný život v socialistickém prostředí. Teď holt mají taky smůlu. Jednou jsme se za nima jeli podívat. Po dvoudenní cestě vlakem jsme pokračovali půl dne autobusem, tři hodiny na koňském povozu a nakonec dvouhodinový výšlap do karpatských kopců. Při pomyšlení na zpáteční cestu jsem pochopil, že mi můžou slibovanej čistej vzduch i prarodiče políbit prdel. Můj zploditel po týdenním očistci v dřevěné pastoušce použil daleko peprnější výrazy a publikoval je po celou dobu zpáteční cesty. Fotříka trochu vyděsil loňský dopis s vánočním přáním a zmínkou o zvažovaném přesunu do Severní Koreje.
Fotřík má smůlu. Ač vysokoškolák, maká už od sametové revoluce u Městského úřadu. Jezdí s multikárou, vyváží odpadkové koše a dělá pro město různé údržby. Prý je to daň za jeho práci v odboji. Za totáče vozil nějakou zakázanou literaturu pro Havla. Čapli ho a vyhodili z podniku, kde čerstvě nastoupil jako pan inženýr výzkumného oddělení. Místo toho musel jít dělat pod výbor pomocné práce, u kterých zůstal dodnes. No jo, kariéra. Tohle je teda jeho verze, kterou nezkouším nijak zpochybnit. Verze Lenina donesená od jeho rodičů se jen trošičku liší. Můj táta skutečně dělal pro Havla. Jenže to teda prej byl místní řezník a fotřík mu dodával kradený maso. Ještě s jedním kumpánem s podobnými podnikatelskými sklony chodili v noci do prasečáku místního zemědělského družstva a nacvičeným chvatem připravili o život nebohého pašíka, kterého potom vyvrhli, naporcovali a v jutových pytlích dodali zmíněnému Havlovi. Jednou se ovšem něco zvrtlo a honili je policajti. Můj fotřík krkoun, se kategoricky odmítal vzdát celého těžce nabitého lupu a tak aby se mu lépe utíkalo, nacpal si alespoň celou jednu kýtu pod košili. Osudným se mu stalo, když potřeboval zastavit a náklad pod košilí upravit. Prostě je oba chytli. Jelikož to bylo v době kdy matka odešla za svým vysněným titulem, hájil se fotřík nenažraným hladovým neviňátkem, který mu zůstalo na krku. Dostal podmínku a vyhazov z práce. Jeho tehdejším kumpánem prý byl cikán Žiga, od kterého se fotřík naučil obstojně zacházet s nožem. Prej spolu chodili do školy. No buď jak buď, přál bych vám fotříka vidět, když porcuje maso. Je to fakt koncert.
Moc to nechápu, ale fotřík nosí domů peněz víc, jak starosta. Jednou, když byl v dobrém rozmaru po návratu z hospody a já se válel na gauči u televize ke mně přisedl, žertovně do mě šťouchnul a se šibalským úsměvem na tváři prohlásil "stejně mi to město patří." Je pravda, pořád ho někdo otravuje. Každej něco potřebuje, shání a fotřík to všechno umí zařídit. Ve všem má prsty a o všem ví.
Bydlíme v malém domku zbudovaném tvrdou lopotou mého zploditele na okraji města. Někdy se mi zdá těch dvacet čtyři místností pro dva lidi zbytečných, ale fotřík tvrdí, že "šikovnej člověk má mít pořádnej haus, místa není nikdy dost." Ale taky je důležitý mít na paměti, že "kdo chce žrát, nesmí mlaskat." Z toho důvodu se nad terénem nachází pouze stavba konzumních smrtelníků o dispozici obývák s kuchyňským koutem, dva malé pokoje, koupelna, záchod a špajzka. Prostor většinou určený pro zásoby jídla ukrývá schodiště do sklepního podlaží, kde je dalších dvacet místností. Ne ledajakých. Denní světlo sem přivádí soustava zrcadel, je zde zajištěn přívod čerstvého vzduchu a vše je vytápěno pomocí nějakého geotermálního vrtu v kombinaci jakési fyzikální reakce, které nerozumím, ani jsem nic podobného nenašel v odborných publikacích dostupných na gůglu a kterou vymyslel fotřík. Tyto podzemní prostory nejsou nikde zakresleny, zkolaudovány a nikdo o nich netuší. Bylo mi dvanáct let, když jsme se do domku přestěhovali ze starého bytu umístěného v útrobách bývalé fary a fotřík mně donutil podepsat dokument mlčenlivosti pod výhrůžkou hrdelního trestu. Tupým nožem, kterým kdysi možná kuchal nebohé pašíky, mi nařízl palec, rozmazal vytékající krev po jeho bříšku a nakázal otisknout palec pod text na dokumentu, který je uložen v ocelovém trezoru v jedné ze sklepních místností. Roztřesenou rukou jsem ho ještě musel podepsat. Vzpomínám si na jeho kroucení hlavou při pohledu na podpis "Fanda". To dneska bych tam vyšvihnul "Frenk" i s kudrlinkou. Okolo domu máme hradbu z vlnitého plechu notně napadeného rzí, což fotřík považuje za jednu z nejlepších přirozených kamufláží. Jo zapomněl jsem na garáž, ale ta je normální. Kamión se v ní neotočí a je plná všemožnýho harampádí.
Mám fotříka rád.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Evellina Evellina | 13. června 2018 v 21:49 | Reagovat

Super! zajimavej zivot ma Frenk :D

2 Hrobárka Hrobárka | Web | 13. června 2018 v 22:19 | Reagovat

Som zvedavá, čo bude pokračovať :)

3 Martir Martir | E-mail | 14. června 2018 v 8:19 | Reagovat

Super. Že by něco pořádného ke čtení. Neví někdo k tomu něco bližšího? Zdravím Frenka.

4 Karel Karel | 9. července 2018 v 15:07 | Reagovat

Skvělé :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama