Druhá půlka V. (první půlka je před ní - to je snad jasný)

8. července 2018 v 20:52
"Vyřešeno Frenku. Teď nebude vidět světlo, tak dá pokoj."
Pokračovali jsme dál.
I přes mé stálé opojení mi bylo jasné, že zvuky v podobě úderů do stěn a stropu ozývající se z nákladového prostoru dodávky nevěstí nic dobrého. Do toho ještě odspodu nerovnosti naší nejstarší dálnice.
"Hele Robe, nebylo by lepší sjet někam do lesa a počkat až se setmí?"
"Hovno. Večer mám jinou práci. Navíc by ty ptakydaci chcípli žízní."
Ač venku letní třicítka, přejel mi mráz po celém těle. Rázem jsem vystřízlivěl. Další krach společnosti bych nepřežil.
"Robe, šlápni na to."
Rychle jsme se blížili ku Praze.
"Ty vole, to je další kretén co na nás bliká" povídá Robert "jedu stopadesát a voni tě stejně předjíždí. To zůstává rozum stát. Srát na ně na kretény." Odvrátil zrak od zpětného zrcátka a hlavu zabořil do opěrky.
"Ty vole Robe, tenhle už bliká ňák jinak. Modře."
Robert se odmítl přesvědčit a začal si pískat.
"To bude nějakej tuningář se zabarvenýma světlama. Za to maj dostávat flastry a neprojít tech…..a kurva!"
Modré blikající světlo se bleskurychle objevilo před námi. Myslím, že ta modrá blikačka se docela k černýmu pasatu hodí. Akorát to celý kazil červený nápis STOP, taktéž blikající za zadním sklem.
Je asi blbý říct v tomhle autě, že zavládlo hrobové ticho.
Robert poslušně pokračoval za pasatem na nedaleké, toho času uzavřené odstavné parkoviště.
"Dobrý den" oznámil mladý policista v bílé čepici poté, když Robert stáhl boční okénko "dálniční policie. Prosím předložte osobní doklady, doklady od vozidla a doklad o pojištění. A prosím oba si vystupte z vozu. Druhý policista si stoupl před naší dodávku s rukama v bok. Nešlo přehlédnout jeho neustálé kroucení hlavou.
Všechny předané doklady mladý policista překontroloval. Vyzval Roberta k dechové zkoušce.
"Negativní. Takže alkohol můžeme vyloučit. Vzal jste si nějaký drogy? Nebo léky?"
Robert zavrtěl hlavou. Podrobil se dalšímu testu na přítomnost omamných látek.
"V pořádku. Doklady také."
Ještě štěstí že jsem nedejchal já.
Do celé situace se zapojil druhý, evidentně starší, do té doby mlčící policista. Čilí hluk od projíždějících vozidel po dálnici doplňovaly občasné rány ozývající se z auta.
"Můžete nám vysvětlit, o co tady jde?"
"Jak to myslíte?" odpověděl Robert
"Tak pojďte" oba nás vyzval, abychom šli s ním dozadu za auto.
V tu chvíli mi blesklo. Scházející okno u zadních dveří.
Vše bylo daleko horší.
Okna už scházeli obě. Což o to. Blbý bylo, že z obou oken trčeli dlouhé, chlupaté krky převážených pasažérů.
Nedivím se těm, co na nás blikali a už vůbec ne policajtům, že nás zastavili. Potkat na dálnici pohřebák, kterému ze zadní části koukaj pštrosi, je fakt divný.
"Hele seržante, já Vám to všechno vysvětlím" spustil Robert svým žoviálním tónem.
Následoval opravdu dojemný příběh.
Moje smrtelně nemocná matka nemůže přijímat klasickou potravu. Jediná šance jsou speciální kaše obsahující stopové prvky obsažené v mase. Ty nejlepší hodnoty vykazuje maso pštrosí. Já jakožto chudý mladík pocházející z dělnické rodiny už nemám na drahou léčbu. Pojišťovny nechtějí nic proplácet, příbuzní se od nás odvrátili a pomoc jsem nenašel ani u prezidenta republiky, kterému jsem adresoval dopis se žádostí o pomoc. Uspěl jsem až výzvou uveřejněnou v regionálním deníku, na kterou reagoval Robert coby příbuzný chovatele pštrosů. Sám musel před lety pštrosí maso konzumovat kvůli nařízené dietě. Další, kdo se potom do této charitativní akce zapojil, byl majitel pohřební služby. Zcela bezplatně, pouze za můj úpis, že ke své poslední cestě využiju jeho společnost, nám zapůjčil dodávkový automobil. Je nám velice líto za způsobené dálniční pozdvižení, bohužel s převozem pštrosů nemáme velké zkušenosti a ani na internetu nebylo nic k dohledání. Posledními slovy Robert apeloval na zapojení se příslušníků dálniční policie do akce vedoucí ne li k úplnému uzdravení mé matky, tak alespoň k důstojnému prodloužení jejího pobytu na tomto světě. Vždyť lidé si musí pomáhat mezi sebou, mezi obyčejnými lidmi. Ne jen pomáhat přes kampaně vedené politiky či vyžilými filmovými a pěveckými pseudohvězdy vybírající miliony korun, které se pak kdesi ztratí, či se z nich zaplatí hotely, rauty, reklama a letecké cesty pozvaných tvářiček. Poslední větou nabídl policistům slevu na své automechanické služby, pokud však se také mohou jakkoli zúčastnit takovéto akce.
Kvůli zápachu jehličí, který mi stále vycházel z úst, jsem do teď raději nemluvil a snažil se dýchat nosem. Teď jsem ale stál s otevřenou pusou a oči jsem měl daleko vykulenější než pštrosy pozorující okolí za autem.
V očích se mi objevili slzy. Chtěl jsem padnout na kolena
Tohle nemůže být člověk co je jenom výbornej automechanik. Tohle není jenom kámoš.
Tohle je můj hrdina. Ať žije prezident Robert.
"Hele chlapi" spustil ten starší "jasně že jsme taky lidi. Že jo. Dyť jste mohli nějak požádat o pomoc. Nějaká koordinace při převozu zvířat, že jo, nebo tak něco. My jsme zvyklí na ledacos. Hlavně teď, když se všelijak důmyslně převáží emigranti. Ono se nic nestalo, papíry máte v pořádku, ale pochopte, že když jede po dálnici pohřební auto a koukaj z něj pštrosí hlavy, je to divný.
Oba jsme souhlasně přikývli. Tahle řeč dávala smysl.
No prostě událost na D1 nakonec dopadla skvěle. Ještě než jsme mohli opět vyrazit, museli jsme zastrčit zvědavý pštrosy do auta, stejně zas vylezli a splnit tři podmínky.
Za prvé museli jsme souhlasit s fotografováním.
Já tu fotku teda nemám, ale kdyby jste někde viděli obrázek černé dodávky, s nápisem pohřební služba, před kterou stojí jeden kudrnatej týpek v černých monterkách s nápisem na prsou Auto Kely, jeden no myslím fešák v kytkovaných kraťasech, tričku a z boku čouhaj dvě pštrosí hlavy, věřte, že to není fotomontáž.
Za druhé jsme si museli prohlédnout záznam kamery v pasatu a udělit souhlas s publikací na chystaném večírku místně příslušného dálničního oddělení. Bylo to fakt neuvěřitelný, jak ty pštrosy čuměli z toho auta a jak se jim kymáceli ty krky.
A za třetí, jsme souhlasili s doprovodem do Prahy, přes okruh, až na výjezd na D5, což byl příspěvek v rámci možností pro mou matku.
Citil jsem hlad. To asi mohlo značit mou střízlivost. Dopít rum jsem odmítl. Jízda v pohřebáku už mi byla prostě u prdele. Zastavili jsme na Rudný u Mc Donaldu. Aspoň rychlího číze.
Po návratu k autu, u čouhajících hlav ze zadních dveří klečela nějaká stará paní a nesrozumitelně se modlila. Byla to řidička vozu stojícího za námi, to jsme vydedukovali podle otevřených dveří. Z pohledu na poznávací značku jsme pochopili, že jde o polskou státní příslušnici a podle toho jak se křižovala, silně věřící.
Ve vší slušnosti povídám "paní to nět tak, to film, to cinema, rekvizit." Chtěl jsem té nebohé stařence pomoct vstát.
Ta bába najednou vyskočila a začala mně mlátit černou kabelkou. Řvala jak pominutá "satan, satan."
Moudřejší ustoupí, že jo. Pronásledován tou babou jsem prchnul do auta.
Robertovi nebylo potřeba nic říkat. Nastartoval a vyrazil jak z padoku. Ve zpětném zrcátku jsem pak ještě pozoroval, jak vzdalující se osoba znovu pokleká.
"Ty vole Frenku, ty lidi jsou ujetý!"
"To teda!" odpověděl jsem zadýchaně.
"Kurva, kdyby ty debilové furt nelezli ven, bylo by to v pohodě. Něco mi napadlo."
Bylo mi jedno co, ale určitě měl Robert pravdu.
Na dalším sjezdu odbočil. Zastavil u prvního stavení u silnice. Postarší menší domek. Bez vysvětlení vypnul motor a vystoupil. Vrátil se za pár minut. V jedné ruce držel kladivo, v druhé hrst hřebíků.
"Mimořádná situace si žádá mimořádná opatření. Tohle je ale Frenku ode mě veliká oběť. Dělej, vylez."
Nechápavě jsem opustil vozidlo. Podal mi kladivo, hřebíky a sundal si montérky.
Došli jsme za auto. Nejprve pomocí montérek zastrčil pštrosí hlavy do auta. Poté je roztáhl přes obě dveřní okna a jednu stranu mi podal.
"Napni to a drž!" zavelel. Poté nekompromisně skrz montérky zarazil po obvodě osm hřebíků rovnou do plechu.
Neodvážil jsem se cokoliv podotknout. Jakmile bylo hotovo suverénně, jen v bleděmodrých proužkatých trenýrkách odešel vrátit kladivo.
Tak vám zírám na ten novej tuning. Ke zlatý větvičce a nápisu Pohřební služba na boku, přibil vzadu žlutej nápis Auto Kely. Ještě něco dopředu a jsme jak auto na Dakar.
"Jedem" nahlásil Robert svůj návrat.
Jakmile jsme nastoupili a vyrazili k domovu, polonahý pánbůh všech autodílů se na mně usmál a povídá.
"Díry vod hřebíků schová ozdobná lišta. Montérky zaštepuje stará."
Po zbytek cesty se pasažéři vzadu chovali vcelku klidně a my dojely domů v míru a pokoji.
Robert už jen zacouval za autodílnu, kde jsme pštrosy vypustili.
V První Pštrosí s.r.o. jsme si rozdělili funkce hezky hned od začátku. Každý měl svou starost a svou zodpovědnost.
Robert měl pod palcem ubytování opeřenců, zajištění minimální stravy a úkony spojené s přeměnou chodícího dlouhého krku na kousky červeného masíčka uložené v plastových boxech
Já byl zrozen pro samotná obchodní jednání, plus zajišťuji transport k odběrateli.
Pštrosy Robert v rámci skladové evidence navrhl označit. Na šedivém peří se objevili oranžová písmena nastříkaná značkovacím sprejem.
F byl Fiat, tomu padne motor jako první. Druhý byl Volkswagen. Třetí dostal MB. Starý motory od mercedesu jsou prej držáci.
Za čtrnáct dní jsem předal první várku červeného masíčka, spolu s fotkama od Jula, potvrzující echt biochov.
Neprodané součástky padlého vozu jsme vždy do další objednávky přechovávali ve starém mrazáku.
Obě strany, to znamená dodavatel i odběratel byli nadmíru spokojeni.
Po půl roce uspořádala První Pštrosí s.r.o. vánoční večírek, spojený s valnou hromadou u Roberta v dílně. Bylo potřeba přijmout lepší strategii. Bouřlivá leč konstruktivní debata ovlivněná rychle vypitou láhví vodky značky Čingis, kterou dostal Robert jako dárek za své služby od jednoho mongolského lékaře pracujícího v okresní nemocnici, přinesla plodné závěry vedoucí k zjednodušení provozu a maximalizaci zisku. Hlavně, už nikdy nepojedu pro živí pštrosy. Robertovu úlohu spočívající v ubytování, stravování a řezničině převezme Jula. Budeme brát hotové výrobky. Robert zajistí platbu Julovi v podobě dodávek použitých, leč ještě provozuschopných autodílů. Prostě je vždycky někomu vyndá z auta s tím, že je potřeba je vyměnit. Dál zajistí obousměrnou dopravu. To také nebude problém, má známýho co jezdí dvakrát týdně dodávkou do Bratislavy.
Já se postarám o stoprocentní navýšení odběru.
Ze stařičkého kazetového radiomagnetofonu, co stál na poličce nad pečlivě vyskládaným nářadím zrovna mistr zpíval "Svět je fajn, svět je náš", sakra kdy já to slyšel. V kapse u kalhot se mi rozvibroval telefon. To víte, při důležitých jednáních je potřeba vypnout zvuk.
Písmena na osvětleném displeji oznamovala, že volá Petr. Když volá obchodní partner, musí v kvalitním byznysu vše ostatní stranou.
"Ano? Zdravím tě" ohlásil jsem se v rámci požitého alkoholu profesionálně.
"Hm. Jo. Ne, dobrý. Hm. Jo. Zdar."
Strčil jsem telefon zpět do kapsy, uchopil prázdnou láhev Čingise a snažil se z ní ještě něco vymáčknout.
"Co je? zeptal se Robert.
Podělil jsem se o rozhovor s naším největším a jediným odběratelem.
Veterinář, vzhledem k vynikajícímu zdravotnímu stavu pejsků Petrovi doporučil ukončit podávání pštrosího masa a přejít na granule jisté americké značky. Taktéž jsem byl kvůli svým zásluhám na tomto zlepšení pozván na narozeninovou párty jednoho z pejsků.
"Co to je za píčovinu" vztekal se Robert "co může takovej veterinář vědět? Ptal se někdo těch čoklů? Dyť jim to maso chutná ne?"
"Hm, to je fakt."
"Najdem toho zvířecího kokota a montpákou, nebo heverem ho přesvědčíme, aby doporučil zase naše maso!"
Zbytek si moc nepamatuju.
Ráno, po probuzení v dílně jsem jen mohl konstatovat, že Robert dosud hlasitě oddechuje na ponku s nářadím a vedle stojící oktávka, kde chtěl dneska láskou k automobilům přetékající mechanik měnit rozvody, má vymlácená všechna skla a od jakéhosi těžkého, tupého předmětu poškozenou větší část karosérie.
S bolavou hlavou jsem pochopil, že První krůtí s.r.o. ukončila svou činnost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Helik Helik | 8. července 2018 v 22:52 | Reagovat

Tak to bylo doooost dobrý

2 Karel Karel | 9. července 2018 v 15:04 | Reagovat

Ještě lepší, fakt sranda 🤣🤣🤣

3 Martir Martir | 9. července 2018 v 18:43 | Reagovat

Super čtení. Frenk a spol. jsou řízci.

4 Frenk Frenk | 9. července 2018 v 18:44 | Reagovat

Frenk vám děkuje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama