IV. prostě čtvrtá kapitola

1. července 2018 v 19:29
Jo, nůž.
Vystřelovák. Mám jeden skvělej kousek. Nádherná dřevěná rukojeť, lesklá jako břitva ostrá čepel. K tomu kožené pouzdro.
Dostal jsem ho od mého kámoše Petra z Prahy. Už vlastně v Praze nebydlí, ale kámoš to je pořád. Občas se vídáme. Dělá nějakýho šefíka v reklamní společnosti a jezdí něco řešit k nám do práce.
Jednou si to takhle přihasil v novém modelu Range Roveru a píchnul to přímo před hlavní vchod.
Já zrovna mněl napilno a zevloval u vchodu. Ve vestibulu u recepce je totiž automat na kafe.
Skvělej nápoj, za deset kaček. Ne že by deset korun bylo hodně, ale znáte to. Mít deset a nemít deset, znamená nemít dvacet. Složitými propočty a ještě složitějším výzkumem jsem přišel na to, že když tam hodíte jednu podložku podobnou desetikoruně, kterou najdete na předním kole u stavebního kolečka a zároveň bouchnete pod štěrbinu, co se mince vhazují, automat zaregistruje vklad a podložka vypadne zase ven. Jó, stačí trochu myslet.
"Hele mistře, dobrý den" povídám mu, když vystoupil z tý obrovský nablejskaný káry "tohle je flek velkýho Helmuta. Teda našeho ředitele. Von je sice fajn, ale jinak je to hrozný hovado. Když mu někdo stoupne na parkování, odnese to recepční, uklízečka a všechny Čechy najednou posílá do áršlochu."
Týpek se usmál, znova nasedl a přeparkoval o kus dál.
"Tak děkuju za radu. Pořádek musí být" povídá "vy jste místní?"
"Dá se to tak říct" odpověděl jsem.
"Můžeme si tykat? Já jsem Petr" podal mi ruku.
"Franta." Bylo mi blbý říct Frenk
"Za to upozornění ještě jednou dík. To víš, my pražáci. Prosim tě, nedalo by se tu sehnat někde krůtí maso?"
Otázka mně trochu zaskočila. Jenže zděděné kšeftogeny po mém fotřínkovi dostali silný impulzík.
"Myslím, že jo. Vo co by jako šlo?"
Sympaťák na první pohled se mi svěřil, že potřebuje krůtí maso pro svoje pejsky. Bral by ho každý měsíc po sto kilech. Za nějaké lepší peníze a od soukromníka, aby bylo zdravé a ne z nějakého velkochovu. Má svoje pejsky moc rád. Dal mi vizitku a já mu slíbil, že se ozvu co nejdřív. Zbytek šichty jsem tenkrát protelefonoval.
Můj kámoš Robert je skvělej automechanik.
Umí opravit každou káru a jeho heslo je "to auto musí nějak vodjet." Je vyhlášenej po celém širokém okolí. Asi byjste nevěřili, jak se dá takovej autodíl, byť je sebesložitější a obrdůležitej nahradit kusem čehokoliv. Pokud to teda znáte.
A Robert, ten to zná. Zná i jiný věci.
To víte, sto kilo krůtího každej měsíc. Vynásobte to a vzpomeňte kolik je mít a nemít.
Druhej den se konala u Roberta v dílně porada.
"Tak hele" povídá guru všech automechaniků vážným hlasem "je to nachystaný."
"Super, to bylo hodně rychlí" podotkl jsem uznale.
"Můj známej nám to domluvil. Asi dvacet kiláků odsud je krůtárna. Jako je slepičárna, tak holt je krůtárna. Máme tam bejt zítra přesně za pět minut deset. Večer. Pomůže nám je nachytat za flašku rumu."
"Počkej, jak nachytat?"
"No nachytáme si je živí, tady je sejmem, oškubem a rovnou si je můžeš odvézt."
"Kam asi dam sto kilo krůtího?"
"Ok. Tak je zpracujem a hodíme je do mrazáku tady. Mám tu takovej starej kepl, ale mněl by fungovat. Odvezeš si to, jak je budeš potřebovat."
To znělo rozumně a víc řešit nemělo cenu. Rýsoval se suprovej byznys. Bylo by fajn přesvědčit do budoucna Petra, aby si pořídil více pejsků.
První Krůtí s.r.o., jak jsem podnik v duchu pojmenoval, zahájil činnost přesně podle plánu. Na místo určení jsme dorazili přesně v deset Robertovo firemním Peugeotem 205. Polní cesta nás navedla na místo pro parkování. Bylo u plotu v zadní části areálu, jen pár metrů od starých budov. Jeho kámoš se jmenoval Mojmír. Možná mi to jméno mělo být podezřelé, ale zajímal mně pouze rodící se byznys.
"Tak jdeme" vyzval nás Mojmír.
"Počkej" namítnul jsem "proč v deset?"
Mojmír byl fakt znalec. Vysvětlil, že přesně v deset se rozsvítí a krůty se budou krmit a daj se skvěle chytat. Za dvacet minut se zase zhasne. Světlo pěkně papat, tma spinkat a pěkně kynout. Navíc vrátnej je na druhým konci areálu, takže je to zcela v pohodě.
"A kurva" uklouzlo mi do tmy.
"Fakt v klidu je to vyzkoušený. Chodíme sem takhle pořád. Těch bestií je tady tolik, že nikomu neschází. Počítá se s přirozeným úhynem."
Nebyl čas něco namítat. Mojmír odtáhnul pletivo a vyrazili jsme.
Právě v okamžiku, když jsme vstoupili do setmělého objektu, se rozsvítilo. Pohled na obrovské množství opeřenců byl neskutečnej. Nikdy jsem nic takovýho neviděl.
"Počkej, ty vole, dyť jsou ňáký hubený" upozornil Robert krůtího znalce.
"Hm, no jo. To jsou asi mladý. Tak musíme do vedlejší haly. Rychle!"
Vedle to bylo něco jinýho. Pěkný macíčkové.
"Tak fofrem" nařídil Mojmír "každej dvě za krk a padáme ze sámošky."
Za několik vteřin jsme opouštěli halu svírajíce v rukách krky vyděšených tvorů.
"Kam teď s nima" zeptal jsem se u auta.
"Nic. Hodíme je normálně na zadní sedačky" rozhodnul Robert.
Při pohledu na šest nových pasažérů v Peugeotu jsem zapochyboval.
"Tak mně napadá, bude to sto kilo?" padla hlasitá moje úvaha.
"Hm, tak to vezmem ještě jednou, když už jsme tu" navrhnul Mojmír.
Znova jsme se vydali na návštěvu k opeřeným přátelům.
Bez jakéhokoli problému jsme doplnili zásoby pro rozjíždějící se byznys.
"Tak a máme to" prohlásil vítězoslavně Robert.
Zrovna jsem se nadechoval, abych také něco pronesl k zhodnocení výpravy, ale přerušil mne nepříjemný a nečekaný výkřik.
"Stůj! Policie!"
Tmou probleskli světla baterek a přibližujícího se modrého majáku.
No, míval jsem teda radši překvápka jako dítě o vánocích. Teď už si na to moc nepotrpím. Můžu potvrdit, že přesun na služebnu policie se želízky na rukou ve mně vyvolal nedůvěru v tyto represivní složky. Tak bylo to naše první rande, proto se dá pochopit moje rozčarování.
Snad z obavy útěku těžkých zločinců nás v kanceláři oddělení policie připoutali k topení.
Později jsme se dozvěděli, že i pro místní příslušníky je tohle velká událost. V tomto zapadlém koutu republiky kromě autonehody, rvačky v hospodě a sebevraždy z roku 1986 se nic tak významného nestalo.
Pochopte. Důmyslná plánovaná loupež.
Bylo nám vysvětleno, že ten debil Mojmír a kdoví kdo další, chodil do krůtí sámošky opravdu často. Ve stejný den a hodinu. Snad ze zvyku.
Nenažraný majitel opeřenců proto přijal jistá opatření. Na dveře a vrata od hal instaloval bezpečnostní čidla, která vrátnému oznámila otevření nevítaným návštěvníkem.
Mojmír mně vážně nasral, když podotknul, že poplach v některých případech mohli způsobit samotný krůty. Nudnej život u některých jedinců prej mohl vést k touze po svobodě, poznání a tak si otevřeli a prchli. Do hlavy ani krůtě nikdo nevidí.
To byla podle mě blbost. Copak když máte zajištěný bydlení, teplo a stravu budete utíkat?
Ale štěstěna je vrtkavá.
Všechno se otočilo při střídání policejní směny úderem sedmé hodiny ranní. Předáním noční loupežné záležitosti čerstvým neznaveným příslušníkům mělo významný vliv na celou situaci. Velící důstojník, byl Robertův stálý zákazník. Přes ženu vlastnící autobazar neustále kvůli rozkvětu podnikání potřeboval speciální zásahy vyhlášeného a ke všemu svolného mechanika. Poznámku, že jedna pochutina byla určená pro něj, nešlo jen tak přejít.
Vždyť se zas tak moc nestalo.
Všech dvanáct pasažérů ze zadního sedadla Peugeotu se vrátilo na svou ubikaci. Jasně nedovolené vniknutí na soukromý majetek. O tom nebylo pochyb. Snad poškození toho plůtku. Majitel krůtárny po plameném telefonickém rozhovoru s velitelem policie nakonec přijal nabídku doživotního bezplatného servisu na jeho vůz. Zbytek hlášení byl opraven s výsledkem vandalismus a předán přestupkové komisi. Všichni jsme pak obdrželi pětitisícovou pokutu.
Uběhl den od neslavné akce a já v podvečerních hodinách přemýšlel na Základně u prázdného stolu o další strategii. Nezdar s rozjezdem První Krůtí s.r.o. jsem si nechtěl připustit. Všechny začátky jsou přeci těžký. Navíc jsem nechtěl zklamat Petra.
Připojen na telefonu jsem gůgloval o známých českých podnikatelích. Babiš, Kellner, Kožený, Soudek, Stehlík a další. Jasně, nemá smysl řešit to, jak někteří dopadli. To je nepodstatné. Důležitej byl ten start. Ten jejich začátek.
Jak na to sakra přišli?
Náhoda. Štěstí. Příležitost. Informace. Známosti. Všechno dohromady?
Když jsem přemýšlel, tyhle kritéria tak nějak štimovali.
Náhoda, že přijel Petr. Štěstí že jsem stál u vchodu. Příležitost když jsem dostal informaci o mase. Známosti to je Robert. Debila Mojmíra vynechme.
To musí být někde jinde. Člověk musí mít nějaký společný rysy.
Znova jsem projel internet. Od hospodského jsem si půjčil tužku a papír, abych to měl víc před očima. Takže aktuální žebříček TOP 7 českých boháčů tvořili pánové Petr Kellner, Andrej Babiš, Karel Komárek, Radovan Vítek, Pavel Tykač, Daniel Křetinský a Zdeněk Bakala. Pěkně pod sebe jsem si zapsal všechna jména.
Jenže co když někdo tady třeba jaksi být má a třeba ne? Co když nějaká češka porodila v cizině a dítě třeba prodala? Aha? To by mohlo narušit mé akademické úvahy. Ještě že mi to pálí. Takže ještě TOP 7 world.
Za chvilku se na papíře ve vedlejším sloupečku objevila další jména. Bill Gates, Amalio Ortega, Waren Buffet, Carlos Hellu, Jeff Bezos, Mark Zuckerberg, Lary Ellison.
Jo teď by to mohlo být komplet.
Mé krásné jedno modré a jedno hnědé oči skenovaly napsaná jména.
Náhoda či bůh přidělili každému jméno. Jasně v tom musí být to pojítko. Pokud, nebude tady alespoň něco málo hrát, nemá smysl se tlačit do velkého byznysu.
Kurva!
Nejen že z český topky se nikdo nejmenuje František, ale ani nikomu nezačíná křestní jméno na F. A world seven? Nikdo není Frenk, Frencis, Fernando a zase ani eFko.
Tak snad příjmení.
Hlasitě jsem si oddychl. Ne, já šanci mám. Budka a B to byl Babiš a Bakala. Dva ze sedmi házely procentuálně solidní zastoupení. A svět? Bill to jsem tak nějak uznal, Buffet a Bezos.
Musím přiznat, tohle zjištění mně velmi uklidnilo a opět vlilo podnikatelskou krev do mých žil.
"Alice" zvedl jsem ruku na servírku, které jsme kvůli, to pochopíte, říkali "Doňa prsoňa" a houknul "nalej mi Jacka Danielse."
Sice mne hned napadlo, že budu muset raději spát v horním pokoji, ale náhlé zjištění si žádalo drobnou oslavu ve světovém stylu. Žádnej rum.
Jen tekutina zmizela v mých útrobách, ve dveřích se objevil Meloun. Kluk bodré moravské povahy se přistěhoval do našich končin kvůli práci. Přes pár štací ve fabrikách zakotvil coby sanitář v nedaleké okresní nemocnici.
"Zdar Frenku" pozdravil a přisedl ke mně. "Co slavíš" optal se při pohledu na prázdnou sklenku vedle půlitru s pivem.
Strčil jsem papír s poznámkama do kapsy.
"Nic. Jen jsem dostal chuť na něco, vždyť to znáš."
"Jo taky si dám něco vostřejšího. Musím spláchnout ten dnešní blaf z továrny."
"Co jste měli dobrýho?"
"Ty vole, dietu! To moje zaoblený tělo nesnáší. Suchý vařený brambor a pštrosí maso. To je tak pro pacoše a nebo pro psy!"
Haleluja. A bylo to tady.
Všemohoucí roztáhl svou náruč a druhým znamením mi dává najevo můj osud. Cesta k úspěchu byla znova otevřená.
První Pštrosí s.r.o.
Hned jsem vyběhl na ulici a zavolal Robertovi. Další dobrá zpráva na sebe nenechala dlouho čekat. Jeho bratranec prý pštrosy chová, to nebude problém.
Další telefonát mazal do Prahy.
"No čau tady Franta. Hele já teď mluvil s jednim fakt vyhlášeným veterinářem. Je to specialista na policejní psy a ten říkal, že krůtí maso není dobrý. Daleko lepší, fakt špička je prej pštrosí. Jo, prej to pejsci dobře tráví a i maj daleko lepší srst. Tak jsem myslel. Co? Né, bude za stejný peníze. Ok. Domluveno. Měj se."
Doňa prsoňa pak naservírovala a to i pro Melouna, Jacka ještě pětkrát.
Je úžasný jak se umí svět udělat krásným.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karel Karel | 9. července 2018 v 15:06 | Reagovat

🤣🤣🤣

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama