První půlka V.

8. července 2018 v 20:49
"Tak je to nachystaný" oznámil mi Robert místo pozdravu.
"Zdar chlape. To si říkal minule taky." Nechtěl jsem zbytečně rejpat, ale vylezlo to ze mě tak nějak samo.
"Počkej. Tohle máme pěkně od začátku pod palcem sami. Ne nadarmo se říká, co si neuděláš sám, nemáš."
"Tak jak jsi to vymyslel." Byl jsem lačný po informacích.
"Za dílnou mám pěknej oplocenej kus zahrady. Tam ty šmejdy dáme. Podle potřeby je vždycky kuchnem. A bacha ještě bonus. Nesou prej vejce. Skořápka je pevná jak beton, ale jsou velký jako dvanáct slepičích. To je kurva omeletka."
"Samý dobrý zprávy."
"Jo. Ale musíme pro ně zajet."
"Hm" pokýval jsem hlavou "a jak se takový pštrosy vozí?"
"Na tom už jsem koumal. Tohle plemeno je prej trochu menší než ty origoš. Hodíme je do dodávky a frčíme."
"Kde vemem dodávku?"
"Vyřešeno. Od pátku tady budu mít mercedesa, vito, na opravu. Bude tu celej tejden. Děravej výfuk. Omotám to provizorně alobalovu folíí, to bude dobrý a až se vrátíme, zavařím to pořádně. Vyrazil bych hned v sobotu, bude klid na silnicích."
Všechno bylo jasné a domluvené. V sobotu vyrazíme ráno ve čtyři, ještě za tmy, ať jsme brzo zpátky.
Když jsem v sobotu ráno dorazil k autodílně, oslepili mně dálková světla nastartovaného vozu. Robert už seděl v dodávce a rukou mne pobízel, ať sebou hejbnu.
"Ty vole" rozhlížím se po interiéru "to je nějaký nový ne?"
"Jo. Je to spíš pro takový zvláštní události. Tak mažem."
Robert zařadil a zkušeně se rozjel. Ten kluk má prostě každý auto v ruce.
Znova jsem obhlédl interiér a připoutal se. Světlý kožený interiér by se hodil spíše do nějaký limuzíny a ne do dodávky. No jo, lidí holt neví co s prachama. Od zadního prostoru nás dělila pevná plechová přepážka s malým okýnkem.
Musel jsem chvilku zadřímnout. Najednou bylo světlo, z rádia se ozývala hudba a z úst mi vytékala slina. Promnul jsem si oči. Frčeli jsme po dálnici a minuli ukazatel Brno 150km. Docvaklo mi, dyť vlastně ani nevím, kam pro ten náš materiál jedeme.
"Hele Robe, kde bydlí ten tvůj bratránek?" vznesl jsem dotaz a zároveň si uvědomil, že můj spolujezdec má na sobě svou oblíbenou montérkovou kombinézu černé barvy, posetou četnými fleky od oleje a šmíru, vyzdobenou na zádech a na prsou obrovským žlutým nápisem Auto Kely. Oděv to nebyl zrovna dvakrát vhodný do interiéru tohohle auta, jenže Robertovo víra v motoristického boha holt zakazuje převlékat kabáty.
"Kousek za hranicema."
"Ty vole počkej, ale za jakýma?" Otázku doplnilo hlasité zakručení v mém žaludku.
"No slovenský přece."
"Ty vole. To jedeme na Slovensko? Tos mi ale neřek."
"Fakt? A ptal ses mi? Dyť je to jedno, hlavně že budou ptáčátka, né?"
"Kolik to je kiláků? Nebo spíš kdy tam dorazíme?
"To máš sto pade Brno, osmdesát na hranice a pak asi čtyřicet k Julovi. Skoro pořád po dálnici. Svištíme stopade, takže podle mejch propočtů za tři hoďky i ze chcaním jsme na místě."
Uznale jsem pokýval hlavou. Co tak šlo asi dělat jinýho? Bylo potřeba si uvědomit, že někdo pro svůj byznys potřebuje materiál třeba z Číny. Navíc mne trochu uchlácholil hlas pokladu českého národa linoucí se z reproduktorů. Kájovo, že Svět je fajn, svět je náš se dalo považovat jako afrodisiakum podané v prvou chvíli.
"Jo, tak to by šlo. Dal bych někde kafe a trochu bych se protáhnul."
"Dobrej nápad. Tak zastavím na další benzínce."
U další čerpací stanice Robert zaparkoval hned u vchodu na místě pro invalidy. Na můj odsuzující pohled reagoval slovy "ty vole mně ti ňák bolí noha."
Otevřel jsem dveře a vystoupil. Před prosklenou stěnou čerpací stanice jsem široce rozpažil a protáhnul ztuhlé údy. Kosti zapraskaly. Hluboký nádech. Ranní svěží vzduch byl prosycen směsicí výfukových plynů, benzínu a snad jsem i cítil odér z Robertových montérek.
Otočil jsem se, abych zavřel dveře od auta.
"Kurva!"
Můj hlasitý výkřik doprovodili tři kroky vzad, až jsem narazil na stěnu budovy. Štítivě jsem odtáhnul ruku od dveří auta. Moje vytřeštěné oči zíraly na bok černého mercedesu, kde naleštěnou metalízu doplňovala zlatá větvička a nápis Pohřební služba.
Nejsem tak úplně pověrčivej, ale když potkám pohřebák, třikrát si odplivnu. Víte jak to myslím. Jako zaženu všechno zlé. Někdo to třeba dělá, když mu před autem přeběhne černá kočka. Ta mi nevadí, jen si vyčítám, když ji nestihnu přeject.
"Tfuj, tfuj, tfuj" rituál proběhnul. Ale co jinak? Co se dělá, když se ho přímo dotknete? Ani jsem nechtěl pomyslet, že jsem v něm seděl.
"Co je? Ňák se klepeš" divil se můj kumpán.
"Ty vole, vždyť je to pohřebák!"
"Auto jako auto. Každá dodávka holt vozí něco jinýho. Kdyby to nemělo ten nápis na boku tak to nepoznáš."
"Ty to nechápeš. Tohle vozí smrt. Mrtvoly. A ty v tom chceš vézt pštrosy?"
"Kdybychom jeli pro cihly, tak tam dáme cihly. Jenže holt jedeme pro pštrosy. Myslím, že jim bude fuk, v čem se svezou."
"Hele a co nějaká, jako ta, pieta."
"Kurva Frenku co blbneš? Je to jenom kastle, motor a kola. Vevnitř je prázdno. Navíc kdo si asi tak troufne zastavit pohřebák, co?"
"No jo."
"Hele pojď, proberem to u kafe."
Přiznal jsem, že asi nezvládnu v tý káře dál cestovat. Možnost byla jet za Robertem stopem nebo taxíkem. Nebo na něj počkám, někomu zaplatím, ať to vezme za mě. Jenže Robert našel zcela jiné řešení, kterému jsem se z čistě vědeckých důvodů podvolil.
Koupil flašku. Prodavačka za kasou pak zírala, jak u kulatého stolku obsah kelímku s černou kávou zapíjím rumem. Po polovičce flašky a deseti minutách jsem žadonil šedesátiletou asi blondýnu o adresu. Odmítla se slovy, že takového mladého alkoholika ve svém životě neviděla, tak jsme nastoupili do auta a jeli dál.
Cesta ubíhala dobře. Jen jednou mi Robert nasral. Nechápu proč, mně nenechal řídit.
Bratranec Jula byl výbornej.
Můj stav ho nijak nepřekvapil. Sám byl přeborníkem a znalcem kdejakých nápojů. Zato dopravní prostředek vyvolal pozdvižení a nazval nás neznabohy. Jeho farma pokud takhle honosně nazveme dřevěné přístřešky různých velikostí přikryté vlnitým plechem rozházené po velké louce, obsahovala kdejakou havěť.
Nebyl čas se zdržovat. Náš předmět zájmu okupoval výběh v zadní části Julovo panství.
"Tak si veberte, chalani" vyzval nás slovenský bratr a ukázal na zvířata.
"To je fuk. Tři kousky podle dohody" odpověděl Robert.
Rum se mi pomalu odpařil z těla i mozku a já opět začal vnímat svět tak jak je. Ty zvířata s dlouhýma krkama byly divný. Vůbec jsem nechápal, jak je dostaneme do auta. Kurva, to auto!
"Hele a jak je jako naložíme" zeptal jsem se. Mé zkušenosti byli na bodě nula.
"Kurva Julo, to je fakt" i Robert byl v rozpacích "mám ho nějak nalákat a svážem ho? Zacouvám sem s autem."
Můj návrh nějak je zdrogovat byl zamítnut. Nebylo čím.
Přísahám nebýt Jula, pokud bychom ty dlouhokrky nezastřelili, neměli jsme žádnou šanci odjet naložený. A to prej jsou nějakej menší druh.
Každého pštrosa nalákal na ošatku se zrním. Hbitě mu přehodil přes hlavu kus hadru a pak už ho jenom jemně uchopil z boku za křídla, jako za nějaký řídítka a pomalu jej odvedl do nákladového prostoru dodávky. Musel zvířeti pomalu ohnout krk, aby se do auta dostali.
Během chvilky jsme byli naložený a mohlo se vyrazit na zpáteční cestu.
Jenže u mě se opět objevila ta averze vůči černým dodávkám. Nechápal jsem ty pštrosy.
Robert vysvětlil situaci bratranci, který řešení spatřoval v podobném stylu, jen trval na jiném nápoji. Nalil do mě půl flašky borovičky. Zbytek rumu poradil uschovat a v případě potřeby nasadit před Prahou.
Po dvaceti minutách jsem mohl nastoupit do vozu. Poslední bratrancova instrukce spočívala v radě nesundavat opeřencům ty hadry z malých hlaviček. Pokud budou ve tmě, jsou ty šmejdi klidnější.
Řídit mně Robert zase nenechal.
Bylo mi fajn. Za půl hodiny jsme byli na dálnici. Třicet kilometrů po slovenským území a jsme v té naší krásné zemi moravské, pak v české, pak ten pražskej kus a pak konečně domovina.
Krásný výhled a krásnou představu poklidné jízdy narušily tupé údery v zadní části vozu.
"Kurva, co to je?" zeptal jsem se. Můj obličej s přiblblím opojným výrazem se otočil na Roberta a potom automaticky ke sklu v zadní přepážce. Bejt tam naloženo, co tahle kára původně vozí a ozvat se tyhle rány, posral bych se strachy.
"Ty vole, těm šmejdům spadly ty hadry."
"Klid to bude dobrý. Voni si zvyknou a uklidní se. Ty skla jsou trochu zatmavený tak tam zas tolik světla nejde ne?" odpověděl Robert sebejistě.
"No nevím. Jeden sedí, ale dva jak maj vohnutý ty krky pod střechou tak jim spadly hadry a tlučou zobákama do auta."
"Hele Robe, tak voni i kopou nohama."
Můj kámoš měl pravdu. Oni si zvyknou. Stejně se nedalo nic dělat. Otočil jsem se opět čelem k nekonečné silnici před námi a pohodlně se opřel.
"Čechy, čechy" začali jsme spontánně skandovat po úspěšném překročení státní hranice.
Profrčeli jsme Brnem.
Nechápu, jak někdo může pít borovičku. Začal jsem si více uvědomovat pach jehličí usazený v mých ústech. Možná to tak lejt do topení jako nemrznoucí směs. Tak jsem vám začal polemizovat.
"Ty vole, Robe, kterej kretén mohl vymyslet název Humpolec? Slyšíš to? Hum po lec?"
Míjeli jsme dálniční sjezd.
"Ty vole, hlavně tam nevodbočuj. To by nám přineslo smůlu."
"Jasně, dle rozkazu. Dobrá zpráva je, že jsme v půlce D1 a ty kluci vzadu jsou v pohodě."
Tohle byla od Roberta velká chyba.
Ozvala se rána. Skleněná výplň okénka v přepážce přistála na palubní desce a mezi mnou a Robertem se objevila malá hlava se zobákem a vykulenými oči posazená na dlouhém chlupatém krku.
"Ty vole, von chce ject vepředu!" vyhrknul jsem, zatímco Robert strhnul vozidlo do odstavného pruhu a prudce zabrzdil. Jó, je fakt dobrej řidič.
Spěšně jsme po zastavení oba dva opustili vozidlo. Přes nenadálou patálii mě úsměv na tváři nepřecházel.
"Kurva co s tím?"
Zatím co se Robert drbal ve vlasech, ozvala se rána a asfaltový povrch za autem zasypalo tříštící se sklo z okna zadních dveří.
"Ty krávo Robe! Voni vykopli vokno."
"Hm. To není dobrý."
"Ale střepy nosí štěstí, ne?" povídám
"To je fakt. Aspoň jim tam půjde víc vzduchu a třeba se uklidní. Musíme vyřešit toho kreténa, co nám vlez do kabiny. Nějak mu tu jízdu vepředu rozmluvíme."
"Ty vole Robe jak? Já vůbec neumím pštrosí řeč. Já s ním mluvit teda nebudu!"
"Frenku, to chce kild. To se musí promyslet. Takže to máme jednu díru" začal nahlas uvažovat "plech, hm. To zvíře holt šlo za světlem. Jasně. Jo, mám to. Pojď."
Robert je fakt genius.
Řešením byl gumový černý koberec na podlaze. Sebral ten od spolujezdce a nejprve s ním mlátil do hlavy zvědavého zvířete. Jakmile se pštros stáhl zpátky, gumovou rohož zastrčil za horní kraj plechové přepážky a zakryl jí vyražené okénko. Výhodou bylo i dvousedadlo spolujezdce. Dorazil ho těsně ke stěně a rohož tak ještě více upevnil.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Helik Helik | 8. července 2018 v 22:25 | Reagovat

🤣🤣🤣

2 Karel Karel | 9. července 2018 v 15:03 | Reagovat

Hustý 🤣🤣🤣

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama