Sedmička

22. července 2018 v 21:50
S kýblem od hořčice v ruce a spacákem zavěšeným přes rameno jsem dorazil v půl devátý na nádraží. Fakt jsem se těšil na tu tlupu, co vyrazí za dobrodružstvím.
Vestibul i perón zel prázdnotou. Nikde nikdo.
Trochu zmateně jsem pohlédl na velký hodiny zavěšený pod střechou nástupiště. Znáte to, jak někdy zblbnete a přijdete třeba do práce o hodinu dřív, ale teď opravdu bylo půl devátý.
Na velké nástěnné tabuli jsem zkontroloval odjezdy vlaků. Jede nám to až za hodinu tak máme času haba děj.
Nejlepší bude, když zaujmu stanoviště před nádražím, a budu pozorovat, jak začnou přicházet ostatní. Ty budou zírat, že já, kterej chodí vždycky poslední, už jsem tady.
Prvních dvacet minut jediné vzrůšo se odehrávalo naproti u samoobsluhy, kde několik většinou důchodkyň hlasitě nadávalo, že ještě nedovezli chleba.
Těsně před devátou se konečně objevila první známá postava.
"Ťava", vydechl jsem s opravdovým nadšením.
Jak by také ne. Když stojí tenhle kluk vedle vás, připadáte si sice trochu blbě, zato v absolutním bezpečí.
Dva metry deset centimetrů, holá hlava, schází mu krk a prostě všechno je na něm nafouklý. On se už tak nějak velkej musel narodit. Je to takovej kříženec ruskýho dřevorubce, Arnolda Schwarzeneggera a buldozeru. Tohohle kluka kdybyste postavili na koleje proti rozjetýmu vlaku, budou Český dráhy sčítat velký škody, pokud teda včas strojvedoucí nezastaví.
Blbý je, když někde sedíme svlečený jen do půl těla. Naše pivní pupíčky, někdo teda má i náznak buchtiček, vypadají divně vedle těla, co evidentně sežralo celej radiátor.
Ťava miluje posilovnu a všechno co je posilování byť vzdáleně podobné. Něco zvednout, to je jeho koníček.
Zásadně odmítá se účastnit nějakých silových nebo kulturistických soutěží. Jednou když jsme kecali a to je vždycky velká událost mi řekl, že přeci nemá cenu, aby někam jel, když ví, že vyhraje. To budˇ nemá cenu vstát z postele, nebo je lepší si jít zacvičit, případně rovnou sednout na "Základnu".
Také mi prozradil, že absolutně odmítá anabolika, stereoidy a další umělé sračky podporující svalový růst. Ale bez toho to prý dneska nejde, pokud nejste nadprůměrně inteligentní, což on je. Hlavně to ale musí být přírodní produkty, neboť ty mají prej v sobě sílu vesmíru. Údajně vymyslel a požívá speciální stravu, jejíž základní ingredience jsou droždí, česnek a pivo. Vycházel z jasné a prokazatelné reakce. Když kyne chleba, proč by nemohlo kynout svalstvo? Důležité je dodržovat poměr a určitý druhy zmíněných výrobků. A pak už to do sebe jen házet lopatou.
Když si vemu, že Ťava zmáčkne dvacet piv bez mrknutí, nechci vědět, co sežere droždí a česneku!
Jednou jsem o těchhle informacích přemýšlel. Tak kdo by nechtěl mít pořádný bicáky, že jo?
No, nejenom přemýšlel.
K snídani jsem snědl třicet deka droždí, paličku česneku a zapil to plzeňskou dvanáctkou. Bylo hrozný, to do sebe dostat. Pak jsem udělal deset dřepů a dvacet kliků. Spíš dest kliků. Jako že už posiluju.
Následovalo něco strašnýho. Bolest břicha bylo to nejmenší. Když se mi večer ulevilo, ztratil jsem na váze neustálým pobytem na záchodě, pět kilo. S pusy mi lezl strašnej smrad od droždí a česneku a pořád jsem krkal. Další tři dny mně trápili hrozný větry. Ty zvuky, to bylo, jak když se vám roztrhnou celý záda.
Jelikož se bojím vedlejších účinků kdejakých steroidů a hlavně jsem línej, boj o hezké tělo prostě vzdávám.
Musím se vrátit k tomu "jednou když jsme kecali".
Ťava totiž většinou moc nemluví.
Jen tak se usmívá, je absolutně v klidu a pohodě. V duchu prostě pořád cvičí a snad proto se stává, že občas některý věci nepochopí.
V té naší partě, jako všude se tak různě hecujem a občas někdo vymyslí fakt krávovinu. Pak se čeká, kdo se chytne. Ten je pak za vošoucha a ostatní z toho maj náramnou srandu.
Tak třeba jednou Meloun asi po vypitých patnácti pivech povídá "hele zejtra budem chodit za čerty. Takže pořádný převleky a v pět odpoledne sraz tady."
Každej pochopí, že je to kravina, když je 8. května.
Ne každej.
Jelikož druhý den byla sobota, seděli jsme takřka v plný sestavě na "Základně" už od čtyř hodin. Přesně v pět rozrazil dveře do hospody obrovskej čert. Ťava. Obličej a celou hlavu měl černou od uhlí, navíc vyzdobenou papírovými červenými rohy přichycené gumičkou. Na sobě černošedivý kožich, na nohou černé filcáky také omotané jakousi černou kožešinou. Křížem přes ramena a kolem pasu měl omotaný řetěz s obrovskými oky. Tipuju, že ten ocelovej doplněk vážil tak metrák. Aby to bylo dokonalé, v jedný ruce držel starý jutový pytel od brambor a v druhý vidle.
Celá hospoda zůstala na pár vteřin jako opařená.
Pak všichni propadli v šílenej smích. Někteří jedinci tloukli hlavou o stůl a mnozí a to včetně sedmdesátiletých štamgastů padli na podlahu a drželi se za břicha. Hospodskej Berka zíral tak, že zapomněl zavřít kohout pípy od právě čepovaného piva.
Bejt to někdo jinej s takovouhle postavou, vymlátil by celou hospodu, ale Ťava v naprostém klidu přešel lokál až ke stolu, kde s grácií francouzského krále opřel vidle o stěnu a usedl na svoje obvyklé místo.
Když se vše uklidnilo, hospodskej utřel vyteklé pivo na pultě, podlaze a přinesl půlitr čerstvého pěnivého moku Ťavovi.
"To je na účet podniku. Takovejdle rámus tu nebyl, ani když jsme vyhráli Nagáno" dodal hospodskej.
Všichni jsme na toho pekelníka zírali. Ten, na dva loky vyprázdnil sklenici, utřel si pěnu stékající po černé bradě a v klidu prohlásil "jste čuráci."
Zbytek večera jako obvykle nepromluvil.
Vzpomínám si, jak mně tenkrát napadlo, že bych ho nechtěl potkat v noci, když se potácivou chůzí vracel domů s pytlem a vidlema v ruce.
Onehdá zas někdo plácnul "hele pánové ráno jdeme dělat dříví na kouzelku. Takže vemte nějakej vercajk a v devět sraz tady!"
Kouzelná bába je po našem pálení čarodějnice. Jasná hovadina když každej přece ví, že kouzelka je poslední dubnovej den a toho večera se ke konci chýlilo dvacátý sedmý září. Nebyl jsem tenkrát zas tak namol, tak si povídám, že musím vidět, jestli se někdo chytne. Ve tři čtvrtě na devět jsem postával jak největší alkoholik z okolí před zavřenou hospodou. Kdo myslíte, že přišel?
Přesně v devět, v nažehlenejch montérkách a motorovou pilou v ruce dorazil Ťava. Natěšenej a s úsměvem na tváři z toho, jak bude řezat stromy a nosit těžký kmeny.
Fakt mi to tenkrát bylo blbý. Dyť je Ťava kámoš ne? Nikomu jsem to tenkrát neřek, tak ne že to u nás vykecáte. Ťavovi jsem oznámil, že jsem všechny obvolal, kde jako jsou, ale po včerejšku nikdo není v práce schopném stavu. Takže na to kašlem. Uděláme kouzelku až na jaře.
Ťava kývnutím hlavy souhlasil a dodal "jsou to čuráci, já navostřil řetěz."
Tak pro představu kdo je Ťava to snad stačí.
"Zdar chlape" pozdravil jsem "tak konečně se to začíná scházet."
"Hm" odpověděl Ťava a shodil ze zad tmavě zelený baťoh, co podle vzhledu možná nosil král Šumavy.
Za almarou svalstva jsem zahlédl další postavu.
Po chvilce se dala osoba identifikovat.
Černé vlasy alá Ronaldo a chůze bohéma patřili klukovi s přezdívkou "Hezi".
Přezdívka to byla trefná.
Dvacet dva let, 180 centimetrů, sportovní postava. Obličej, který většinou na vás vykoukne z obálky nějakého módního časopisu, bezchybný bílí chrup. Nosí zásadně značkové věci od bot, přes ponožky, slipy, no prostě všechno. Zápěstí mu zdobí hodinky Omega a v levém uchu má diamantovou náušnici.
Hezy nepochází ze žádný zazobaný rodiny, spíš naopak. Střední školu nedodělal a maká jako obsluha v jednom relaxačním centru. Má ale štěstí.
Víte, každej se narodíme jinak a nemá cenu si na nic stěžovat, jenže tady to bůh prostě posral.
Tak jo, dám někomu o něco víc, ale o tolik?
Hezi když vyhodí do vzduchu hovno, spadne zlatá cihla.
Koupí si los, je tam výhra. Vsadí sportku nebo tipne ve Fortuně, vždycky vyhraje. Hodí bůra do automatu, vypadne litr. Chodí do kasina a ještě se nestalo, že by nevyhrál.
Ale to co nás fakt sere, je jeho milostnej život. On se jenom blbě usměje na nějakou holku a má ji v posteli. To je každej tejden jiná.
Možná si bůh uvědomil, jak to přehnal s tím přídělem štěstí, tak to chtěl nějak kompenzovat.
Hezi koktá.
A fakt dost. Jenže a to snad je zas to štěstí, tenhle hendikep mizí po vypití přesně tří desetistupňových piv. To pak mluví zcela plynule. I když se mu později motá jazyk, ani nezakoktne.
Ještě je tu jedna věc.
Hezi je chytrej kluk, ale nikdo z nás nechápe jeho zálibu v používání cizích slov. Kdyby je alespoň správně vyslovoval, tak snad by se to dalo zkousnout, jenže on to vždycky blbec zmastí. Takže se jednou dozvíte, že si koupil novej dežodorant, což je normální deodorant. Pokud řídí, má totiž krásnýho čopra Harleye, kterej je podle něj Harej Dafson, objedná si juice. Tak u nás v hospodě už rovnou nalejou džus, ale jinde obsluhu vždycky těžce rozhodí. Takhle by se dalo pokračovat. My už to neřešíme, protože Hezi si nic nenechá vysvětlit. Pravdu, má vždycky on. Pokud vystřelí nějakou svou perlu, dáme si to nějak v hlavách dohromady, o čem vlastně mluví.
"Nanazzdárek pápánové, kde je zzbytek", pozdravil a podivil se Hezi.
Já i Ťava jsme kývli na pozdrav.
"Zatím jenom my. Kde máš batoh?" povídám.
"Tatatady" poklepal Hezi na spacák "eextra termoš do mmminus čtyřřřiceti, nic jijinýhoho nnetřeba. Toto jje coo?" Ukázal na můj kýbl.
Poctivě jsem vše vysvětlil, zároveň nabídnul možnost využití i pro ostatní a sklidil slova uznání. I od Ťavy.
"Hele máme půl hodiny, tak než přijdou ostatní, skočíme si koupit něco k jídlu ne?" navrhnul jsem.
Za deset minut bylo nakoupeno. Já si koupil konzervu lečo s klobásou, Ťava jednu paštiku Májku a Hezi jak jinak výběrovou konzervu šunky s názvem Prague Ham, kterou se chvilku zdráhala prodavačka vyndat z dárkového koše. Jo a každej dvě piva.
"Ty vole, jede to za patnáct minut a nikdo další nedorazil."
"Mmně to je uu ppprdele. Popojedu kklidně sssám!" rezolutně prohlásil Hezi.
"Co ty na to?" obrátil jsem se na Ťavu.
"Jsou to čuráci! Jedu taky."
Podrbal jsem se na hlavě. Je fakt, že jestli někdo zaspal tak může rychle přiject do Plzně autem a tam nás dožene. S touhle možností jsem seznámil ostatní. Následně jsme koupili jízdenky do krajského města.
"Tak jo pánové" povídám na nástupišti "výběr toho nejlepšího vyráží na velkou výpravu. Nejsme žádný přizdisráči. Co jsme večer řekli, prostě platí. Navrhuju nechat to osudu a připít na zdar našeho výletu."
Otevřeli jsme si každej pivo a než přijel vlak s chutí a nadšením vyprázdnili první kousek.
Moderní kolejová souprava vyrazila s natěšenými cestovateli přesně na čas.
Všichni jsme se usmívali a otevřeli další pivo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama