VI.

15. července 2018 v 22:35

Já nikdy nebyl na žádný psí narozeninový oslavě.
Co si vzít na sebe, abych oslavence neurazil? Jak se tam mám chovat? Je nějakej přípitek? Pouští se tam muzika a tancuje se tam?
Snad jenom s dárkem jsem si byl celkem jistý. Kvůli Petrovi, neboť tak nějak tuším a doufám v další možnou spolupráci. Taková investice je v byznysu důležitá. Nechal jsem vyrobit třípatrovej dort z krvavé tlačenky. Jestli tam bude mít čoklík kámoše svý rasy, to je asi jistý, každýmu se ukrojí kousek. Připadalo mi to originální a mohl bych tím i slušně zapůsobit na Petrovo ženu, kterou neznám. Víme přece podle statistik, kdo doma většinou třímá otěže vlády.
Navrch jsem se rozhodl přidat oslavenci žlutou gumovou pískací kachničku. Pejskové si přece hrajou s takovýma hračkama a bude to dárek, o který se nebude muset rozdělit. Rozpočet mi to nenavýší, neboť gumovou kachničku jsem dostal u jednoho mobilního operátora při dobití kreditu. Tenkrát jsem nejprve prodavačce řekl, že ji nechci, ale rychle jsem se opravil. Myšlenka, jak nebudu při koupání ve vaně sám, byla lákavá. Jako dítě jsem byl kvůli absenci vany ve starém bytě o tyto rozmary ošizen, tak se to snažím všechno dohnat. Přeci se říká, že každej chlap má duši dítěte, ne?
Po kačence se mi stýskat nebude. Mám ještě modrýho delfínka.
Ještě lepší než kačenka i delfínek je ve vaně Tereza. Je jí osmnáct a bydlí kousek od nás. Je to super vyvinutá kočka s vysokým IQ. Nechápu, jak na to přišla, ale ví, jak nám blbne teplá voda, tak když je příznivá konstalace hvězd a její rodiče jsou v práci, pošle mi esemesku a nabídne mi možnost se opláchnout u nich. Tereza ve vaně zabere víc místa než kachnička i delfínek dohromady, ale vždycky to rád vydržím. Je zajímavé, že si jsou podobní. Tereza má ve spodní části taky dírku, ale při zmačknutí vydává úplně jiný zvuky než gumová zvířátka. K Tereze občas zajdu, i když se koupat nechci.
Na oslavu jsem se vydal přesně podle instrukcí. Vše mělo vypuknout ve tři hodiny. Ten den bylo hrozný počasí. Zima, deštivo, bláto, prostě jak říkáme my odborníci sračkočasí.
S dortem, který bylo potřeba nejprve opatrně uložit do hliníkové lodny, ano té, co slouží i pro jiné účely pod mým kanapem, vyrazil jsem naši starou oktávkou směr Praha. Jel jsem opatrně. Nejen kvůli počasí, ale i kvůli dortu v kufru a kačence na sedadle spolujezdce. Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli se jí nedělá v autě zle.
Navigace v telefonu mně po hodině a půl dovedla na určené místo. Ocitl jsem se před kovaným plotem, za kterým stál obrovský třípatrový dům. Snad nějaký penzion napadlo mne. Jo, to je docela chytrý pořádat tady oslavu. Proč si dělat bordel doma. Že jsem správně bylo jasné kvůli opodál stojícímu Range Roveru. Proč nikde není cedule s nápisem penzion, nebo ubytování, jsem pochopil při pohledu na umělecky vyvedenou cedulku se jménem pod zvonkem u vrátek.
No jo, to je tak, když neumíte odhadnout, kolik bude potřeba materiálu. Pak to nechcete vyhodit a takhle to dopadne.
Po zazvonění se z vedlejšího reproduktoru ozval Petrův hlas. Měl jsem jít dovnitř. Prej, jako doma.
Z kufru auta jsem vyndal lodnu s dortem na jehož vršek jsem posadil žlutou kachničku.
Teď to bylo trochu složitější.
Položit lodnu, otevřít vrátka, uchopit lodnu, popojít, položit lodnu, zavřít vrátka, uchopit lodnu.
Zamířil jsem po štěrkovém chodníčku ke vchodu, jehož stříšku, podpírali místo sloupů dvě sochy nahých dívek. Nejsem žádný znalec uměleckých předmětů, ale ty sochy mne fascinovali. Zaregistroval jsem rozlehlé jezírko po své pravici. Bylo potřeba se soustředit na lodnu s dárkem a na velký prsa těch dvou kamenejch krásek. V té chvíli jsem pochopil, proč lidé navštěvují muzea, galerie a proč utrácí horentní sumy peněz, aby mohli něco tak krásného vlastnit. Umění je opojné a i mne zcela pohltilo. Ne v pravou chvíli.
S prodlevou jsem zaregistroval, jak mezi prsatými kráskami vybíhají dva hnědozrzaví mutanti. Za další vteřinu, možná dříve jsem ucítil náraz náklaďáku s vocasem. Asi nejprve padla na zem lodna s dortem pro oslavence, potom já. Pud sebezáchovy mi zavelel zvednout se a bez ohledu na nepřízeň počasí přeskočit plot a utíkat domů. Mutanti mi ale nedali šanci.
Jakmile jsem se přizvedl, za mohutného vytí mi obrovská tlapa přejela po obličeji a následoval další prudký náraz, který mne poslal do chladných vod jezírka. Po vynoření jsem cítil, jak mi krev zalévá pravé oko. Byla mi strašná zima, zároveň jsem však chápal, že zde jsem v bezpečí. Levým okem jsem pozoroval bleskurychlou likvidaci tlačenkového dortu. Tak a dárek pro pejska je v prdeli. Zbyla jen kačenka, kterou jsem zdravým okem zahlédl plavat vedle mne.
"No fuj" ozval se Petr. Přišel mně přivítat. "To se dělá? To jsou ale ošklivý pejskové."
Pejskové?
Copak tomuhle někdo může říkat pejskové? Ještě ve vodě mě napadlo, pokud tohle jsou Ti pejskové, jestli nebylo něco špatnýho v tom pštrosím mase.
Po zahnání nestvůr, které obývali jedno křídlo dolního patra domu jsem požádal Petra, aby přísahal, že jsou zavřený. Až potom se ve mně opět probudil hrdina schopný vylézt z vody.
Petrovo žena, se jmenovala Jana.
Moc milá paní se potom další dvě hodiny omlouvala. Krvavý šrám od drápů táhnoucí se přes oko otřela dezinfekcí a zasypala framykoinovým pudrem. Oko bylo v pořádku. Ona ani Petr nechápali zkrat svých pejsků. Já ano.
Ten dort z krvavé tlačenky, museli ty nestvůry cítit, už když jsem byl před Prahou.
Paní Jana mi oblečení vyprala a než se dalo vyndat ze sušičky, seděl jsem v Petrovo županu u stolu a ládoval se chlebíčky s uherákem.
Oslava byla kvůli nepříznivému počasí zrušená. Pozvaní hosté odmítli riskovat případné nachlazení svých čtyřnohých miláčků.
Nabídnutý nocleh jsem odmítl. Při pomyšlení strávit noc pod jednou střechou s pejsky, nepřipadalo v úvahu. Pokud na mně ulpěl pach dortu, projdou ty hovada zdí. Počítám, že dneska je po smrti i gumová kachnička.
Slušně jsem se rozloučil a paní Janě poděkoval za výslužku. Zabalila mi na cestu pár dobrot.
S Petrem jsme se dohodli, kdyby něco, zavolá.
U vrátek mi pak ještě jednou poděkoval a kdybych se neurazil, tak má pro mě malej dárek.
Bílou papírovou krabičku jsem z boku otevřel až doma. Vyklouzlo na mně hnědé kožené pouzdro, příliš těžké na to, aby bylo prázdné.
Do teď jedinej člověk, kdo mi dal nějakej dárek, byl fotřík.
Rozepnul jsem pouzdro a vyndal vystřelovací nůž. Nádherné světlé dřevo s léty na rukojeti. Stiskl jsem tlačítko a z boku vystřelila stříbrná ostrá čepel. Nechci se přiznat, ale možná jedno, nebo obě oči mi zalili slzy. Nádhernej dárek.
Petra mám rád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama