11 tý pokračování

26. srpna 2018 v 17:52
Tak dík, že se někdo ozval a hlavně, že je Miloš v klidu. Chtěl bych poděkovat Mili, že se mi stará o vejce. Teda jako nejdřív to jsou její vejce a pak moje vejce. Aby jste chápali ty vejce... to nemá cenu to víc rozebírat.


Netrvalo to dlouho a vlak začal zpomalovat, až zcela zastavil.
"Vystupujem!" zazněl můj povel.
Po bezchybném výsadku celé výpravy jsme pohlédli na nádražní budovu před námi.
"Ty vole, my jsme v Polsku" zařval vyděšeně Hezi.
Ťava se drbal na holé hlavě, také mu to nějak nesedělo.
I já nejprve při pohledu na velký nápis "Katovice" zapochyboval, ale okamžitě jsem přišel na řešení. Byla blbost, abychom po těch pár šlukách, přejeli za hranice.
"To je kravina, Katovice se píše s dvojtým wé. Koukni na mapu."
Po chvilce gůglování na mobilu se Hezi uklidnil.
"Ty vole no jó. Katovice jsou tady. V Čechách. Před Strakonicema. To mě poser, to jsem v životě neslyšel!"
"Mám hlad" prohlásil Ťava.
"Tak jo, mrknem, kdy nám co jede a najdeme nějakou hospodu nebo kiosek. Něco zakousnem a vochutnáme co tu mlsaj místňáci za pivo."
Náhodou, nádraží je v Katovicích hezký. Taková ta klasická hlavní budova jak vykukujou cihly a k tomu navazuje čekárna se zastřešením před první kolejí. Všude uklizeno, kytky v robustních květináčích. Jenže jinak mrtvo.
Čekárna zamčená. Pokud by tu někdo provozoval občerstvení musel by, buď na zádech nosit ceduli Agrofert, nebo bejt pacoš z nějaký psychiatrický léčebny.
Na venkovní ceduli s odjezdy a příjezdy vlaků jsme zjistili, kdy můžeme dál pokračovat tím správným směrem.
"Tak času máme požehnaně. Vyrazíme někam do centra."
"Ty vole Frenku, podle mapy to je nějak daleko" zakňoural Hezi.
"Prostě se projdem. Nemá smysl tady dřepět a sežrat si zbytečně zásoby, kterých stejně moc nemáme. Jdeme."
Hezi brblal tak prvních sto metrů. Pak nás minuli dvě, cirka šestnáctiletý holčiny na kolech. Dlouhý vlasy, bílí tílka a ultra krátký šortky zajistili podřazení v Heziho převodovce na vyšší stupeň.
Najednou byl v čele.
"Pohněte, volové. Čichám úrodné údolí."
Do centra Katovic, což bylo podle názvu Husovo náměstí protnuté silnicí první třídy, jsme dorazili po slabé půlhodince. Pomník papá Husa nás nezaujal, ani vietnamský stánek s módními hitovkami, zato restaurace s penzionem, to bylo to pravé lákadlo.
Heziho výkřik "miluju Katovice", který se ozval po jeho vstupu do lokálu, mne trochu vyděsil. Za těch deset metrů náskoku snad nemohl zase něco vyhrát. Tu upřímnou radost jsem záhy pochopil. U dvou stolů posedávalo devět mladých lidí v poměru nevěstícím problémy. Tři kluci a šest holek ve věku, jak jsme později zjistili, osmnáct let.
Usazeni u dřevěného stolu, jsem týpkovi co obsluhoval, nejprve vyseknul omluvu za Heziho chování. Ten byl ale absolutně v pohodě. Naopak projevil pochopení a přidal poznámku, že ta partička dorazila před deseti minutami a nejsou místní. Bylo super pozorovat našeho Romea, jak jedním okem vybírá z jídelního lístku a druhým kořist na ukojení svého chtíče.
"Tak vybráno pánové" zeptal se číšník a položil na stůl tři piva.
"My to asi nebudeme komplikovat, co kluci" pohledl jsem na své kumpány "dejte nám třikrát ten guláš."
Ťava opět nemluvící zavrtěl hlavou a já pochopil.
"Tak ne. Dejte nám čtyřikrát guláš se šesti a na dvě porce dejte dvojtej knedlík."
Ťava spokojeně kývnul.
Pokrm hodný bohů. Tak správně barevně nazrzlá omáčka, špalíčky libového masa schované pod vrstvou čerstvé cibule a nafoukané knedlíky fakt velkých rozměrů, takže se nevešli na talíř. Spokojeně jsem mlaskal a pozoroval své kumpány.
Hezi, ten hltal jak o závod. Tu zběsilost jsem pochopil, jakmile dojedl, zhluboka se napil, decentně krknul pod tričko a se slovy "jdeme na to" se zvedl. Zamířil k partě omladiny u vedlejších stolů.
Ťava oproti tomu jedl jako gurmán v restauraci s mišelínskou hvězdou. Ale po svém. Knedlíky navíc, vzhledem ke své velikosti museli odpočívat na samostatném talíři. Ťava vždy dva knedlíky vyválel v omáčce pěkně s obou stran, s vážností pak jemně vidličkou na knedlík položil cibuli a překryl druhým knedlíkem. Tyto sendviče následně rozkrojil na půl a vložil do pusy. Možná se mi to jenom zdálo, ale vypadalo to, jako kdyby vůbec nekousal a sousto prostě jenom nechal sklouznout do břicha. Jakmile zlikvidoval vše, co bylo jemu určený, zašmátral v batohu. Z plastové dózy si na dlaň vysypal tři oloupané stroužky česneku. Prudce vhodil obsah dlaně do pusy a dopil pivo.
"Tak co, dobrý?" zeptal jsem se
"Hm!"
V lokále byl příjemný chládek. Číšník sklidil vyluxované talíře a donesl nám další pivo.
"Hej, papriky" křiknul na nás Hezi "pojďte si přisednout."
Aktivně rovnou odtáhnul volné židle.
Někdo by napsal - byli to milí mladí lidé. Já upřesním, kluci pašáci, holky dračice. Rychlé seznámení a pak už jela zábava v plném proudu. Ne zas dlouho.
Tahle partička vyrážela na vodu. Ale až zítra, kdy jim přivezou lodě. Dnes budou spát nedaleko odtud ve stanech u zámku a zříceniny Střela a je potřeba postavit stany a připravit dříví na oheň.
"No to je náhoda. To je nějaký znamení. My tam dneska chceme taky přespat. Ale zítra místo po vodě frčíme po kolejích" reagoval suveréně Hezi a ještě dodal, že si klidně vezme první hlídku.
Nechápu, kde se v něm za prvé, probudili tyhle skautské zvyky, za druhé, z pozice kapitána rozhoduju já, kde budeme spát. Jenže Hezi už měl asi všechny holky zaseknutý, takže ty se jen hihňali, jak to bude skvělí.
Raději jsem prohodil pár vět s jejich pánským doprovodem, jestli jim to jako nebude vadit. Klidně půjdeme jinam. Ale to prej je v pohodě. On je totiž Hezi nalákal na večerního špeka.
Ale jasně, lepší nocleh hned první den výpravy se naskytnout snad ani nemohl. Nucené vystoupení z vlaku, jízda zpět na nákladním vagonu, výstup Katovice, nocleh Střela s tlupou rozverných dívek, to všechno byl osud vedoucí k blaženosti. Šmarjá, já se těším. I jasnou favoritku, kterou bych mohl vylákat do ústraní na pozorování hvězdné oblohy, jsem měl vybranou. Uvidíme. Šance udělat čárku do seznamu je velká.
Pět dvoulitrových petek s pivem, dvě flašky vína, podle Heziho potřebné uvolňovadlo zábran pro dámy, buřty, chleba. Číšník ještě popřál hezkou zábavu.
Následoval pěší přesun po hlavní silnici.
Ťava prolomil hradbu svého mlčení. Nabídl vzít holkám batohy, což sklidilo značný úspěch. Vypadal sice jak ty přeložený dodávky v Pákistánu, ale ten šmejd podle mě sbíral body. Takže já s kapitánskou páskou táhnul nákup, což nikoho nezajímalo.
Hezi ten dělal, že neslyší. Mašíroval v první řadě vedle copaté blondýny, jako kdyby tuhle cestu chodil denně dvakrát, tam i zpátky. Moc dobře a samozřejmě závistivě, jsem občas pozoroval, jak mu ruka šátrá po fakt povedeným dívčím pozadí.
Upřímně, monotónní pochod na chvostu karavany mi dával šanci přemýšlet. Někdo by řekl, že to jsou jednoduchý počty, ale. Tři kluci z té party se zatím nejevili jako homosexuálové, takže to je minus tři holky. Teďka si vemte Heziho ksicht, žoviálnost, zábavnost. To jedna nespraví. A Ťava? Pokud svlíkne tričko, holky se z toho pekáče buchet poserou. A ještě jedna věc. To co já mám velikostně od zadku po chodidlo a používám to k chůzi, používá Ťava k vyprazdňování. Tahle abnormalita by při provalení taky mohla sehrát důležitou roli. A co pak zbyde?
Bylo potřeba zaplašit negativní myšlenky. Před očima se tyčil kopec porostlý stromy, na jehož vrcholu čouhala střecha zámku Střela. Zastavil jsem se, položil igelitky s nákupem a moje zavazadla. Otočil jsem uzávěrem z jedné petky. Zhluboka se napil lahodného, stále příjemně studeného piva.
Velká chyba.
Mé tělo bylo absolutně uvolněné, takže projíždějící kamion si se mnou jednoduše pohrál, jak se zmuchlaným papírem. Jasně si vybavuju přibližující modrou kabinu Scanie, horní rampu světel a pod ní bílej nápis dopravce. Neočekávaný náraz vzduchu mne odmrštil, teď použiju profesionální termín, mimo těleso komunikace. Kterej kretén vymyslel pravidlo chodit vlevo po silnici a vystavovat se tak čelem k možnému nebezpečí? Shodou náhod se v tomto úseku nachází poměrně příkrý sráz. Tam kde něco končí, vždycky něco začíná. V tomto případě to byl břeh rybníka. Možná za to mohla moje zodpovědnost nepustit plastovou láhev s pivem, což teď už vím, byla chyba. Přemety za které by se nemuseli stydět ani mongolští cirkusoví umělci, jsem doputoval až do chladné vody přilehlého kačáku. Samozřejmě mám zkouknutý nějaký starý filmy s Čakem Norisem, takže po dokončení přistávacího manévru proběhla hbitá reakce.
Pevně jsem zabořil nohy do blátivého dna, narovnal se, vztekle mrštil dosud svírající petku mezi drobnou vodní flóru, setřel si vodu z obličeje a z plných plic zařval "kurva!"
Prosebný, zoufalý pohled volající o pomoc vzdalující se partičku byl naprosto zbytečnej. Nikdo si ničeho nevšimnul. Nezbývalo mi nic jinýho než se vyškrábat zpátky na silnici, posbírat své věci, svěřený nákup a pokračovat v cestě.
Takhle, celá tahle eskapáda by se možná nestala, protože normálně jsou tady u silnice instalovaný svodidla, jenže teď jako by někdo tušil, že tady půjdu zrovna já, je silničáři odstranili a kutěj tady nějaký opravy.
Do vesnice se stejným názvem jako zámek to byl kousek. Ostatní jsem dohonil u staré sýpky, kdy odpočívali před závěrečným výšlapem do prudkého kopce. Pochodovat v mokrých věcech není zas taková paráda.
"Ty vole Frenku, ty ses koupal?" podivil se Hezi. "Tos nemoh něco říct?"
Má suverenita mne neopustila.
"Vy utíkáte jak blázni. Suprově jsem se zchladil."
Některé holky můj počin ohodnotili úsměvem. Asi jedna. Ostatní tak akorát zaregistrovali příchod opozdilce.
Všichni se zvedli a vzhůru k poslednímu úseku. Jasně, já si oddychnout nepotřebuju. Vím, náš dnešní cíl nebyl tak daleko, ale sakra trochu ohleduplnosti by nebylo na škodu, zvlášť k mé funkci nákladního mezka.
Cesta sice příkrá, ale byla to už jen taková jedna velká zatáčka schovaná pod korunami vzrostlých listnatých stromů.
Tak tohle je zámek Střela? Blesklo mi hlavou v momentě, kdy jsem se ocitl opět jako poslední na plácku před velkou stěnou, místy se značně loupající žluto nějakou omítkou. Vypadalo to jako starej velkej barák, co má dřevěný zaprášený okna a uprostřed vjezd, toho času zatlučenej deskama vyrobených z takových těch lisovaných velkých třísek. Odborníci v hobymarketech, nebo velcí kutilové tomu říkaj óesbíčka. Plácek před zámkem, nevím jestli se to vůbec tak dá honosně nazývat, byla uježděná travnatá plocha, jejíž hranici tvořila vyvýšená kamenná zídka.
Zatímco ostatní mizeli vpravo podél zdi zámku vyšlapanou cestičkou kamsi, já zaujal místo na chatrné kamenné zídce. Aha, tak tohle bylo takové průčelí a zídka tady padala kolmo, tak deset metrů dolů. Poté následoval zarostlý sešup až k silnici. Sundal jsem si mokré tričko, sandály a opřel se zády o zídku. Kameny byly od slunce parádně nahřáté, tak mi posloužili pro sušení mokrého oděvu. Od hlavní silnice, sem docela hlasitě, pronikal zvuk projíždějící aut.
"Frenku polez, máme žízeň!"
Já bych toho vola kopnul. Navíc kdyby se Hezi nenapil, určitě by začal koktat a to by nemuselo být k zahození. Ale copak takhle se chová kapitán. Ne, jen ať se poměje. Snad alespoň nějaký drobeček zbude i na mě. Nazul jsem boty, popadl náklad a zamířil za ostatními.
Cestička mi zavedla do jakéhosi údolíčka. No ne, tak spíš do takové širší mělké prohlubni v terénu. Jednu stranu zde tvořila zeď takového jako kostela přilepeného k zámku nebo co.
Ve věžičce jsem jasně viděl zavěšený zvon.
"Tady budeme tábořit" vysvětlil mi Hezi ještě než otevřel petku s pivem a mohutně se napil. Poté ji podal Ťavovi. Ten zbytek tekutiny v plastové láhvi, což byly tak tři piva, normálně docvaknul. Jó, můj tým byl fakt vyprahlej.
Všichni se pustili do výstavby ležení. Stany, dříví na oheň a tak. Já oznámil, že mám jakožto bývalá nákladní souprava nárok na povinný odpočinek, navíc vedoucí funkce mi dovoluje pouze udílet rady.
"Jdu se sušit před zámek!"
Jenom Ťava kývnul a zmizel pro dříví. Počítám, že se vrátí s nějakou kládou, co zabere půlku ležení a hořet bude až do zimy.
Z kýble jsem vyndal mikinu. Na místě u zídky, kde jsem zanechal sušit tričko mi napadlo, stáhnout mokré kraťasy. Fotřík říká jaká svině je prostata. Je potřeba si mokrý věci sloužící k zakrytí mužské chlouby včas sundávat, jinak je to v hajzlu. Stejně tak prý na noc je potřeba nosit teplé ponožky a to i v létě. Babský kecy, jenže na každým šprochu je pravdy trochu. Malinko jsem pověrčivej. Tak pěkně do sucha, i když pozdě. Místo kraťasů jsem si omotal kolem pasu mikinu a na zadku udělal z rukávů uzel. Vepředu dobrý jinak doslova holá prdel, ale na tu mi nikdo neuvidí. Předklonil jsem se. Napadlo mne trochu vyčistit zem od kamínků, abych si mohl hezky bezbolestně sednout. Já blbec, kdybych si vzal spacák, ale teď už pro něj nepůjdu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Milos Milos | 26. srpna 2018 v 21:46 | Reagovat

Protože pes který štěká nekouše.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama