De vět

12. srpna 2018 v 22:19
Zbývalo dvacet minut do odjezdu rychlíku směr České Budějovice. Kontrola mobilu byla absolutně zbytečná. Nikdo se neozval, takže naše výprava bude pouze o třech nejstatečnějších.
Na cestu, která podle jízdního řádu měla trvat necelé dvě hodiny, jsme se zásobili každej pěti kousky lahvového piva. Na radu Heziho bylo vybráno prý "stratežické" místo v posledním vagoně, neboť průvodčí, vždycky začíná chodit od předu. Tak kdyby náhodou měli být nějaké trable s našima jízdenkama, získáme čas, nebo řekneme, že jsme přistoupili zrovna teď. Můj návrh, koupit alespoň jeden lístek a když tak to hrát na ztrátu, jak jsem si všechny strkal do zadní kapsy a žadonit o slitování, byl zamítnut.
Venkovní teplota atakovala třicítku, takže uvnitř vagónu bylo pěkně dusno a ani otevřeným oknem moc čerstvého vzduchu neproudilo.
Lehké škubnutí soupravy oznámilo začátek cesty. Vlak se pomalu rozjel a koleje začali vydávat charakteristický zvuk drcnutí, jakmile ocelová kola přejela přes jejich spoje. Všichni jsme se usmáli, otevřeli piva a připili na další část, teď už oficiálně pojmenované mise "Štilec". Hezi pořídil další selfíčko a pomocí fejzbůku pustil do světa tuto novinu.
Cesta ubíhala náramně. S Hezim jsem spřádal plány na dnešní první večer v kempu. Ťava nemluvil, pořád koukal z okna na ubíhající krajinu a netuším, nad čím přemýšlel.
První zastávku vlaku jsme zaznamenali leda tak, že do vagónu přistoupil bělovlasý dědeček o holi, v tričku s vyobrazenou lebkou a nápisem "Born to kill." Heziho nápad navrhnout staříkovi, jež mu byl díky tričku sympatický, účast v naší výpravě jsem zamítl, bez ohledu na rozhodovací pravomoc mlčícího kapitána.
"Zujte se" prohlásil z ničeho nic pevným hlasem diktátora Ťava.
Sám se postavil a zalovil rukou ve svém batohu.
Nechápu proč, ale poslušně jsme oba vyndali bosé nohy ze sandálů.
"Četl jsem, že největší problém měli chlapi třeba ve válce s nohama. Dělala se jim plíseň, která mohla vyvolat další problémy. Tomu se vyhneme!"
V ruce držel plastovou nádobu s nápisem "zásyp na nohy." S vážným obličejem pocukroval v dostatečném množství svoje nohy velikost 49, potom mně a Hezimu.
"Hele kapitáne", ještě trochu překvapený povídám, "ale to měli nohy zabalený v holinkách a spocený, ne?"
"Kurva Frenku, to je prevence! Přemejšlej, bosý nohy, prach, špína. Potí se chodidlo a nohy pak smrděj!"
"No to máš pravdu" souhlasil jsem.
"A logicky, všichni máme velký nohy, takže na velký noze se usadí víc špíny než na malý!"
S tím se samozřejmě ztotožňuju.
Já i Hezi jsme si prohlíželi nohy, od kolen až po chodidla pocukrované bílým zásypem. Tohle bylo nečekaný, ale je to paráda, jak se o nás kapitán takhle stará.
Ťava se znova postavil a já záhy pochopil, že jeho starost o blaho nohou nekončí jen u nás. S pudrem v ruce se vydal k dalšímu pasažérovi v našem vagóně. Zíral jsem, jak nebohý stařík po rázné instrukci sundal rozšmajdané kožené polobotky a Ťava mu zapudroval černé ponožky.
"Není zač" rozloučil se po dezinfekčním zákroku náš kapitán se staříkem.
Ještě, že ve vagonu nejelo víc lidí.
Jakmile uklidil lahvičku zpět do batohu, vyndal naopak noviny Mladá fronta, posadil se a zahloubal svůj zrak do mrňavých písmenek denního tisku.
"Ty Frenku, jakej typ holek se ti nejvíc líbí? Tipnul bych to na malý blondýny."
Hezi si na položenou otázku rovnou dost sebejistě odpověděl.
"Tak to tě zklamu, kámo. Nejvíc mně berou vysoký černovlásky!"
"Hm", bylo vidět, že oko znalce se nechce smířit s touto odpovědí "to se mi nezdá. Ale blondýnky ti nevadí, ne?"
"Jasně že ne. Vysoká černovláska je takovej top v hitparádě, ale na každý ženský musí být něco zvláštního. Pak je jedno jakou má vejšku nebo barvu vlasů."
"Počkej, to myslíš jak?"
Věděl jsem, že pouštět se a kort na tohle téma s Hezim do debaty nemá žádnej smysl, ale co, alespoň bude cesta líp utíkat.
"Musí být něčím zajímavá. Myslím, že základ je obličej kde tě něco zaujme a doplňujou to vlasy. Třeba výrazné lícní kosti, nos, oči. Pak záleží, jak jsou k tomu namíchaný vlasy. Někdy krátký, někdy dlouhý, někdy tak akorát střední, někdy rovný, někdy kudrnatý. Zbytek jako postava, prsa, líčení jsou další související atributy."
"To je blbost. Jaký atribjůty. Buď je hezká, nebo ne!" skočil mi Hezi do řeči.
"Počkej, nech mně domluvit" pokračoval jsem klidným hlasem. "Ještě tu jsou, no…jo tři věci. Za prvý je fajn, když ta holka nemá v hlavě bramboračku a dá se s ní mluvit. Za druhý nesmí se smát, jako když koza chčije na plech, takovým tím nepřirozeným stylem nebo nějak výrazně. To nesnáším. A za třetí a to je nejdůležitější a bohužel v našich končinách to je úplně v prdeli, nesmí to bejt holka, co se vyspala s tebou."
Hezi asi pochopil pouze ten konec mého monologu. Začal uznale kývat hlavou a samolibě se úsmívat.
"Ha, ha Frenku, ty vole to máš pravdu. Dřív jsem je počítal, ale teď už na to kašlu."
"Jo doufám, že ti už co nejdřív upadne. Tak mně napadá, že kvůli tomu poslednímu, ty si hlavní viník mojí sexuální abstinence, která může mít v budoucnu za následek problémy s genitáliemi a prostatou. Ty vole, to ještě zvážím podání žaloby. Nedá se nic dělat, kámoš nekámoš, půjdeš sedět a navalíš tučný odškodnění."
Oba jsme se začali hlasitě smát.
Mně smích za pár vteřin přešel, neboť se mi do hlavy vkradla myšlenka, jestli taky náhodou Hezimu neblbne občas teplá voda a z důvodů osobní hygieny nevyužívá Terezčiny velkorysosti.
"Hele a co třeba jako u tebe by neprošlo. Nebo takhle, je vůbec v tomhle širým známým vesmíru nějaká ženská, která tě nebere?" zkusil jsem pokračovat v rozhovoru.
"Ty vole Frenku, těch je hromada!"
"Počkej to jako fakt?"
"No jo. Řeknu ti moje privátní tajemství. Nesnáším takový ty modelky. Poznávací znamení je, že když stojí má tak jako jednu nohu kousek před druhou a otevřenou hubu s nasazeným umělým nepřirozeným úsměvem. Navíc, většinou každá je pod vrstvou majkápu úplně jiná. Jednou, to jsem byl ještě na střední, jsem se účastnil hogo fogo párty s takovýma kráskama. Druhej den jsem se probral okolo oběda v útulný, neznámý garsonce, kde s ručníkem kolem hlavy seděla u kuchyňskýho pultu ňáká pihatá holčina. Přísaham, v noci jsem z tý párty odcházel s úplně jinou babou. No a pak nesnáším holky z komerčních televizí. Nebudu jmenovat vono je to jasný. Ty hlasatelky jsou tam strašně umělý, takový stejný, nepřirozený, ale myslí si, jaký jsou pro národ bohyně. Takový špatně vylisovaný mluvící bárbíny co drmolí text napsanej na čtecí kameře. Proto se na tyhle programy nedívám."
"To máš teda pravdu" souhlasil jsem "nechápu toho majitele stanice, že to nevidí. Je to všechno tak umělý. I ty chlapy. Některý ty hlasatelky vypadají, jako E.T. mimozemšťan, jak jsou nalíčený. A prdel je, jak se při zprávách na sebe vždycky vážně podívaj. Jenže víš jak to je? Nějaká najatá agentura dodá průzkum mínění, kde vyjde, jak jsou tihle kašpárci oblíbený a jakou mají sledovanost. Když se pak někoho zeptáš ty, tak buď se na to nikdo nedívá, nebo to má zapnutý jenom jako kulisu. Je to prostě byznys."
"No jo Frenku, ale co když to je záměr toho majitele?" Hezi varovně nadzvedl prst.
"Teď tě moc nechápu."
"No ty co na to čumí, vlastně jsou jejich loutky. A ty co ne, tak třeba díky tomu sedí kurva přeci na Základně, ne?"
"Ty vole, to je fakt. Díky těmhle televizím se zvedá spotřeba alkoholu, ale třeba i něčeho jinýho, třeba sportovních potřeb a tím pádem se roztáčí kola ekonomiky."
"Vidíš na co se nepřijde když se přemejšlí!"
Tak na tohle bylo potřeba si připít.
Jak se povídá, cesta prostě utíká rychleji. Další zastávka, další přistoupivší cestující.
"Je to v prdeli!" zničehonic prohlásil náš kapitán vyděšeným hlasem, aniž by zvedl oči od novin.
"Co je?" trochu mi zatrnulo z toho, co se asi stalo.
"V Kaznějově spadnul jeřáb!"
Podíval jsem se na Heziho a oba jsme se začali šíleně řechtat. Čekali bychom cokoliv. Snad nějakou poznámku na naši debatu ohledně holek a televize. Ale pád jeřábu v Kaznějově nás vážně rozhodil.
Ťava dál v absolutním klidu pokračoval v četbě a našeho veselí si nevšímal. Poslední dozvuky našeho smíchu podobajícího se spíše hejkání přeložených oslů rozčísnula další kapitánova poznámka.
"Je to v prdeli!"
Znova jsme propukli v neadrtálský smích. Určitě se dozvíme další kravinu. Až po chvilce jsem zakalenými kukadly zbystřil kapitánovo ukazováček směřující za naše záda. Otočím hlavu za sebe a rázem mně smích přešel. Teď to bylo asi fakt v prdeli.
Do naší části vagonu právě vstupovala průvodčí a podle její vizáže jsem Ťavovu poznámku rychle pochopil. To bude i na Heziho velký sousto.
"Jízdenky prosííím" ozval se skřehotavý hlas pracující decibelově ve zvukové oblasti nepříjemných pracovních nástrojů.
"Ty vole, je to tady" vypadlo ze mne.
"Frenku klid. Tu kočku sfouknu, jak dortík na hepí brděj."
Jo aha, to asi Hezi myslel happy birthday. No, měl jsem velký pochybnosti.
Přes tropickou venkovní teplotu byla asi padesátiletá, menší, plnoštíhlá paní navlečena do kompletní železničářské uniformy. Dílem okamžiku se tento skřehotající bojler objevil u nás.
Znáte to, jak někdy je něco tak divnýho, že vás to přitahje se na to dívat. Tak tohle se mi stalo. Nevěřícně s otevřenou pusou jsem zíral na kontrolorské stvoření.
Na fialovo odbarvené vlasy byly sčesány dozadu, zamotány do drdolu a ozdobené červenou kytkou, takovou tou krepovou růží co je ve střelnici na pět špejlí. V masivních boltcích zakončující spodek uší se houpali velké kruhové náušnice. Ale ten samotný obličej. Já se samozřejmě nechci nikomu posmívat, stačí se kouknout do zrcadla, že jo, ale přeci si nemůžu ještě víc sám ublížit. Pokud to teda není součást nějakého cirkusového nebo divadelního vystoupení, nebo někde v rozích vagonu nejsou zabudované skryté kamery a teď vyskočí třeba Martin Dejdar.
Čert vem tu doopravdy červenou rtěnku, co značně přesahovala původní rty do všech směrů. I ten lehký knírek pod divným nosíkem se dal přehlédnout. Ale to obočí, to nebylo možný. Fakt, tohle jsem ještě nikdy neviděl ani v nej cool časákách.
Vytrhané obočí nahradili buď nakreslený, nebo vytetovaný, nedalo se to přesně určit, do skoro prostřed čela tmavý oblouky.
Nebyl jsem schopen se pohnout natož promluvit a odpovědět na další skřehotavou výzvu k předložení jízdenek. Možná kdyby se nekoukala přímo na mně.
"Ehm, madam já bych to s dovolením vyřešil" spustil Hezi příjemným laskavým hlasem.
"Víte, toto jsou mí dva nevlastní retaržerdovaní bratři a jedeme k babičce na prázdniny. Do Jižních čech. Znáte to tam?" přidal úsměv, odhalující perfektní chrup "jé tam je krásně."
Bojler v uniformě začal významně ťukat jedním prstem do přístroje na kontrolu a výdej jízdenek.
"Tady ten pacholek" ukázal Hezi na mě "si zastrčil špatně jízdenky do zadní kapsy a velice pravděpodobně je vytrousil na nástupišti. Když jsme to zjistili, vlak už byl v pohybu. Můžem to nějak vyřešit? Co děláte madam dneska večer?"
Jelikož vlak nezpomaloval, pochopil jsem, že ten skřípavý zvuk nevydává brzdový systém, ale dutina ukrytá za rudými rtíky. Sprška slov vysvětlující postup dle platných předpisů při zjištění ztráty jízdenky byl zakončen vypočtením jízdného s tučnou a dle mého úsudku neadekvátní pokutou.
Na další Heziho poznámku, že tak sladká žena musí mít přeci srdce, co hoří vášní pro zcela jiné situace a nemá smysl teď řešit takovou malichernost, nabral celý kulatý obličej barvu rtíků. Ne však, coby reakce studu.
Ta ženská byla fakt nasraná.
Celou patálii se rozhodl vyřešit náš kapitán, do této chvíle stále zahloubán do informací v denním tisku. Odložil noviny na sedačku, postavil se a zašátral ve svém batohu. V ruce, se mu objevila čokoláda Studentská pečeť.
"Paní" zaburácel a pohlédl ke svému pasu, kde začínala hlava průvodčí "prosím vás udělejte to bez tý pokuty a tady máte nějakou dobrotu."
Rovnou bez čekání na odpověď se sehnul a čokoládu jí zastrčil do boční kapsy uniformy.
Ne tak docela.
Kapsa byla zřejmě menší a tak Ťava pořádně zabral. Zvuk párající látky musel slyšet i strojvedoucí v lokomotivě.
Utržená kapsa našeho kapitána nerozhodila. "Pardon, tak si ji strčte do…."
Zbytek věty zanikl v neskutečném řevu malé průvodčí, která se okamžitě dala na útěk a jak bylo částečně rozumět, jde volat policii za napadení.
Poškrábal jsem se ve vlasech.
"Hele to asi nebude dobrý."
Oba moji kolegové jen pokrčili ramena.
"Jestli teda kapitáne, dovolíš" pokračoval jsem "navrhuju, jak vlak zastaví vystoupit. Jestli ta kráva fakt šla volat poldy, jsou to zbytečný trable a navíc budeme muset podle mě zaplatit ty jízdenky i s tou pokutou. A možná další pokuta policajtům."
"Kurva to je fakt" souhlasil Hezi.
"Tak jo" pokýval Ťava hlavou, ze zápěstí si sundal kapitánskou pásku "do odvolání dneska velíš ty!"
Odznak moci se rázem vyjímal na mé levé paži a já horečně přemýšlel. Bylo potřeba utřídit myšlenky a analyzovat, co by asi tak mohlo následovat.
Netušil jsem, kde se nacházíme a kdy tak budeme stavět.
"Vemte si věci a půjdeme si stoupnout na chodbu ke dveřím."
Vlak dál uháněl do svého cíle. Bylo mi jasné, že pro nás bude lepší z preventivních důvodů jízdu přerušit.
"Tak hele jak vlak zastaví, vystoupíme na druhou stranu a nějak se vytratíme. Další postup rozhodneme potom."
"Podle gůglu jsme u Strakonic" zahlásil Hezi poté, co odvrátil zrak od mobilu "tak v půlce cesty do Budějovic."
Uběhlo možná pět minut a vlaková souprava začala zpomalovat.
Dveře na chodbičku se najednou otevřeli a stařík v tričku s lebkou, co mu Ťava tak dokonale dezinfikoval spodky končetin, s úsměvem oznámil, "mládenci jestli budete vyskakovat, tak musíte po směru jízdy! Já je kdyžtak zdržím!"
Podal jsem staříkovi ruku a poděkoval. Ostatní udělali totéž.
Do chodby vlétl proud vzduchu otevřenými vstupními dveřmi. Radu o výskoku jsem si pamatoval, ale výsadek jsem raději provedl, až když vlak skoro zastavil. Ťava jako poslední vystoupivší chytře za sebou zavřel dveře. Ocitli jsme se v jakési uličce tvořené osobním vagonem a vedle stojícím vagonem nákladním.
S kýblem v ruce jsem mávnul na ostaní.
"Musíme kousek dopředu, ať nejsme hned vidět!"
Stačilo jen deset metrů a bylo jasno. Vedle stojící vagóny měli takovou přechodovou lávku, takže jsem se svižně přes schůdky vyškrábal nahoru a na druhé straně seskočil. Vedle na kolejích stáli opět stejné vagony hnědé barvy. Ostatní mně následovali. Oči mi přejížděli přes další koleje k jakýmsi budovám.
"Co dál?" zeptal se Hezi
Víte, já hodně dám na takový ty impulzy od někudy zhůry. Za zády se nám ozval zvuk ocelového cuknutí rozjezdu nákladního vlaku.
"Honem nahoru! Na tu lávku!" křiknul jsem na ostatní a jako první jsem po schůdkách nastoupil.
Vlak se rozjížděl velmi pomalu, takže nebylo třeba jančit. Všichni jsme se usadili na podlahu lávky, opřeni zády o teplou plechovou stěnu vagónu. Já poprvé využil výhodu mého zavazadla a seděl na kýblu. Tímto, jsem alespoň v sedě, jednou vypadal stejně vysoký, jako Ťava. Rukama jsme se přidržovali zábradlíčka před námi.
"Ty vole, to je prdel" křiknul Hezi.
Kryti vedle stojící soupravou jsme pomalu vyjížděli ze stanice. Ať se tam dělo cokoliv, nás už se to netýkalo. Bravurně jsem vyřešil nastalou ošemetnou situaci. Jo, já budu skvělej kapitán. Můj samolibej vítěznej úsměv na tváři, poněkud zkazil Ťava svou připomínkou.
"Ty Frenku, všimnul sis, že jedeme zpátky?"
Ne, kurva nevšim. Tohle mi trochu uniklo. Jenže kapitán si ví rady za každých okolností. Musí hbitě reagovat na vše. A já jsem se určitě pro tuto vedoucí úlohu narodil.
"Jasně. Drobounký detailíček. Jak vlak někde zastaví, vystupujeme!"
Všichni jsme si vychutnávali tenhle nový způsob cestování. Vlak nejel nijak závratnou rychlostí, takže lehký proud vzduchu nás příjemně ochlazoval. Naše pohledy patřili okolní krajině, nebo ubíhajícím pražcům, které se vynořovali mezi nárazníky.
"To si zaslouží oslavit" prohlásil Hezi a vyndal z kapsy ubaleného jointa. Všichni jsme potáhli. Svět je prostě krásnej.
"Těmhle vagonům se říká wapky. Vozí se v nich uhlí." Přehlušil Ťava svým silným hlasem monotoní zvuk, ozývající se při přejezdu spojů kolejnic. Startující smích vyrazil z našich hrdel v plné síle. Skvělej Heziho model nebyla žádná hašlerka.
I přesto mně napadla myšlenka k opatrnosti. Kapitán zodpovídá za svoje lidi a vzpomínka na Heziho jedno období budilo obavu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama