Desina

19. srpna 2018 v 22:01

Teda že byste se jako čtenáři nechali nějak strhnout a poslat prachy nebo aspoň pořádně mydlit chválící komentáře mojí maličkosti - to zas ne. Co se dá dělat. Jo zdravím tímto Helču fakt bezva kůstku a snad se to nedozví Miloš, její starej. Je to hroznej rapl, kterej když se nasere, tak vám lžící vod bagru se kterým si občas hraje udělá tečku do střechy auťáku. Fakt blbý.
No tak zas pár řádek.

Vše začalo na jaře. Možná tím, jak se celkově příroda probouzí, dostal jarní povel i usušený terminátor. Poprvé, kdy jsme toho byli zároveň přímými svědky, myslím šlo se na fotbal. Cestou přes most, který překlenuje místní řeku normálních rozměrů, Hezi vylezl na zábradlí a s výkřikem "sandokan", skočil. K hladině je to nějakých šest metrů. Po "sandokanovi" se ozval tupý náraz, šplouchnutí a další výkřiky. Nechápavě jsme všichni přiskočili k zábradlí a to co jsme viděli je nesmazatelně zapsáno nejen v našich hlavách, ale patří to podle mě i do pomyslné kroniky českého národa.
Jarní pudy vyhnali na řeku místní vodáky. Shoda všech možných i nemožných okolností zavinila, že Hezi dopadl na chlup přesně do středu jedné z lodí. Vidět dva sedící milovníky vody s pádly v rukou a uprostřed v podlaze do půl pasu zaraženého černého pasažéra bylo vskutku zvláštní. Rychle jsme seběhli po schodech na konci mostu, dolů k břehu a pomohli všechny vytáhnout. Loďka, kromě té velké díry v podlaze držela pohromadě, jak vypadá dneska, netuším. Hezimu se vůbec nic nestalo a ani ho nepřešel terminátorskej úsměv. Naopak, i přes mokrý hadry se s výkřiky "Sparta" dožadoval jít na fotbal.
Další úlet, následoval cca za čtrnáct dní. Známe ho jen z vyprávění Heziho mámy, když se neobratně svěřila své nejlepší kamarádce v kadeřnictví. Velká chyba, neboť to je největší drbna ve městě. Ale kdo ví, co přidala, nebo naopak vypustila v důsledku dobré pověsti rodiny.
Když dorazila domů z práce, zdálo se jí být podezřelé ticho v synáčkovo pokoji. Podle odemčených vchodových dveří od rodinného domu i bot typicky rozkopnutých po celé chodbě bylo jasné, že je doma. Navíc, vůně terminátora silně pronikala i přes zavřené, dobře těsnící dveře pokoje. Rezolutně zmáčkla kliku a otevřela. Hezi seděl uprostřed pokoje zcela nahej na hajzl míse, kterou odšrouboval na záchodě v prvním patře baráku. Tělo měl prej potřený syntetickou žlutou barvou, čerstvě koupenou na plánovaný nátěr oplocení a v puse zaraženého tlustýho jointa, mohutně dýmajícího terminátora.
Nejhorší bylo dostat z Heziho kůže tu barvu. Nahrubo to vzal benzín, nějaký chemický čističe, ale jak se na kůži začali dělat jakési rudé otoky, vzala si ho do parády dermatologická klinika. Jinak v pohodě. Vona Heziho máma je kočka, je skvělá a má pochopení. Za mlada prej byla pěkný pometlo a i teď občas taky popotáhne. Ale výhradně svůj matroš.
Drobné události můžu přeskočit a vzpomenu na tu poslední. Normálně se dřepělo v hospodě. Pěkně skoro kompletní sestava, sobotní brzké odpoledne. Když se Hezi jednou vrátil ze záchoda a oči měl vyboulený jak Špejbl, bylo jasný, že terminátor maká.
"Deset minut, deset minut" zařval najednou Hezi na celou hospodu a vyběhnul ven.
Nikomu z přítomných nedocvaklo, co by mohlo následovat. Někteří normálně dál kecali, někdo hrál karty.
Možná to fakt bylo těch deset minut, když se před hospodou ozval řev tůrovaného motoru. Všichni jsme se nahrnuli k oknům. Bylo jasný, že v černý, kožený kombinéze a helmě se staženým hledím je schovanej Hezi. Kawasaki Ninja byl dárek k jeho osmnáctinám. Několikrát obkroužil malé parkoviště před hospodou, až zaujmul postavení přímo naproti hospodě cirka dvacet metrů. Jako býk supící před červenou plachtou toreadora tůroval motor. Od zadního kola se zvedal mohutnej šedivočernej kouř a okolní vzduch začal být cítit zápachem z pálený gumy.
"Kurva, musíme ho z toho sundat" kdosi zařval.
Pozdě.
Jako projektil náhle motorka vystřelila proti stěně hospodské budovy. Měl namířeno přímo na vchodové dveře, do kterých jste se dostali po překonání tří poctivých betonových schodů a metr dlouhé podesty. Nevím, jestli chtěl těsně před stěnou zabrzdit, ale spíš ne. Jakmile předním kolem trefil první schod, motorka se převrátila a tělo našeho kámoše se vymrštilo proti dveřím. Dvoukřídlé dřevěné dveře opatřené mřížema povolili snadno. Tělo dále pokračovalo přemety vzduchem chodbou, narazilo do protějších sololitových dveří vedoucí do kuchyně, které se vyvrátili z pantů. Sololit, zřejmě ztlumil náraz a jakmile padli dveře na zem, zůstal na nich Hezi přilepenej jako rozplácnutej Spajdrmen.
Bylo to neskutečný. Myslím, že to neumím správně popsat. Už jsme se chystali zachraňovat, ale postava v kombinéze se zvedla a zpod helmy, které odlétlo hledí, se ozval zpívající pokřik "Ter-mi-ná-tor."
S následujícím postupem vůči Hezimu jsem nesouhlasil, ale asi to bylo potřeba. Tohle bylo fakt moc. Lenin rozhodnul svázat Heziho, hospodským dodanou lepící páskou na koberce, na rukou,nohou a nechat ho ve sklepě, kde se uchovávali sudy s pivem.
Svobodu opět nabyl po čtyřech hodinách. Nejdřív byl nasranej, že tyhle hry se mu vůbec nelíbí. Až při pohledu na motorku a pohovoru s Leninem slíbil nadobro ukončit svůj poměr s terminátorem. Druhý den pak zbytek trávy za naší asistence, pod přísahou věrnosti partě, spálil. Dnes užívá pouze máminy, jak říká "kinder modely".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Helik Helik | 20. srpna 2018 v 21:24 | Reagovat

Prvni odstavec je faaakt luxusni!!! Dekuju

2 Milos Milos | 20. srpna 2018 v 21:48 | Reagovat

Tak to se ti povedlo.

3 Miluš Miluš | 21. srpna 2018 v 20:40 | Reagovat

Prostě nezklameš,stále super počteníčko

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama