Aje tu DVANDA

10. září 2018 v 23:12

"To je zajímavý pohled" ozvalo se za mnou.
Ještě v předklonu jsem otočil hlavu. Sakra. Instiktivně položit ruce přes zadek byl v tu chvíli jediný nápad. Po rychlém vzpřímení a ladné otočce spočinul můj pohled na tom nejhezčím, co se na tomhle kopci a široko daleko nacházelo.
Černé havraní vlasy v culíku. Nádherné oči, ostrý nos, krásná ústa. Za lebeční kostí musel být ukrytý i nádherný mozek. Pevná a velká ňadra schovaná pod vrchním dílem od plavek červené barvy. Ploché bříško zdobil piercing u nejbáječnějšího pupíku. Ťitěrné džínové kraťasy. Pak už jen nekonečné dlouhé bezchybně rovné nohy. Sto osmdesát centimetrů dokonalosti. Jméno nevím, ale představená byla jako Fína.
"Trapas, co?" povídám s nasazeným neviným úsměvem.
"Ne. Když si to ale trochu stočíš a budeš mít ten uzel na boku, bude to asi lepší."
"To je fakt." Provedl jsem navržené úpravy. "Co že ses trhla?"
"Je tam lidí dost. Napadlo mne si to tady projít okolo."
Haleluja! Že bych měl šanci? Tak za tu otročinu bych si to zasloužil. Teď jenom nasadit správnou taktiku. Nevyplašit srnečku. Buď hrát machýrka nebo nevinného moulíčka. Přímej tah na bránu nebo hezky oklikou. Milisekunda stačila na snad správné rozhodnutí. Vezmu to na půl.
"To je dobrý nápad. Co doprovod? Asi bych měl před tebou udělat dojem, ale jsem z té cesty opravdu ztahanej. Táhnul jsem ten nákup, takže chvilka posedět by mi udělala dobře."
Bez čekání jsem se usadil, opřel zády o zídku a nabídl místo vedle sebe.
Fína se usmála. "Proč ne. Ale jenom když mi popravdě odpovíš na jednu otázku."
"Souhlas, ale budu mít stejnou možnost."
"Dobře."
"Račte se posadit, drahá." Rukou jsem uhladil nažloutlá stébla ušlapané trávy.
"Škoda, že ten zámek není otevřený. Docela by mně zajímalo, jak to tam vypadá" spustila Fína, jakmile se uvelebila vedle mne.
"Hm, třeba by to šlo se tam nějak dostat. Zkusíme to celé potom obejít."
"Tak jo. Jak se vlastně jmenuješ?"
"To už je ta otázka?"
"Ne. Tahle se nepočítá."
"V občance mám napsáno František. Ty mi můžeš klidně říkat Fanoušku."
"Zůstanu u Fandy, pokud můžu. Ten Frenk zní hrozně!"
A jé. Zpochybňovat moji přezdívku, na kterou jsem tak pyšnej není vůbec dobrý. Kvůli těm kukadlům a jiným partiím, na který je možnost si snad šáhnout dělám, že jsem nic neslyšel.
"Takže Fando, ty jsi se opravdu jen tak šel vykoupat?" naklonila se a pohlédla mi do očí.
"Jasně že ne. Prováděl jsem občerstvovací zastávku a projíždějící kamion mně odfouk až do toho kačáku u silnice. Toť vše. Ale přeci se nepřiznám."
"Jsem na řadě. Nechci ti nějak lichotit, ale Fína je taky takový divoký. Co skutečný jméno?"
"Klidně se můžeš zeptat na něco osobnějšího. Nejsem stydlivka." Zavřela oči a zaklonila hlavu.
Ten náhernej opálenej krk na mně volal "kousni mně." Sakra je to nějaká výzva? Mám to využít? Bude to vteřinka naklonit se a políbit hebkou kůži.
"V pohodě, vyberu si svou prémii na tohle téma."
Chvilku bylo ticho.
"Tak jo. Víš, mám skvělí rodiče" spustila bohyně, aniž by se pohnula nebo otevřela oči "táta je inženýr chemik, máma doktorka. Rozumní, studovaní lidé. Jenom při výběru jména pro svou dceru museli mít v hlavě bláto. Nebo se sjeli nějakým preparátem, co táta vymyslel při svých pokusech."
Já vůl, měl jsem možná risknout ten polibek. Pohled mi sklouzl, už dávno, na prsa pohybující se v pravidelném rytmu dýchání. V některých chvílích je velice těžký zachovat chladnou hlavu, natož hlavičku. To varovné zabrnění pod mikinou mohlo přivodit pěknej trapas. Stejně jako Fína jsem hlavu zaklonil a opřel o zídku.
"Žofie!"
Nevnímal jsem. Za zavřenými výčky se střídali diapozitivy s obrázky s podobnou tématikou. Dva zalesněné kopce, dvě zasněžené hory, dva kopečky bělostné rýže, dva fotbalové míče, Dolly - ne to už je moc. Mé ústa, dostaly tvar rohlíčku.
Cvrknutí prstem do nosu mě vrátilo do reality.
"Tobě fakt Žofie nepřipadá uhozený?"
"Jak to myslíš?" vůbec jsem nechápal, o kom to mluví. Žofii mám v paměti, jako žirafu z nějaký pohádky.
"No mohli mi dát třeba Michala nebo Eva. Nebo Marie. Ale já dostanu Žofii."
Pohladil jsem ji po rameni.
"No tak se nerozčiluj. Je fakt, žádnou Žofii neznám. Jsi prostě takovej unikát."
Herecky jsem odkašlal. "Já bych docela bral holku s takovým jménem. Je to sexy. Co ty na to, Žofie?"
Varovně sevřená pěst se přiblížila k mému nosu.
"Ještě jednou mi tak řekneš a v noci ti uříznu koule!"
"To nejsou dobrý vyhlídky na začátek žádného vztahu. Ok. Ale mně se to fakt líbí."
"Varuju tě!"
"No jo. Tak co třeba Fifi. Ať jsem originální."
"Vážně úžasné. Moc jsem si nepolepšila. Vstávej, půjdeme se projít."
To, jak se zvedla a očistila si zadek, bylo úžasný. Jako každý její pohyb. Jsem zamilovaný. Asi.
"Moment prosím, obléknu se. Trochu to uschlo."
Mikina posloužila, ale na nějakou procházku to nebyl ideální vohoz. Dopnul jsem horní knoflík u kraťasů, když mi náhle píchlo pod srdcem. Taková náhlá bolest. Sjelo to až k podbřišku. Snad ne infarkt! Nebo slepák? Teď ani dneska se mi nic takové nehodí. Žofie, holka s takovýmhle jménem a figurou, ta musí dávat medu. Jasně spíš to mohl být příznak tlačících se spermíí na světlo boží.
Jednou se mi to stalo na diskotéce. Poštěstil se tehdá úlovek v podobě bývalé spolužačky ze základky. Já těžce pár dní sexuálně abstinoval, takže jakmile jsme zapadli na poměrně čistej pánskej záchod, byla otázka času, kdy exploduju. Líbačka, ruka na prsou, rozepnuté knoflíčky halenky. Hebká kůže ňadra zlehka vyndaného z košíčku podprsenky, jedu níž. Stopka. Ok, obvyklé první vofuky. Jazyk nepolevuje v masáži dámských mandlí. Hbitě rozepínám svůj poklopec a ruka jde znova na věc. Místo spolupráce mi oznámila, že dneska nemůže. Až příští týden. Náhradní řešení, v podobě malinkého orálku se zdá být dostatečné. Bude to chvilka a já jí udělám díru do hlavy. Třikrát olízne mého nanuka a prý že to raději odložíme. Najednou jsem v kabince záchodu sám. Já a můj penis co měl v plánu uvolnit své poklady. Chápal jsem ho, ale prohráli jsme. Chvíli trvalo, než pochopil on. Asi po deseti minutách se ozval šílený tlak ve varlatech postupující nahoru. Bolelo mi celé břicho. Těžce jsem doklopýtal domů a zvažoval volání záchranky. Nějak se mi podařilo usnout. Ráno jsem pro jistotu požádal pravačku a upustil ventil.
Ježíš, aby se mi něco takové nepřihodilo teď. Očekávání bylo veliké a jsem určitě pekelně blízko.
"Tak jdeme?" S rukama v bok pozorovala mé oblékací představení.
"Ještě moment."
Přistoupil jsem blíž. Ruku jemně obtočil kolem jejího pasu a zlehka ji přitáhl k sobě. Pohlédl do jejich očí a vyřkl otázku nečekaje na odpověď.
"Můžu?"
Tělo přede mnou nejevilo známek odporu. Má ústa se přiblížila na milimetr od překrásných rtů. Můj plán byl lehký, něžný polibek.
Vše proběhlo, počítám v řádu milisekundy. Spolu s dotykem rtů se opět ozvala ta tupá bolest. Nyní v oblasti pod žaludkem a nezůstalo jen u ní. Snad ten guláš nebo pár loků vody při nechtěné koupačce. Možná obojí. Podle toho zvuku, co se ozval ze spodní části, se dalo soudit, že mám rozpáraná záda až ke krku. Nic nešlo zastavit. Okamžitě se pod oba přítomné nosy přihnal neskutečný zápach. Cítím, jak mi vnitřek stehen zalilo cosi teplého a postupuje to stále níž.
"A kurva" vypadlo mi z pusy, která se rázem nacházela v sytě červeném obličeji.
Pomalu, s rukama jako že se vzdávám, jsem začal couvat. Takto se sklopenou hlavou jsem postupoval malými krůčky až do zatáčky, kde mi Žofie zmizela ze zorného pole. Popsat její výraz prostě nedokážu. Jak tam stála. Možná ani čeština ač bohatý jazyk nemá pro tento případ ty správné výrazy. Víte co, zkuste si to sami představit. Vžijte se do toho.
Kraťasy se mi lepili na tělo a okolo začali poletovat takové ty zelené mouchy. Rozběhl jsem se na jediné možné místo. Tlak v břiše, rychlá křeč a následný bublavý zvuk udeřili ještě jednou dole u sýpky. Jen na chvilku mně neobvyklé potíže přinutili zastavit.
Tentokrát jsem si vodu rybníku neskutečně užíval. Od pasu dolů bylo potřeba kůži pořádně vydrhnout. Posloužila natrhaná tráva na břehu a bláto ze dna. Pak už jen voda, voda, voda.
Tělo by ušlo, horší byly kraťasy. Vůbec ten sajrajt nešel dolů a když, zůstaly tam pořádné fleky. Až to uschne, bude to ještě horší a látka bude pořád posmradkávat. Co teď?
Vzpomněl jsem si na vietnamský stánek na náměstíčku v Katovicích. Tam bych mohl zakoupit nějaký provizorní gaťky. Jo a zaplatím čím? Peníze mám v kýblu v táboře. Nemožné se tam vydat. Vzpomněl jsem si na Žofii. Pane bože, takovej trapas. Teď už se určitě smíchy válí celej tábor.
Možná? Jo to by snad šlo. Natáhl jsem na sebe mokré věci a vydal se do Katovic.
Doufal jsem ve spásu a tou byl číšník v hospodě. Pohádce o tom, jak mně honil pes, jak jsem se sním pral u rybníka, jak nakonec má jediná šance byla studená voda, moc nevěřil. Apel na lidskost, tady utracený peníze a dostatečně velké dýško při našem prvním setkání však vzbudili soucit. Daroval mi dva staré děravé ubrusy Gambrinus a pod slibem brzkého vrácení dvě stovky.
Na záchodě jsem si sundal kraťasy, které jsem rovnou nacpal do koše pod umyvadlem. Studenou vodou z kohoutku jsem si následně opláchl pokožku a utřel se do jednoho z ubrusů, který pak posloužil jako skotský kilt. Druhý ubrus si nechám pro sichr.
Vietnamský prodavač právě nakládal poslední železnou tyč, součást prodejního stánku, na střechu staré červené Felicie. Na mou žádost hbitě zareagoval a z jedné papírové krabice vyndal šedivé kraťasy s postraními kapsami, knoflíky na poklopci, poutka na případný opasek.
Seděli mi kupodivu docela dobře.
"Móc hezká. Dobrá materiál. Či sta." Spustil prodavač.
"Kolik?"
"Čista pane. To dobrá cena být. Móc vám slušet."
"Já mám jenom dvě stě. Mně okradli, tak potřebuju slevu."
"To né. To málo. Čista."
Znova jsem argumentoval smyšlenou lapálií s okradením a ukazoval jediné dvě stovky. Prodavač uklidil šedivé kraťasy do krabice a po chvilce přehrabování vyndal jiný model.
"Dvěstě pane" zazubil se vítězně.
Mé ponížení prostě nebylo u konce. Na druhou stranu nouzové řešení to bylo a jiná šance nikde na obzoru. Je pravdou, kraťasy netlačili. Bílá tenká látka s motivy obrovských barevných kytek, v pase guma. Žádnej poklopec natož kapsa. Tyhle dvě roury sešité k sobě s ulítlím havajským potiskem, byli mojí jedinou spásou. Peníze změnili majitele a já se vydal na zpáteční cestu, na zámek Střela.
Co dál? Bylo potřeba myslet. Schválně pochoduji po krajnici pomalu.
Varianta á, přijít do tábora, dělat jako že nic. Jsem velkej machýrek, ale tohle nedám. Jak bych se asi mohl podívat na Fínu? Bejt terčem posměchu? Třeba nikomu nic neřekla. Ne, to prostě nejde. Tu holku už nikdy nemůžu vidět.
Varianta bé, přečkám noc někde bokem. Ráno musí ta partička bejt u řeky, snad už na sedmou říkali. Pak se vrátím a klukům vysypu nějakou story. Nějak to navlíknu. Klidně řeknu, že jsem se prostě posral. Nějak to zahraju. Až bude tma, zkusím se připlížit pro věci. Sakra, mikina zůstala u zídky. Pokud ji nevzala Fína, bude tam. A když ne, mám ty dva ubrusy, těma se můžu přikrejt.
Jo, tahle varianta je správná. No, tak tahle noc bude zajímavá.
A teď mi někdo vysvětlete, kdo teda jako řídí náš osud. Pán bůh? A co jsem mu jako udělal? Copak já si nezasloužím prožít vášnivou noc s krásnou holkou? Na začátku to vypadalo na nulovou šanci, pak naopak jackpot a během chvilky zase tvrdě zpátky na zem. Až moc brutálně. Aha, možná to je úděl kapitána. Do prdele s takovouhle funkcí.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama